Po teroristickém útoku na redakci pařížského satirického časopisu Charlie Hebdo se opět v plné nahotě obnažily slabiny českého politického provozu. Zatímco v západoevropských zemích se různí představitelé veřejného života snažili demonstrovat občanskou jednotu, zahrnující samozřejmě i evropské muslimy, české dění ovládly islamofóbní tirády, v nichž otevřeným rasistům z Okamurova Soumraku zdatně sekundoval prezident Miloš Zeman a předseda ODS Petr Fiala.

Česká politická debata, jako by se na pár dní změnila v soutěž, kdo dokáže ve výrocích vůči muslimům zajít dál. Navzdory řadě Okamurových pokusů, které by si zasluhovaly soudní přezkum, nakonec si neblahý triumf patrně odnesl český prezident Zeman. Svým výrokem o „genetické“ předurčenosti chování muslimů se ocitl na půdě rasismu, a je zbytečné snažit se to jakkoli kašírovat.

A tak i když se hodně snažil, ani v soutěži o titul největšího českého protiislámského extremisty, nedokázal Petr Fiala skončit lépe než třetí. Procházíte-li si jeho výkony na jeho twitterovém účtu v posledních dnech, překvapí vás, že se mu automaticky nepřebarvil nahnědo.

Mezi všemi fašistoidními paušalizacemi vyniká jeho parafráze jednoho z nešťastných Zemanových pokusů o bonmot: „Islám a terorismus není totéž. To je jasné. Jen teroristé všeho druhu se k islámu hlásí. Tuto spojitost nelze popřít.“ Tuto spojitost zajisté popřít lze, jak před pár dny ukázal v Deníku Referendum kolega Petr Jedlička: extremisté hlásící se k islámu stojí za necelými dvěma procenty teroristických útoků v Evropě posledních let.

Petru Fialovi ale nelze přát, aby někdo začal podobným způsobem konstruovat, jaké druhy chování souvisejí s členstvím v ODS: korupčnictví? Jistě. Iracionální popírání ekologické krize? Bohužel. Předsudečná nenávist k odlišným kulturám? Teď už i ta. Zatímco Angela Merkelová, kancléřka a hlava německé demokratické pravice, vystoupila u Braniborské brány s představiteli německých muslimů, Petr Fiala u nás loví v dohněda zakalených vodách: to je zoufale smutný konec ODS.

Jenomže kdo se zastane utiskovaných?

Ještě mnohem horší nežli plíživá fašizace různých temných koutů české politiky, je mlčení jejího humanistického pólu. Zejména sociální demokraté jako kdyby byli islamofóbní vlnou, které bohužel mimořádně pomáhala čím dál předsudečnější česká média, zastrašeni: pomoc syrským uprchlíkům, tak malá, že je jednomu až stydno, se veřejnosti podávala v takřka omluvném tónu.

Také rozhodnutí Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka účastnit se pařížské manifestace jednoty minulý týden bylo zajisté správné, ale nelze omluvit, že tak málo z jejího étosu přenesli domů. Pro konkrétní občany naší země má své konkrétní důsledky.

Je třeba si uvědomit, že vlna štvavé nenávisti proti muslimům, které mnohá média vypočítavě nadbíhají, otevírá dveře dokořán reálným ústrkům, s nimiž se tu musejí potýkat nejen čeští muslimové, ale třeba i lidé pracující v organizacích pomáhajících cizincům či uprchlíkům. Demokratická politická reprezentace má povinnost se jich hlasitě a veřejně zastat.

Absurditu české vlny islamofobie podtrhuje, že naše země má směšně nízký podíl lidí hlásících se k islámu. Podle Statistického úřadu je to u nás tři a půl tisíce lidí, například ve Francii se jedná o šest milionů. I když je jich tak málo, jsou to naši občané, mnozí z nich k nám uprchli v situaci, kdy ve svých původních zemích byli pronásledováni pro své svobodomyslné smýšlení. Nyní právem čekají, že se jich vyznavači demokratických hodnot v naší společnosti jasně zastanou. V evropské demokracii je to otázka elementární slušnosti.

A je skutečně povinností reprezentace humanistických tradic v české politice, k níž v pravé řadě patří sociální demokraté, jasně, otevřeně a nahlas se islamofóbní vlně postavit, říct, že v evropské demokracii nemají paušalizace tohoto druhu místo. Tuto úlohu nemůže donekonečna znova a znova sehrávat pouze Jiří Dienstbier.

Neochota či nechuť Bohuslava Sobotky či Lubomíra Zaorálka vyslovit se v této věci veřejně a jasně budí dojem, jako by měli strach z toho, že mnohé z jejich vlastních sociálně-demokratických voličů, ba i členů, nyní zachvacují protimuslimské nálady. Jako by se předáci ČSSD báli, že mohou své voliče s náběhem k rasistickému smýšlení odrazovat.

A tak mlčí a doufají, že vlna nenávisti přejde. Pomineme-li, že je to mimořádně nesolidní vůči demokratům islámského vyznání, že se jedná o popření základního sociálně demokratického principu solidarity s lidmi, z nichž mnozí jsou dnes vystavování ústrkům, je to i velice špatná taktika.

Humanitní demokracie musí čelit eskalaci nenávisti

Politika eskalace nenávisti, kterou si osvojují různé temné kouty evropského politického provozu, je největším nepřítelem nejen sociální, ale úplně každé demokracie. Je to hlavní lekce z evropských dějin 20. století.

Patří k ní i fakt, že eskalaci nenávisti nelze přemoci mlčením a čekáním na to, až sama pomine. Je nutné se s ní utkávat. A současná evropská islamofobie má všechny předpoklady stát se antisemitismem současnosti.

Nelze proti ní stavět nic jiného než evropský humanismus, jehož tradice stojí i v základu moderní české či československé státnosti. Pokud bylo Masarykovo Československo schopno poskytovat útočiště před Hitlerem prchajícím německým židům, bylo to i proto, že československá politická veřejnost té doby pokládala humanistické přesvědčení za základní prostředek proměn veřejných poměrů k lepšímu. Nevzniklo to tu tehdy nijak samozřejmě, znovu a znovu se o to muselo ve veřejných debatách zápasit.

I současná Evropa ukazuje, že v sociálně krizových situacích, v nichž se ocitlo například Řecko nebo Španělsko, jsou radikálně sociálně, ekologicky a demokraticky orientované strany jako Syriza či Podemos schopny aspoň prozatím jasně vítězit nad krajně pravicovou politikou eskalace nenávisti. A ke své popularitě se jistě nepropracovaly mlčením a čekáním na to, až přejdou různé vlny nenávisti.

Naopak, obě nejslibnější současné evropské strany musely do veřejné debaty přijít s ráznou, v něčem třebas i populistickou, obranou humanistických ideálů. Lidé v Evropě prostě, pokud mohou, dávají před desperáty přednost kladným hrdinům.

Nadcházející sjezd je možná úplně poslední šancí stát se věrohodným reprezentantem demokratcké levice nejen pro Bohuslava Sobotku, ale také pro ČSSD. Foto www.cssd.cz

Role kladného hrdiny v české politice je volná. Babiš neobstojí

Pokud si lze vzít nějakou základní lekci z výsledků českých komunálních voleb, pak spočívá v poznání, že i u nás je to možné. Kolínský Vít Rakušan či bohumínský Petr Vícha právě toto dokázali na úrovni okresních měst.

Andrej Babiš se vlastně nesnaží o nic jiného, než sama sebe právě do této role obsadit. Že se mu to — povýtce marketingovými prostředky a maskováním svých reálných ryze soukromých zájmů, v čemž mu namnoze pomáhají jeho vlastní média — prozatím vcelku daří, nemůže zakrýt okolnosti, kvůli nimž nakonec v této roli nemá nárok obstát.

Vyplývá to z prosté skutečnosti, že zájmy kapitalistické oligarchie, jejímž je Babiš prvotřídním představitelem, leží v uchování radikálně nespravedlivého způsobu distribuce prostředků ve společnosti. Babišův odpor k zvyšování daní či k daňové progresi je toho výmluvnou ilustrací. Sociální tíseň, která vinou posilování oligarchie vzniká, je živnou půdou pro všechny pokusy získávat ve společnosti zázemí právě politikou eskalace nenávisti.

Pro oligarchii je pohodlnější nalézt nějakou bezbrannou menšinu, na níž se svede, že ohrožuje náš způsob života, než uznat, že pokud se prostředky začnou rozdělovat mnohem spravedlivějším způsobem, společnost bude držet pohromadě a dokáže všechny možné své menšiny integrovat.

Babiš sám se na rozdíl od svých médií eskalace protimuslimské nenávisti dnes neúčastní, což mu nelze upřít, ba dokonce to nelze na něm neocenit, byť by se třebas jen jednalo o chladný kalkul spočívající v poznání, že fašisté nakonec vždycky prohrají. Přesto je třeba zdůraznit a podtrhnout, že jeho politika směřující primárně k uchování nelegitimních privilegií současné oligarchie zákonitě vede k prohlubování sociálního napětí a nutně tak pro politickou mobilizaci opřenou o eskalaci nenávisti rozšiřuje prostor.

Zájmem všech humanitně-demokratických politických sil je tedy nejen pojmenovat a izolovat nenávistné proudy, ale i ty, které — jako Babiš — ohrožují demokracii tím, že pravicovým extremistům ženou vodu na mlýn. Babišův nápad, že by se sociální demokraté měli poohlédnout po jiných koaličních partnerech, tak není vůbec špatný.

Aby se česká politika mohla pohnout směrem k humanitně-demokratické politické praxi, nutně potřebuje nějakého levicového demokrata, který si troufne obsadit uprázdněnou úlohu kladného hrdiny jinak než marketingovými prostředky. Například současný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka k ní měl blízko v době, kdy bezprostředně po volbách odvracel pokus o převrat Zemanovy páté kolony v ČSSD.

Sobotka tu šanci stále ještě má. Pokud se jí nepokusí zhostit teď, kdy je dva měsíce před sjezdem v komfortní situaci předsedy, o jehož znovuzvolení nikdo nepochybuje, už se mu to potom nikdy nemusí podařit. A může na to doplatit celá jeho strana. Ostatně Podemos i Syriza ukazují také to, jak křehké je dnes v Evropě postavení tradičních sociálně-demokratických stran.