Svoboda a ismy

Bohumil Trávníček

Ohrožují-li svobodu různé „ismy“, je dobré zamyslet se, co je to vlastně svoboda a které ideologie ji mohou ohrožovat.

Václav Klaus neustále varuje před různými „ismy“, protože ty podle jeho názoru mohou ohrozit svobodu ve společnosti. S tím lze souhlasit. Je tedy dobré se zamyslet nad tím co to svoboda je a které „ismy“ ji v současnosti nejvíce ohrožují.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Tři základní složky svobody

Skutečný liberalismus (ve smyslu českého termínu „svobodomyslnost“) lze nejlépe založit na předpokladu, že ve společnosti existují tři základní složky svobody: politická, ekonomická a sociální. Politická svoboda souvisí s možností prosazovat ve společnosti své názory, ekonomická svoboda souvisí s možností realizovat své ekonomické zájmy (podnikat) a sociální svoboda vychází z toho, nakolik může jedinec ovlivnit své sociální postavení.

Obecně platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná (ne)svoboda jiného. Podobně je to s těmito třemi složkami svobody ve společnosti, v okamžiku kdy je prosazována jedna složka svobody příliš na úkor složky jiné, rodí se nesvoboda (totalita). Tři složky svobody jsou přitom spojené nádoby, přílišná expanze jedné složky vyvolává potlačení složky jiné. Jinak řečeno, nejvíce svobodná (liberální) společnost bude ta, která dokáže udržet rovnováhu mezi těmito třemi složkami svobody.

Není možné ve společnosti realizovat absolutní politickou svobodu, protože to může vést k prosazení nesvobody (totality). Proto je třeba cenzurovat prosazování politických názorů směřujících k potlačení svobody. Prosazování absolutní svobody sociální je možné jen za cenu potlačení ekonomické složky svobody a nakonec i politické. Tak to činí komunismus, který můžeme vnímat také jako sociální fundamentalismus, vytvářející tím nesvobodu (totalitu) ve společnosti. Totéž však platí i o složce ekonomické, její přílišná expanze probíhá na úkor složky sociální a nakonec opět i politické. I zde vzniká ve společnosti nesvoboda. Tato poslední forma totality je poněkud skrytá (a nepřiznaná), o to více je však nebezpečná.

Expanzi ekonomické složky svobody prosazuje ideologie nazývaná neoliberalismus. Se skutečným liberalismem, který vychází z rovnováhy tří složek svobody ve společnosti, však má jen málo společného (a v principu jde proti němu), patrně ještě méně než měl „reálný socialismus“ společného se skutečným socialismem, ke kterému se přibližují například skandinávské země. Reálný socialismus stavěl na fundamentalismu sociálním (ani zde však nebyl důsledný, v tom je důsledný hlavně utopický komunismus), neoliberalismus zase staví na fundamentalismu ekonomickém (resp. tržním): téměř vše je nutné podřídit řízení trhem, tj. privatizovat, sociální funkce státu je třeba v zájmu expanze ekonomické složky svobody co nejvíce okleštit. Podobně jako sociální fundamentalismus potlačuje nakonec i politickou složku svobody, ekonomický fundamentalismus činí totéž.

Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E. Stiglitz ve svém eseji „Vláda jednoho procenta, jedním procentem, pro jedno procento“ píše: „Ekonomové si nejsou docela jisti, jak rostoucí americkou nerovnost (mezi lidmi) vysvětlit… Ale jedním z hlavních důvodů, proč dnes máme takovou nerovnost, je, že si to tak horní 1% přeje. Nejzřetelnější příklad představuje daňová politika. Snižování daňových sazeb pro kapitálové výnosy, což je právě způsob, jímž bohatí získávají velkou část svých příjmů, poskytlo nejbohatším Američanům cosi, co se téměř rovná permanentním daňovým prázdninám.“

V dalším eseji nazvaném „Globalizace protestu“ píše: „Vzestup nerovnosti je plodem vražedné spirály: movití dobyvatelé renty využívají svého bohatství k ovlivňování legislativy s cílem ochránit svůj majetek — a svůj vliv. Zatímco však boháči mohou k umocnění svých názorů používat peníze, na ulici mi policie nedovolila promluvit k účastníkům protestu Occupy Wall Street za pomoci megafonu.“ Tržní fundamentalismus (neoliberalismus) tedy zjevně nepotlačuje jen sociální složku svobody, ale i politickou, protože stejně jako rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými v jejich sociálním postavení ve společnosti (= potlačení sociální svobody chudých), rozevírá i nůžky mezi možností bohatých a chudých prosazovat své politické názory (= potlačení politické svobody chudých). Rodí se nová totalita, diktatura bohatých (mocných) proti chudým (bezmocným).

Také filosof Václav Bělohradský píše o procesu dedemokratizace v současném světě založeném na ideologii neoliberalismu a sociolog Jan Keller píše o „nesouměřitelnosti“ v sociálním a politickém postavení lidí ve společnosti ovládané touto ideologií.

O totalitní povaze neoliberalismu může svědčit i skutečnost, že je velmi obtížné se jeho ideologie zbavit standardní demokratickou cestou, tj. volbami. Mnoho občanů u nás je dnes přesvědčeno, že „nemají koho volit“ nebo že „kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zrušili“, což se nakonec odráží i v jejich neúčasti u voleb: za srovnání stojí stupeň volební účasti obyvatel v zemích ovládaných neoliberalismem ve srovnání se zeměmi — např. skandinávskými — kde je tato ideologie slabší. Další indicií, že volby přestaly být v neoliberálně řízené společnosti základním demokratickým nástrojem, je skutečnost, že současnou naši vládu, která vzešla z tzv. „svobodných“ voleb, podporuje nakonec pouhých asi 20 % občanů. Lze předpokládat, že podobnou podporu mohly mít i totalitní vlády u nás před rokem 1989.

Je ovšem otázka, zda se dají volby založené na politické propagandě (marketingu), a tedy předkládání zkreslených informací voličům, ještě považovat za „svobodné“: svobodně se člověk dokáže rozhodnout zejména tehdy, má-li k dispozici pravdivé informace.

Každá totalita je nebezpečná především tím, že absencí negativní zpětné vazby vytváří ve společnosti nerovnováhu. Bohatí (= mocní) nastavují pravidla hry ve společnosti tak aby to vedlo k jejich ještě většímu bohatnutí a ještě větší politické moci, přerozdělují bohatství společnosti od chudých k bohatým, tedy k sobě. Při absenci negativní zpětné vazby (která souvisí s potlačením sociální a posléze i politické svobody) se celý systém mechanismem pozitivní zpětné vazby (mocní si svou mocí zajišťují ještě větší moc) dostává do nebezpečné nerovnováhy, která se neustále prohlubuje. Toto stupňování nerovnováhy však vždy nakonec musí nutně narazit na mez únosnosti systému a pokud se politici reformami nepokusí systém vrátit do stavu rovnováhy, nastává nakonec jeho kolaps.

O zacyklenosti a v konečné fázi sebedestruktivnosti obou totalit (sociálního i ekonomického fundamentalismu) svědčí to, že totalita nakonec dostihne i tu složku svobody, kterou ten či onen směr považoval za nejdůležitější. Nesvoboda vzniklá z extrémního prosazování sociální složky svobody komunistickou ideologií potlačováním složky ekonomické (státní monopolismus) a politické (diktatura) nakonec vede zpětně i k potlačení složky sociální: sociální postavení většiny obyvatel se propadá. Obdobně je to s neoliberalismem: extrémní prosazování ekonomické složky svobody na úkor složky sociální a politické vede nakonec zpětně k potlačení také ekonomické složky svobody: bez zásahů demokratických institucí se stupňuje monopolismus a také klesá poptávka, protože chudí nemají dost prostředků a bohatí jich mají více, než jsou schopni využít. Výsledek obou přístupů je v konečné fázi velmi podobný: snižování výkonu společnosti a sociální propad většiny obyvatel.

Neoliberalismus ovšem snižování výkonnosti společnosti zčásti maskuje životem této společnosti na dluh, jak o tom píše V. Bělohradský ve svém eseji Čas dluhů. To však nelze činit do nekonečna, což je zjevně jedna z hlavních příčin současné hospodářské a dluhové krize. Pro drtivou většinu členů společnosti tedy ani jeden přístup nakonec nepřináší pozitiva. V podstatě jediný významnější rozdíl je v tom, že komunismus zavádí totalitu jako podmínku prosazení expanze sociální složky svobody (a oficiálně ji přiznává: tzv. diktatura proletariátu), zatímco neoliberalismus generuje totalitu prostřednictvím „neviditelné ruky trhu“ (vzniká tedy méně zjevně a je nepřiznaná) jako nutnou podmínku expanze ekonomické složky svobody. Obě totality však nakonec zákonitě ústí do shodné podoby: diktatura politicko-ekonomické mafie proti zbytku společnosti, tj. legalizovaný sociální rasismus.

Jako politickou ideologii neoliberalismus v anglo-americkém světě prosadili zejména Ronald Reagan a Margaret Thatcherová. Současné zárodky krize tohoto neoliberálního (tržně fundamentálního) světa, provázené i krizí hospodářskou, dluhovou a mravní, jsou patrně právě známky kolapsu tohoto systému. Je nutné, aby si to také naši politici uvědomili ještě včas, je ovšem otázka, jestli si to vůbec uvědomit chtějí - představitelé politických stran dnes svou politickou činností obvykle bohatnou a díky tomu se pro ně neoliberalismus s degresivními daněmi stává výhodný: neoliberalismus takto politiky korumpuje a tím si udržuje svou moc. Korupce je tedy jeden ze základních principů neoliberalismu, proklamace neoliberálů o boji proti korupci jsou v tomto kontextu komické.

Tržní fundamentalismus vede tedy k nesvobodě, podobně jako mnohé jiné fundamentalismy. Současný islamismus (náboženský fundamentalismus) primárně potlačuje politickou složku svobody, komunismus (sociální fundamentalismus) primárně složku ekonomickou a neoliberalismus (ekonomický fundamentalismus) primárně složku sociální. Svobodu ve společnosti v současném světě tedy ohrožují především tři „ismy“: komunismus, islamismus a neoliberalismus. Nejsilnější (i vojensky) je nyní nepochybně ta část světa, jejíž ideologie je založená na neoliberalismu, je tedy velmi pravděpodobné, že tento „ismus“ je největším ohrožením svobody. Všiml si toho také v jednom ze svých dřívějších článků v britském listu The Guardian americký finančník George Sörös. Společnost založená na ideologii tržního fundamentalismu je svobodná jen zdánlivě (expanze ekonomické složky svobody totiž vyvolává totalitu potlačením složky sociální i politické), slova ideologů neoliberalismu o svobodě v tomto systému jsou falešná, jde o opět o „život ve lži“, stejně jako v reálném socialismu.

Ve své extrémní podobě - když nedokáže svou ideologii prosadit politicky - sahá nakonec (fanatický) fundamentalismus k násilí. V současném světě toto násilí může mít například podobu terorismu. Islamismus pak produkuje islámské teroristy, neoliberalismus teroristy typu Breivika. Je otázka, nakolik je vzestup islámského fundamentalismu reakcí na expanzi fundamentalismu tržního (v zemích, kde je neoliberalismus slabý, je slabý i islámský fundamentalismus). Že je islámských teroristů mnohem více než těch neoliberálních je dáno především skutečností, že islamismus v současném světě nedokáže svou ideologii prosazovat politicky stejně účinně jako se to daří neoliberalismu. Avšak ve společnosti, kde je neoliberalismus politicky slabý (Norsko), sahá jeho fanatická odnož k terorismu stejně zákonitě jako islamismus. Nejde-li společnost “vychovat“ k obrazu svému po dobrém, je nutno to učinit po zlém. Možná i to je důvod proč v poslední době dokonce i naši vládní ministři při vysvětlování své politiky preferují výchovné facky namísto argumentů.

Svoboda, odpovědnost a chvála rovnováhy

Výše zmíněnou tezi o tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná (ne)svoboda druhého lze také formulovat tak, že skutečná svoboda není možná bez odpovědnosti (resp. morálky, etiky). Odpovědnost tedy souvisí se schopností vnímat, kdy expanze svobody jednoho (resp. jedné ze složek svobody) začíná potlačovat svobodu druhého (resp. jinou složku svobody), schopnost tohoto vnímání lze označit také jako empatii. I zde existuje pevná vazba. Odpovědnost bez svobody většinou provází státní (resp. i sociální) fundamentalismus, svoboda bez odpovědnosti zase fundamentalismus tržní (ekonomický). Svoboda bez odpovědnosti ve společnosti vytváří mocenské ekonomicko-politické klany, jejímž zájmům je společnost vydána napospas a které fungování společnosti nakonec spolehlivě rozloží.

Skutečné svobody (založené na rovnováze všech tří složek svobody) je možné dosáhnout zejména tehdy, je-li svoboda spojená s odpovědností. Mezi svobodou a odpovědností existuje pevný vztah, jsou to dvě strany jedné mince. Tím, že Homo sapiens získal inteligenci, zvýšila se jeho svoboda, ale současně i odpovědnost. Stejně tak dospělý člověk má více svobody než dítě, je to však opět vykoupeno jeho větší odpovědností. Pokus natrvalo oddělit svobodu od odpovědnosti (jak to činí i tržní fundamentalismus) končí nakonec vždy nezdarem. Tato vazba mezi svobodou a odpovědností zajišťuje rovnoměrnější distribuci svobody, čímž hlídá větší rovnováhu systémů a ta zvyšuje jejich stabilitu. Není možné si bez následků trvale přisvojit část svobody druhých (i na to se vztahuje ono známé „nepokradeš“), protože tím dochází ke kumulaci nerovnováhy ve společnosti, která nakonec dostihne v podobě kolapsu systému všechny: „boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. Neoliberální rozevírání nůžek mezi bohatými (mocnými) a chudými (bezmocnými) je vlastně rozevírání nůžek mezi svobodou menšiny a odpovědností většiny.

Jinak řečeno: při potížích systému ponese odpovědnost za svobodu menšiny i zbývající většina. To se nyní děje také v našem státě: po většině je vyžadována úhrada dluhů, které nadělala menšina. Přivlastňování si svobody druhých, ale ponechání jim jejich odpovědnosti (privatizace svobody, kolektivizace odpovědnosti) je strategie, kterou lze také označit jako parazitismus.

Někteří bohatí a mocní lidé (např. George Sörös se svými nadacemi či Warren Buffett, který se nyní dobrovolně hlásí k placení vyšších daní) si alespoň zčásti uvědomují, že si v podobě bohatství (a tedy moci) přivlastnili část svobody ostatních a tím přispívají ke kolapsu systému, jehož jsou i oni součástí a dobrovolně se tudíž ke své odpovědnosti hlásí. V ideálním případě by měl jedinec či určitá skupina prosazující svou svobodu ve společnosti nést odpovědnost za to co prosadí pokud možno co nejdříve. Odkládaná odpovědnost zvyšuje nestabilitu systému. Jde opět o negativní zpětnou vazbu, která znemožňuje přílišnou expanzi svobody jednoho na úkor druhého či jedné složky svobody na úkor jiné.

Opravdu svobodná není společnost, kde „absolutně vše co není zakázáno, je povoleno“. V takové společnosti není prostor pro (osobní) odpovědnost (etiku, morálku). Aby taková společnost přežila, musela by generovat stále víc a víc regulačních zákazů až by nakonec skončila v chaosu (systém zákazů by se stal příliš složitý) a/nebo v absolutní totalitě (prakticky všechno by nakonec muselo být zakázáno). Mnohem efektivnější (méně nákladné) je udržovat rovnováhu ve společnosti a tedy její stabilitu principem odpovědnosti. Svoboda bez odpovědnosti (či morálky) postrádá negativní zpětnou vazbu a vede k nebezpečnému vychylování společenského systému z rovnováhy. Totéž se ostatně týká i vztahu lidské společnosti ke zbytku přírody, i tento vztah musí být založen na rovnováze udržované odpovědností ze strany lidské společnosti, protože jedině ta dokáže zajistit její dlouhodobou existenci: je to tedy vlastně zase odpovědnost především k sobě samým, vůči své vlastní nesmrtelnosti.

Nejde o nějaký idealismus či naivní „pravdoláskařství“, naopak jde o čistý pragmatismus, o pragmatismus založený na chápání světa v souvislostech, lze ho vyjádřit lapidárním: „přej a bude Ti přáno“ nebo konfuciánským „chceš-li pomoci sobě, pomoz druhým“. Nebo také ještě i jinak: nezvítězí-li spolupráce, prohrají nakonec všichni, tj. i „lžinenávistníci“ či „konkurenceschopní“. Hlavní poučení z Darwinovy evoluční teorie pro lidskou společnost (tzv. „sociální darwinismus“) není, že vždy vítězí ten nejsilnější (nejkonkurenceschopnější). To je fatální nepochopení jádra této teorie. Poučení je, že nejčastěji vítězí (ve smyslu zajištění „nesmrtelnosti“ pro svoje geny či myšlenky) ten kdo dokáže existovat s okolním světem v co nejdokonalejší rovnováze, tj. tvoří s ním co nejstabilnější systém.

Hlavním evoluční silou je „snaha“ každého organismu sladit svou genetickou výbavu s podmínkami okolního světa, vytvořit co nejméně energeticky náročnou rovnováhu mezi svými genetickými vlastnostmi a okolním prostředím. Hybatelem evoluce i civilizačního pokroku je vlastně snaha zaujmout pozici, ve které na reprodukci genů a memů (tj. myšlenek a vzorců chování) bude nutno vynaložit co nejméně energie. Většina organismů toho dosahuje změnou svých genů (evoluce), lidská civilizace prostřednictvím svých vynálezů, kterými se naopak snaží přizpůsobit okolní svět svým genům (civilizační pokrok). Ignorovat vnější prostředí (okolní svět) však nemůže ani jedna z těchto strategií, ta evoluční proto, že ho nedokáže příliš měnit, ta civilizační proto, že pro jeho změnu potřebuje mnoho energie a ta pochází zase z tohoto vnějšího prostředí: čím vyšší je nezávislost genů člověka na okolním světě, tím vyšší je jeho energetická závislost na něm.

Příroda je přitom velmi svobodná (= není totalitní), protože její vývoj (změna) může probíhat téměř nekonečně mnoha způsoby (lze to vyjádřit zkratkou TANA = there are numerous alternatives), ale tato obrovská svoboda existuje jedině díky absolutní odpovědnosti v přírodě: její vývoj může probíhat pouze v rámci přírodních zákonů. Je to patrně stejně důležitý princip jako princip kauzality, bez něj by příroda (= vesmír) ztěží mohla existovat a vyvíjet se. Je proto logické, že i v evoluci existuje tlak pro přechod od parazitismu k mutualismu (tj. kooperaci organismů). Je to známá zkušenost, že nejúspěšnější bývá nejčastěji „parazit“, který hostitele poškozuje co nejméně. Lze to vyjádřit ještě i jinak: nejtrvalejší „vítězství“ je to, které není pro „protivníka“ („konkurenta“) úplnou prohrou, čím větší prohra „protivníka“, tím méně stabilní je „vítězství“. Ti, kteří vnímají celý okolní svět jako svého protivníka (konkurenta či hostitele) a domnívají se, že dojdou k vítězství eliminací tohoto protivníka (likvidací okolního světa), končí velmi brzy s koncem tohoto protivníka (= nejméně stabilní vítězství).

Strategie „lžinenávistníků“ (tj. konkurenčních stratégů či parazitů) je obvykle úspěšnější v krátkodobém horizontu, jejich vítězství však bývá nestabilní: lež nejen, že má krátké nohy, ona je má hlavně „hliněné“. Strategie „pravdoláskařů“ (spolupracujících) je v krátkodobém horizontu méně efektivní, avšak vede s mnohem větší pravděpodobností ke stabilnějšímu vítězství. Je známou skutečností, že totalitáři, zloději a vrazi umírají přirozenou smrtí méně často než skuteční demokraté a spořádaní občané.

Pokud to shrneme: svoboda jedněch na úkor druhých (či jedné složky svobody na úkor zbývajících dvou) je totalita, ta pak znemožňuje pozitivní vývoj lidské společnosti, protože vyvolává nerovnováhu systému, která nakonec vede k jeho zhroucení. Pozitivní vývoj lidské společnosti je tedy možný jen za podmínek svobody, která vychází z rovnováhy všech svých složek. Této rovnováhy lze dosáhnout jen pomocí odpovědnosti.

K prosazování svobody v tomto pojetí má nepochybně nejblíže sociálně demokratické hnutí. Musí však ideově co nejdůsledněji vycházet ze svého názvu: pojem „sociální“ zdůrazňuje sociální složku svobody, pod pojmem „demokracie“ se skrývá složka ekonomická a politická. Takto definované sociálně demokratické hnutí nelze označit ani za pravicové ani za levicové (pravice příliš propaguje ekonomickou složku svobody, levice zase složku sociální), je středové, protože klade důraz na rovnováhu mezi složkou ekonomickou a sociální - tím zároveň nevychyluje k totalitě ani složku politickou.

Současné chápání sociálně demokratického hnutí u nás jako hnutí levicového je mylné. Spíše se zdá, že mnohé současné sociálně demokratické strany jsou mírně pravicové (příliš zdůrazňují ekonomickou složku svobody). Vychází to pravděpodobně ze tří skutečností: (a) jsou do značné míry ovlivněné ideologií neoliberalismu - v západní společnosti se stalo z neoliberální ekonomie jakési novodobé náboženství, (b) jsou vystrašené totalitou sociálního fundamentalismu, který panoval v nedávné době ve východní Evropě a to je nutí k vychylování jejich ideologie opačným směrem, (c) jejich představitelé příliš zbohatli takže jim pravicový princip přerozdělování bohatství ve společnosti od chudých k bohatým vyhovuje.

Asi nejblíže k sociálně demokratickým ideálům, jak jsou definovány výše, mají v Evropě sociální demokracie ve Skandinávii, mají tedy patrně nejblíže ke skutečnému liberalismu, demokracii a svobodě, tj. ke svobodě založené na rovnováze všech jejich tří složek, ke svobodě, která neplodí totalitu a neblokuje tedy pozitivní vývoj lidské společnosti. U nás směřovala společnost k této rovnováze před rokem 1968, avšak tato cesta byla násilně zatarasena Sovětským blokem, který k nám pomocí tanků znovu exportoval svou levicovou komunistickou ideologii. Totéž se stalo po roce 1989, kdy k nám zase svou pravicovou neoliberální ideologii exportoval anglo-americký svět prostřednictvím tzv. „washingtonského konsenzu“ a jeho výkonné ruky — Mezinárodního měnového fondu.

Protože je systém založený na neoliberální ideologii v jádru sebedestruktivní (viz výše), zvláště je-li fanaticky prosazována metodou „šokové terapie“, nefunguje nakonec ani v ekonomické oblasti: abychom si v období po roce 1989 udrželi stejnou životní úroveň, museli jsme se stále víc a víc zadlužovat, reálně se tedy naše ekonomika neustále propadá.

Zdá se tedy, že zákonitost neoddělitelnosti svobody od odpovědnosti nelze nijak oklamat či obejít: dokonce ani Češi, kteří jsou mistry v obcházení, zde zjevně neuspěli - podařilo se to sice malému zlomku obyvatel, ale společnost jako celek na to tvrdě doplatila ztrátou rovnováhy a stability. K importu obou v principu totalitních ideologií (po roce 1968 a 1989) samozřejmě naprosto zásadně přispěli mnozí naši naivní nebo oportunističtí politici. Není tedy divu, že dvakrát po sobě zmařené očekávání liberálního obyvatelstva nakonec vyvolalo „blbou náladu“, o které hovořil prezident Václav Havel (aniž by zřejmě tušil, že k ní také přispěl), a která se neustále prohlubuje.

Výsledkem je, že mnozí již ve svobodu jako prostředek k dosažení lepší životní úrovně věřit přestali, což může současnou totalitu ještě více eskalovat, pravděpodobně směrem k nacionalismu a fašismu. Cesta k příjemnějšímu bezpečnému a svobodnému životu vede však přesně opačným směrem — spočívá v těsné integraci především s tou částí Evropy, která není dosud ideologií neoliberalismu tolik rozložena a současně v co nejlepší kooperaci všech skupin obyvatel. To druhé je možné opět pouze za podmínky potlačením totality neoliberalismu, protože ta je zdrojem štěpení společnosti.

Snaha vytvořit systém „kapitalismus s lidskou tváří“ je defacto shodná se snahou vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Jde v podstatě o totéž. Pojem „lidská tvář“ zde vyjadřuje uměřenost: přemíra socialismu plodí stalinismus, přemíra kapitalismu zase neoliberalismus až fašismus. Obojí pak vytváří politicko-ekonomickou mafii ovládající společnost, tj. plodí totalitu. Naše společnost měla kdysi všechny předpoklady socialismus/kapitalismus s lidskou tváří vybudovat: vyznačovala se vysokým stupněm solidarity, pracovitosti i vzdělanosti, na což jsme mohli být právem hrdí. Bohužel se zdá, že to co se nepodařilo zničit totalitě komunistické, to nyní dorazí totalita neoliberální.

Ekonomickou složku svobody pustil z řetězu odpovědnosti tržní fundamentalismus, díky tomu dnes začíná globálně ovládat svět, diktovat státům a potlačovat svobodu a demokracii: ve své knize „Plíživý převrat: Globální kapitalismus a smrt demokracie“ to dobře popisuje britská ekonomka Noreena Hertzová. Jedinou cestou jak tohoto džina vrátit zpět do lahve uměřenosti je globalizovat i demokratickou politiku, k tomu je však nutná spolupráce „obyčejných“ lidí (občanské společnosti) s těmi politiky, kteří si to uvědomují, a zejména permanentní tlak občanské společnosti „zdola“. Bohužel pravice (u nás nyní u moci, v čele s jejím ideologem Václavem Klausem a příležitostným ideologem Miroslavem Kalouskem) i levice (u nás nyní naštěstí politicky slabá až neexistující) nutí lidskou společnost opakovaně znovu a znovu nasedat do vlaku, jehož konečná stanice se jmenuje Totalita. Z této stanice dál kolej vývoje společnosti nevede, možná je pouze cesta zpět na křižovatku, kde vlak odbočil do leva či do prava z přímé koleje vedoucí ke Svobodě.

Jestliže tedy Václav Klaus hovoří o omezování svobody, má zjevně na mysli zejména omezování expanze ekonomické složky svobody, tedy prosazování svobody bez odpovědnosti či přenášení odpovědnosti za ekonomickou svobodu malé části společnosti na „trhy“ (to je v podstatě jádro ideologie tržního fundamentalismu, tj. neoliberalismu). Protože však „trhy“ žádnou odpovědnost mít nemohou, přenáší se ona na zbytek společnosti. Proto omezování expanze ekonomické složky svobody prostřednictvím odpovědnosti člověka (například státního úředníka) je základním předpokladem udržení Svobody chápané jako rovnovážného systému svých tří složek. A tato Svoboda je zase nezbytnou podmínkou pro směřování společnosti k důstojnějšímu životu, který může být založený pouze na udržování rovnováhy ve společnosti a současně i rovnováhy lidské společnosti a zbývající části přírody.

    Diskuse
    MT
    April 23, 2012 v 7.12

    Já myslím, že to je přesně naopak, než autor píše.

    Ekonomická svoboda je právě to, co dostává na frak - ne že to expanduje do oblak.

    Zdaleka nedovršená a naopak oslabovaná ekonomická svoboda je ten poslední úkol sociální emancipace, který jsme převzali od osvícenecké fáze po vybudování právních a politických vrstev emancipace - které jsou ale právě proto vratké, protože je rozsah ekonomické nesvobody podemílá a formalizuje ...

    No já nevím pane Tejkle.
    Víte jakou vodu pijí zazobané americké famílie?
    Pijí vodu z rozmraženého, tisíce led starého antarktického ledu, který neobsahuje ještě žádné škodliviny a chemikálie. Je to hit. 1 litr 1000 USD.
    To znamená vrtné plošiny, přepravu přes půl zeměkoule atd.

    Víte jak vypadá krajina na Sibiři, kterou opustili těžaři?
    Tisíce km čtverečních pokrytých odporným slizem. Stovky let tam nevyroste nic.

    Od roku 1900 zmizela polovina (46%) deštných pralesů. Ročně se v Amazonii vytěží 16 000 000 (slovy šestnáct milionů) hektarů deštného pralesa. Z toho 80% je vytěženo nelegálně!!!
    Dřevo je prodáno, na získané půdě se pěstují monokultury. Ale jen pár let. Pak půda eroduje a z původního lesa zbyde vyprahlá step se zlomkem živočišných druhů oproti původnímu stavu...

    Jak dlouho si myslíte, že lidstvo může takhle pokračovat?

    Opravdu je ekonomická svoboda taková utlačovaná chudinka?

    Cui bono?
    Abychom nechodili tak daleko. Kousek od Ostravy leží malé městečko s malými lázněmi. Sice k němu vede široká, pohodlná silnice z Poruby, nicméně i tak má dva dálniční přivaděče.

    To je výsměch rozumu.
    PM
    April 24, 2012 v 10.32
    Z marxistické pozice české provenience
    je ovšem dějiným hybatelem prvotně trh. Nesmíme zapomínat, že podezření ba averze jak českých marxistů, tak Hayeka vůči demokracii má stejné kořeny ve zkušenostech s postkuk civilizací první poloviny minulého století. Marxistická a Hayekovská vize objektivního a spravedlivého trhu - protože zbaveného vlivu lidské omezenosti - je a zůstává sakra lákavá.
    April 24, 2012 v 22.21
    Moc pěkná studie, díky
    Oceňuji vymezení liberalismu jako rovnováhu svobod politické, sociální a ekonomické, odkud pak jasně plynou Vaše závěry, pane Bohumile Trávníčku. Skutečně neobyčejně pěkná analýza. Podařilo se Vám vyslovit, jak z předlistopadové sociální totality dnes jsme minuli rovnovážný stav a překmitáváme k totalitě ekonomické. To se mi jeví jako naprosto zřejmé a také to, že je třeba hledat rovnováhu; platí to jak v osobním životě tak i ve společnosti jako celku. Nikdy nedosáhneme ideálního stavu, ale pro přežití je třeba neustále hledat správný balanc.

    Pane Tejkle, Vy máte ze svého zorného úhlu samozřejmě pravdu. Tím že tu máme trh "svobodný" bez přívlastků neboli takový trh, na kterém se obchoduje i s jeho pravidly, tak takovýto trh zatrhne většině lidí svobodu. Proto se nám, kteří na to nemáme peníze nebo žaludek, ekonomická svoboda nedostává - ta bezbřehá, absolutní svoboda na trhu je tu jen pro bohaté.

    Co by asi znamenala totalita politická - absolutní převzetí moci - Hitler?
    MT
    April 25, 2012 v 7.33

    Pane Petrásku, stejné schéma argumentace, jako jste Vy použil (neoliberalismus je vlastně marxismus, rozhodujíc í role ekonomické základny, trhu atd.) je velmi rozšířené - a vzhledem k tomu, že trh reprodukuje (a často rozšířeně jako zvětšovací sklo obraz) NErovnost vyjednávacích pozic, lidé se k tomu hlasí od středu doleva.

    Problém by ovšem nastal, pokud by někdo položil otázku:

    Ne-li trh, který je horizontálním mechanismem, i když jeho účastníci mají různé vyjednávací pozice, tak tedy hierarchický rozdělovací model jako za Inků, kdy je úředně rozhodnuto místo smlouvy - byť kvůli různým vyjednávacím pozicím může jít někdy o karikaturu horizontálního vztahu?

    Naštěstí existují v rámci levice i samosprávné, anarchistické a zelené skupiny, které si elitární náhradu trhu úřadem nepřejí a hledají jiná řešení ...
    April 25, 2012 v 9.43
    budoucnost má více zdrojů, více inspirací
    M. Tejkl - už jsme se toho spolu párkrát dotkli - myslím, že mi nevadí ani samosprávné ani liberální inspirace a souhlasím, že politická práva bez ekonomických budou vždy bity - ovšem jako s každým -ismem s rozumem. Onu tu nepříjemnou vertikálu totiž nejde zrušit, abychom si rýsovali nějakou idylickou horizontálu nějakých syndikalistických či komunitárních entit..
    Hierachických řídících a zprostředkovacích struktur se prostě nezbavíte - i když nemusí mít charakter orwelovských autorit. Anarchistické touze po svobodě a autonomii rozumím, ve svém osobním "světě" se jimi mohou i nějak řídit, ale jako objektivní recept pro celou společnost je to problém
    MT
    April 25, 2012 v 11.20

    To vím, pane Dolejši, že se vertikály nelze zbavit.

    Ale mohl jste snadno dovodit, že jsem spíš chtěl zchladit bojovnost těch, kteří považují trh za zdroj všeho zlého.

    Tady jsem - aspoň tedy v duchu - spíš očekával cosi jako Vaší podporu ...
    PM
    April 25, 2012 v 11.46
    I já pane Tejkl
    se ohlížím po řešení takovou formou demokracie, která nabídne vnitřním procesům tvorby pyramidy společenské moci - slovy pana Dolejše hierachických řídících a zprostředkovacích struktur - maximálně dosažitelné možnosti omezení neodstranitelných následků lidské - nejen klausistické - destruktivity.
    Pod marxistickou pozicí české provenience jsem měl na mysli názor pana Hellera, který postuluje jistá ekonomická opatření, jako prvotní zabezpečení demokratického režimu.
    Diskuze, která naviklá zdejší podezření vůči demokracii by nebyla k zahození........... pomyslel jsem si.
    April 25, 2012 v 15.36
    struktura trhu a demokracie
    pane tejkl, jak v těch liberálních (emancipačních) inspiracích tak v tom připomenutí objektivity tržního zprostředkování pro svobodu se určitě dohodneme. Otázkou je s jakým obsahem a strukturou. Hájkové či schumepterovské reminicscence toho budiž důkazem.
    Mně šlo o to připomenout , že to asi nebude trh jen těch malých ale i těch velkých s jejich mocí a ambicemi. Prostě realita oligopolu se vším co to přináší pro ekonomiku i veřejnou volbu.
    A má to jak to negativní, tak i pozitivní - např. páteřní technologie vyžadují poměrně mohutné zázemí. Difůze drobných (nízkořádových) inovací se pak dá zvládat i těmi maličkými, rozptýlenými. Také důležitý aspekt té reálné a ne virtuální svobody.
    + Další komentáře