Nedávno jsem vedl rozhovor s několika vrstevníky. Když padla řeč na vojenskou službu, většina z nich přiznala, že by ji uvítali. Jde snad o jedinou věc, na níž se má generace shodne. „Ale proč?“ ptal jsem se. „Mladý kluci potřebují disciplínu. Jsou nezodpovědní. Všechno nechávají na partnerkách. Jsou to takoví mamánci. Aspoň by si po sobě uměli uklízet a nenechávali všude bordel. Konečně by byl ordnung.“

Vojín se prý teprve během výcviku dokáže postavit na vlastní nohy, nespoléhat se na druhé a prostě zařídit, co je potřeba. Při žádosti o konkrétní příklad se tahle pompézní obhajoba většinou smrskne na konstatování typu: „No, třeba si pak umí zašít ponožky nebo vyměnit prostěradlo.“

Dobrá, chápu, že jedinec, který si ani v devatenácti letech neumí povléknout postel, může považovat vojenský výcvik za skvělý zážitek. Kde se ale bere ta sdílená touha po disciplinaci a tvrdé výchově k pořádku? Ta přece obvykle zaznívá především od zhrzených učitelek základní školy, jejichž vyhoření je snad ještě starší než datum expirace jejich pedagogické příčetnosti.

Možná všichni prodělali výplach mozku celodenním maratonem seriálu Chlapci a chlapi, na kterýžto obskurní mejdan mě někdo zapomněl pozvat. Nebo neznají výzkumy, podle nichž bylo v americké armádě jen za rok 2012 sexuálně zneužito 26 tisíc vojáků. To je víc než celkový počet českých aktivních profesionálů. Pokud bychom tedy chtěli pomoci zneužitým americkým bojovníkům, mohli bychom vyslat naše kompletní vojsko na záchrannou misi, aby za ně „schytalo kulku“, ovšem museli bychom přihodit i pár tisíc záložáků.

Pravděpodobněji ale jde o vliv ideologie. Současný společenský řád západního světa vede své občany k seberealizaci a okamžitému ukojení touhy.

Ovšem lidská psychika dosahuje uspokojení, pokud překračuje zákaz: když vám norma etikety diktuje určitý typ chování, těžko se zbavíte nutkavé potřeby učinit naprostý opak. Co se ale děje v případě, že právě porušování zásad je všeobecně reprodukovanou výzvou — nevázat se a odvázat se, „kašlat na pravidla“ jako policista z béčkového filmu, využívat každou vteřinu k užívání si? Jste pak lapeni v nepřehledné škále možností a paralyzováni svou neschopností spotřebovat třeba jen jedno procento ze všech nabízených a vynucovaných zážitků.

Místo pevné identity a řádu je tak jedinci nabídnut stroboskopický útok, který jej neúnavně vyzývá k slasti. Takový tlak vede k pocitu viny, že si nejsme schopni užívat dostatečně. Jedinec je pak přitahován k novým formám podřízení — přísný a nesmlouvavý boss bude rozhodovat za nás a zbaví nás tíhy z nepřeberného množství lákadel, která prostě nejsme s to obsáhnout.

Vedle osobní volnosti se tedy plíží i snaha přimknout se k rázné autoritě. Požadavky nezávazného individualismu jsou doplněny naháněním mladých mužů do vojenského drilu.

Volání po militarizaci společnosti jsou doprovázena varováním před náboženským extremismem muslimů. Vycvičení a ozbrojení občané totiž snáze ubrání svou liberální formaci. Nestojí však za takovým vyhroceným obranářstvím paradoxně nepřiznané pokušení tíhnout k „jistotám“, kterými islámský fundamentalismus disponuje? Jasné rozlišení dobrého a zlého, svatého a klatého, povoleného a zapovězeného — to vše jsme pozbyli a ve skrytu duše závidíme. Islám tak vnímáme jako hrozbu, ale zároveň nás svádí.

O čem jiném vypráví nový román Michela Houellebecqa? Hlavní hrdina je až přespříliš znaven konzumentstvím a sexuálním hédonismem, zasekl se v otupělosti, v níž se všechna morální hlediska rozbředla do banální šmouhy. Kdyby se stal muslimem, s úlevou by se podvolil striktnímu životnímu manuálu, který nabízí snadné a rychlé odpovědi.

Snění o drsném vojenském režimu pro mladé lidi a vyhlížení náboženského diktátu jsou tedy dvěma stranami jedné mince. Lidé na Západě chtějí žít v ubikacích, někteří muslimové zase bojují za Islámský stát. Obojí je afektovanou reakcí na zneklidňující propast vlastní svobody, snahou najít cestu z labyrintu ubíjející slasti.

Jen těch Evropanů toužících po podvolení je nejspíš víc než muslimských teroristů…