Nevolil jsem před dvěma lety Karla, nepřidal jsem se k těm svým politickým protivníkům, ani k mým politickým spřízněncům, kteří oceňovali modrou krev, vůni staletí, nedbalou eleganci a jeho občas mile obhroublý, ale většinou anglicky elegantní humor.

Nestačily mi impozantní příbuzenské a kolegiální kontakty tohoto prezidentského kandidáta s panovníky, premiéry, ministry a diplomaty. Myslel jsem si a stále si myslím, že jeho voliči trochu zapomněli na asociální, vulgární, hrubiánskou politiku strany, jíž tento aristokrat předsedá.

Někteří z toho rovnou vyvodili, že jsem stoupencem populisty, samozvaného a domnělého levičáka, sečtělého a inteligentního, leč záměrně „lidově“ vystupujícího protikandidáta Miloše, i když v jeho případě se důvěrné oslovení a punková stylizace nepoužívaly.

Ve skutečnosti jsem vědomě hlasoval ve druhém kole volby proti oběma. Využil jsem neplatného jakoby hlasovacího lístku, který byl k dispozici na internetu s textem přibližně tohoto znění: Já občan České republiky vědomě vhazuji do urny neplatný hlas a hlasuji tím aktivně proti oběma kandidátům, kteří se dostali do druhého kola.

↗

Snad jednička současné vědy Stephen Hawking je vykazován ze třídy, aby prý nezpomaloval výuku ostatních žáků. Foto en.wikipedia.org

Nehlasoval jsem mezi Dobrem a Zlem, jako ve své mysli někteří mí blízcí, protože taková volba se nenaskýtala. Volil jsem mezi tou a onou směsí dobra a zla, ale konkrétně mezi dvěma politiky a jejich programy a žádný jsem nemohl s dobrým svědomím podpořit.

Mrzelo mě, když jsem sledoval, že měsíce poté, co Miloš Zeman usedl na královském hradě na pomyslný prezidentský stolec, pokračovala kampaň. Jakási podivuhodná povolební kampaň pokračuje do současnosti a místo volebních lístků byly nedávno použity červené karty. Ani mně se nelíbil přehnaný pragmatismus ve vztahu k čínskému vulgárně neoliberálnímu režimu v konzervativních rudých kulisách s hvězdami, srpy a kladivy.

Snažil jsem se respektovat výsledek volby, nebylo mi lhostejné rozhodnutí nadpoloviční většiny mých spoluobčanů, kteří šli volit. Můj politický realismus počítá s tím, že ve standardních demokratických poměrech nastupují u nás i jinde do vrcholných funkcí spíše technologové moci a praktičtí pragmatičtí šmejdilové než ušlechtilí filosofové, kteří už ostatně vymřeli. Je to výraz plebejského, sekulárního, demokratického principu. Je to reálné selhání aristokratičnosti „krve“, ale i aristokracie ducha.

Respekt k volbě a resignované uznání, že nelze čekat o mnoho více, se u mne spojovaly s kritickým odstupem od různých rozhodnutí Miloše Zemana. Neváhal jsem vyslovit nesouhlas například s odmítnutím jmenovat za profesora Martina C. Putnu. Kroutím hlavou nad nekonzistencí výroků na téma východní Ukrajiny z různých etap rozvoje konfliktu.

Nemyslím, že by nás Čína měla učit, jak stabilizovat život státu. Naproti tomu se mi líbila nominace ústavních soudců v několika kolech. Miloš Zeman mne pobavil, když jmenování vlády využil na výsměch designovanému předsedovi za mizerně připravený podklad pro jmenování. Byly v něm chyby ve jménech a rezortech, např. dvě osoby jmenované na stejný resort.

Myslím, že jsem se snažil udržet rovnovážné posouzení, vidět přednosti i nedostatky prezidenta. Vydrželo mi to po dobu dvou pětin jeho funkčního období, ale pohár mé trpělivosti přetekl.

Pohár přetekl a ucho se utrhlo

Předposlední kapkou byla prezidentská podpora segregace hendikepovaných dětí ve školském systému. Jsou jistě speciální vzdělávací a výchovné potřeby u dětí s mentálním postižením, pokud ovšem do zvláštních škol s programem pro tuto situaci nejsou umisťovány děti na základě etnického původu či domnělé rasy. Je možno uznat zvláštní potřeby dětí s vážným zdravotním postižením, kterým slouží např. pražský Jedličkův ústav a přidružené školy v jeho vyšehradském areálu.

Integrace dětí s různými smyslovými vadami, s omezením pohybu a podobně je odzkoušená. U takových žáků by bylo vážným poškozením jejich vývoje, kdyby požadavky na ně nebyly stejné jako na ostatní. Ilustroval to kreslený vtip, který v odpověď na výrok prezidenta proběhl internetem.

Snad jednička současné vědy Stephen Hawking, který významně přispěl k teoretické interpretaci gravitace a k rozvoji fyzikální kosmologie, je vykazován ze třídy, aby prý nezpomaloval výuku ostatních žáků. Trpí totiž od studentských časů amyotrofickou laterální sklerózou, která má za následek postupné ochrnutí celého těla. Nemůže ani mluvit a s okolním světem komunikuje pomocí speciálního počítače.

Definitivně pohár přetekl a ucho se utrhlo, když se prezident vyjádřil k možnosti přijmout běžence z oblastí ozbrojených konfliktů. Připsal jim vzhledem k několika zemím původu, které jmenoval, zvláštní genetické omezení, které (na rozdíl od genetického vybavení Evropanů) znemožňuje jejich přizpůsobení místnímu způsobu života.

Nutno říct, že ostatní politici, a to i ti, u kterých bychom pro jejich politickou příslušnost čekali humanistické řešení, se zachovali podobně a jen to odůvodnili inteligentněji, například nepřipraveností České republiky zvládnout případná bezpečnostní rizika.

Nakonec se bruselský vlk nažral a česká koza zůstala celá, jak to kdosi vtipně shrnul, a bylo rozhodnuto o přijetí nepatrné skupinky uprchlíků na základě náboženské diskriminace. Křesťané sem smějí, příslušníci jiných vyznání postižených takzvaným Islámským státem v Sýrii a Iráku nikoli.

Přání segregovat děti na základě jejich hendikepů poněkud připomíná politiku nacistického Německa, které o zdraví národa pečovalo nejprve vytvořením registru osob s vrozenými nemocemi, a později jejich sterilizací. Vnitřní logika této segregace vedla pak k tomu, že při selekci na rampách vyhlazovacích táborů se mimo jiné k lékařským pokusům a následnému usmrcení vybírali lidé s tak řečenými dědičnými vadami. Jaký bude další krok po vyloučení těchto domněle méně schopných žáků z běžných škol?

Požadavek na speciální zacházení s osobami na základě jejich původu a domnělé genetické predispozice není možno hodnotit jinak, než jako rasismus. Kam ještě povede tato tendence? Opravdu v době rostoucího pocitu ohrožení a v čase doznívání ekonomické deprese a obav z další nastupující stačí ústavní principy, soudní systém a občanský, víceméně jen verbální odpor?

Po posledních excesech Miloše Zemana se připojuji k těm, kteří rezignovaně uznávají, že Miloš Zeman je naším prezidentem, ale kteří mohou říct: není mým prezidentem. A hrdě se (i se svým socialistickým a ekologickým přesvědčením) hlásím k „pražské kavárně“, ze které podle slov Miloše Zemana takové návrhy přicházejí.