Západní vlády stály a opět stojí před „těžkou volbou“: podpořit spolehlivé vojenské diktatury, či legitimní požadavky protestujících? Takto položená otázka v sobě už obsahuje realistickou odpověď: přes sympatie k těm, co se dovolávají svobody, k čemu je demokratizace, když uvrhne zemi do politického chaosu a vydá ji napospas extremistickým silám?

Samotná otázka je ošidná. Znamená totiž, že arabský svět byl stabilní a silné vlády byly zárukou této stability. Obsahem této „stability“ byla absence otevřené války mezi státy a pokojná prosperita těch zemí, které se otevřely západním investicím do těžebního průmyslu a turismu. V kontextu regionu, ve kterém před čtyřiceti lety proběhlo několik válek a tucty vojenských převratů, představovaly pevné diktatury určitou formu „blízkovýchodní“ stability. Dlouhodobě se však autoritářské státy ukázaly jako její opak.

Zmíněný pojem stability totiž patří do dávno zmizelého světa. Silné státy fungovaly v post-koloniálních dobách, ve kterých vybudovaly základní národní instituce: armádu, administrativu, školství a zdravotnictví, průmysl. Za desítky let se země změnily: modernizaci následovalo otevření mezinárodnímu trhu, částečná privatizace a liberalizace. V autoritářském státě z něj měly prospěch skupiny spojené s mocí: armáda, monopolní podniky a zkorumpované vládnoucí rodiny. Důsledkem modernizace byla i demografická exploze. Křehký společenský smír v nich režimy udržovaly dotacemi potravin a energie, které si v kontextu liberalizace mohly čím dál tím méně dovolit. To rozevřelo sociální rozdíly, které jsou paradoxně s rostoucím bohatstvím čím dál méně únosné. Arabský svět už několik let zažívá a potlačuje vlny stávek a ekonomických bouří, jaké Evropa zažívala před válkou.