Mezi muslimským obyvatelstvem žijícím v zemích od Blízkého východu až po jižní Asii narůstají obavy z islámského extremismu. Vyplývá to z nového průzkumu, který provedl ústav Pew Research Center. Obavy souvisejí zejména se stále pokračující válkou v Sýrii a s nárůstem aktivit radikálů v Nigérii.

Institut tento průzkum prováděl od 10. dubna do 25. května 2014 ve čtrnácti státech, a dotazoval se více než 14 200 respondentů. (Průzkum tedy proběhl ještě před ofenzivou islamistů, kteří chtějí zavést Chalífát v Iráku a Sýrii, ale i před současným konfliktem mezi Hamásem a Izraelem.)

Průzkum přináší zajímavé údaje, které by měly zajímat především evropské xenofoby, zaměřené proti migrantům. Už sám fakt, že někteří muslimové se obávají fundamentalistů, kteří vydávají svůj jednostranný výklad islámu za pravdu, vede k zamyšlení, zda je strach z muslimů opravdu založen na racionálním zvažování faktů, či zda je živen emocemi doplněnými zručnou propagandou.

Podpora extremismu klesá

Průzkum Pew Research Center připomíná, že terorismus je nepřítelem nejen naším, ale i těch muslimů, kteří neuznávají onu „pravdu“ hlásanou fanatiky. Že je to tak, ukazuje odpor podstatné části muslimů i k těm organizacím, které jsou v USA či Evropě označovány za teroristické.

Teroristická síť Al-Káida, libanonský Hizballáh, islamisté z Boko Haram působící v Nigérii, ale i palestinské radikální hnutí Hamas, mezi lidmi ztrácejí podporu.

V Libanonu, který sousedí se Sýrii, uvedlo devadesát dva procent dotazovaných ze sunnitských, šíitských i křesťanských komunit, že se obává islámského extremismu. Větší počet lidí než před rokem má z militantních islamistů strach i v Jordánsku a Turecku, které rovněž hraničí se Sýrii, a na své území přijaly velké množství syrských uprchlíků.

„V Asii mají z islámského extremismu obavy velké většiny dotazovaných v Bangladéši (šedesát devět procent), Pákistánu (šedesát šest procent) a Malajsii (šedesát tři procent),“ stojí ve zprávě ústavu Pew Research Center.

V Nigérii se sedmdesát devět procent obyvatel vyslovilo proti aktivitám islamistických milic Boko Haram, které stojí za mnohými krvavými útoky z poslední doby a rovněž za únosem více než dvě stě školaček. Extremistické hnutí Taliban odsoudilo padesát devět procent Pákistánců.

Proti činnosti palestinského hnutí Hamas se postavilo padesát tři procent palestinských respondentů, v Pásmu Gazy jich bylo dokonce šedesát tři procent.

Pouze v Indonésii, kde žije nejvíce muslimů na světě, místní obyvatelé tyto obavy převážně nesdílejí. Strach z extremistů tu vyjádřilo „jen“ čtyřicet procent respondentů.

Těžké zkušenosti muslimů s fanatiky

Průzkum byl sice udělán teď, ale jeho výsledkům odpovídají i těžce nabyté zkušenosti mnoha muslimů, jejichž osudy se zabývala světová i naše média, či kteří nyní žijí v Evropě. Připomeňme se v této souvislosti dva příběhy, o nichž jsem se v některých článcích již zmiňoval.

Všeobecně známý je příběh čtrnáctileté pákistánské dívky Malaly Júsufzai, kterou chtěl zavraždit Taliban, protože usiluje o právo dívek, žen na vzdělání. Jde o projev fanatismu vůči muslimce, která se nesklonila před „pravdou“ těch „jedině správných vykladačů islámu“. Je dobré si uvědomit, že takových příběhů se v Pákistánu i dalších muslimských zemích odehrává mnoho, jak ostatně i nepřímo dokládá průzkum Pew Research Center.

Příběh paní Zakery z Afghánistánu, která po svém ochodu z domova žila na přelomu tisíciletí i v České republice, jsme ve zkratce popsali společně s Věrou Roubalovou - ženou, které jsem manželem - v knize s názvem Příchozí.

Zakera měla rodinu, muže a devět dětí. Jednou k nim domů vtrhli Talibanci, kteří měli tehdy pod kontrolou skoro celý Afghánistán. Přímo před očima Zakery i dětí zavraždili jejího muže a nejstaršího syna. Potom jeden z Talibů vzal Zakeřino měsíční miminko za nohy a mlátil jím do zdi, dokud nebylo mrtvé. A, aby toho nebylo dost, zabili ještě dalšího manželova příbuzného a jeho ženu. A surově, skoro na smrt, zbili i paní Zakeru. Důvod? Manžel nebojoval v řadách Talibanu (nebojoval na žádné straně).

Od té doby se prudce zhoršil zdravotní stav Zakeřiných dcer. Azima, v době, kdy jsme s ní hovořili, devatenáctiletá dívka po dětské mozkové obrně, se kvůli pokrouceným rukám a nohám pohybuje trhavě. Mluvit sice může, ale je hluchá. Tehdy sedmnáctiletá Rejma po popsané události začala trpět epileptickými záchvaty a přestala mluvit.

Zakera i poté žila ve stavu stálého ohrožení. Byla bez muže, zároveň podle pravidel nastolených Talibanem nesměla bez mužského doprovodu opustit dům, nesměla pracovat, byla tudíž bez prostředků. Starala se přitom o osm dětí. Zakera se proto rozhodla odejít z Afghánistánu s oběma postiženými dcerami, aby se o ně mohla starat, na odjezd se všemi dětmi nesehnala dost peněz. Ostatních šest dětí musela svěřit do péče příbuzným. Nakonec se s nimi shledala až po několika letech.

O svých zkušenostech s islamistickými fanatiky nám vyprávěli i někteří čečenští uprchlíci a další muslimové žijící zde, kteří ze svých zemí odešli buď přímo kvůli násilí, kterých se na nich dopouštěli extremisté, nebo ze strachu před nimi.

Vědomí, že islamističtí teroristé, a fanatici vůbec, ohrožují i ty muslimy, kteří nesdílejí stoprocentně jejich názory a pohled na svět, by mohlo pomoci i nám. Jako jinde, i zde je třeba rozpoznávat jednotlivosti a seznamovat se s celou problematikou i s konkrétními lidmi. Právě to je cesta, jak se zbavovat paušalizování a strachu, který jej provází.