Organizace pro pomoc uprchlíkům a Amnesty International po celý loňský rok trpělivě ve své kampani přesvědčovali vládu i českou veřejnost k tomu, aby Česká republika podala pomocnou ruku tisícovce syrských uprchlíků. Vedle toho jsme žádali o usnadnění slučování rodin Syřanů, kteří již byli na našem území.

Dostávali jsme odmítavé dopisy z ministerstva vnitra, agresivní anonymy angažovaných českých občanů, ale přesto se podařilo probudit zájem zejména mezi novináři, dalšími neziskovými organizacemi a získali jsme také podporu České biskupské konference. Spolu s námi o přesídlení Syřanů žádala agentura OSN pro uprchlíky (UNHCR) a také na Českou republiku tlačily státy Evropské unie nejvíce postižené vlnami nejen syrských uprchlíků.

Nebylo divu. Evropská unie jako celek zaznamenala v loňském roce rekordně vysoký počet žádostí o azyl — více než 550 000. Některé státy, jako Německo, Švédsko nebo Maďarsko lámaly dlouholeté rekordy v počtu přijatých azylových žádostí. Jen pro ilustraci, do Maďarska ze jediný měsíc — listopad 2014 — přišlo více běženců než do ČR za posledních devět let dohromady. Celkem 9 130 uprchlíků. Do Polska za jediný měsíc více než do ČR za celý rok 2013.

Pouhých 707 osob totiž požádalo ČR o azyl v roce 2013 a zhruba stejný počet v letech 2012 a 2011. Uprchlíci totiž dobře vědí, že podle pravidel Dublinského nařízení EU mohou svoji azylovou žádost podat pouze v jednom členském státě EU a malou, nepříliš atraktivní zemi, s obtížným jazykem a velmi malými komunitami vlastních krajanů, obloukem míjejí.

I proto jsme věřili, vzhledem k naší dobré historické zkušenosti s přijetím více než 3500 uprchlíků z Bosny a tisícovky kosovských uprchlíků v 90. letech minulého století, že ani k Syřanům se česká vláda nakonec neotočí zády.

I když tedy nemáme požadovanou tisícovku, kterou bychom určitě zvládli přijmout také, musíme přece jen vládě a azylovému odboru ministerstvu vnitra poděkovat za odvahu a vstřícnost. Ve všech průzkumech pod články různých internetových novin minimálně 80 % české veřejnosti odmítalo přijmout jakékoli syrské uprchlíky. My navíc přijmeme uprchlíky s vážně nemocnými dětmi, o které by sotva jiné státy projevily v rámci svých přesídlovacích programů zájem.

I u přesídlení totiž často platí, že preferováni k přijetí do zemí EU bývají lidé vzdělaní, zdraví nebo třeba křesťané. A zvláště po posledních událostech v Paříži by se takovému postoji politiků asi jen málokdo podivoval. A také v otázce slučování rodin se naše kampaň potkala s pochopením ministerstva vnitra a Syřané mají snazší cestu k vízům do ČR pro své blízké příbuzné. I za to patří našim úřadům uznání.

Nezbývá než si přát, aby byl tento vstřícný krok začátkem komplexní reformy české, ale i unijní azylové a migrační politiky. Vzhledem k našemu specifickému geografickému, historickému a kulturnímu postavení můžeme směle aspirovat na pozici průkopníků nových přístupů.

Měli bychom se doma přestat bát imigrantů z Ukrajiny nebo Vietnamu, nenahánět je s cílem vyhoštění po stavbách a večerkách kvůli chybějícím papírkům v kapse, ale naopak se naučit lépe než ostatní lákat ty nejlepší mozky a nápady ze zajímavých oblastí světa.

A v oblasti azylu bychom měli přicházet s inovativními návrhy, které by například vedly k prevenci zbytečných utonutí ve Středozemním moři nebo k tomu, že Evropská unie se konečně začne chovat jako světová velmoc a dokáže nastavovat zrcadlo a účinné sankce diktátorským a lidská práva pošlapávajícím státům typu Eritrey, Ruska nebo třeba Ázerbájdžánu.