Debaty o ochraně lidských práv se vedou a řeka lidského utrpení teče. Asi podstatnější než mediální spory o Havlově odkazu či Drulákově kacířství je dnes například to, jak se představitelé České republiky postaví k uprchlíkům ze Sýrie. Právě to zřetelně ukáže, nakolik to představitelé našeho státu myslí vážně nejen s ochranou lidských práv, ale také s tak často zdůrazňovanou příslušností k Západu.

Trojí vina Západu

Konflikt v Sýrii, Iráku a dnes již i v Libyi, tedy na územích někdejších, již de facto neexistujících států, kde působí teroristická organizace označující samu sebe jako Islámský stát, je totiž z pohledu Západu, tedy dnes i z našeho pohledu, něčím mimořádný. Tím něčím je větší míra viny západního světa na hrůzách, které se právě teď v tomto regionu dějí. Vina je to několikerá, přinejmenším trojí.

Nedávné intervence západních zemí v Iráku (stejně jako v Libyi) sice odstranily diktátorské vládce, nenapomohly ale k míru, stabilitě a bezpečí, spíš uvolnily prostor pro ještě agresivnější síly. V Sýrii k zásahu nakonec nedošlo, a je celkem zbytečné spekulovat, zda by situaci zlepšil či ještě zhoršil. Spoluvina západních zemí na humanitární katastrofě nejhorší v historii daného regionu se zdá být neoddiskutovatelná.

Druhou vrstvu západní viny za syrskou a iráckou humanitární krizi představují tisíce džihádistických bojovníků především ze západoevropských zemí, kteří na syrské a irácké frontě bojují za svou velmi nesvatou věc. Dochází tak k paradoxní situaci: umírnění muslimové v regionu, zdaleka nejen z řad Kurdů, po boku s místními křesťany a dalšími menšinami bojují proti islamistickým fanatikům přicházejícím ze zemí někdejších západních kolonizátorů.

Stíny kolonialismu, globálního zločinu západního světa, totiž zdaleka nezmizely. Pokud bychom sestoupili o něco hlouběji do historie Blízkého východu, objevíme další z příčin dnešní krize. Je jí narýsování umělých státních hranic, nerespektujících národnostní ani náboženské dělení, na sklonku koloniální éry. Západ, loučící se právě s rolí celosvětového světlonoše humanity a vyšší civilizace, tím zanechal regionu (podobně jako některým africkým zemím) skutečně danajský dar.

A kruh se uzavírá, uvědomíme-li si, že první velkou vlnou přistěhovalců z bývalých kolonií, včetně těch s většinově islámským obyvatelstvem, do Evropy bylo stěhování koloniálních úředníků a lidí s koloniálními režimy spojených zpět do mateřských zemí, někdejších velmocí.

Další a ještě mohutnější vlnou pak byli dělníci, kteří se v době poválečného ekonomického boomu podíleli na bohatnutí Evropy. Dnes by se jich mnozí obyvatelé evropských zemí nejraději zbavili. Jako by tím symbolicky dávali sbohem i své někdejší moci a prosperitě, která se vytrácí spolu se sociální soudržností a vyhlídkami na lepší budoucnost.

Problém, který se nás týká

Problém radikálního islámu je vážný a nedá se zlehčovat. I dnešní vnitroevropský islámský fanatismus je však do velké míry plodem evropského kolonialismu a imperialismu. Je to proto také vnitřní problém západního světa, ne nějaký vetřelec odjinud. Je něco děsivého na tom, že islamističtí zabijáci, kteří uřezávají hlavy a zabíjejí křesťany, jezídy, muslimy a další nevinné oběti ve starých muslimských územích Blízkého východu, jsou často občany evropských zemí a své radikální ideologii se vyučili na území západního světa.

Není jednoduché najít způsob, jak se s tímto selháním adekvátně vypořádat. Kromě důslednějšího přístupu k fanatikům mezi vlastními občany je na místě i aktivní podpora těm, kdo se s evropskými a jinými islamistickými fanatiky dnes utkávají.

Považovat miliony uprchlíků před Islámským státem za potenciální bezpečnostní hrozbu jenom proto, že mnozí z nich jsou také muslimové, se sice může někomu zdát rozumné, v konečném důsledku je to však krátkozraké, protože právě umírnění muslimové jsou těmi, kdo dnes nesou největší zátěž boje s fanatiky ohánějícími se islámem.

Česká republika nebyla koloniální mocností a nepodílela se ani na poválečném hospodářském vzestupu. Z našeho území dnes neputují islamističtí bojovníci do zemí Levanty. Přesto bychom se neměli tvářit, že se nás dění v Iráku a Sýrii netýká.