Nedávno jsem vedl rozhovor s několika vrstevníky. Když padla řeč na vojenskou službu, většina z nich přiznala, že by ji uvítali. Jde snad o jedinou věc, na níž se má generace shodne. „Ale proč?“ ptal jsem se. „Mladý kluci potřebují disciplínu. Jsou nezodpovědní. Všechno nechávají na partnerkách. Jsou to takoví mamánci. Aspoň by si po sobě uměli uklízet a nenechávali všude bordel. Konečně by byl ordnung.“

Vojín se prý teprve během výcviku dokáže postavit na vlastní nohy, nespoléhat se na druhé a prostě zařídit, co je potřeba. Při žádosti o konkrétní příklad se tahle pompézní obhajoba většinou smrskne na konstatování typu: „No, třeba si pak umí zašít ponožky nebo vyměnit prostěradlo.“

Dobrá, chápu, že jedinec, který si ani v devatenácti letech neumí povléknout postel, může považovat vojenský výcvik za skvělý zážitek. Kde se ale bere ta sdílená touha po disciplinaci a tvrdé výchově k pořádku? Ta přece obvykle zaznívá především od zhrzených učitelek základní školy, jejichž vyhoření je snad ještě starší než datum expirace jejich pedagogické příčetnosti.