Natočil jste jedovaté, ale opravdu jedovaté video, pane kolego, chce se mi říci, když sleduji záznam z pražské demonstrace pořádané organizací Islám v České republice nechceme (IvČRN) z minulého týdne, a tetelím se zvráceným potěšením. Můj svět rozsvěcují nové, nečekané barvy, ačkoliv je pravdou, že některé mi dosud nechyběly.

Zvlášť třicetivteřinovou sekvenci mezi první a druhou minutou záznamu s názvem Martin Konvička je skvělý, v níž kameraman na dlouhé chvíle ostří do tváře hlavního řečníka, jehož myšlenkový svět mi do této chvíle zůstával skryt, si pouštím několikrát.

Iniciativu IvČRN pochopitelně znám, ale jejímu filozofickému předákovi jsem doteď nevěnovala pozornost, protože mi jeho myšlenky ustavičně někdo tlumočil. V domnění, že jde o cancy nějakého bizarního žvanila české blogosféry, nechtěla jsem marnit čas tím, že bych se jim věnovala.

A tak se na pána dívám a dívám, protože musím dohnat doby cval, a místo nad jeho podivuhodnými idejemi přemítám, do které z učebnic by měl reportážní příspěvek Ondřeje Mazury vstoupit dříve — zdali do té pro studenty DAMU, anebo pro historiky a sociální vědce.

Chvění a opakované semknutí docentových rtů, špatně skrývané dojetí z dobře odvedené práce, to všechno ve mně spouští lavinu asociací: jak nejlépe by se asi pan Konvička pochválil? Napadá mě například práškovací letadlo s vlající reklamní plachtou s nápisem „Jsemť dobrým“.

A pak mi přijde, že mnohem lepší by byl vyprodaný baseballový stadion se svítící reklamní kostkou, která o přestávkách v zápase problikává do rytmu fanouškovského diska, na níž se objevují dotazy typu „Vezmeš si mě, Mary Lou?“. Na něm by, přirozeně, zazářilo sdělení „Konvička je Bůh (ale ne Mohamed)“.

Konvička totiž něco jako nadpřirozená bytost je. V dobách chaosu se nebojí prostou řečí nabízet odpovědi na mimořádně složité otázky, a ještě k tomu vypadá, jako by jim sám věřil. To je faktor, který odlišuje vypočítavého populistu s malou nadějí na vlichocení se lidu od mudrlanta, jenž ho dokáže doopravdy uhranout.

Panu Konvičkovi přitom pranic nevadí, že si v řeči neustále odporuje, anebo u pozornějších posluchačů svou autoritu podrývá, když přiznává, že svoje vědění čerpá z pramenů, z nichž nejspíš čerpal Roman Onderka pro svoji bakalářku. Tedy z paty.

Některá jeho prohlášení mají vyloženě montypythonovské kvality, díky nimž je mi třeba záznam několikrát vrátit, abych se přesvědčila, že jsem se nepřeslechla: například tvrzení „Muslimy já miluju, ale nesnáším islám,“ či názor, že muslimy je třeba před vlastní vírou zachránit, jelikož si za ni, chudáčkové, ve většině případů ani nemohou, protože se blbě narodili.

A tak se moje pozornost obrací znova k záznamu, protože ústřední myšlenkové konstrukci islám = nacismus kvalitou odpovídá tak leda čtvrtek = vrah nadějí pracující třídy na pátek. Druhou tezi by, čistě teoreticky, mohli podpořit i spoludemonstrující neonacisté, jichž se Konvička nezříká ani ve chvíli, kdy je chce spolu s islámem (nikoliv však s muslimy!) stavět mimo zákon. Oni si toho ale stejně nejspíš nevšimli.

„Je šestnáct nula nula,“ rozkračuje se na Hradčanském náměstí předsedkyně strany Česká Suverenita Jana Volfová, jejíž přítomnost v české politice mi vždycky připomene, že jsou jevy, jimž nemá smysl pokoušet se porozumět — třeba proč je ve vesmíru víc hmoty než antihmoty, proč lidé spí a jak se má, sakra, správně poskládat synův dřevěný vláček.

„Jsme přesní, protože jsme ti, kdo chtějí být přesní,“ praví Volfová s pevností, po níž může následovat jedině výbuch smíchu, ale to by musela demonstrovat s jinou partou. Pak pozve k mikrofonu „Marka Černocha, shodou okolností syna Karla Černocha,“ a celé náměstí rozezní zneužitím hymny k dementním účelům.

Odnáším-li si z panoptikálních vystoupení IvČRN něco důležitého, je to přesvědčení, že pokud se nechají některé legitimní obavy občanů českých zemí z islámu v rukou odborníka na úrovní mudrlantů z obecní putyky, jakým je Martin Konvička, nedopadne to dobře. Nepomůže ani, budeme-li je soustavně zesměšňovat. Konvička, anebo někdo jako on, nakonec vyhraje, a pak přeteče pýchou.

Není možné jakýkoli strach přecházet mávnutím rukou, a pak se divit, že nezmizel. To jsem si uvědomila před několika dny, kdy se vedle mě v tramvaji rozplakala starší paní stresem z toho, že její vnuk odletěl za studiem do Spojených států. Ona se teď každý den modlí, aby ho nezabil nějaký terorista.

Může se dospělý člověk v takové chvíli začít smát? Nejenže nemůže, ale ani nesmí. A tak jsem se s ní pokusila přátelsky pohovořit a trochu ji uklidnit. Totéž by udělal každý. Kupodivu to zabralo. A asi už víte, kam tím mířím.

Proto mi zbývá vyřešit poslední otázku: Co má společného řidič legendární zlaté Audi Q7, jaká jezdí coby blahobytný tank po Praze a nechává za sebou pás oslnivé záře a kmotrovské sebedůvěry, holohlavý majitel bomberu z Konvičkovy demonstrace, a pan Konvička osobně?

No nevím, ale uvíznout ve výtahu bych s nimi nechtěla.