Blížící se výročí 17. listopadu nabízí vhodnou možnost zamyšlení se nad dosavadním vývojem. Kořeny řady ekonomických problémů je totiž možno hledat právě v transformaci české ekonomiky (a společnosti).

Ekonomická transformace Československa, resp. České republiky probíhala pod silným vlivem esence neoliberálního přístupu tzv. Washingtonského konsenzu, který byl — ještě před tím, než ho MMF, Světová banka a americké ministerstvo financí „hodily na papír“, aplikován v 80. letech zemích Latinské Ameriky, postižených dluhovou krizí.

Rozpad východního bloku umožnil vyzkoušet „experiment“ na mnohem větším teritoriu a s větším množstvím obyvatel (obzvláště Rusko skýtalo zajímavou oblast). Čtenáři si jistě i dnes vybaví základní hesla této tzv. transformace: skok do tržní ekonomiky (J. Sachs), šoková terapie, trh bez přívlastků atd. Zajímavé je, že se, minimálně na počátku 90. let nehovořilo o budování kapitalismu, ale o tržní ekonomice. Trh je přitom nástroj kombinovatelný s mnoha společenskými uspořádáními (trh s otroky), základním znakem kapitalismu není trh, ale převaha soukromého vlastnictví.

Základním výchozím předpokladem transformace byl program uvolnění stavidel (liberalizace obchodu, cen, investic, privatizace) bez ohledu na způsob provedení s tím, že „se to optimálně nastaví samo od sebe.“ Přestože se jedná o zcela zpitvořený konstrukt zakladatele institucionální ekonomie R. Coase, institucionální podmínky (od zvyků po regulativní rámec) nebyly vůbec brány v úvahu. Rovněž ignorovány byly (a bohužel stále jsou) empirické výsledky zemí, které přicházely na globalizovaný světový trh jako „late comers“ — snažily se tedy včlenit do systému, který vytvořil někdo jiný.

Nejúspěšněji si přitom vedly země, které tuto asymetrii vzaly v úvahu a jejichž vlády se rozhodly, nezařadit se kamkoliv s tím, že se to „upraví samo“, ale cílevědomě budovat takovou ekonomickou strukturu, která zemi nepošle do skupiny ekonomické periferie.