Debaty o ochraně lidských práv se vedou a řeka lidského utrpení teče. Asi podstatnější než mediální spory o Havlově odkazu či Drulákově kacířství je dnes například to, jak se představitelé České republiky postaví k uprchlíkům ze Sýrie. Právě to zřetelně ukáže, nakolik to představitelé našeho státu myslí vážně nejen s ochranou lidských práv, ale také s tak často zdůrazňovanou příslušností k Západu.

Trojí vina Západu

Konflikt v Sýrii, Iráku a dnes již i v Libyi, tedy na územích někdejších, již de facto neexistujících států, kde působí teroristická organizace označující samu sebe jako Islámský stát, je totiž z pohledu Západu, tedy dnes i z našeho pohledu, něčím mimořádný. Tím něčím je větší míra viny západního světa na hrůzách, které se právě teď v tomto regionu dějí. Vina je to několikerá, přinejmenším trojí.

Nedávné intervence západních zemí v Iráku (stejně jako v Libyi) sice odstranily diktátorské vládce, nenapomohly ale k míru, stabilitě a bezpečí, spíš uvolnily prostor pro ještě agresivnější síly. V Sýrii k zásahu nakonec nedošlo, a je celkem zbytečné spekulovat, zda by situaci zlepšil či ještě zhoršil. Spoluvina západních zemí na humanitární katastrofě nejhorší v historii daného regionu se zdá být neoddiskutovatelná.

Druhou vrstvu západní viny za syrskou a iráckou humanitární krizi představují tisíce džihádistických bojovníků především ze západoevropských zemí, kteří na syrské a irácké frontě bojují za svou velmi nesvatou věc. Dochází tak k paradoxní situaci: umírnění muslimové v regionu, zdaleka nejen z řad Kurdů, po boku s místními křesťany a dalšími menšinami bojují proti islamistickým fanatikům přicházejícím ze zemí někdejších západních kolonizátorů.