Blog iDnes včera uveřejnil starší proslov Martina Konvičky k příležitosti předložení petice 24 500 signatářů v souvislosti s tím, že letos uplyne deset let od poskytnutí registrace Ústředí muslimských obcí.

Zde lze podotknout, že v současnosti u nás působí 38 registrovaných subjektů, většinou křesťanských církví. Registrací není podmíněn vznik ani činnost náboženské společnosti. Jediným důsledkem registrace je získání právní subjektivity, tedy schopnosti vlastním jménem vstupovat do právních vztahů, jako jsou prodej, koupě, pronájem, půjčení, zapůjčení, pracovní či služební poměr apod.

Po uplynutí deseti let od registrace může náboženská společnost požádat o akreditaci. Té se šroubovanou právnickou mluvou říká oprávnění k výkonu zvláštních práv. Pro jeho přiznání je třeba splnit několik dalších podmínek kromě uvedené doby.

Jde o tato zvláštní práva: vyučovat náboženství na státních školách, vykonávat duchovní činnost v armádě, ve vazebních věznicích, v zařízeních, kde se vykonává trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova, uzavírat církevní sňatky, jež jsou takto uznány státem, zřizovat církevní školy a zachovávat mlčenlivost duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo obdobného práva.

O přiznání jednotlivých práv pak náboženský subjekt se státem vyjednává. Oprávnění má v současnosti 21 subjektů, jednotlivá přiznaná práva mají v různé konkretizaci podle potřeby a možnosti. Většina z nich má přiznána všechna uvedená práva. V případě zachování mlčenlivosti musí být splněna dodatečná podmínka, že taková praxe platí prokazatelně více než padesát let.

Pochybnosti s Konvičkou

Kolem akreditace ÚMO by mohly vzniknout v souvislosti s peticí a s Konvičkovým proslovem pochybnosti. Zákonodárcům mohou případně chybět nutné informace. Proto k dále citovaným Konvičkovým třem (víceméně řečnickým) otázkám položeným členům petičního výboru Sněmovny poskytuji odpovědi jako informaci. Může posloužit jako pomůcka pro seznámení s problematikou nutné pro další rozhodování.

Dotaz prvý

: Jak je možné, že ÚMO vůbec před deseti lety získalo registraci, když „základní články islámské víry“ jsou v bytostném rozporu s rovností občanů před zákonem, rovností pohlaví a dalšími zásadami Listiny práv a svobod občanů ČR?

Protože Ústředí muslimských obcí splnilo zákonem předepsané podmínky registrace. I řada křesťanských církví nerespektuje rovnost pohlaví, např. v římskokatolické církvi biskupy, kněžími a jáhny smí být jen muži. Pokud by se neposkytla registrace islámu, musela by se odebrat i některým křesťanským církvím.

Dotaz druhý

: Na veřejnost unikla e-mailová korespondence šéfa brněnské mešity pana Alrawiho, ze které mj. vyplývá, že ÚMO nevytvářela výroční zprávy. Pokud by nyní podali žádost o registraci II. stupně, ve které by tvrdili, že výroční zprávy visely někde na nástěnce, jak se Ministerstvo zachová? A kdyby ÚMO někdy v budoucnosti o přiznání zvláštních práv požádalo, a mělo v pořádku požadované podpisy, výroční zprávy atd., přizná mu Ministerstvo tato práva automaticky, nebo přihlédne k obsahu islámského učení a bude hledat cesty, jak žádosti nevyhovět?

Pokud ÚMO nesplnilo zákonem předepsané podmínky, například každoroční podávání zpráv, neobdrží oprávnění k výkonu zvláštních práv. Pokud podmínky letos nebo někdy v budoucnu splní, dostane oprávnění k PŘIZNÁNÍ výkonu zvláštních práv. Ale jednotlivá zvláštní práva se pak zvlášť vyjednávají se státem a není na ně nárok. S přiznáním oprávnění by mohl vzniknout problém vzhledem k požadovaným deseti tisícům podpisů a k tomu, že k ÚMO se v posledním sčítání hlásilo 1500 osob.

Dotaz třetí

: Kdyby se ÚMO, nebo kterákoli jiná již registrovaná církev či církevní společnost dopouštěly činů v rozporu s Listinou základních práv a svobod i všeobecnými lidskými právy, má vůbec tento stát reálně nějaký mechanismus, jak takovou církev či společnost rozpustit? Rozhodlo už Ministerstvo kultury někdy v minulosti o rozpuštění nějaké církve?

Zákon o církvích a náboženských společnostech sice ve svém § 5 stanovuje, že „vznikat a vyvíjet činnost“ nesmí náboženské subjekty, které by nerespektovaly principy demokratického státu a bezpečí občanů (je to tam podrobně rozepsáno), ale žádný zákon nestanovuje, kdo by byl oprávněný zabránit nějakému subjektu v činnosti (ministerstvo kultury, vláda, soud?) a není stanovena žádná procedura, jíž by se to odehrálo (tedy podmínky, postup, opravné prostředky a podobně).