"Neoliberalismus a komunismus přinášejí stejný ekonomizující a biologizující pohled na člověka. "

Však toto zjednodušení bylo také dlouho hlavním přínosem těchto doktrín.

A pokud si společenské znalostní dědictví, doteď naakumulované, neporadí s případným nedostatkem přírodních zdrojů, vystoupí tento přínos opět do popředí.

Je to naopak starý dobrý marxistický determinismus, co dává člověku jisté ukotvení a je to naopak leninský (a žižekovský) voluntarismus, co vede ke katastrofám ...

je zaštítěna vírou v budoucnost vědeckotechnické revoluce. Jde o konstantně platné dogma západní civilizace. Z dějin známe postkatastrofické periody uvolnující prostor skeptickým postojům ale dosud ne prostoru konstruktivního úsilí o revizi dogma.
Projevy liberálního a totaliterního uspořádáni společenské moci tak nabízí pestrou škálu difuzních barev.

děkuji za článek. Myšlenky, které jsou v něm obsaženy jsem tady (možná chvílemi ve zbytečně emotivní podobě) zastával v jedné diskusi a byl za to ostře napadán. Napsal jsem o tom před nějakým časem i jednu esej, kterou Vám případně mohu poslat. Cituji z ní : "Jakoby se zde spojovalo nespojitelné – ten nejtvrdší kapitalismus dneška má paradoxně marxisticko-materialistické kořeny." Svou velkou roli v tom také hraje metodický redukcionismus vědeckého světonázoru (alespoň toho převažujícího, který se stal novým dogmatickým náboženstvím - vím ale, že je řada vědců, kteří se z něj vymykají - za všechny například u nás Zdeněk Neubauer a jiní).

V zásadě s textem souhlasím. Jen bych podotkl, že v komunismu jsme nežili, žili jsme v normalizaci. Jen cílem "reálného socialismu", jak se normalizaci říkalo, stejně jako cílem neoliberalismu byl konzumní ráj. Nyní jsou plné obchody, po nichž mnoho lidí v normalizaci toužilo, cestovat si může každý kam chce, pokud na to má, jen ta atmosféra je podobná a lidé, kteří tento systém reprezentují, tedy Klaus, Nečas, Kalousek, Drábek, Bárta, apod. se nápadně podobají normalizačním figurkám: Husák, Jakeš, Bilak, občas se tam vyskytl někdo inteligentnější či slušnější. Co však bylo podobné, že si lidé mysleli, že je to na věčné časy, a že k tomu není alternativa a proto se každý zařizoval, jak mohl, podobně jako dnes. Nepodléhejme tomu! Přemýšlejme! Hledejme nové cesty!

ale je škoda, že terminologicky přesněji nerozlišuje mezi komunismem jako určitým hnutím a ideou na straně jedné a realitou kom. režimů (reálsocialismem nebo jakými mnoha jinými názvy budeme tento systém nazývat) na straně druhé. Podobně ideologie minulého režimu nebyla marxistická, šlo o zvláštní sebelegitimizační paskvil zvaný marxismus-leninismus.

Odsouzení vulgárního materialismu je jistě na místě. Nejpozoruhodnější mi ovšem na celé věci připadá, že pravice (zvláště obléká-li si ideologický háv konzervatismu) se ohání nemateriálními, často duchovními, morálními, ba přímo náboženskými hodnotami (nejexemplárněji američtí republikáni), ale ve skutečnosti prosazuje spolu se svou politiku volného trhu naprostou primitivní materializaci života (honba za žvancem). Levici je často vyčítáno, že mluví příliš o ekonomice a sociálněekonomických problémech, ale mnoho lidí nechápe, že to (autentická) levice dělá právě proto, aby lidi od ekonomické spoutanosti a otročení osvobodila. Duchovní život se může rozvinout až tehdy, změní-li se určitým způsobem sociálněekonomické poměry.Což je ovšem závěr, který mi v textu prof. Štampacha chybí.

Myslím, že článek je celkem působivý, i když nijak objevný. Ale ta působivost je klamná, je totiž vystavena na chybné paralele. Souhlasím s námitkami pánů Šimsy a Plevy a doplňuji z druhé strany. Neoliberalismus a komunismus nejsou souměřitelné pojmy. Když to zjednoduším: neoliberalismus je ideologická "výplň" současného kapitalismu, tj. souhrn strategií, jež ideologicky legitimizují praktická rozhodnutí a reálné procesy. Je tedy něčím podobným jako byl marxismus-leninismus pro tzv. reálný socialismus. Není označením pro (marxisticky řečeno) společensko-ekonomickou formaci, ani ji nezakládá. Kdyby se vedle sebe položily - dejme tomu - pojmy kapitalismus a komunismus, šlo by o relevantní paralelu - i když podle mého názoru až příliš komplexní, příliš "těžkou" na jeden publicistický příspěvek.

Tento článek zachází s oběma pojmy spíš jako s metaforami, ovšem tím celou úvahu znejasňuje, znepřesňuje.

chtít po marxistovi aby nahradil výrobní vztahy spiritualitou je myslím dost absurdní - je z toho cítit nechuť humanizujících intelektuálů k ekonomii jako vědě, která je minimálěn svou materialisticky pozitivní a technokratickou formou odpuzuje. To je ale chyba..
Ano, ekonomické myšlení Marxe je globalizující, a liberální (chápe svobodu obchodu jako objektivní civilizační faktor, na rozdíl od stalinského voluntaristicky direktivního přístupu), to ale neznamená že lze dělat rovnítko mezi maxismem a neoliberalismem.
Humanizující intelektuálové mají tendenci chápat ekonomii ne jako vědu, ale jako odlidštěnou ideologii - a tou opravdu není, nebo by neměla být. Ale nahradit ekonomické zákonitosti pouhým moralizováním se prostě musí míjet účinkem.

Ano, jinými slovy říkáte totéž, co jsem se snažil "idealistickým" diskutujícím vysvětlit v jiné diskusi DR, leč povětšinou marně.

Určitý postřeh panu Zajícovi upřít nelze. Samozřejmě, když budou učenci chtít, dokážou, že jestřáb se v ničem podstatném neliší od veverky. Ale ať to nevykládají hrdličce.

Pozor s těmi nálepkami idealismu a materialismu, už na to jednou oprávněně upozornil sám autor Ivan Štampach. Já sám si ten materialismus identifikuji spíš s Marxem než s Plechanovem.

Pane Dolejši, když oni si za to ekonomové z valné části mohou sami. Jejich texty jsou zhusta prodchnuty ideologií. A o výronech tzv. nezávislých analytiků darmo mluvit!

Ano, přesně tak, Marxův materialismus je ve skutečnosti velmi duchovní a naopak, pravicový idealismus je často fakticky velmi materialistický (ve smyslu "peníze jsou až na prvním místě"). Když takový Joch, opřený o účelově zkreslené citáty z Bible, nás vyzývá, abychom pracovali a odříkali si a nic (od státu - společnosti) nechtěli, vyzývá nás vlastně, abychom dřeli a otročili poožadavkům trhu od rána do večera. V takovém světě věru nemůže kvést duchovnost ani kultura.

1. Předpokládám že dnes už ani jacísi 'nejabsolutnější' idealisté si netroufnou úplně podcenit „vnější“ zkušenost (jinak než teoreticky).
2. Navíc zdaleka ne všichni (jinak) idealisté předpokládají pevný rozumový řád nad člověkem jako striktně uzavřený systém.
3. I když idealisté (např. křesťané) uznávají materiálno jako stvořené nemateriální Idejí (Bohem), přesto v praxi pozemského žití jsou většinou materiální proto, že chápou jako jim daný úkol se s materiálnem vypořádat(, s pomocí ideje, Ducha).
4. Tzn., že míra jejich individuálního chápání materialismu nebo idealismu je pak člověk od člověka různá. (viz 1.)
(Pojem idealismus si zobecňuji jako směr, který nějak upřednostňuje ideje, a materiálno považuje za manifestaci těchto idejí.)

Takoví idealisté (natož ti humanisté, kteří se necítí být idealisty) pak určitě nechtějí 'po marxistovi aby nahradil výrobní vztahy spiritualitou', jejich 'ekonomie ani technokratická' je pak nemusí nutně 'odpuzovat'. A určitě nechtějí 'nahradit ekonomické zákonitosti pouhým moralizováním'.
To ale neznamená, že se jim nepříčí společný neoliberálně-marxistický koncept ekonomie jako společenské vědy věd. Neoliberálně ale (dokonce) posunovaný až téměř do pozice tvrdé (pa)vědy (pa)věd.

Já myslím, že současná ekonomie je odlidštěná ideologie. A není to jen tím, že dnes funguje nejen na VŠ ekonomie = neoliberální propaganda. Jde o to, že v základu ekonomie vychází z brutálně úchylného paradigmatu typu "člověk vždycky maximalizuje své užitky, příroda je jakási hodovní tabule, ekonomické zákonitosti jsou objektivní (jedna plus jedna je dvě i kdyby koza na čertu jezdila!), lidská svoboda je absolutní měřítko, člověk je pánem tvorstva stvořený Bohem, dějiny jsou dějiny Člověka" atd. Jestli tomu správně rozumím, tak humanističtí intelektuálové volají právě po změně tohoto myšlení v době, kdy dochází (pod vlivem spousty faktorů, např. technologického vývoje) k zásadním změnám světa. Ono vytloukat klín "špatné" ekonomiky klínem "dobré" ekonomiky asi řešení nebude...

předvedl před nedávnem vědecký tým vysokého školy ekonomické na Žižkově ve svém dialogu s panem prezidentem. Pozice profesorské elity byly natolik vzdáleny skutečnu, že pan prezident se mohl blýsknout exaktním vědecký myšlením racionálního obhájce neoliberalistických dogmat.

Marxův materialismus neříká, že člověk je Homo oeconomicus, to říká neoliberalismus.
Je potřeba rozlišit dva druhy materialismu:
1. filozofický - Marxův, který tvrdí "jen" ten prostý fat, že bez materiálního zajištění není nejen jakákoli vyšší lidská činnost, ale ani život sám možný. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, může nás to pobuřovat, ale nenaděláme s tím nic. Tak jako nic nenaděláme s tím, že tělesa padají dolů (jistě, mezi přírodními a společenskými "zákony" jsou velké rozdíly, ale paralela tu myslím je).
2. materialismus jako životní styl lidí, jejichž "bohem je břicho", řečeno s apoštolem Pavlem. S takovým materialismem nemá nikdo ze zde diskutujících asi nic společného. Když si jeden starověký orientální vládce nechal na svůj hrob vytesat, kolik toho za život snědl, vypil a prosouložil, poznamenal vtipně Aristoteles, že na hrob zvířete by se nedalo napsat nic jiného...:)

Jenže aby lidé nepodléhali stylu života podle bodu 2, musí být ekonomické uspořádání společnosti takové, že je k tomuto podléhání nebude nutit. Pokud veškerou svou energii spotřebujeme na to, abychom vydělali aspoň tolik, co potřebujeme k zajištění základních potřeb, a pokud takové vydělávání peněz je fakticky možné jen za cenu "odložení" morálních zásad, pak lidem nezbývá mnoho jiného, než hledat útěchu v bezuzdném a bezduchém konzumu.

ale bez hospodaření se neobejdeme. Jenže furie kapitalismus nesmí řádit po dvoře, neb patří tam kam patří - do chlívku. Jde o to jakým způsobem si jednou zodpoví intelektuál svou prvotní povinnost - zápas o politický a kulturní prostor ve kterém by občan nebyl naháněn a drancován furií kapitalismu? Proč mnohé intelektuály nenapadá tváří v tvář fúrii kapitalismu vesměs více, než standardní texty stylistické formy půvabu návodů k použití, kde ekonomie nemá své místo. Literatura příkladně P.Rotha vypovídá jinak.

Samozřejmě, tažení proti ekonomii jako vědě je nesmysl. Nejsem kompetentní v této věci natolik, abych hodnotil úroveň toho či onoho ekonomického textu; prostě tomu nerozumím. Ale zdravý rozum mi říká, že určitý vědecký obor nelze vinit z ničeho. To je, jako bychom po vynálezu atomové bomby chtěli zrušit fyziku nebo obvinit z francouzské revoluce filozofy a chtít zákazat sakumprásk celou filozofii. Tak ale, myslím, otázka nestojí. Pan Karen zřejmě hovoří o určité podobě ekonomie, která je - jak se mi laicky zdá - velmi rozšířená. Ovšem stačí si přečíst analýzy Miloše Picka nebo Ilony Švihlíkové a je nabíledni, že se nedá takto zobecňovat...

zda je ekonomie dobrá věda, nebo špatná věda, nebo vůbec věda. Tady jde o co se dá nazvat lidská identita, nebo obraz člověka se kterým se lidi ztotožňují. Součástí minulé komunistické, i současné ideologie je totéž. Reduktivní obraz člověka, který je vnímán pouze jako homo economicus, který je deterministicky naprosto závislý na vnějších ekonomických podmínkách a nic jiného v jeho životě není podstatné. Jde tedy o redukci lidkosti, o potlačení humanistických či duchovních hodnot, které nemají s penězi nic společného - láska, přátelství, soucit, obětavost atd.

Prostál jsem teď jeden den na stánku akce "pohřeb iluzí o demokracii a šancí roku 1989". Mluvil s mnoha lidmi. Je zajímavé, jak různost postojů v této diskusi zhruba odpovídá tomu, co jsem v těch hovorech zjistil. Někteří lidé si myslí, že jde o čistě ekonomickou krizi a kdyby měli jistotu a peníze, je všechno v pořádku. Jiní vidí současnou krizi především jako krizi morální a duchovní, tedy krizi lidskosti.

Já osobně jsem zcela přesvědčen o druhém z těchto postojů, myslím si, že právě zmanipulovaný, reduktivní obraz člověka a života nás dostal tam kde jsme. Nutno říct, že se ta redukce lidského života na honbu za penězi a takzvaným úspěchem tomuto systému podařila vnutit lidem do myslí mnohem úspěšneji, než tomu bylo za komunismu. Změna majektových poměrů nic nevyřeší, nebo spíš nevyřeší to zásadní - oodpověď na otázku, jak bychom měli žít, co to život vůbec je, co v něm má smysl, co je důležité a co míň. Snad na té lidskosti bychom se mohli shodnout ne ? Většinou jsem se na stánku na její nutnosti shodnul i s lidmi, kteří mluvili čistě o penězích. Abych se vyhnul zase různým škatulkováním a nařčením - netvrdím, že peníze nejsou vůbec důležité, ale tvrdím, že nejsou nejpodstatnější hodnotou života a zcela jistě nejsou jedinou skutečností. Stejně tak netvrdím, že neexistuje materiální svět, jen tvrdím, že je zcela organicky provázán se světem duchovním a že pokud má přijít nějaké změna musí respekovat celu skutečnost idského života, nejenom její jednu vypreparovanou část. Právě tato redukce je součástí současné ideologie, která nás té lidskosti a soucitu tolik odnaučila.

Tady se dostáváme k diskuzi, která se už několikrát táhla do ztracena. Já myslím, že je velice problematický bod zmíněny M. Plevou, že "bez materiálního zajištění není možná nejen jakákoli vyšší lidská činnost, ale ani život sám". Ono je totiž otázka - co je to materiální zabezpečení? Osm banánů? Deset banánů? Jsme sví opičí předci? Kolik materiálních potřeb je uměle vnucených?

Když to vezmeme trošku přehnaně, tak co potřebuje o.p.r.a.v.d.u. člověk ke svému životu? Z materiálna mi vychází trocha brambor, voda, nějakej hadr na sebe a izolovaný barák na zimu. Všechno ostatní je nadstavba, ne? Říkám - přeháním, nevolám po návratu do zemljanek, ale myslím, že je opravdu nutno oprostit od toho "žvance". Žvanec je určitě předpokladem, ale podle mého názoru nikoliv nutně a vždycky základním (říkejte to umírajícím hladem, že?).

Ta redukce světa na materiálno je nebezpečná, ale stejně nebezpečné jsou moralizující apely na "obrácení dovnitř duše". Musíme duši obrátit ven, do společeného světa nás všech, myslím. To je přece naší kulturní tradicí, ne? Na rozdíl od východních kultur, které jdou dovnitř.

Mimochodem při slově "věda" přiznávám zaujatost, naskočí mi husí kůže a atomová bomba. Věda mi přijde násilnicky a arogantně přivlastňující si "objektivitu".

"Krize lidskosti"... co to má být? Podle mě to je jen kýčovitá metafora bez konkrétního obsahu.

Jenom k tomu tažení proti ekonomii - přiznám se, že ekonomii znám asi jenom z bulvarizovaného neoliberálního podání. Ale - nevychází nějak obecně ta věda z předpokladu "Člověk automaticky maximalizuje své užitky?". To je prostě hloupost! Teď nevím, jestli je to jenom jeden proud (neoliberální), anebo podstata.

U některých autorů to asi platí. Ale určitě bych to nevztahoval na celý obor. Že se ekonomie zabývá ekonomickými procesy je celkem logické, to není redukcionismus:) Problém vidím tehdy, když je (předpokládaná) logika těchto procesů přenášena do mimoekonomických oblastí - a to už redukcionismus je. Zůstává ale otázkou, zda jde v takovém případě ještě o seriózní vědu, zda už nemáme co dočinění spíše s ideologií (přičemž celé to komplikuje fakt, že hranice mezi vědou a ideologií je setsakramentsky prostupná).

Docela bych i předpokládal společně s ekonomy, že do jisté míry "člověk automaticky maximalizuje své užitky", JENOMŽE
podle mne neoliberálové (kromě jiných špinavostí) se snaží navíc:
1. všechny užitky kvantifikovat, pokud to lze, a učinit je předemětem obchodu;
2. vyloučit z pozornosti to, co kvantifikovat nelze.

krize lidskosti že je kýčovitá metafora beze smyslu ? To je trochu silné kafe. Předpokládám, že slovu krize rozumíte, potom Vám asi jako kýč přijde pojem lidskost. To ovšem nechápu, opravdu si pod ním nedovedete nic představit ? A když řeknu, že se k někomu můžu zachovat lidsky nebo naopak nelidsky opět ničemu nerozumíte ?

Pokusím se tedy o překlad - jde o krizi vztahů. Vztahů mezi lidmi (místo člověk člověku bratrem, žijeme v éře, kdy je člověk člověku vlkem), krize vztahu k přírodě, krize vztahu k vesmíru, krize vztahu k sobě samým (jak vnímáme to, co znamená být člověkem).

Z humanistické tradice mohu doporučit pokud stále nerozumíte třeba knihy Johanna Gottfrieda Herdera (Uměním k lidskosti, Listy na podporu humanity atd.),renesanční autory - například Pico della Mirandolu - O důstojnosti člověka, Erasma Rotterdamského, snad celé dílo Komenského, dílo Masarykovo , Karla Jasperse atd. Z tradice křesťanské doporučuji k Vašemu přečtení filosofii Nikolaje Berďajeva (O otroctví a svobodě člověka, Filosofie svobodného ducha), Lva Šestova - Athény a Jeruzalém, sociální spisy Tolstého a další.

Z poslední doby třeba knihu Strach z barbarů Tzvetana Todorova, který místo lidskosti používá pojmu civilizovanost (kontra barbarství). Pod tímto pojmem vidí schopnost lidského, otevřeného vztahu k druhému, který je zákonitě jinak jedinečný než já (kniha se týká především kulturního střetu s arabskou civilizací). Napadá mě ještě Buberova kniha Já a ty, dílo Levinasovo. Určitě bych si časem vzpomněl na mnoho dalších.

Dost jste mě šokoval, pokud je pro Vás pojem lidskost kýč.

Nemluvím o pojmu "lidskost", ale o vaší metafoře "krize lidskosti". Už vaše ledabylé zacházení se slovy je mi podezřelé.

Pokud vás tím šokuji, tak je to tím, že máme naprosto rozdílné vidění. Já to samozřejmě rétoricky vyhrocuji, ale můj pohled je jasný. Nechci z kritiky systému dělat úsilí o změnu člověka. A nechci, aby diskuse o alternativě zmutovala do obecné porady o věcech lidských. Zkrátka nechci z politiky (ať už ji vymezíme jakkoli široce) dělat metafyzický žvást.

lidské dobro zápolící o politický a kulturní prostor ve kterém by občan nebyl týrán lidským zlem, nemá za určitých předpokladů podobu kýče. Jenže pohleďme, kdo všechno seto zaštiťuje lidskostí.

Byl dříve komunismus, nebo neoliberalismus? Pokud za ideologa druhého směru považujeme Hayeka a autorem uváděné teoretiky, pak z každého textu jmenovaného lze odvodit, že nejde o polemiku s komunismem, ale s politickým režimem Sovětského svazu. Neoliberalismus je teoretickou konstrukcí reagující na zvulgarizovaný marxismus. Nejlépe je to vidět právě na ekonomických „učeních“, jež samy sebe pyšně prohlašují za vědu. Stalinem zvulgarizovaný, zjednodušený marxismus, zplodil vedle materialistické filosofie a vědeckého komunismus i marxistickou politickou ekonomii, což byla čistá ideologie. Hayek reagoval jmenovitě na ni a jeho následovníci zkompilovali jakousi novou politickou ekonomii dogmatického liberalismu. Tedy zase jen ideologickou snůšku dogmat. Obě ty pseudovědy zredukovaly člověka na tvora ekonomického. V tom jsou si podobné. Leč nemají nic společného s komunismem, pouze s politickou praxí SSSR. A neoliberalismus?...Znám hodně liberálů, kteří odmítají, že něco takového vůbec v teorii existuje.

Myslím, pane Petrásku, že jste ten základní paradox vystihl lapidárně - a velmi výstižně.

Marx správně označuje svou ekonomii za politickou. Ekonomie je totiž vždy politická, protože souvisí s vývojem i s řízením lidské společnosti. U Marxe trh není přírodní zákon, to tvrdí neoliberálové! Marx nepředpokládá, že člověk se má trhu podřizovat!
To, že si Marx myslí, že hnací silou společenského vývoje jsou lidské potřeby, není nic proti ničemu, protože vůbec žádnému člověku nebrání v tom, aby jeho hnací silou bylo cokoliv jiného. Myslím, že je zbytečné pořád se proti marxismu (který navíc nikdo skoro nezná) vymezovat, když se nám teď tvrdě vnucuje neoliberalismus.

Pokud pane Kanda čtete má slova jako metafyzická, pak mi to připomíná chování vídeňského kruhu pozitivistů, kteří jako metafyziku odmítali všechno, co není logicky exaktní. Moje příspěvky nemají s metafyzikou nic společného, jsou zcela konkrétní. A urážky typu že jsou to žvásty si laskavě odpusťte. Já mám právě s vědou a její exaktností velký problém, světonázor vzešlý z metodiky přírodních věd připěl velkou měrou právě k onomu reduktivnímu obrazu člověka, o němž mluvím. Podle mého mluvím ke kořeni problému, tak jak ho vidím já, je mi úplně jedno jestli to podle Vás není dostatečně politické. Mě osobně zase přijdou zcela k ničemu ty věčné pojmové kolotoče vymezování nějakých systémů a dohady, který systém je jaký a který kdo založil a kterým co kdo myslel. Podle mě žádné systémy nezávislé na lidech, které by měly nějakou vlastní existenci nejsou. Vždy je to nějaká forma uspořádání lidského světa, na niž se podílí každý jednotlivý skutečně existující člověk. Co je vlastně ten Váš systém ? Je to něco, co cítí bolest, radost, co dokáže milovat, nenávidět ? Kde to skutečně existuje kromě našich hlav ? Prvotní je člověk, lidé, teprve pak je nějaký systém, ne naopak. Pokud je to naopak, pak jde o ideologický teror a právě v něm se nyní nacházíme. Mohl bych to otočit při Vašem útočném stylu proti Vám, a říct, že ty řeči okolo systémů nejsou nic než prázdné metafyzické žvásty. To je totiž metafyzika, něco za konkrétním světem, na rozdíl od skutečně existujících lidských jedinců.

Přiznám se, pane Štěpánku, že mám docela problém s vašimi příspěvky, protože jsou neuvěřitelně konfúzní. Předně: metafyzický žvást není nadávka, nýbrž parafráze Carnapa. Kromě toho o žvástu či tlachu hovořil - v jiné souvislosti, samozřejmě - i Kierkegaard a určitě to nemyslel jako urážku kohokoli.

Se závěrem vašeho příspěvku plně souhlasím (ostatně tuto tezi v DR hájím - s prominutím - dlouhodoběji než vy), ale opravdu nevím, proč by to mělo znamenat rezignaci na kritiku systému? Na jedné straně tvrdíte, že systém není nezávislý na lidech, ale na straně druhé, že tomu může být i naopak, a pak je to ideologický teror. Tomu, přiznám se, už zhola nerozumím.

Systém je prostě jen pojmový konstrukt, snaha nějak kontextualizovat pohyby kolem nás do souvislého obrazu či modelu. Nic víc. Když si pojem systému škrtnete, obávám se, že vám zůstane jen moralizování o "krizi lidskosti".

Parafráze Carnapa - takže jsem měl s tím vídeňským logicko-pozitivistickým kroužkem pravdu. Tento druh ultraracionalistické filosofie je přesným opakem toho, co mě zajímá. Nejsem čistý racionalista, pokud Vy jdete tímto směrem, asi si úplně rozumět nemůžeme. Naopak - všichni autoři, které jsem Vám v předchozím příspěvku vyjmenoval uměli filosofovat taky srdcem a měli velmi silnou intuici, proto řada z nich velmi dobře odhadla budoucí duchovní dění lidstva teprve z počátečních zárodečných signálů. Tohle je vždycky spíše věcí citu a intuice než rozumu.

Logiku používám ve své pracovní praxi - jako programátor vím, že pro stroje je velmi vhodná. Nikoliv ovšem pro lidi. Lidi stejně jako příroda jsou iracionální a vždy s každým dalším objevem tajemství spíš přibývá, než že by jich ubývalo. Nevěřím v možnost úplného racionálního popisu skutečnosti, daleko víc o životě a člověku řekne podle mého dobrý román, který kombinuje všechny složky lidských poznávacích a tvůrčích schopností v na první pohled chaotickou směs, která ale skutečnosti odpovídá daleko víc, než suchopárný jazyk exaktní vědy.

Že souhlasíte s mým názorem na systém jsem rád, že tuto tezi hájíte déle než já je možné, jsem tu teprve asi druhý měsíc. Ostatně - je to důležité, kdo s tím přišel první ? Já jsem spíš rád, že se alespoň na něčem shodneme. Řada diskusí tady, stejně tak jako filosofických diskusí vůbec mi přijde spíš jako jiný druh válčení, kde nejde o nalezení řešení a spojitostí, ale spíš o to, kdo je vítěz, kdo má tu finální pravdu, kdo má poslední slovo. Takže ano, rád Vám přiznám prvenství v této tezi, i když jsem ji od Vás nečetl, podle mě na tom ale prd záleží. Spíš je zajímavé, že jsme mohli z odlišných pozic (patrně čteme zcela jiné knihy a jinak myslíme) dojít ke stejnému postoji.

Mě osobně je vlastně jedno, jak se který systém nazývá, pro mě je důležité, jestli bude respektovat svobodný prostor k životu, jestli bude dávat lidem elementární životní jistoty, jestli v něm bude zastoupena lidskost - sociální soucit, jestli do toho systému budou mít všichni co mluvit. Zkrátka jestli to skutečně bude vláda svobodných občanů, tedy demokracie. Nemůžu si pomoct, ale tu nutnost duchovní změny klimatu při tom všem vidím jako nezbytnou. Kromě kritiky systému je totiž také důležité naše snění - čemu věříme a jestli jsme vůbec schopni si představit nějakou dobrou buducnost. Proto je zásadně důležité najít a definovat nějakou dobrou utopii k níž můžeme směřovat. A v tom nehraje roli jen rozum, ale právě také city, intuice, zkušenost. Vždyť člověk je především příběh, se vší komplikovaností toho, co příběh člověka znamená. Historie je také příběh, jde o to, zda-li jsme schopni vidět nějakou novou kapitolu, nebo jen nahrazovat jeden nefunkční systém, jiným z minulosti jasně prokázaně nefunčním systémem. Věřím ve změnu zespod a taky se proto angažuji v aktivismu. Nahrazení jedněch korupčníků jinými korupčníky, i když si budou říkat jinak a i kdyby diskutovali v této diskusi o ekonomických změnách jako řešení nevidím.

ad R. Kanda - neříkám, že ekonomové jsou bez viny - jako každý obor zabývající se činností lidí, plní mnohdy apologetické funkce. Dějiny oboru to potvrzují, ale ale jako vědecký obor je také předmětem objektivizace. Prodchnuta ideologií je přitom často i ona kritika ekonomie a ekonomů.
ad E. Hájkovýá - na pojem politické ekonomie nemá marx práva, kořeny to má v anglické klasice, ekonomie je ale strukturovaný obor, abstraktnější P-E se také učí i na doktorských oborech, k exaktnějším "economics" mají blíže komerční inženýři.
A tak ekonomové filosoficky abstrahují a vyžívají se v kategoriálním konstruýktivismu ale také exaKtně a systémové modelují a využivají nástroje marginální analýzu aj. aparátu a to jak na mikro tak i makroúrovni. Je to podobné jako mezi pozitivní a obecnou sociologií. Obé prostě patří k oboru. nakonec ale rozhoduje test společenskou praxí.
Na tom nezmění nic debaty zda máme blíže k schilerovskému homo aesteticus či ke klasickému homo oeconomicus. V člověku jako komplexní společenské bytosti je jistě přítomno obé.

Pane Dolejši, já jsem netvrdila, že politickou ekonomii vynalezl Marx. Myslím jen, že ekonomie právě musí být politická, aby byla co k čemu, protože ji nelze abstrahovat od společnosti a lidé se neřídí čistě ekonomickými zákony. Jinak ekonomii nijak zvlášť nerozumím, což přiznávám, na rozdíl od mnohých jiných, kteří se tady neustále vyjadřují k marxismu.

Já také nejsem žádný pozitivista, spíš naopak, to se vám může zdát jen z toho, že jsem na vaše podněty reagoval snad příliš razantně. Pokud se vás to osobně dotklo, tak se dodatečně omlouvám; jde mi o předmět, nikoli o osobu. Ale mně se prostě zdá, že chcete příliš; že do té touhy po změně zahrnujete i to, co by asi její součástí být nemělo. Já nevěřím v takové všeobsáhlé přeměny světa. Nicméně nejsem nepřítelem utopií.

Živě si vzpomínám na dávnou televizní diskusi, v níž mj. vystoupili kardinál Vlk a Václav Klaus, tehdy ještě jako premiér. Kardinál Vlk hovořil o potřebě "transformace srdce" a reagoval tak na pojem ekonomické transformace, který se mu zdál příliš úzký. Tuto "transformaci srdce" Klaus odmítl jako nicneříkající metaforu. Přiznám se, že tehdy jsem - výjimečně - stál na Klausově straně. Tehdy Klaus promluvil jako skeptik (že jím ve skutečnosti nikdy nebyl a že ekonomická transformace byla zpackaná, je myslím dnes už zřejmé).

Takže v tomto je můj postoj spíš postojem blízkým liberálům, ale i marxistům. Nevěřím, že je možno změnit substanci člověka, že lze do kritiky současného ekonomicko-politického systému (nebo jak to chcete nazývat) zahrnout i kritiku morální. Já ty věci vidím odděleně a v jejich propojování naopak spatřuji určité totalizující nebezpečí.

Rozumím vám dobře, máte mé sympatie, ale mé námitky jsou prostě, abych tak řekl, metodologické.

Myslím, že jste to vyjádřil velmi dobře. Nemám důvod nesouhlasit. Ostatně všimněte si, že tu v diskusi spíše hájím reputaci ekonomie, třebaže je mi bytostně cizí!:)

Myslím, že dospělý člověk, má-li zůstat zdravý a schopen fyzického nebo psychického výkonu, nemůže žít z osmi banánů denně ani trvaleji jen z brambor a vody. Ale máte pravdu v tom, že ZPŮSOB uspokojování našich potřeb, včetně těch základních, je do značné míry dán kulturou a patří tak i do nadstavby. Ale v zásadě vždycky potřebujete např. v mírném klimatickém pásu jiné boty na jaro, léto, zimu atd. V tom bych opravdu konzumistickou rozežranost neviděl...:)

Ony ty věci nejsou zas tak složité. Poznáte to, až vám šktrnou peníze na divadlo a vy nebudete mít kde uplatňovat své schopnosti dramaturga (samozřejmě vám to nepřeji, je to rétorická figura).


A Romanovi šeptem: Vidím, že si taky užíváte tu slast "diskuse" s p. Štěpánkem, čehož já jsem se před časem nabažil vrchovatě...

to já se od vás nabažil vrchovatě kategorických soudů, urážek, nemístných srovnávání a podobně. Navíc od jisté chvíle začalo patřit ke způsobu vaší diskuse, že jste se mnou přestal mluvit přímo, ovšem to vám nebránilo špinit mě v příspěvcích adresovaných někomu jinému. Jak vidím, tak v tom zcela podle a sprostě pokračujete. To nemáte ani tolik odvahy mluvit přímo se mnou, když už mi něco chcete říct ? Porušujete snad všechny zásady slušné diskuse, které lze, od samotného počátku, hned váš první příspěvek byl urážka a kategorický soud. Že vám není stydno tohle ještě připomínat.

p. Pleva, vidím, že stále používáte demagogicky tytéž metody jako jste použil na mě, i na pana Karena. Jakmile bychom měli materiální problémy nutně bychom se stali materialisty jako vy. Co na tom že jsem je kolikrát měl a nestalo se to ? Můžu ještě připomenout váš slavný výrok o tom, že sociálně cítící křesťan je prostě jistě minimálně nevědomě materialistou. Někoho tak extrémně nesnášejícího jakékoliv jiné postoje, než je ten jeho vlastní jsem jen tak nezažil. To je pak jakákoliv diskuse opravdu těžká. A dosti ruší alespoň nějaké zdání možnosti názorové plurality těchto diskusí.

věnujte nám proboha troch více velkorysosti a buďte trochu více shovívavý k nedokonalosti bližního svého. Vězte, že k trpkému údělu demokrata patří mj. i denní konfrontace s názory a postoji, které ještě jen tak nezažil a které nejsou vonné.

pokud jste si všimnul, na co reaguji, musíte vidět, že jde o obranu před napadáním. Osobně nemám vůbec radost z tohoto způsobu diskuse. S panem Plevou jsem se několikrát snažil nalézt smírčí řešení jím stavěné kategorické opozice materialismu a idealismu a naznačoval mu, že tyto hlediska se vůbec tak nepopírají, jak sám hlásá. Na všechny pokusy o smír a nelezení střední cesty ovšem nebyla žádná reakce. Naopak pokračoval příval kategorického odsuzování. Je mi to líto, ale diskuse přeci není, že si jiný názor než svůj převedu jen na něj samotný, jinak ho kategoricky odsoudím. Nebýt těch zbytečných předsudků, bylo by podle mě celkem snadné najít společnou řeč. Autoritářství a předsudečnost ovšem tomu zabraňují. Já sám se za demokrata považuji, nevím, jak přesně to myslíte. Demokratické mi přijde, že je možné vyjádřit i jiné, než většinové názory (ekonomický materialismus patří v této diskusi k většinovým postojům) a že je o nich možné smysluplně bez urážek, kategorických soudů a ponižování diskutovat. Pokud jde o velkorysost, nemám dojem, že bych to byl zrovna já, kdo ji postrádá. A sám jak vidíte mám k dokonalosti daleko, protože nedovedu věčně nastavovat druhou tvář, jsem-li napaden, ale cítím pak už potřebu se bránit. K dokonalosti Krista mám daleko, jsem člověk a bohužel jsem v životě ponižování zažil víc než dost, takže nedokážu být až tak obrněný, abych se nebránil.

diskuse s vámi bohužel není možná, což k mé velké lítosti každým svým příspěvkem jen a jen potvrzujete.
Jen pro ostatní účastníky této diskuse, kteří nemusejí znát kontext, proto připomínám:

V diskusi nad textem J. Pehe: Nejnebezpečnější filozof Západu jste diskusi se mnou ukončil vy - viz váš příspěvek
pátek, 21.Října 2011, 12:43:0; já jsem to následně přijal -
sobota 22.Října 2011, 01:13:54.

Za opravdový vrcholný projev nenávisti k vám, demagogičnosti, militantnosti a nesnášenlivosti považuji tato svá slova:
"V každém případě vězte, že vůči vám necítím žádnou předpojatost, natož nenávist, myslím, že vašim pocitům rozumím, i když s nimi filozoficky nemohu souhlasit - a s tím bych asi tuto diskusi i ze své strany taky uzavřel.

Přeji vám všechno dobré." (sobota 22.Října 2011, 01:13:54)

A že jsem se o vás zmiňoval v jiných příspěvcích? Nebylo to o vás, nýbrž o vašich názorech. Jsem totiž zvyklý citovat zdroj názorů nebo myšlenek, s nimiž nesouhlasím. To je opravdový vrchol neslušnosti... Nikdy jsem neútočil na vás osobně, ani vás nijak neurazil, vždy jsem polemizoval jen s tím, co jste napsal. Ale teď už vím, že budu-li příště citovat třeba V. Klause, bude se jednat o špinění hlavy státu (na to jsou paragrafy, ne?)

Velmi vás prosím, abyste mne nadále ignoroval v této i dalších diskusích.

pokud mi uděláte radost a přestanete se zmiňovat o mě způsobem: "A Romanovi šeptem: Vidím, že si taky užíváte tu slast "diskuse" s p. Štěpánkem, čehož já jsem se před časem nabažil vrchovatě..." přestanu já mluvit o vás. Ostatně dokud jste mě nezmínil, neměl jsem já potřebu nijak zmiňovat vás.

Ocituji jak jste se ke mě v minulé diskusi vyjádřil hned v prvním příspěvku:
"Neděle, 16.Října 2011, 11:57:52
Myslím, že i p. Štěpánek se potřebuje (zpravidla několikrát denně) najíst, a kdyby pár dní nejedl, soudím, že by ho chuť k filozofování poněkud přešla... To je mi právě na všech zavilých idealistech to nejméně sympatické, ani oni sami se dle svého vznešeného učení většinou nemohou řídit (jistě, jsou výjimky - asketičtí mudrci apod.)."

Nevím tedy nakolik máte pravdu v tom, že jste nikdy neútočil na mě osobně, ať to posudí jiní. Po pokusech o diskusi jsme spolu přestali mluvit, aby jste následně v příspěvku panu Štampachovi napsal:
"Pondělí, 24.Října 2011, 23:14:42
Nemusíme to tak nazývat, ale faktem je, že pokud budeme současné problémy diagnostikovat především a prioritně jako "duchovní krizi", ocitáme se v nebezpečné blízkosti onoho shora nastíněného ultrakonzervativního, doslova a do písmene protilidového stanoviska. "

Já se s Vámi pokusil přesto ještě jednou o nalezení společné řeči na základě vámi uvedeného příkladu hledání programu hnutí Occcupy Wall Street. To zde odcituji celé, za tím si stojím a myslím, že to leccos vysvětluje. Bohužel na tento příspěvek jste nijak neragoval, ani mi nijak nevysvětlil, proč spojení našich přístupů k problematice není možné.

Napsal jsem:
"Occupy Wall Street Pátek, 28.Října 2011, 18:53:36
Pane Pleva, Vy se mnou sice nemluvíte (i když o mě mluvíte v příspěvcích jiných), nicméně já pokusím se ještě jednou o vysvětlení oč mi celou dobu šlo na daném příkladu, který jste uvedl. Je nějaký skutečný důvod aby ty dvě teze programu co jste uvedl, stály proti sobě ? Proč by to nemohlo být obojí dohromady a formulováno třeba nějak takto: "My proti Vaší mamonářské nelidkosti, stavíme tyto hodnoty lidskosti (výčet..)které chceme žít, proti Vaší redukci člověka na stroj na peníze, stavíme zcela jiné pojetí člověka a života (popis). A jménem našich ideálů, které náš spojují, po vás požadujeme tyto a tyto praktické kroky (výčet...).....Svět patří všem, nejen vám, kteří držíte ekonomickou a jinou moc. Nechceme už se nechat zotročovat a požadujeme účast na rozhodování o naší planetě. Demokracie je vláda lidu, nikoliv vláda mafiánských zájmových skupin drancujích svět.... atd....

Vždyť ideály a praktické požadavky se nijak nevylučují. Duchovní a materiální svět koexistují dohromady, máme tělo, ale i vědomí, máme rozum, ale také city. Právě ten společně sdílený ideál může lidi nadchnout, zapálit, dát jim naději do budoucna, díky čemuž budou schopni víc tlačit na současnou moc, víc se spojí v pozitivním nadějném citu, což povede k větší účasti na demonstracích atd."

Už se na to vykvajzněte a alou na demonstraci!:)

omlouvám se pí Hájkové i ostatním za trochu té osvěty - ale měl jsme jen pocit, že neuškodí připomenout, že "politická ekonomie" je vyjádřením určitého přístupu v ekonomii, který má předmarxovské kořeny (viz zejm. Ricardo : Zásady politické ekonomie a zdanění). Samozřejmě společenský rozměr hospodářských věd se dá kvalitativně vyjádřit různě - i bez odkazů na historický materialismus a třídní poměry.
Po roce 1989 byla z našich škol v minulém režimu tradiční termín P-E vytlačován - nahradil ji termín obecná ekonomická teorie (sám jsem to počátkem 90. let externě na VŠE učil) . Pojem "economics" se objevuje až koncem 19. století s rozvojem pozitivní ekonomie, který byl ovšem dogmatickými marxistickými politekonomy označován jako vulgární a jevový. Pojí se např. s analýzou mezního užitku, s rozvojem ekonometrie a nebo s různými modely růstu a produkčními funkcemi. Přes nechu´t některých k této časti hospodářských věd by byl rozvoj oboru bez "economics" nemyslitelný.

Občas se tady vyskytne takový názor (jak ze strany idealistů, tak materialistů), že žádný systém vlastně neexistuje, že existují pouze jednotliví lidé, tedy že je to v podstatě metafyzika. S tím rozhodně nemohu souhlasit. Lidská cesta k poznání je hledáním schopnosti vidět (či jinými slovy objevovat!) zdánlivě "neexistující věci", tedy věci, které nejsou hmotné. Kdybychom totiž trvali na tom, že existuje jen to, co je hmotné, pak by dozajista neexistovala ani matematika. Je snad matematika metafyzikou?
Co je společenský systém? To přece není nic metafyzického. To jsou složité vztahy mezi lidmi, které mají navenek konkrétní uspořádání, tedy určitý řád. Materialisté říkají, že vztahy mezi lidmi (tedy společenský systém) jsou odvozeny z výrobních vztahů a že podléhají dějinným změnám. Chce snad někdo tvrdit, že vztahy mezi lidmi neexistují? Netvrdím, že musí nutně věřit v prvotnost ekonomických vztahů, ale rozhodně nemůže popírat, že systém existuje a že má na jednotlivé lidi zásadní vliv. Jedinec by bez společnosti vůbec nemohl existovat. A společnost je nutně systémem. Jinak by totiž byla chaosem, v němž by lidé nemohli žít. Systémy se mění v čase a většinou přecházejí jeden v druhý - někdy je těžké stanovit jejich časové hranice. Chceme-li systém změnit, musíme nutně změnit vztahy mezi lidmi.
Že žádný systém neexistuje nebo by neměl existovat, to si zřejmě představují právě neoliberálové a to právě není pravda.
Ještě chci upozornit na různé úrovně poznání pravdy, a sice následujícím příkladem:
Když postavím na zem obraz a půjde kolem něj zvíře, bude vidět pouze předmět, kterému je třeba se vyhnout. A bude mít pravdu.
Když kolem půjde nevzdělaný člověk, uvidí, že na obraze je namalována žena, která se usmívá. A bude mít pravdu.
Když půjde kolem vzdělaný člověk, uvidí, že je to obraz Mony Lisy. A bude mít pravdu.
A když půjde kolem "homo oeconomicus", uvidí zboží, které se dá výhodně prodat na trhu. A bude mít pravdu.
Takže existuje jen to, co je vidět? Nebo se člověk musí učit vidět i věci, které zdánlivě nejsou?

Zřejmě se všichni máme pořád co učit. Takže kdo si chce nadále myslet, že systém neexistuje, nechť si to myslí.

já jsem už z formy těchto diskusí také značně unavený. Pan Pleva to ale myslel zdá se mi na mě, ne na Vás. A to proto, že jsem mluvil o nutnosti revoluce ducha, duchovní proměny. Nicméně na dogmatismu to nic neubírá a použití pojmů jako "protilidové stanovisko" mi zní také jako z příruček marxismu-leninismu. Je to smutné, obzvlášť proto, že na demonstraci, které jsem se včera účastnil, bez problémů různé postoje koexistovaly vedle sebe. Mluvilo se o ekonomických otázkách, mluvilo se o morální krizi, mluvilo se o lidskosti, padla dokonce slova o křesťanských kořenech (nečekaně od Slavoje Žižka). Naštěstí se zatím zdá, že když jsou lidé spojeni společnou aktivitou - demonstrací, rozdíly ve vírách a filosofické antagonie nehrají takovou roli, jako v diskusích, kde jde mnohým jen o to, být tím, kdo se staví jako sloup nezlomné pravdy a kdo bude mít poslední slovo.

Myslím, že diskuse je spíše střet (v různé míře dramatický) různých pohledů, obhajování vlastního stanoviska a vyvracení stanovisek, s nimiž z těch či oněch důvodů nesouhlasím. Není nakonec tenhle zdánlivě nekončící spor cennější a autentičtější než plácání po ramenou či ublíženecké urážení se? To, že se na nějaké demonstraci sejdou lidé různých názorů, je pochopitelné, ale to přece nebrání, aby spolu - třeba i tvrdě - diskutovali. Nebo budeme ukazovat jeden na druhého, kabonit se a vzdychat, co kdo nám řekl ošklivého?

Je ale pravda, že diskuse má smysl po "určitou hranici", jak píše pan Štampach; s tím souhlasím. A každý tu hranici cítí trochu někde jinde. Možná, že ta hranice je tam, kde končí věcný spor a začíná osobní útok. Jenže také tady vidím problém: někdo chápe jako osobní útok i věcný spor. A to je pak těžké.

Howgh!

Člověk musí mít i v té diskusi pocit, že to má nějaký smysl. Pokud se však místo diskuse o nějakém tématu dočkávám kategorických odsuzujících označení jako "zavilý idealista neřídící se podle svých slov" (ničím nepodložený předsudek nezakládající se na pravdě), nebo dokonce jsem označen za nepřítele lidu a hozen do jednoho pytle z pitomými kvazikonzervativci, s nimiž nemám nic společného, za nic jiného než za osobní útok to považovat nelze. Já jsem vydržel docela dost, na minulé napadání už zapomněl, bylo mi ovšem připomenuto napadáním novým. Lze si jasně dohledat, že zde o žádné věcné spory a už vůbec ne o jejich řešení nešlo. Když jsem hledal cesty ke společné řeči a smíru, byly odbity mlčením. V ostatním šlo o předsudky a nepravdivé a zcestné odsuzování a tupení. To je pak skutečně diskuse k ničemu a člověk se buď může bránit, nebo se na to raději zcela vykašlat.

To je zajímavá diskuze teda :) Jak nad tím furt uvažuji, tak docházím k závěru, že je prostě lepší být polonažraný a mít sociálně - duchovní bázi (v širokém slova smyslu - kultura, umění, mezilidské vztahy apod.), než být nažraný a sociální dimenzi nemít. Z toho mně vyplývá, že představa, že člověk může být člověkem jenom a jenom tehdy, pokud má plnej teřich, je sporná. A i když mi prachy na divadlo seberou, vezmu dvě prkna a jdu. Třebas hladový :) ... Samozřejmě je tu smrtelné nebezpečí moralizování "Medituj a nežer!". Každopádně - pokud se občanská společnost neshodne na základních otázkách "Co je člověk", "co je příroda" atd., nehneme se podle mého názoru z místa...

Pane Karen, naprosto s Vámi souhlasím. Napadá mě tu odcitovat slova profesora Machovce z knihy Filosofie tváří tvář zániku, o tom co to vlastně filosofie je:

Předmětem filosofie je místo člověka ve světě, smysl fenoménu lidstva ve vesmíru i smysl každého jednotlivého života. Snaha nalézt a docenit smysluplné složky již v lidském životě existující, snaha vytvořit a upevnit je tam, kde zeje chaos, absurdita a bezvýchodnost. Předmětem filosofie není "svět a člověk" nějak vedle sebe, nýbrž svět promítnutý ke všem základním životním postojům člověka a naopak člověk nazíraný prismatem všech zjistitelných fenoménů světa, fenoménů přírodních i dějinných. Filosofie má tedy vedle zmíněného momentu kosmologického resp. ontologického také nezbytně a rovnocenně svou dimenzi antropologickou. Kosmologická(světonázorová) a antropologická dimenze mohou být jinde oddělovány, ale ve filosofie hodné toho jména tu jde nikoliv snad o jakési dvě části, dvě základní oblasti, nýbrž o všudypřítomné aspekty jednoho a téhož zkoumání, A jen kde jsou obě přítomny v relativní rovnováze, vzniká filosofie schopná dalekosáhle formovat další lidské osudy.

A ještě má podle mě velký smysl teno citát:
Proto vedle zmíněných dimenzí - kosmologické a antropologické- lze právem ve filosofii postulovat ještě jakousi dimenzi třetí, dimenzi "sokratovskou" - podle myslitele, který ji jako první svým životem výrazně vyjádřil, ba téměř zosobnil. Jde o postulát maximální harmonie mezi filosofickou poučeností a rozumovou tvořivostí z jedné a celkovým rázem osobního života z druhé strany. Jde o postulát pravdu nejen poznávat, ale také pravdou žít, o poznané pravdě nejen psát či diskutovat, ale o ni s vynaložením všech mravních a citových schopností také zápasit, proazovat ji, přijímat právě její obtížné stránky za vlastní osobní úděl, přijímat riziko, bolesti, utrpení, je-li to ve shodě s poznanou pravdou.

samozřejmě, pokud by měl člověk svůj život zakládat na tom, že hlavní a jediné důležité je mít plný břich, bylo by to tragické - o tom píšu i výše (materialismus ve významu "mým bohem je břicho"), v tom spolu zcela souhlasíme.

Jenom jde o to, že pokud budeme nutnost materiálního zajištění podceňovat, může se nám to škaredě vymstít, protože právě na tyto rádobyduchovní argumenty čekají různí ti Drábkové a Nečasové, kteří nám budou brát v rámci svých "reforem" lidskou důstojnost a ještě nám u toho budou říkat: my vám prospíváme, chráníme vás před tím, abyste neupadli v bezuzdný konzum a materialismus břicha. Podobně už se vyjádřil premiér nedávno v MFD.

Takže vy se můžete po zavření divadla sbalit a jít krajem jako ti kejklíři, o nichž zpívá váš velký krajan J. Nohavica, ale není to cesta pro většinu lidí. Podobně žil např. F. Villon, na okraji společnost a v chudobě, a přesto jeho dílo obdivujeme dodnes. Ale právě tentýž Villon napsal, že "kde chudoby je víc než dost, tam věru nerodí se samá ctnost". A o to jde. Pokud budou lidsky defektní (nehumánní) poměry vládnout v ekonomice a sociálněekonomických vztazích, bude chřadnout i duchovnost a morálka (což neznamená, že VŠICHNI budou nutně amorální požitkáři). To je celé, co se tu snažím říci, a dostávám za to zprava zleva (nevím proč).

Souhlasím s vámi i v tom, že např. mít důchod (a tudíž taky nějaké stáří a ne jen vyhlídku na práci a pak už krematorium) je mnohem důležitešjí než mít novou sedačku a patery nové obleky.

Jste zřejmě mladý (dvacet a výše), takže vám držím palce, abyste zůstal věrný svým ideálům, zejména si vážím toho, že jste jako jeden z nemnohých ve vaší generaci prohlédl šidítko neoliberalismu. A (pochopíte to dál, pokud budete číst mé následující příspěvky) s tím bych se s vámi rozloučil.

ještě jednou, ale skutečně naposledy reaguji. Důvodem je to, že nemohu připustit, aby má slova byla takto hrubě zkreslována.

Přiznávám se k jedinému hříchu vůči vám. Ano, ta slova určená R. Kandovi byla i šťouchancem do vás, jediným osobním šťouchancem za všechny ty útoky a urážky, které se sypaly z vaší strany na mou hlavu. Měl jsem samozřejmě mlčet, ale jsem slabý a hříšný člověk - a nedalo mi to, když jsem viděl, jaké úrovně diskuse jste (opět) schopen.

Kdo a jak diskusi vedl, nechť posoudí ostatní sami, včetně toho, kdo nabízel různé mosty ke smíru. Váš posledně citovaný příspěvek, nad níž bychom asi opravdu při dobré vůli shodu našli, přišel (pátek, 28.Října 2011, 18:53:36) poněkud s křížkem po funuse, sedm dní poté, co jste diskusi se mnou ukončil vy (pátek, 21.Října 2011, 12:43:0).

Takže zbývá jediná věc - můj příspěvek vstupní (neděle, 16.Října 2011, 11:57:52), který tak rád citujete na doklad mé militantnosti. Jak už jsem vám psal, nevidím nic urážlivého upozornit vás na to, že máte jako každý člověk své materiální potřeby. Že jste se něčeho ode mě "dočkal", je naprosto absurdní formaluce, když to byl můj PRVNÍ vstup do diskuse s vámi. A především, já neřekl nic v tom smyslu, že se neřídíte svými slovy. Smysl mé věty byl v tom, že i leckterý filozofický idealista se v praktickém životě chová tak, aby se hmotně zabezpečil. Což není žádná urážka, protože to považuji za přirozené - a opakuji, neměl jsem na mysli materialismus ve smyslu bohem je břicho, nýbrž materialismus filozofický, který dává prioritu základně. (Podobně je to i s těmi křesťany, ale o tom se zmíním v příspěvku p. Štampachovi). To jsme si všechno mohli vysvětlit, nicméně vy jste si prakticky všechno, co jsem napsal, bral osobně. A takový přístup vás zneschopňuje vést diskusi, rozčilujte se, jak chcete, není to urážka, spíš konstatování faktu (totéž píše shora i R. Kanda).

Takže vám přeji hodně potěšení u vašich duchovních knih - a už se na vaši adresu neozvu, ani kdybyste napsal, že jsem zavraždil vlastní matku.

hodně věcem přestávám rozumět.

1. Nerozumím například tomu, jak může vysokoškolský profesor religionistiky a filozofie, k jehož samozřejmým kvalifikačním předpokladům patří schopnost číst texty s porozuměním, napsat o svém spoludiskutujícím (kterého dle všech pravidel raději ani nejmenuje), že jej tento zloduch prý posílá do komplotu s ultrakonzervativci, když přitom v příslušném textu stojí:
"Já na všechny první otázky odpovídám ano, na ty druhé jasné ne.
A věřím, že vy odpovíte stejně (sic !!). Ale aspoň vidíte to, co myslím rozdílem mezi řešením hledaným na bázi primátu bytí a řešením hledaným na bázi primátu vědomí. Nemusíme to tak nazývat, ale faktem je, že pokud budeme současné problémy diagnostikovat především a prioritně jako "duchovní krizi", ocitáme se v nebezpečné blízkosti onoho shora nastíněného ultrakonzervativního, doslova a do písmene protilidového stanoviska." (pondělí, 24.Října 2011, 23:14:42).
A co je míněno tím protilidovým stanoviskem: "A naopak - ztotožňujete se s křesťansky založenou konzervativní kritikou dnešní společnosti, která hovoří o tom, že jsme příliš rozmazlení a žijeme nad poměry, měli bychom se uskromňovat, pracovat, spořit a odříkat si? Že nás do dnešní krize dostala nezodpovědnost chudých, kteří si navykli natahovat ruku? Že - jak se vyjadřuje i náš klasik V. Klaus - nikdo nemůže dostávat dávky jen tak za nic?" (tamtéž)

Já si stále myslím, že se SHODUJEME v odmítání těchto názorů.


2. Dále nerozumím tomu, jak můžete označit za stalinistu někoho, kdo napsal:
"Já ... sázím stále ještě na liberální demokracii (a dokonce na socdem, kterážto je její tradiční součástí). Je ale zároveň jasné, že má-li se podařit zkrocení globálního kapitalismu (v tom s vámi také plně souhlasím), bude nutné i ten současný politický systém měnit a změnit, více jej otevřít občanské a lidové iniciativě atd." (tatáž dikuse, čtvrtek, 14.Července 2011, 00:55:10). To je skutečně manifest stalinismu.

3. Chápu naopak to, že dnešní vysokoškolští pedagogové jsou často natolik časově a jinak vytíženi, že nestačí sledovat všechny diskuse a jednotlivé příspěky v nich. Nechápu ale, jak se může akademických pravidel znalý člověk suverénně vyjádřit o někom jiném, aniž by se důkladně seznámil s jeho názory (etickou rovinu raději úplně pomíjím).
Ono to obvinění ze stalinismu, které je - na rozdíl od mých vždy OBECNÝCH slov o idealistech - jednoznačně mířeno na mě, považuji za snad vůbec největší a nejsprostší urážku, jakou jsem v životě schytal.

Z čehož plyne, že se už nebudu účastnit této diskuse ani žádné jiné, v níž si budou pánové Štampach a Štěpánek notovat o duchovní revoluci, pokud mi prof. Štampach shora zmíněné rozpory nevysvětlí nebo se mi neomluví.

Ve středověku ve filosofii bujel spor o takzvané univerzálie. Šlo o to, jakou formu existence mají ideje. Například idea koně, která podle Platóna předchází všem jednotlivým jedinečným koním. Takzvaní realisté tvrdili, že tato idea skutečně existuje v reálném světě zcela nezávisle na nás a na našem vědomí, že mu předchází. Nominalisté naopak říkali, že napřed existují jednotliví koni, teprve na základě jejich poznání mohu myšlenkově abstrahovat ideu "koňovitosti" jim všem společnou, ale tato idea existuje pouze v mysli lidí, nikoliv nezávisle na nich.

Podobný spor o abstraktní pojmy byl mezi Hegelem a Kieerkegaardem. Hegel tvrdil, že se duch se seberalizuje v dějinách skrze státy a národy, jedinec mu v jeho pojetí byl pouze jakousi neznatelnou částí státu, neměl sám o sobě žádný význam. Proti takové filosofii se ostře postavil Kieerkegaard, který to obrátil a řekl, že je naopak potřeba vyjít ve filosofování od konkrétního skutečného člověka, jeho života, jeho příběhu, jeho postojů, jeho soukromého vnitřního vesmíru. Na Kierkeegaarda pak navazovali existencialisté, kteří také stavěli reállnou lidskou existenci jako prvotní - napřed existuji a teprve pak je všechno ostatní, včetně myšlení.

Tady nikdo neřekl, že systém neexistuje vůbec, nýbrž že existuje pouze jako abstrakce, pouze jako popisný pojem v našich myslích, nikoliv v stejné formě jako lidská existence jako taková. Systém totiž na rozdíl od konkrétního žijícího člověka nemá existenciální střed, nic necítí, nedovede milovat, nic ho nebolí, netrpí, prostě nemá žádné vědomí.

Ono je to s veškěrými zobecněními a abstraktními pojmy docela ošemetné. Když jsem byl na střední škole, uvnitř jedné třídy a znal zblízka své spolužáky, každý mi připadal zcela jiný. Pro jiné třídy jsme ovšem jako matematická třída měli všichni nějaké shodné rysy. Vždycky jsem si na svou školní třídu vzpomněl, když jsem slyšel slova "češi jsou takoví a makoví". Když jsem si to spojil se zážitkem naprosté různosti každého z nás v rámci té třídy, musely mi tyto zjednodušující zobecnění znít vždy docela směšně. Splýváme v jednolitý popis jen tomu, kdo nás vidí z vnějšku a skutečně nás nepoznal. Pak už totiž může říct jen - někteří češi jsou takoví a jiní zase jiní. Mě osobně zcela splývaly tváře asiatů, připadalo mi, že mají všichni stejnou tvář, to se však změnilo, jakmile jsme s jednou vietnamskou rodinou navázali blízký styk. Díky němu nyní již tváře asiatů rozeznávám lépe, blízkost vede k poznání a rozlišování, nikoliv pohled z dálky. Při pohledu z dálky se všechno zdá jaksi jasnější a snadno popsatelné. Z pohledu zevnitř člověk vidí, jak je každý samostatným vesmírem, navíc v neustálé proměně a pohybu, někteří psychologové říkají že nemáme jen jednu, ale rovnou několik osobností atd. Jak nesmírně komplexní útvar je jednotlivý člověk když jej skutečně zblízka poznáme ! Společnost jistě existuje, otázkou ovšem je, co to je. Jde o zase jakési zobecnění, množinu, souhlasím naprosto s postojem že množina typu společnost není pouhým prostým součtem jejich členů. Zkusme si představit lidi, co skutečně známe zblízka a rozšířit tu představu že bychom takto důkladně znali všechny lidi, kteří jsou součástí toho, čemu říkáme společnost. Teprve takto vnímáni můžeme být skutečně organickým celkem, vniřně propojeným, protože naše vědomí nekončí s naším tělem, ale je v kontaktu s jinými. Jak nekonečně obsáhlý by musel být popis této společnosti, pokud bychom do něj měli zahrnout dynamický příběh a mnohorozměrnou osobnost každého jednotlivého člověka !

Proto jsou abstrakce vždycky nutně reduktivní. Stejně tak i abstrakce které říkáme systém. Je to spíš popis jakýchsi převažujících rysů, popis sdílených idejí, nicméně vždycky se tomu popisu bude řada lidských životů vymykat, vždycky ten popis bude nutně neúplný. V každém případě jde o popis, o abstrakci, o součást našeho myšlení. V existencialistickém smyslu systém skutečně neexistuje ve stejné formě jako lidská bytost nadaná vědomím a samostatným životem. Napřed je člověk, teprve pak můžeme mluvit o nějakém systému. Pokud před člověka či nad něj klademe nějaký abstraktní pojem typu systém, stát, národ, pokud dáme tomuto pojmu jakoby samostatnou na nás nezávislou existenci, vytváříme modlu. Tím většinou nevznikne nic dobrého. Například nacionalisticky vnímaná modla národa podpořená zcestnými a nebezpečnými sociodarwinistickými teoriemi stála za první světovou válkou atd.

Panu Plevovi nelze odpovědět na "Vážený pane prof. Štampachu, Pátek, 18.Listopadu 2011, 14:12:45". Pod svými články nediskutuji, odpovědět elektronickou poštou nelze, protože pan Pleva utajuje svou adresu.

když napíšete: "Ano, ta slova určená R. Kandovi byla i šťouchancem do vás, jediným osobním šťouchancem za všechny ty útoky a urážky, které se sypaly z vaší strany na mou hlavu. Měl jsem samozřejmě mlčet, ale jsem slabý a hříšný člověk - a nedalo mi to, když jsem viděl, jaké úrovně diskuse jste (opět) schopen." měl by jste být také schopen dvou věcí - za prvé mi dokázat v čem je má úroveň diskuse špatná, já jsem jen řekl své názory, které se ovšem opět někomu nelíbily, koho a jak jsem napadnul ? (prosím přímou citaci), to samé platí o vašich slovech o mých útocích a urážkách - citujte mi je prosím. Teprve pak budu schopen připustit, že platí i něco jiného, než že urážen a kategoricky odsuzován jsem byl já vámi, nikoliv naopak. V případě že mi dokážete kdy a jak jsem vás urážel, pak jsem schopn se vám omluvit. Do té doby považuji vaše slova o urážení z mé strany pouze za váš výmysl. Vaše urážky jsou jak píšete "obecně míněné", mé prý konkrétní urážky mi ovšem dokázat neumíte. A pokud jde o praktickou, materiální stránku života - já zažívám takové peklo co se práce týče, že si to jen stěží umíte představit. Dokážu se vybičovat k nelidskému "efektivnímu" tempu, dokážu se naučit řadu nových věcí, nedokážu však popřít své smýšlení a snažit se šéfovi vlezle zalíbit. Takže přicházívám o práci díky tomu "že jsem málo bussinesový", "že nerozumím, jak je to penězi", že si někdy dovolím nedotknutelnému šéfovi oponovat. A to mám dvě děti. Takže živoříme a já jdu nyní v nouzi dělat brigádu na poštu, ačkoliv mám vysokoškolské vzdělání. Totalita dneška se projevuje velmi silně uvnitř firem, není to jen má zkušenost. Právě duchovní rozměr života a pravda, kterou žiji, i kdybych pro ni měl umřít mě zachraňuje, abych se z toho úplně nezbláznil. Vaše takzvaně "obecné" útoky na zavilý idealismus a podobně by asi měly jinou podobu, kdyby jsme o sobě skutečně něco věděli. Jak mám věřit, že se změní systém, když se vymění politici, když se tím nezmění myšlení lidí ? Šéfů v práci, lidí, co rozhodují o pěnezích, co mají moc. Proto věřím v duchovní revoluci, protože bez změny přístupu člověka k člověku se nezmění nic, i kdybychom najednou měli všichni stejně peněz. Příznačné pro naši diskusi mi také příjde, že jste obhajoval nutnost násilí, které já se snažil odmítat (Žižek mě ovšem poslední dobou překvapuje, protože na schromážděních mluví zcela jinak, než ve své knize). Naše diskuse bohužel skončila ve slovním násilí. Já si to opravdu nepřál, to mi věřte.

Sice s vašimi názory úplně nesouhlasím, ale diskuse s vámi jsou zajímavé. Já říkám, že společenský systém existuje a všichni jsme pod jeho vlivem, ale pochopitelně uznávám, že člověk může systém (ba dokonce by v určité chvíli měl) změnit. Ovšem tato změna není tak jednoduchá. Pokud se nemýlím, tak Gándhí si snad myslel, že systém (nebo prostě svět) může změnit i jediný člověk, a sice svým působením na jiné lidi. Tohle já si tak docela nemyslím, právě proto, že jsem materialistka a za předpoklad reálné možnosti změny pokládám určitou úroveň materiální základny. Předpokládám, že socialismus nebylo možné vybudovat už ve starověku. Souhlasím s Marxem i v tom, že každý systém si postupně vytváří své vlastní hrobaře. Jinak se ale vůbec nedomnívám, že individuum je systémem nějak nezvratně determinováno. Jedinec se sice nemůže vyvinout mimo společnost, ale myslím, že může dospět k tomu, být vnitřně svobodný a nezávislý, a to v kterékoliv historické době, přestože svět není možné kdykoliv libovolně změnit. Možná trochu směšuji pojmy systém a společnost, ale snad jsem se vyjádřila dost srozumitelně. Člověk je pochopitelně důležitější než systém už z toho důvodu, že systém nepřemýšlí.
Pokud jde o modlu nacionalismu, která podle vás stála za první světovou válkou, tak v tom s vámi také nesouhlasím tak docela. Za první světovou válkou stála úplně jiná modla. Byl to kapitál. Kapitál nejsou jen tak obyčejné peníze, ale jsou to peníze, které mají moc ovládat jiné lidi. A této modle málokdo odolá. Moc kapitálu nemůže být však dostupná kdekomu, protože by se tím rozmělnila, zatímco k vedení války je třeba velkého množství lidí. Proto si mocní vypomáhají jinou modlou, která je levná a dostupná každému. A tou je právě nacionalismus. Modla bohatství spojeného s mocí stojí bohužel i za současným systémem. Minulý režim vznikl neúspěšným pokusem čelit této moci jinou mocí, ale ti kdo tu moc vyvinuli, ji spojili s násilím na lidech. Proto to celé dopadlo špatně. Musíme zkusit vyvinout nějakou moc, která nebude stát ani na bohatství ani na násilí. Doufejme, že se nám to podaří.

musí se nám to podařit, jinou možnost nemáme, v dané situaci už není cesta nikam zpět. Jen mám trochu problém s tím slovem "moc". Ono má dva významy, jednak něco moci, mít k něčemu moc, jednak ten dnes obvyklejší význam - mít nad někým moc (jednotlivec, nebo privilegovaná skupina). Pokud bychom skutečně žili v rovnosti, máme moc všichni a tím se také druhá moc zcela rozplyne. To je cílem. Moc nás všech podílet se a spolurčovat život a svět v nemž žijeme. Moc žít bez ovládání jakoukoli samozvanou mocí nadřazenosti někoho nad někým.

K tomu připojím jednu svou báseň k tématu:

(kéž by)
kéž by
složité
jednoduchým

kéž by
světem
světlem

kéž by
člověku
člověkem

kéž by
vědět jak
životem

kéž by
ne já a lidi
ale my

Nemyslela jsem ani, abychom vytvořili moc, jako spíš jednotu, která právě zlomí tu moc kapitálu nad lidmi. Ale jinak pochopitelně, ať má každý moc sám nad sebou. Nová společnost musí být založena na dobrovolné spolupráci všech.

Ano, chce to abychom si konečně uvědomili, že my sami jsme dědici světa, že my sami na něj máme právo, protože v něm žijeme, že bychom už měli přestat očekávat změnu vnější, od politiků, od moci, ale měli bychom to vzít do vlastních rukou. Kristus řekl, že je vždycky tam, kde se sejdou alespoň dva v jeho jméně. Co to znamená ? Podle mě Bůh nevyžaduje žádné uctívání, ale to, abychom jej žili, tedy abychom žili láskou k sobě, k vesmíru a k bližnímu. Anonynymní alkoholici si svéépomocí dokážou pomoci od léčebnami neřešitelných závilostí a životních krachů. Jak ? Důstojným přijetím mezi sebou navzájem, sdílením svých příběhů, nasloucháním, nesouzením. Sami říkají, že je mezi nimi přítomna vyšší síla. Tu přivádíme lidskou jednotou a vzájemností k životu a pak se dějí zázraky.

mpleva@volny.cz

vzhledem k tomu, že zde v diskusi převažují ti, kteří se na potžřebě změny shodnou, úzkým profilem je shoda na tom jakou - samozřejmě chápu takové ty motivační kázání o nutnosti boje se zlem a o probuzení lidstva. Tak chápu i vystupování S. Žižeka - jako kázání superguru nespokojených, ovšem od vědce bych čekal i více snahy po prohloubení představy řešení, ne jen ty motivační projevy.
Proto vcelku souhlasím s tím, že A. Mitrofanov včera v Právu napsal, že zapalovat emotivními slovy nestačí a že ani Žižek neposkytl žádný hlubší recept. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že tento filosof tak nějak voluntaristicky oprašuje ten režim, kterému se za Husáka říkalo „reálný“. A tak jeho výtka globálnímu kapitalismu že tenduje k autoritářství ztrácí na síle, pokud nedokáže vysvětlit jak by jeho globální alterantiva (socialismus ?) měla být méně autoritářská.

Na podobném mítinku se jiný druh projevu snad ani nehodí.

"Navíc se nemohu zbavit dojmu, že tento filosof tak nějak voluntaristicky oprašuje ten režim, kterému se za Husáka říkalo „reálný“. "

To je asi opravdu jen dojem. Aspoň ve mně tedy Žižkův projev slovansky zřetelnou až topornou angličtinou (asi aby mu "jeho Pražané rozuměli") tento dojem nevyvolal. Pokud je tento dojem u Ing. Dolejše podložen nějakými Žižkovými větami a výrazy, nejlépe snad, kdyby je na příkladu prezentoval ...

Pokud se bude trvat na tom, že se dluhy musejí platit, tak se asi nevyřeší nic

Připojuji se k reakcím paní Hájkové a pana Tejkla. Je to zase ta stará písnička - kritici systému prý nepředkládají řešení. Navíc ta charakteristika Žižka je úplně mimo.

Co kdyby nějaký "hlubší recept" konečně předložil J. Dolejš? Je za to koneckonců jako politik placen. Nebo předkládá snad "hlubší řešení" KSČM? A není to náhodou právě KSČM, kdo (alespoň ústy některých) "voluntaristicky oprašuje ten režim, kterému se za Husáka říkalo ´reálný´"?

netřeba hájit S.Ž, on mi nevadí, jde mi spíš o méně abstraktní směr těchto debat. Pan Žižek přeci nemluví jen na mýtinzích, ale píše také knihy a různé články. A o těch řekl bych platí Mitrofanovo hodnocení rovněž Jinak nezpochybňuji potřebu kazatelů na táborech lidu - jen myslím, že hlavní role myslitelů - vědců a expertů je jinde než byt jen guru plamenného typu pro ty pravé nesehnuté.
K tomu řešení - jde přeci o to hledat tu nějakou společnou minimální shodu (kromě toho evropský nebo dokonce světový rámec řešení je běh na hodně dlouhou trať a problémy asi bohužel přichází rychleji) a kdybyste opravdu chtěli, aby řešení byla kompetence politiků, tak pak je nelze současně hledat jen v "nepolitické" politice zdola. V tom bych tu novou hloubku moc nehledal.
Základem nějakého minima logicky musí být shodna na sbilancovaných opatřeních jak pokud jde o strukturální změnu břemene daní a odvodů, tak zefektivnění veřejných výdajů s ohledem na vyšší konkurenceschopnost české ekonomiky. Myslím, že to vůbec není nic přízemního, naopak je to supertěžký úkol bez ohledu na míru radikalismu.
P.S. pí EH : obecně zrušit povinnost platit dluhy opravdu nikdy nepůjde, ale snížení dluhového břemeno vyžaduje shodu na ekonomicky racionálních podmínkách, jak předejít novým dluhům. A to je jiné v ČR, Italii, Řecku a nebo Irsku.
P.S.S.: pan tejkl - sám jste použil tady 14.11. spojení žižekovský (lelinský) voluntarismus, berme to tedy klidně s nadsázkou, jde o to že voluntarismus je obecně chápan jako pojetí, které přisuzuje subjektivní vůli, volním motivům rozhodující úlohu - m.j. pojí se to často k politice násilných zvratů - u toho lenina aspoň byly známé dubnové teze. Třeba by na jaro příštího roku nějaké praktičtější jarní minimum také bodlo.

Samozřejmě, nemluvil jsem ani o žádné přízemnosti. A s povděkem kvituji kritickou poznámku o abstraktním směru těchto debat; jinými slovy jsem to vyjádřil P. Štěpánkovi ve svém vstupu ze středy 16. 11. (15:45:29). Někdo rád mluví o "duchovní přeměně", ale já bych skutečně raději viděl něco "hmatatelnějšího".

Ale právě!

Cituji:

"Základem nějakého minima logicky musí být shodna na sbilancovaných opatřeních jak pokud jde o strukturální změnu břemene daní a odvodů, tak zefektivnění veřejných výdajů s ohledem na vyšší konkurenceschopnost české ekonomiky."

Co to KONKRÉTNĚ znamená?

Dobře, beru vysvětlení, že nic není jednoduché. Jenom jsem kdysi slyšela, že pokud má platit nějaké právo, nesmí odporovat dobrým mravům. Doufám, že o tom vědí bankéři i politici.

konkrétnost lze zvýšit (to bych vás mohl odkázat na parlamentní agendu opozice) ale lépe je absolvovat debatu a to jednotlivě u krátkodobých střednědobých a dlouhodobých kroků české exekutivy. když se vžijte te do role toho, kdo nese břímě odpovědnosti, konkrétně na čem by se musle shodnotu se spojenci (v podstatě jádro vládního programu)
A) o dańové kvóte odpovídající potřebám ČR, o poměru příjmů z přímých (příjmových a majetkových) a nepřímých daní (sem patří i ty ekologické), na výdajové straně
B) jak ucpat tzv. díry v provozu veřejného sektoru, jak sbilnacovat
udržitelné alternativy veřejných služeb, jak lépe multiplikovat kapitálové výdaje , jak přitáhnout privátní investory pro výrobu i výzkum (bez toho to nepůjde). S tím souvisí i nastavení regulační prostředí.
Buď to budu koncipovat gradualisticky, abych hned nenarazil a s ohledem na míru exogenního chaosu - radikálové asi budou v tomto jen z propagandistických důvodů umírněné trumfovat, že půjdou tzv. o štok výš - a nebo budu naopak vycházet z dlouhodobějších výhledů, kde budu kroky zpětně odvíjet od nějaké strategie a budu hledat shodnu na jiných podnětech. V Praxi by asi šlo o kombinaci obého - viz dějiny různých transformací či reforem .

Ale to jsou jen kvantitativní úpravy stávajícího systému... A opravte mne, pokud se v této stručné charakteristice mýlím.

o Žižkově voluntarismu jsem hovořil, protože jeho knihy znám.

Ale to není totéž jako nostalgie po reálsocu.
Ta totiž v jeho projevu na Václavíku skutečně chyběla.

A nejen v jeho projevu na Václaváku ...

Žižek měl problémy i s tím nejsvobodnějším reálsocem, který kdy na zeměkouli existoval - totiž slovinským.

Nicméně Svaz komunistů Slovinska Žižek opustil až těsně před rokem 1989.

Po r. 1991 spolupracoval s Liberálně demokratickoiu stranou Slovinska.

a) Kanda : trochu schematické dělení - i znárodňování jako kvaltiativní charakteristika má také kvantitativní aspekt - v jaké míře a za kolik peněz
b) tejkl : bráno z nadhledu - reálsoc a leninismus spolu přeci jen dost úzce souvisí - a o té paralele SŽ s leninem jste přeci také psal
Ony ty paralely a stará schemata ale stejně moc nesedí - malý exkurs : při nedávném úmrtí Magora - Jirouse jsme si vzpomněl na jeden jeho polistopadový verš na téma nových časů, takový spíš poučený halas než pro něj typičtější dada, takhle nějak to bylo :
"kdysi hrál kdosi na hoboj
kantilénu mstivou
však století uplynulo už
dnes zaslechnout lze nanejvýš
flétnistu preludujícího na hnoji".
Doba dnes opravdu není v rytmu staré kantilény či fugy, ať nadávají osvícenci na postmodernu jak chtějí. A pouhým skloňováním slova revoluce
historii nezopakujeme. I proto mám pocit, že přízemnější debaty na téma zásahů do systému a jak prakticky měnit svět jsou užitečnější. A možná ve smylsu důslednosti i radikálnější.

Tak mě napadá, že se často mluví o něčem (třeba o revoluci - jestli je nebo není možná) a přitom dnes každý tím slovem myslí něco úplně jiného. Předpokládám, že v naší době už si nikdo nepředstavuje možnost revoluce po výstřelu z Aurory nějakým útokem na Zimní palác. Znamená to snad, že když není možný tento způsob revoluce, není žádná revoluce možná? Co je to vlastně revoluce?

... zřejmě jste udeřila hřebík na hlavičku, paní Hájková.

Revoluce je totiž ZJEVNÁ změna, která uvádí do souladu společenské instituce se systémovými změnami, které jsou výsledkem (akumulací) toho, co se nám dlouho jeví jako sílící trendy.

Já jsem se například zabýval jen tím, v čem by asi mohly spočívat systémové změny.
Revolucí ve shora uvedeném významu nikoli ...

A protože to mnoha lidem splývá a když někdo hovoří o systémové změně, tak se jim to jeví příliš divoké a petrolejnické, tak zřejmě proto Ing. Dolejš, kterého obrat "systémová změna" dráždí a s revolucí mu splývá, tak pod vlastním jménem i pod různými nicky mně obviňoval z jakéhosi revolučnéího utopismu - dokonce zeleného.

A to jen proto, že nepovažuji soukromý zisk za NAVŽDY VLÁDNOUCÍ kategorii společenského přebytku (marxista by řekl CELÉ nadhodnoty), ale jenom za NAVŽDY EXISTUJÍCÍ kategorii mezi podmnožinami tohoto přebytku ...

Současný šéflabourista si vzal na dovolenou knihu Tima Jacksona "Prosperita bez růstu" a revolučním utopistou podle Ing. Dolejše je zřejmě i "globální autorita na úseku strategického řízení" Michal Porter, o kterém bude řeč dále :



„Jako podnikatel vím, že fungují jenom jednoduché věci …“

… zdůraznil Luděk Pfeifer ze společnosti M. C. Triton ve svém článku „Kapitalismu vrátí důvěryhodnost jen dobří kapitalisté“ v sloupku Hospodářských novin z 9. 5. 2011.

Tématicky je Pfeiferův článek kritikou těch, kteří se zamýšlejí nad možnostmi a vizemi takových budoucích ekonomik, kde se nadále podniká, kde by už ale klasický soukromý zisk nehrál dominující roli.

Článek mně pochopitelně zaujal, protože se sám přikláním k názoru, že v budoucí ekonomice bude (a to zcela přirozenou cestou jako „poznaná nutnost“) nahrazen klasický soukromý zisk v roli dominující formy přebytku nějakou jinou, celospolečenskou formou přebytku nad náklady jako formou hlavní a základní, má-li se vůbec ekonomická reprodukce, zaměstnanost a reálná výroba ve vysoce kapacitně a kapitálově saturovaných poměrech Starého vyspělého světa udržet při případné nemožnosti dalšího zadlužování.

Se zájmem jsem si proto přečetl argumenty Luďka Pfeifera zaměřené proti tomuto postoji …

Luďka Pfeifera zjevně nepotěšilo, že k úvahám tímto směrem tíhnou i lidé jako „globální autorita v strategickém řízení“ Michael Porter, který spolu s kolegou Markem Kramerem zaměřeným trvale na téma společenské odpovědnosti napsal pro časopis Harvard Business Review článek „Jak zachránit kapitalismus? Vytváření sdílené hodnoty“.

Pfeifer nejdřív s Porterem a Kramerem souhlasí v jejich hodnocení dnešních přístupů k problému společenské odpovědnosti podnikatele. Jak vyplývá z Pfeiferova sloupku, Porter a Kramer zřejmě rázně zasáhli do diskusí o problému tzv. společenské odpovědnosti podnikatele tvrzeními, že dnes jde víceméně o způsob sebepropagace, public relation a filantropie. V tom se s Pfeiferem plně shodují, i když spíše proto, že po pozorném přečtení jeho sloupku čtenář zjistí, že Luděk Pfeifer má k této problematice prostě silně skeptický vztah – bez ohledu na svou úvodní „rituálovou“ větu „uznávám sociální rozměr byznysu a v praxi na něj denně dbám“.

Jenže zmíněná dvojice „s globální autoritou na úseku strategického řízení a problematiky společenské odpovědnosti“ z toho pak vyvozuje podstatně odlišná východiska – než která by panu Pfeiferovi byla milá.
Porter s Kramerem mají výrazně odlišnou představu o řešení současných problémů kapitalistické ekonomiky a Pfeifer se o jejich představě ve svém sloupku zmiňuje:

„Jejich vize podnikání, které bude primárně (zvýraznil M. T.) sloužit uspokojování společenských potřeb – víc než „pouhému prodeji ziskových produktů a služeb“. Vize firem, které se budou spojovat do aliance s vládními institucemi a nevládními neziskovkami, aby tak lépe vytvářeli prospěšné hodnoty“

Pfeifer potom znepokojeně pokračuje:

„Trochu mně mrazí. Jako podnikatel vím, že fungují jen jednoduché věci – a spolupráce s úřednickým sektorem jednoduchá opravdu není. Také vím, že kočkopsi spotřebují veškerou svou životní energii na to, aby vůbec přežili. Do třetice vím, že pro každou činnost je nejdůležitější motiv. Pro dobré kapitalisty je, myslím, hlavním motivem svoboda (ačkoliv panuje názor, že jsou to prachy). A tlak na alianční propojování podle mě na svobodě dvakrát nepřidᨅ“

a svůj článek končí slovy:

„Kapitalismus o důvěru zabojovat potřebuje. V letech prosperity si sladce zdřímnul na polštářích úspěchu a zisků. Budíček krize pak kapitalismus probudil v nedobré kondici, rozlenivělý a nepřipravený k výkonu. Že se tak terčem kritiků nijak nepřekvapuje. Ošidná je i globální struktura firem. Na jedné straně velké, těžkopádné giganty s neadresnou akcionářskou strukturou, na druhé straně malé firmy, s mizivým významem pro výkonnost ekonomik států a megaregionů. Čím je reputace kapitalismu chmurnější, tím je jistější jedno. Potřebujeme schopné a motivované kapitalisty. Nikdo jiný totiž s“ lokomotivami“ podnikání z depa na trať nevyjede.“

Myslím, že asi nemá cenu rozebírat neskutečnou provozní slepotu pana Pfeifera (i když úvaha o tom, že svoboda a ne prachy, je hlavní motiv podnikatele, je sice nadsázka, ale nikoli tak nesmyslné tvrzení, jak by se mohlo zdát – nepodnikatelům). Pfeifer kritizuje vize druhých, ale sám na závěr svého textu už připomíná komunistické spoléhání na „ty správné kádry“, na to, že „všechno je v lidech“ – s tím rozdílem, že na rozdíl od bývalého režimu naopak vlastně žádá: „Nepřekážej podnikatelově svobodě, ta ho motivuje a bez této motivace jsme všichni v ….“.

Je vidět, že Luděk Pfeifer nepochopil nebo spíš odmítá pochopit a připustit si, že problémy kapitalismu mají systémové a makroekonomické příčiny, a týkají se i těch technologicky nesmírně vyspělých zemí s vysokou pracovní etikou jako je tomu v Japonsku, kde relativně úspěšné Německo je rukojmím exportu, který udržují stagnující mzdy. Jenže každý exportér potřebuje svého importéra. A také větším výkonem lze uspět jako jednotlivý podnikatel na pozadí (standardu) podnikatelů jiných - méně výkonných. Vyšší výkon všech znamená jen to, že o to rychleji všichni spěcháme ke svému společnému útesu. V této souvislosti lze vzpomenout Joan Robinsonovou, která ekonomickou problematiku tohoto druhu vysvětlovala na následujícím podobenství: pokud si jeden v hledišti stoupne na židličku, aby lépe viděl na jeviště, skutečně lépe uvidí. Pokud se ale jeho příkladem budou řídit všichni, zas nikdo neuvidí pořádně nic …

Autoři článku, který Pfeifer kritizuje, si zřejmě uvědomují mnoho věcí, které si pan Pfeifer odmítá připustit. Možná, že by se měl pan Pfeifer zamyslet nad tím, proč se taková „globální autorita na úseku strategického řízení“ (jak prvního z autorů sám Pfeifer tituluje) dostala do názorové polohy, že nejen připouští ale dokonce i navrhuje, aby podnikání sloužilo k uspokojování společenských potřeb primárně a tedy víc než k nepřímému uspokojování individuálních potřeb skrze „prodej ziskových produktů a služeb“. Že posunu do této názorové polohy zřejmě muselo předcházet nějaké vlastní poznání této „globální autority“ …
… o tomto našem světě …

V Chrudimi dne 28. 8. 2011
Miroslav Tejkl

Přiznám se, že mě už poněkud dráždí ta Dolejšova formulace (jím stále opakovaná) o hlavě v oblacích a o nohách na zemi. Kdo je dnes utopista či snílek? Ten, kdo upozorňuje na nutnost radikální změny, nebo naopak ten, kdo stále věří opatrnému reformismu cestou parametrických změn stávajícího systému? Nemá Žižek nakonec pravdu, když říká, že snílci jsou ti, kdo si myslí, že tento systém bude dál pokračovat ad infinitum?

Nedivím se, že politici a ekonomové považují za snílky např. představitele hnutí Occupy, neboť právě politici a ekonomové na tomto systému participují a vytvářejí jej; kdyby mluvili jazykem revoluce, mluvili by sami proti sobě, museli by radikálně přepsat svůj svět. Ovšem do toho se jim nechce, protože "stojí nohama na zemi", ale ani si nevšimli, že visí hlavou dolů.

Mám dojem že meze skutečnosti, to jest o čem můžeme ještě vůbec přemýšlet a snít nám právě kladou takzvaní kapitalističtí realisté. Tím nás zbavují toho nejdůležiějšího - naděje. Pane Kanda, sám jste zmínil kladný vztah k utopiím, přitom se Vám mé příspěvky zdají "příliš" utopické. Kde je ovšem ta hranice ? Já volání po konsistentních a morálních osobnostech, po člověku schopném lidkosti nepovažuji za nic nerealistického. Podle mě otázka morálky do politiky naprosto jasně patří, stejně jako do vědy, i když obě tyto oblasti mají tendenci se vyvazovat z důsledků svých činů a rozhodnutí a stavět se jaksi ve formě nadčlověčenství nad dobro i zlo. Přesto byli reformátoři, kteří jsou příkladem po celé lidské dějiny, člověk musí být sám příkladem toho, co hlásá, jinak to nemá žádnou hodnotu a jde jen o masku a prázdná slova. Okrádal snad někoho Gándhí ? Vraždil muslimy, protože byl hinduista ? Ne, přesně naopak - jako hlasatel nenásilí v době největších bojů mezi indickými muslimy a hinduisty přespával jednu noc u hinduisty, druhou u muslima, aby dokázal, že celý nenávistný spor je umělý a zbytečný. Je příznačné, že jej pak zavraždil fanatický, dogamtický hinduista (který na rozdíl od Gándhího naprosto nemohl chápat podstatu věci, tedy lásku k bližnímu).

Proto nemohu věřit v žádné změny od politků, žádné změny shora, od těch, co něco jiného říkají a úplně jinak se chovají. Pokud se někdo choval korupčně, pokud měl úplatkářskou aféru, nebo něco podobného, je sám součástí systému, proti kterému se tady stavíme. Proto musí změna přijít od lidí, kteří v co největší možné míře svým životem stojí mimo tento systém, kteří jsou schopni za svou pravdu ručit integritou vlastní osobnosti, souladem myšlenek a činů, dokonce ochotou pro svou pravdu obětavě nasadit život. Jeden takový člověk ovšem stačit nebude, podle mě musí přijít ještě silnější existenciální krize, aby se lidé probudili a spojili v hodnotách život zachraňujcích, ne ničících. Je to utopie, ale zároveň má jisté nadějné podklady. Vezměmě si za příklad chování Japonců při nedávné živelné katastrofě, nebo i u nás solidaritu lidí při povodních. Je třeba abychom se dostali do bodu, kdy budeme jasně cítit, že jde o všechno, že jde o záchranu života. Pak dojde k tomu, co se nyní může zdát utopické, ale co je podle mě jedinou možností jak z toho všeho ven. K naprosté proměně hodnot a spojení se na bázi rovnosti, lásky a lidskosti v boji proti všemu a všem, kdo nebo co se snaží náš svět zničit.

Ještě připomínám, že ten boj musí být nenásilný, proto možná ani není slovo "boj" to správné. Je příznačné že se v hlásání lásky a nenásilí shodnu (i v těchto diskusích) více s ženami, než s muži. Je třeba aby ženský princip vztahu k životu a jeho uchování, princip mateřské lásky, princip slučující, intuitivní, tvořivý, dostal co nejvíc do hry. Naděje tu v tomto směru je, v postavení ženy se v posledním století skutečně odehrál velký pokrok. Mužská bojovnost vede i v diskusích často k tomu, že nejde o sdílení, nýbrž o názorový boj, v kterém každý chce být vítězem, mít tu poslední pravdu. Přitom pravdu nelze mít, pravdu lze pouze žít, to je podstatné. Manipulativní technokratický od citů, intuice a odpovědnosti k planetě vnímané jako Matka odpoutaný suchý racionalismus už nadělal škod víc než dost. Je třeba jít jinudy, rozum sám o sobě nás nespasí, stejně jako politika či věda, které se za bašty rozumu považují. Není podle mě rozdílu mezi středověkými papeži vyvazujícími se jako "zástupci Boží" na Zemi ze vší odpovědnosti (a vnímající se tak nějak víc být Božím dítětem, než běžní lidé - základ vší nerovnosti - cítit se být něčím vyčleněný, nadřazený ostatním) a mezi vědci, kteří dělají totéž, přitom se snaží být někdy velmi dogmaticky (typ Dawkins) novými vědecko-náboženskými vůdci.

Je pravda, že ženy jsou celkově méně soupeřivé, než muži, i když znám pár žen, které jsou soupeřivé až až, zatímco někteří muži jsou naopak ústupní. Jde skutečně o mužský a ženský princip, který není rozdělen striktně podle pohlaví. Kapitalismus je založený právě na tom soupeření. Feudalismus pochopitelně nebyl lepší, pouze někteří jedinci byli možnosti soupeření prostě předem zbaveni, aby nenarušovali neomezenou vládu jiných (mužských) jedinců. Soupeření sice dává určitou možnost realizovat se, ale může být relativně humánní pouze v prostoru, který není nijak předem omezený a při existenci zdrojů, které nejsou omezené. Tak, aby těm, kdo ustoupí, byla dána šance najít si náhradní terén, náhradní zdroje a tak se zachovat při životě. V okamžiku, kdy planeta není nafukovací, zdroje docházejí a počet lidí se zněkolikanásobil, by mělo být všem rozumným lidem jasné, že to znamená buďto konec kapitalismu a neomezené ekonomické svobody (čili soupeření) nebo budoucí válku všech proti všem o přežití. Je třeba už teď o budoucnosti uvažovat. Možná, že ženy jsou k budoucnosti vnímavější, než muži. Vidím v tom určitou souvislost s mateřstvím. Žena, aby mohla vychovávat potomstvo, musí mít nutně vizi budoucnosti. Jinak taková činnost totiž nemá smysl. Něco jiného je samozřejmě výchova potomstva u zvířat, která nemyslí, tudíž o budoucnosti neuvažují. Ale nám doufám přemýšlení nikdo nechce upřít. Možná jsou ženy vybaveny i větší intuicí a schopností k přežití (nejen svému). Takže lidstvo asi opravdu potřebuje víc ženského principu. Nevím, zda by pomohlo více žen v politice. Otázkou je, zda ženy, které v té politice jsou, nemají v sobě právě hodně té soupeřivosti, čili toho mužského principu. Touto úvahou se chci zastat pana Štěpánka, aby si někdo zas nemyslel, že je úplně mimo mísu. Samozřejmě to nenahrazuje řešení otázek ekonomických, politických atd. ani se tím nenabízí žádný návod k čemukoliv. Je to jen určité zamyšlení nad světem.

Máte pravdu v tom, že mužský a ženský princip se v různých lidech projevuje různě ne až tak závisle na pohlaví.

Otázkou také je, kde a jak vzniká politika a ekonomie, kdo ji vlastně tvoří. Vždyť jde o lidský výtvor, vždyť obojí je tvořeno člověkem. Když s někým budu mít obchod, při kterém mu prodám (ještě pod nějakou formou psychického nátlaku) věc za 10 korun za 10000, je to ekonomická záležitost. Mohl jsem to udělat jen proto, že mi to umožnily dobové právní normy, které zase vznikají politicky. Nicméně obojí je v hloubce dáno tím, jak je pojímán filosoficky člověk, svět, společnost. Pokud žijeme ideologií (tedy určitým světonázorem), který tohle umožňuje, pak se to projevuje ve všech sférách života. Proto si myslím, když se změní onen obraz člověka, kolektivně sdílená identita, tak se změní taky vztahy ekonomické, tak se změní taky politika. Jsem přesvědčen, že uvažování o člověku není mimo mísu, nebo vůbec mimo politiku, že je to naopak základ všeho. Společností sdílené a vyjadřované hodnoty se pak spolupodílí na tvorbě ekonomie i politiky.

Když nějaký spisovatel změní zcela svůj styl a svou literaturu, musí předtím projít nějakou vlastní vnitřní proměnou, na základě nějaké zkušenosti. Dílo je tak až výsledek změny životní. A politika i ekonomie jsou lidským výtvorem, člověku nepředchází. Proto si myslím, že debata o lidkosti, morálce, člověku vůbec má s politikou hodně společného.

už jsem tu někde vysvětloval, že nejsem a asi nikdy nebudu věřící člověk a tudíž hledám shodu s věřícími (které se snažím chápat) ale nikoliv na poli jejich víry, to by nemělo cenu, ale na poli praktického postupu jak měnit věci ve prospěch lepšího světa. Do rozvíjení debat o vědecko- náboženských vůdců se nezapojuji, to opravdu není můj šálek čaje, kazatele beru že jsou a budou ale já osobně kázání nevyhledávám.
Ale v praktickém řešení i nadále vidím hlavní naději, rozhodně ne v útěšných iluzích. Ano , jednotlivé praktické kroky mají mít i dlouhodobější plán, ale i to lze formulovat věcně . Proto opravdu nechápu jak může někoho dráždit požadavek mít nohy na zemi (i když je hlava vizionáře v oblacích) - a klidně to lze požadovat i u protinožců i když mají hlavy v opačném směru než my.
Proto pokud píše pan tejkl že mě dráždí pojem systémová změna, tak přesně opak je pravdou (o čem jiném je podstata existence KSČM) - ale požaduji aby ta radikální systémová alternativa byla věcným, realizovatelným a také fungujícím programem. O tom se snažím diskutovat, tady cítím velký deficit - např. rozbíhavost koncepcí je podle mne už to, když někdo tvrdí, že lze dnešní problémy veřejných financí, ekologie a další řešit útoky na růst ekonomického výkonu či na konkurecneschopnost hospodářství.
Navíc se asi málo vnímáme a někdy asi dokonce mícháme své různé
dojmy (např. nikdy jsem učitě nikde nepsal že nadvláda zisku je věčná), tak se raději držme toho co je tu napsáno . A tady mi primérně šlo o to ne co kdo chce, ale jak to má být uděláno. Ano - je to to nejtěžší, ale bez tohoto konkrétního řešení otázek ekonomických a sociálních se těžko hneme.

Každý není ekonom, takže pochopitelně na problém je možné nahlížet z různých stran. Lidi napadá všelicos.
Já ponechám stranou otázku, jak má nová společnost fungovat, a vrátím se k tomu, jak potřebnou změnu provést, tedy k otázce revoluce v pojetí, jaké výše uvedl pan Tejkl: "Revoluce je totiž ZJEVNÁ změna, která uvádí do souladu společenské instituce se systémovými změnami, které jsou výsledkem (akumulací) toho, co se nám dlouho jeví jako sílící trendy." Neprováděli dřív podobné změny osvícení panovníci? Byli oni tedy také revolucionáři? Patrně je v takovémto případě vhodnější použít spíš termín reforma než termín revoluce. Reforma je totiž taková revoluce shora. Podotýkám, že to, co se dělá dnes ve všech zemích, nejsou reformy, ale přizpůsobování lidí potřebám globálního kapitálu, což je nehumánní. Skutečnou reformu mohl kdysi provádět panovník, který stál nad těmi všemi, kterých se reforma týkala, tedy je mohl všechny postavit "do latě". Takovou globální reformu by dnes mohl provést pouze někdo, kdo stojí nad kapitálem. Dnes je tedy taková reforma zřejmě nemožná. Tlak na změny musí jít zdola a musí se vycházet z potřeb člověka, ne z potřeb kapitálu.

K typologii revolucí viz Jaroslav Krejčí: Dějiny a revoluce, Praha, Naše Vojsko 1992, zejm. s. 16-19 a tabulka na s. 20.

Když už se tu začalo opisovat ze čtenářských deníků, tak mám taky něco:)

Zaujala mě polemika mezi Vámi a panem Dolejšem.

Říkáte:

„Revoluce je totiž ZJEVNÁ změna, která uvádí do souladu společenské instituce se systémovými změnami, které jsou výsledkem (akumulací) toho, co se nám dlouho jeví jako sílící trendy.“

„…… nepovažuji soukromý zisk za NAVŽDY VLÁDNOUCÍ kategorii společenského přebytku (marxista by řekl CELÉ nadhodnoty), ale jenom za NAVŽDY EXISTUJÍCÍ kategorii mezi podmnožinami tohoto přebytku.“

Mohly\byste na základě těchto slov vysvětlit dělící čáru mezi tzv. „kapitalismem“ a tzv. „socialismem“, resp. kdy je společnost ještě „kapitalistickým systémem“ a kdy „je už systémem socialistickým“? Jde mi o tu kontinuitu a diskontinuitu „systémového“ přechodu. Ale prosím, jde mi o empiricky pozorovatelné a měřitelné znaky, ne nějaké slovní dialektické kejkle. (Na základě velmi abstraktních definic marxistů, samozřejmě, znám rozdíl mezi kapitalismem a socialismem (komunismem)).

K Jirkovi Dolejšovi: Četl jsem návrh nového programu KSČM, o kterém vedete diskusi. Cítím tam velký posun od abstraktního marxisticko-leninského věštění k pečlivému sociologickému studiu reálných empirických podmínek přechodu, které toto věštění z hlediska metodologického dost zpochybňuje. (Pořád tam trčí na pozadí, ale to je, doufejme, snad už jen taková úlitba starým kádrům).

To se ta diskuse zase rozběhla, až kdovíkam. Pak už jsme ani neřešili, kdo se komu podobá a kdo je v jakém rouše, ale jiné věci. Mě ale napadla trochu jiná podobnost. Podobnost těch, kteří neustále naříkají, jak jsme se mohli mít teď dobře, kdyby nám byl zůstal reálný socialismus, s těmi, kteří lomí rukama nad minulostí a myslí si, jak by teď svět mohl být krásný, kdyby nebylo čtyřiceti let komunismu. Obojí je totiž nesmysl a ti první i ti druzí jsou nostalgici po starých časech. Já rozhodně nechci staré časy. Ani ty, co byly před listopadem, ani ty, co byly kdy dřív. Žijeme, myslíme a nejsme bezmocní. Máme schopnost tvořit úplně nové časy.

Než odpovím panu Novotnému, rád bych zdůraznil, že sice jsem člověk levicově - a zřejmě i znatelně levicově - orientovaný, a člen ČSSD už od r. 1989 - ale neoznačuji se za socialistu.

Za své historické vzory považuji pokrokovou liberální linii, Marxe, Milla, George Henryho atd. a mám velký problém považovat za byť jenom za jeden ze zdrojů svého "světonázoru" tzv. utopické socialisty - jsem svobodomyslný člověk a z jejich koncepcí mně bývá nevolno - a nemusí jít jen o Babeufa ...

S těmito lidmi nechci mít - ani ve smyslu historickém - nic společného.
Co je můj šálek kávy lze najít v poslední (25.)kapitole I. dílu Kapitálu ("Moderní metody kolonizace") a svůj postoj k emancipačním hnutím jsem vysvětlil v článku uveřejněném na webu Strany demokratického socialismu, který se jmenuje "Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách" a kde například píšu toto :

"...Boj za svobodu, důstojnost, emancipaci člověka, ale i za dobrou rozumnou, spravedlivou společnost je starý jak lidstvo samo. Společným jmenovatelem je boj proti moci privilegovaných proti nadpráví jedněch oproti druhým. Tento boj se však historicky vyvíjí a probíhá v jakýchsi dvou liniích ...

Linie E
Jedna linie je vulgární, selská, přímočará, trošku konzervativní, ale robustně svobodomyslná, opravdově prodchnutá touhou po osobní svobodě bez omezujících výsad a takových rámcových poměrech, kde se této svobodě daří. Vizuálně splývá tato linie s nedostatkem útisku a volným prostorem. Ale je v tom i konzervativně laděné „nechte nás žít“ a touhu po takovém nekomplikovaném a prostém životě bez vnějšího útisku. Sloky písní Heleny Vondráčkové Přejdi Jordán, závěrečná píseň vystěhovalecké dívky Anny na záchranném člunu v rockové opeře Titanic v podání Petry Janů a obdobné motivy Karla Čapka zejména na konci Krakatitu, Továrny na Absolutno i jinde … to vše jsou záblesky ideje staré jak svět …

Je zde silný étos camusovské revolty anebo inverzně naopak obrany proti těm, kteří mi chtějí takovou svobodu brát, pokud ji mám. Všichni ti fanatičtí antikomunisté mohou stokrát považovat dvojici Voskovec a Werich za „užitečné idioty bolševiků“, nicméně faktem zůstává, že jak „Svět patří nám“, tak „Hej rup“, tak všechno, co Osvobozené divadlo uvedlo, je prostě apoteózou této popisované linie – boj za svobodu a proti těm, kteří nám ji chtějí brát…

V tomto boji jsem solidární s ostatními spolubojovníky a nedělám druhým, co nechci sám. Starat se o druhé není sice zcela ponecháno na spontánním vývoji, i když institucionalizace není zvlášť zdůrazňována, takže určitá přirozená úroveň solidarity výslovně nechybí. Ale je to prvek, který je poněkud v pozadí.

Tuto linii zde nazvu „linií E“ (emancipační).

Linie T
Druhá linie, spíše intelektuálská, racionalistická, linie utopických socialistů, kteří chtějí zabránit zlořádům a nespravedlnostem, které spontánní vývoj civilizace přinesl. Snaha uspořádat poměry rozumně a správně a nenechat rozkošatět zničující sobectví boháčů, mocných … a upřímně vzato nejen jich, ale i sobectví neprivilegovaných je překážkou „dobré společnosti“. I zde plane silný etický plamen – je to však spíš etika toho, který ví, jak by měla být společnost spravedlivě uspořádána a právě spravedlnost a vzájemná pomoc (solidarita) vystupuje do popředí, třebas na úkor osobní svobody.

Tuto linii zde nazvu linií celku, tedy „linií T“, protože vychází právě ze stanoviska celku, respektive z úsilí o správně, dobře a spravedlivě zorganizovaný celek z hlediska vytyčených cílů (celkový = totální, totalita není jen hanlivé označení, ale také označení preferencí celku).

V Marxově teorii lze nalézt argumentaci pro oba přístupy. Je zajímavé, že I. díl Kapitálu, ten jediný, který sám uspořádal, končí ve znamení linie E (Moderní teorie kolonizace). Jinak však více nalézáme argumentaci založenou na linii T. Nicméně i ty nejradikálnější texty jako např. Komunistický manifest obsahují prvky linie E – např. volební program v Komunistickém manifestu se sice zabývá zestátněním přírodních výrobních prostředků jako půda (kterou holt obvykle vyrábět nelze), ale místo o zestátnění kapitálu se tu dočteme o „soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.“

... Touha po účasti v optimálně řízené komunitě nepřevažovala…

Pro vyhraněné reprezentanty linie T bylo typické, že svou touhu po novém, inženýrsky vytvořeném řádu považovaly i za preference lidu, v jehož prospěch měla revoluční změna proběhnout.

Tak tomu ale nebylo. Projekty utopických socialistů mohou dnes vyvolávat jedině odpor každého, komu jde o Marxovu maximu, že „svobodný rozvoj každého (má být) podmínkou svobodného rozvoje všech“. Lid - pokud měl jen trochu na výběr - si v statisticky drtivém rozsahu nevybíral žádná sociální akvária všeobecného zabezpečení. Owenova New Harmony existuje jen několik let.

„Až k obzoru se táhnou nekonečné prérie a savany…“ tak nějak začínají úvodní slova komentátora ve filmovém západoněmeckém zpracování Vinetoua z 60. let, podbarvená podmanivou hudbou. A dále komentátor připomíná přibývající kolony pioneerů. Přistěhovalců, kteří putují za volnou půdou po nekonečných pláních severoamerické Unie 19. století, třebaže je čekalo méně záruk než v evropské zemi, kde ležela jejich domovská obec a kde žili příbuzní. Méně záruk. Ovšem i méně omezení.

A tyto davy přistěhovalců - nikoli hrstka potomků Otců poutníků a hrstka potomků Holanďanů novoamsterodamského guvernéra Petra Minuita - vytvořily například dnešní americký národ, pořád ještě nejsilnější a nejschopnější na světě.

„Neviditelné hlasování“ těchto milionů „voličů života“ nelze pominout. Liberální a tržní projekt je proklínán, je s ním bojováno, ale v každodenním životě prorůstá i kultury, kde se nevyskytoval. Má obrovské i systémové i existenčně nebezpečné nedostatky a chyby, které ohrožují celou planetu a tedy i každého z nás ..."

pardon, konec měl být v úplnosti tento:

"....Má obrovské i systémové i existenčně nebezpečné nedostatky a chyby, které ohrožují celou planetu a tedy i každého z nás ..."

Ale jakoby zatím přesto měl v době jakéhokoli lámání chleba vždycky navrch nad všemi konkurenčními životními projekty ... "

Odpověď na otázku, kdy se kapitalismus změní na kvalitativně odlišnou postkapitalistickou společnost (termín socialismus moc nepoužívám a civilizace asi vstřebá jiná konvenční označení), se v mém pohledu na věc dá formulovat například takto:

VÝROBNÍ SÍLY:

Kapitalismus vzniká až ve společnosti, kde převažující roli samozásobitelství (třebaže si z něho pán, stát a církev odebírali část produktu) vystřídala převažující role "výroby pro jiné" a kde prudce stoupl rozsah výrobních příležitostí, protože na rozdíl od předindustriální fáze je nutno hlavní výrobní prostředky (stroje) a pomocné látky jejich provozu obnovovat - na rozdíl od půdy, vodstev, nekonečných hvozdů a dolů, kde jejich užitím nevznikaly výrobní příležitosti obnovy (reprodukce) - ani tam, kde docházelo k výrobní spotřebě (doly).

Kapitalismus zaniká, nakolik při neustálem relativním (na jednotku produkce) zefektivňování produkce, klesá hodnotově podíl nákladů spojených s obnovou statků a roste podíl hodnoty nákladů ostatních (různé nájmy, coppyrighty, ... znalostní dědictví, ...), které nejsou spjaty s obnovou, protože jsou zejména výdajem za nájem či rentu něčeho, co svým výrobním užitím nezaniká a nevytváří takto gejzíry výrobních příležitostí nezbytných k obnově - jako to bylo za starých robustních industirálních masívních časů éry Julese Verna ...

Kapitalismus slábne, protože vyhasíná to, co pro něj kdysi vytvořilo podmínky.

Zoufale se brání neustálým růstem zadlužování všeho druhu a všech forem, které lidský intelekt dokáže vymyslet

Hvězdnou hodinou kapitalismu byl industrialismus, kdy byla dokonce doba, kdy kapitalismus nepotřeboval růst zadlužení a ceny klesaly (druhá polovina 19. století, kde byl pozemkový vlastník už definitivně zlomen).

To je oblíbené období rakouské školy, která naivně sní o obnově něčeho takového dnes ...




VÝROBNÍ VZTAHY:

Kapitalismus je společnost, kde dominuje zisk.

Motivační výnos podnikatele je v kapitalismu hlavně ziskem.

Zisk je podle Michala Kaleckého ve smyslu cirkulačně-dynamickém utkán z látky zvané soukromé investiční výdaje.

Bude-li motivační výnos podnikatele ve společnosti kapitálově vysoce saturované s velmi bohatými ale málo ziskově motivovanými subjekty (motivovanými investovat do reálné ekonomiky) ... čili bude-li tento motivační výnos těchto osob nadkriticky látkově zabarven fiskálními veřejnými výdaji všeho druhu, nejedná se už o zisk, ale o směs, která se sama mění ...

Na tyto veřejné výdaje, které se v kapitálově vysoce saturované ekonomice Starého vyspělého světa stávají nutností ale musí být ...


Dnešní doba nezná už na zadlužování všemi druhy nezávislé konjunktury.

Je-li tomu tak, nelze překonávat krizi deficitními výdaji, které by splatila konjunktura.

Ani případná, na dluhu beztak závislá konjunktura nebude spojena s - ani dočasným - výraznějším růstem zaměstnanosti.

Používat deficit k cestě z krize nelze, protože není k dispozici etapa, která by ho (deficit) umořila.

Nutností je společenské zhodnocování veřejných rozpočtů - což znamená poměrně robustní daně, které zatěžují nejen bohaté, ale po skandinávském vzoru i společenskou většinu.
plus - finančních transakcí a ekologické

Nelze uniknout růstu nepřímých daní.
Levicový přístup zatíží i bohaté.


blíže "Za limitem kapitálu" na webech Strany demokratického socialismu a Britských listech, resp. na Outsidermedia ("Příliš rudé zisky" apod., "Proti všem po 600 letech" apod. ...)

která z utopií je lepší - linie racionalizančích projektů a la socialismus či
libertinské harmonie v stacionární laissez faire. Obě jsou podmíněné praxí a tak trochu i jedna druhou navzájem (vlny uvolnění a tužší regulace sestřídají podle stavu adaptace systému).
Paradoxně jako by se tím dávalo za pravdu tomu co je v titulku o liberálním komunismu (až na to varování před rudými nadzisky a la ČLR). Na určité úrovni filosofických spekulací jde opravdu cokoliv. když ale vemu přízmeně do ruky kalkulačku, vypadá mnohé jinak.
A tak i dnes trochu módní sny vizionářů o historickém odstranění deficitů, hospodářského růstu, peněžní a ziskové motivace etc. v konkrétu budou spíše o jejich míře a kvalitě tak aby "zelené" požadavky nebyly na úkor civlizační dynamiky. Slovní cvičení na téma "fiskálního zabarvení motivačního výnosu\ů jsou přitom možná, ale ta realita...

Díky, za odpověď. Kam byste dle své definice kapitalismu a postakpitalismu a s přihlédnutím k měřitelným kritériím - výše složené daňové kvóty, míra přerozdělování, míra zadlužení (resp. tempo zadlužování) atd. zařadil Norsko, Švédsko a další skandinávské země? (A to nemluvím o komplexním HDI).
Jiří, mluvíš správně o reálné "míře" dosažitelnosti toho, co astraktní myšlení rozděluje na dva póly: kapitalismus versus socialismus (postkapitalismus). Podívám-li se na to z pohledu perspektiv překonat současný stav, tak mi z toho vychází, že socialismus jako čistý model je abstrakcí a hodně vzdálenou perspektivou, zda-li vůbec. A pokud má nějakou šanci, tak v prakticko politické rovině jedině přes důslednou obhajobu demokracie a státu blahobytu. (Čistý kapitalismus je také abstrakce).

Co jsem svým selským rozumem pochopila z řeči Slavoje Žižka, pronesené v panelové diskusi, vedené 17.11.2011 v Praze? (záznam lze najít na www.sok.bz) Ačkoliv Žižek tvrdí, že manželství mezi kapitalismem a demokracií skončilo, nevybízí nás k žádné revoluci "leninského" typu a k následné diktatuře, jak by se mohlo zdát po přečtení knihy J.J.T.P.J.F. V souladu s Žižkovým vtipem jsem si oddechla, že nic takového od nás naštěstí neočekává ;-) Žižek vyzývá protestující, aby se zamysleli nad tím, co vlastně chtějí, protože se mu zdá, že to nevědí. Oproti hnutím vyzvedává levicové politické strany, a to jak nové radikální, tak staré klasické, přičemž by jedny i druhé neměly bojovat proti sobě, ale měly by víc spolupracovat. Nemluví příliš o alternativách, ale zamýšlí se nad možnostmi liberální demokracie, která sice končí, ale ještě pořád můžeme využívat jejích možností. Neměli bychom rezignovat na politiku, neboť s tím právě počítá kapitalistická ideologie (s tím, že sice máme občanská práva, ale nebudeme jich užívat a budeme jen pasivními konzumenty). Musíme důsledně využívat všechny svobody a práva, dané nám ústavou, hájit své zájmy, včetně sociálního státu, i když ho asi neuhájíme. Ale nic jiného nám nezbývá, musíme tím prostě projít, než přijde něco jiného. Ostatně prý není řečeno, že to, co je v Norsku a v Holandsku, nemůže fungovat i jinde. Hlavně nesmíme podléhat kapitalistické ideologii, což se nám nejlépe podaří tak, že budeme mít svou vlastní ideologii. Boj se totiž vede hlavně v ideologické rovině. Hlavní je být aktivní, něco dělat spolu s druhými lidmi a NEPŘIZPŮSOBOVAT SE pasivně logice systému! Jak jsem usoudila, tak lámat si hlavu nad tím, co tedy bude, až nebude sociální stát, patrně není nezbytné, i když se tomu pochopitelně meze nekladou. Co tedy mínil Žižek svou knihou J.J.T.P.J.F.? Napadají mě dvě věci. Buď chtěl postrašit kapitalisty, aby se zalekli a nebyli tak troufalí, a nebo nás chtěl vyburcovat z letargie, abychom konečně začali zase žít, tak jak se žít má.

Je to píárový machr, ten Slavoj Žižek, paní Hájková ... pop-star intelektuální levice jako byl např. Chomsky a tudiž znalec marketingu

Musíte trochu provokovat, aby byl odbyt ...

... Vašich myšlenek a vůbec všeho ...

Musím předeslat že veřejné projevy Slavoje Žižka mě na rozdíl od jeho některých slov v knize J.J.T.P.J.F. příjemně překvapují. Ale jsem obezřetný, nevím, nakolik mu můžu věřit a co vlastně doopravdy chce. Pokud pane Tejkle řeknete, že je píarový machr a znalec marketingu a že musí provokovat, aby byl odbyt, nevím, co si o tom mám myslet. Vždyť to jsou manažerské praktiky dnešní doby. To tedy je pro levici také přijatelný nástroj ? Pamatuju si, jak jsem kdysi četl knihu o PR a tam byl jako příklad uváděn nějaký kapitalista 19. století, jehož dělníci v dělnickém městečku se bouřili za zvýšení platu a tak si povolal nějakého člověka, který pro ně zřídil kino (na principu chléb a hry) a píárově jim vysvětlil, že se vlastně mají dobře. Dělníci se nechali opít zábavou a protesty ustaly. V knize to bylo uváděno jako příklad dobré počínající PR. Na wikipedii je k PR uvedeno toto:
E.L. Bernays, otec zakladatel současného public relations, v úvodu svojí knihy Propaganda (1928) píše: „Vědomá a inteligentní manipulace názorů, organizovaných zvyků veřejné masy je významnou součástí fungování demokratické společnosti. Ti, kdo ovládají tyto ,neviditelné‘ společenské mechanismy, zakládají skrytou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země.“

Pokud je PR a marketing v dnešním podání u levice stejně použitelným nástrojem jako u současných kapitalistů, pak nějak nechápu, v čem je vlastně vnitřní rozdíl mezi levicí a pravicí. PR v médiích je jedním z nejsilnějších nástrojů šíření současné ideologie (volně přeložitelné - lží a manipulace). PR je tedy stejně přijatelnou složkou jednání s lidmi pro levici jako pro současné pravicové kapitalisty ? Ptám se, abych si v tom udělal jasno....

Podle všeho s tím provokováním neuspěl nikde tak dokonale jako v České republice. Kniha se asi prodávala velmi dobře. Jako kdysi řekl Mozart: Moji Pražané mi rozumějí, tak by skoro Žižek mohl říct: Moji Češi mi rozumějí. Ale to, co říkal v té diskusi, to se mi zdálo rozumné. Nic jiného se zatím stejně nedá dělat, pokud se ovšem nechceme naprosto vzdát, přizpůsobit se a nechat se unášet neoliberálním proudem.
Myslím, že PR asi není ten správný termín. Takový tvůrce PR vždy za někoho kope, zastupuje ideologii nějaké skupiny. Žižek zastupuje jen sám sebe. Nebo ne?

... nějak jsem Vám neporozuměl, pane Štěpánek.

Já jsem přece o marketingové technice nevyslovoval žádné hodnotové soudy, jestli je to správné nebo není ...

Prostě to tak je s tím Žižkem, s tím nic nenaděláte - a Vy to svádíte do řečiště, abych se vyjádřil, jestli to tak má být nebo ne, abyste jak říkáte "... měl jasno".

Nevím jaksi v čem vlastně chcete mít jasno?

Když Vám řeknu, že Slunce zapadá na západě, tak po mně také budete chtít postoj k tomuto faktu ... ?

Mě jen zajímalo, jestli i při odlišných cílech může levice používat v podstatě pravicové prostředky k jejich prosazení, tedy bojovat zbraněmi nepřítele. Jak to je se Žižkem nevím, jak jsem psal jinde nemohu souhlasit s hlásáním diktatury proletariátu a disciplinárního teroru, které má ve své knize. Při jeho veřejných projevech však po tom není ani stopy. Dokonce mluvil v New Yorku o Duchu svatém, způsobem velmi mi blízkým, tedy, že se jeho působení zesiluje skrze sblížení, lásku a solidaritu lidí. Říkal to proto, že něčemu takovému věří, nebo proto že Američani se skoro všichni (alespoň formálně) k nějakému typu křesťanské víry hlásí ?

Já si nemohu pomoct, třebas to filosof Bělohradský nazývá kýčem, tak si přesto myslím, že potřebujeme skutečně konzistentní osobnosti, které jsou schopny zapálit nejen mysl, ale také srdce lidí. U kterých je v souladu myšlení, cítění a jednání. Přeci z těchto důvodů je 2000 let živý odkaz Krista, ze stejných důvodů uspěl se svým bojem Gándhí, nebo Martin Luther King. Takových osobností bylo naštěstí v dějinách ale mnohem víc. Z přímé zkušenosti i vím, že existují i dnes takoví lidé, kteří by se dali ke Kristu přirovnat svou obětavostí, lidkostí, celistvostí, vyzrálostí a pravdou, kterou svým životem ztělesňují (sebe tím nemyslím, aby nedošlo k omylu, naopak jsem od takových lidí v životě dostal pomoc, bez které bych tady už při svých problémech nebyl). Nějak ale nejsou pro většinu společnosti vidět (ostatně takoví lidé se příliš neradi zviditelňují a vůbec většinou netouží po nějaké moci). Co s tím ? Nevím. Jestli je Žižek takovou osobností si taky nejsem jist. Určitě je ale svým způsobem pop-star jak napsal pak Tejkl. Je to ovšem dobře ?

Ještě k tomu dodám, že si myslím, že zásadním způsobem je důležitá víra a to nikoliv v čistě náboženském smyslu. Ale víra v budoucnost, víra v osobnosti na které se lze spolehnout. Jak to ale v tak fragmetalizovaném a nepřirozeně zrychleném světě udělat abychom se vůbec nějak poznali ? Abychom takovou osobnost poznali ? Pro mě osobnost, které můžu bez výhrad věřit není kýčem, ale naopak impulsem k tomu, abych sám něco dělal a nějak se měnil, prostě vzorem.

Jeden z největších kýčů co jsem kdy viděl pro mě byla oslava narozenin Karla Gotta. Viděl jsem z toho kousky v hospodě, kde běžela televizi (kterou nemáme a nedívám se na ni, protože bych se z toho asi zbláznil). V prvních řadách před podiem seděl rozesmátý Standa Gross, nikdy nijak nepotrestaný za své finanční machinace, seděl tam spolu s další honorací, kde bylo naprosto jedno, jestli jde o pravici, nebo levici, ale kde šlo o lidi kteří se zařadili mezi šlechtu dneška, tedy do určité příjmové skupiny takzvaně "za vodou".... Jedna Karlova odhrovačka beze smyslu za druhou se linula z podia.... Takzvané písně o lásce, kde o skutečné lásce není zhola nic, jen prázdné fráze a plky. A Karel na závěr dojatě řekl něco ve smyslu: To nebyla jen oslava to byla manifestace lásky a umění..... Uffff......

i když nevím přesně jaký typ konzistence se míní (asi spíš komplexní popř. charismatický), tak inspirující osobnosti jsou nwepochybně vždy zapotřebí.
"V tobě musí hořet, co chceš zapálit v jiných" - tohle prý řekl St. Augustinus, i když se to někdy přičítá Leninovi a jeho názorům na propagandu.
Ovšem stále zůstává nezodpovězena otázka "o čem ten dotyčný má hořet" - hořet o čemkoliv to je jen umění rozhicovat dav (výborně to prý uměl i Hitler). A měřeno objektivně, na náměstí naslouchalo Žižekovi jenom pár tisíc lidí - to bří Nedvědovi se svým kýčem naplnili Strahov.
Když to řeknu tak trochu cynicky : roznášet pochodeň dobrých řešení bych uvital s nadšením - zapalovat jen tak ale hraničí s pyrománií.

Lidé ale musejí být trochu zapálení, aby nebyli jak vyhaslá sopka. Je samozřejmé, že lepší je, když jsou zapálení pro něco dobrého než pro něco špatného. Bez toho bychom byli jako mrtvoly. Přece si člověk nemůže říkat: jednou jsem byl zapálený a doplatil jsem na to, tak teď už se pro jistotu do smrti pro nic nenadchnu.

do ruky tomu, komu lze skutečně věřit, kdo není nijak zkorumpovaný ani neměl žádnou podobnou aféru, kdo je schopen pro společnu věc osobních obětí. Zapalovat lidi jen tak asi není možné, to je absurdní, vždy je třeba zapalovat pro něco. Protože při tom je třeba mluvit, nejen mlčet a mluví se vždycky o něčem. Pro mě osobně je řešením skutečná demokracie, s velkou účastí lidí v ní (občanská společnost), zrušení imunity politků, skutečný boj proti korupci, zákonost platná pro všechny, nejen pro ty dole (není přeci dostatečným trestem pro politika při korupci aby jen opustil svou židli) a znovuobnova obrazu (ideálu) člověka, tedy zapálení lidí pro hodnoty skutečné obětavé lásky, solidarity, soucitu a lidskosti a společného hledání cesty, jak náš svět zachránit . Na všechno samozřejmě odpověď nemám, hledám a snažím se k něčemu postupně dojít. Spíš ale očekávám změnu v nějakém skutečně lidovém hnutí zespod, než od politiků.

A mimochodem, kdyby se znovu objevil Kristus, jak někteří křesťané už 2000 let věří, tak jsem přesvědčen, že by to bylo ve formě ženy. Největší pomoc a lidskost jsem v životě zažil právě od žen, nebo od mužů s výrazně silným ženským pólem v sobě.

Nikdy nelze mít stoprocentní jistotu, že se dá někomu věřit. A přece je to někdy nutné. Člověk si prostě nevystačí jen s rozumem. Slepá víra je taky hloupost. Myslím, že se má používat obojí.

Ano paní Hájková, to s Vámi souhlasím, je potřeba celistvosti. Ale nemohu si pomoct, přijde mi že o světě (skrze politiky a miliardáře) v současnosti a nejen v ní rozhoduje především technokratický, účelový, manipulativní rozum, který nebere na druhé lidi, ani na přírodu, ani na sebezáchovu života citové ohledy. Pořád žijeme pod nadvládou mužských archetypů, ty ženské, ke kterým asi patří také víra nemají navenek v tomto světě příliš moc. Ostatně sama moc je mužský princip. Jak jsem se dočetl, tak v prvotních matriarchátech nic takového jako moc a vládnutí vůbec neexistovalo podle badatelů, kteří se tím zabývali. Takže i sám pojem matriarchát není zcela správný.

Moc je totiž násilí. Ženy, pokud chtějí někoho ovládat, k tomu násilí většinou nepoužívají.

Otázkou je, jestli žena v politice může ještě vlastně zůstat ženou. Jestli není celý ten mužský princip racionálního řešení světa pomocí nařízení a zákonů mimo ženskost. Emancipace žen, které se snaží být jako muži, nemít děti, vše obětovat kariéře je spíš koncem ženství, než jeho vítezstvím. Kde může žena uplatnit v politice mateřský cit ? Kdo ji tam bude z tohoto hlediska poslouchat ? A ta tvorba zákonů - jeden z nejúchvatjěších a nejoriginálnějších myslitelů všech dob Lao´ce řekl, že čím víc zákonů, tím víc zlodějů a vrahů. A má naprostou pravdu, Amerika jako předvoj země kde se všechno řeší právně, i naprosté absurdity, je zároveň jednou z nejkrimálnějších zemí na světě, běžná je tam střelba na ulicích, strach vejít do jistých čtvrtí atd. Totiž čím víc potřebujeme zákonů, tím míň si věříme navzájem, tím víc se podezíráme, tím víc všechno řešíme zvnějšku, nikoliv zevnitř. Silná žena matka může říct, co to je člověk, co to je ho odnosit v břiše, co to je se o něj starat, vypiplat to naprosto neschopné a bezbranné stvoření k dospělosti. Taková žena může říct, jakou hodnotu má lidský život a to každý lidský život, i toho nejsmradlavějšího bezdomovce. Taková žena taky může říct něco o planetě Zemi jako naší matce, ke které se jako k matce nechováme. Právě ten princip mateřství nás může zachránit, protože je v něm obsažena silná zodpovědnost k budoucnosti, k zachování lidského rodu, který jsou muži ve svých racionálně analytických půtkách o to, kdo má větší pravdu schopni zase přivést k válce.

S těmi zákony mi mluvíte z duše, pane Štěpánku, někdy mám chuť je zrušit, ale bohužel to zatím nejde. Vždycky, když chce společnost vyřešit nějaký nový problém, přijme nový zákon. Čím novější doba, tím závratnějším tempem se přijímají různé zákony, vyhlášky a nařízení. Člověk ale není schopen vstřebat libovolný počet zákonů a řídit se podle nich. Myslím, že to ani není v lidských silách. Některé věci, co se dnes řeší pomocí zákona, dřív neexistovaly (třeba vše kolem počítačů, internetu), ale některé ano, a přece nebylo nutné řešit je zákonem. Přijmout zákon je totiž pro ty, kteří jsou v čele společnosti, docela snadné. Ale zařídit to tak, aby fungoval (aby se jím lidé řídili), to už ne. Pak máme přeplněné věznice.
Myslím si, že patrně nejvíc na lidi působí to, co se naučili a přijali za své už v dětství. Ne, že by se člověk nemohl změnit k lepšímu nebo k horšímu, ale dětství je v tom asi nejdůležitější. Dítě se však zákonům neučí, učí se jen morálce (nejen od rodičů, ale od celé společnosti). A pokud se nesetká s láskou, nenaučí se ani morálce. Zákony nikdy nemohou morálku nahradit. Taková společnost bez morálky nemůže fungovat. S morálkou je ale potíž v tom, že ten, kdo chce, aby se jiný člověk choval morálně, musí se tak chovat sám. U zákonů to není nutné. Proto nefungují.

Strach ze zákonů a buzerace s nimi často spojená ještě nikdy z nikoho lepšího člověka neudělaly. To je staletí známý fakt a furt se přitom jede v systému, který nefunguje. Pamatuji se na jeden dokument o cikánovi ve vězení (seděl za vraždu, myslím z vilnosti, ale nejsem si jist), který se ve vězení obrátil, hluboce uvěřil v Krista a naprosto se změnil. Přestože byl už předtím vnímán ostatními jako kápo (ten, z kterého šel strach), jeho obrat k lásce, kterou začal hlásat mu stoupence neodebral, právě naopak, začal o to silněji působit na spoluvězně, kteří díky němu začali hledat v životě jiné hodnoty, které předtím vůbec neznali.

A to je kořen celého problému, jak tady o tom pořád mluvím - obraz člověka, kolektivní identita, se kterou se spojujeme. V mediích jsou nám ukazováni lidé typu politiků (kteří lžou a kradou), miliardářů (kteří se většinou ke svým majetkům dostali zenužíváním ostatních, skrze pochod po hlavách ostatních), celebrit (které se neštítí duševní a duchovní prostituce jakéhokoliv typu, jen aby o nich bylo slyšet), všemožných patologických existencí (vrahů, násilníků, pedofilů atd.). Znám případ jedné staré paní, tak zpitomělé z televize, že začala odmítat vycházet z bytu a za dveřmi měla připravenou sekeru na vraha, protože díky televizi začala vnímat svět kolem sebe jako plný vražd a násilí všude a vždy, neustále a pořád.

Jaký z takových příkladů plyne obraz člověka ? Patologická, chamtivá, všeho schopná, nelidská, animální existence. To je člověk podle médií, barbar nejhrubšího zrna. Politici nás lidi vnímají přesně tak, proto se za své činy nestydí (a právě stud je třeba v nich vyvolat), protože si myslí, že jsme nakonec stejní jako oni, jen nejsme tak takzvaně "úspěšní". V roce 89 jsme křičeli - "nejsme jako oni" - najde se ještě teď dost lidí, kteří by byli schopni tomu stejnému heslu věřit a provolávat ho ? Já si myslím, žče v úhrnu je dobrých lidí docela dost, jen právě v těch podělaných mediích nejsou vůbec vidět.

Media - to je masový obraz člověka a masoví lidé se mu přizpůsobují, díky tomu se tvoří jejich pojetí normality a masový člověk chce být především normální, t.j. jako ostatní (i když to může v některých dobách jako dnes znamenat chamtivé hovado, v jiných estébácký práskač, v jiných zase přesvdčený nácek). Společnost ale posouvají dopředu vždy lidé, kteří tvoří svou osobnost jinak, než skrze masové vzory, mnohem niterneji a hlouběji. Buď mají silné a dobré rodinné zázemí, kde jsou hodnoty lidkosti, pravdy, soucitu a lásky žity a kde se ten člověk je naučí žít sám, nebo jsou v silném kontaktu s dobrými vzory ze současnosti i minulosti, kteří zvládli svou animální, brutální složku člověka (která existuje u každého, to nepopírám) kultivovat a převést na lidskost, lásku, soucit, smysluplnou práci pro ostatní. Je úplně jedno, jestli tohle vznikne skrze křesťanství, jiné náboženství, nebo skrze humanismus, skrze dobré literární vzory, skrze dobré přátele, nebo jakýmikoliv jinými cestami. Důležitý je výsledek. Lidi považující a hlavně žijící lásku za nejpodstatnější hodnotu života se mezi sebou většinou shodnou, nehledě na ideologické, či náboženské otázky.

Je náhoda, že v základech liberalismu je pohled na člověka jako na především špatného a zlého ? To je základní omyl. Tady jde přeci o vzory, o směřování, o příklady toho, k čemu směřovat, ne o nějaké statistické průměry. Celkově se tato společnost skrze zákony, nařízení, ale i skrze jednání člověka s člověkem organizuje podle těch nejhorších z nás.

Právě v tom je klíč k celému problému dneška. Tohle obrátit. Přetvořit media, aby ukazovaly zcela jiné vzory lidí, kteří tu mezi námi jsou, působí na své okolí svou silně lidskou osobností, ale nemají možnost působit na masový průměr.

V tom hraje roli taky jedna důležitá věc - zatímco zlo je vždycky hodně na očích a rádo se zviditelňuje, dobro je vnímáno těmi, kdo ho nejsou schopni vidět jako samozřejmost, jako něco, co přehlídnou. Pokud tomu napomáhá ještě ideologie, že člověk je bytost převážně zlá, je to naprostý obrat pozornosti, který je příčinou mnoha jevů, kterých jsme svědky. Teprve lidé, kteří našli dobro v sobě a uvědomili si, že o ně musí usilovat, stejně jako o integritu své osobnosti neustále, v každodenních bojích, teprvi ti jasně vidí, jaký je dobro lidský výkon, jak nesamozřejmé je a jak je krásné a hodné ocenění.

Musí nastat převrat hodnot a obrazu člověka, media mají navíc tu hroznou vlastnot že všechno zrychlují a zpovrchňují, skutečné poznání skrze televizi téměř není možné. Přesto by bylo nesmírně nutné, právě pro masového, tzv. normálního člověka, který si své normy z té televize bere, zcela změnit její obsah a lidi, kteří jsou tam přítomni. V tomto směru je třeba působit, kromě toho, že každá vyzrálá, pravdivá, spolehlivá lidská osobnost působí už na své okolí vůbec tím, že existuje.

Působení rodiny, školy, medií, lidí na sebe navzájem v přímém i nepřímém kontaktu - to je cesta ke změně - nikoliv vydávání nových a nových zákonů a nařízení. Musíme skutečně nebýt jako "oni" co se nás tady snaží všemi způsoby zničit (ekonomicky, sociálně, vyvolávaním kulturních válek, ekologicky) a donutit je ke studu tím, že změníme obraz toho, co je vnímáno jako "normální člověk".

Součástí takového obratu k lidskému dobru a platným existujícím vzorům je pak také proměna způsobu nazírání na svět. Společnost, lidský svět musí být řešen životem, lidsky, nikoliv skrze kalkulačku, statistiky a abstraktní čísla. Příroda musí být opět viděna životem, tedy očima člověka samotného, nikoliv skrze počítačové simulace (Dawkins) atd. Ten obrat k člověku, je zároveň obratem k životu. Nejpodstatnější je existence sama. Život působící na život. Technokratická společnost ve svém epistemologickém i rozhodovacím rámci dala právo abstraktnímu, objektivistickému, neživotnému právo a moc rozhodnovat o životě. To je fatální chyba, která se musí nutně změnit. Zde právě může pomoci ona ženská složka lidství, která je přímo se zdroji života spjata, jak jsem o tom psal výše.

Paní Hájková, já jsem své zdroje posunů k lidskosti nacházel celý život v umění, určitém druhu humánní filosofie, ale především v setkáních s vnitřně krásnými lidmi. Znám jich dost. A měl jsem v dětství velké štěstí - tím byla osobnost mé babičky Marie. Pokud by jste měla zájem, pošlu Vám na email nekrolog, který jsem o ní napsal. Je v něm totiž vyjádřeno mnohé z toho, o čem tu mluvím, ona ty hodnoty skutečně uměla žít. Velmi se podobala Babičce Boženy Němcové. S rodiči to bohužel bylo hodně jiné. To už sem ale nepatří, ale v tom nekrologu vyjadřuji podstatné věci nejen o ní, ale i o tom, co to vlastně lidskost je. Kdyby to nebylo dost osobní, publikoval bych to i tady, ale raději to neudělám. Pokud Vás to však zajímá, pošlu Vám to.

Jde vlastně o to, přenést hodnoty, které žijeme v rámci svých rodin na celou společnost. Tedy ti, co už tak nezpitomněli že s kalkulačkou v ruce přistupují i ke svým dětem a ženám. Hodnoty z rodin, kde je naplněna rovnoprávnost muže a ženy, kde nežije jeden na úkor druhého, kde jsou rodiče ochotni dítě nejen vychovávat, ale také se od něj učit. Zajímalo by mě, jak vlastně vypadá soukromý život politků a miliardářů. Podle mě není šťastný a už vůbec ne naplněný. Naplněný lze být pouze životem, který má nadosobní cíle (čímž nemyslím primárně Boha, ale hlavně vztah k druhým lidem), tady platí vesmírný zákon, že čím víc do nějakého vztahu dám, tím víc dostávám (a když ne přímo z toho vztahu samého, tak jako zázrakem od jiných dobrých lidí, pro něž jsem třeba neudělal nic).

Proč Kalousek tak chlastá ? A jak to souvisí s jeho politickým rozhodováním ? Byl jsem sám nějaký čas alkoholik, teď už jsem z toho půl roku venku a tak vidím zpětně, jaká je to past. Alkoholik se dostane běžně do bludného kruhu kdy sám sebe lituje a vše kolem sebe, druhé a svět nenávidí, protože je obviňuje za svůj stav. Čím víc pije, tím je to horší. Skoro si dokážu představit Kalouska, jak doma pláče ženě na rameni, že ho nidko nemá rád, že ho nikdo nechápe. Aby se pak druhý den otřepal a v práci to všem "nandal" a svou nenávist za svůj vlastní stav přenesl na ty nejslabší. Do nich se totiž obecně vždycky nejlíp kope.

Přesto se dějí zázraky a i takto zasekaní a zmatení lidi se probouzejí, jako tento rakouský miliardář: http://magazin.libimseti.cz/lifestyle/8581-rakousky-milionar-rozdal-majetek?uid=

Čím víc bude viditelné že lidkost z tohoto světa nezmizela, že naopak díky ní jsme ještě naživu, tím je pravděpodobnější, že takových zdánlivě zázračných proměn bude přibývat. Vzory jsou nesmírně důležité, působí jak v dobrém, tak špatném ohledu. Filosof Machovec říká, že bylo velkou chybou rané filosofie úplně škrtnout mýtus, díky němuž měli lidé možnost příběhové, lidské identifikace a mnohem lepší orientace v životě než díky racionalistickým analytickým filosofickým konstrukcím. Ostatně příběh působí na lidi mnohem silněji a skutečně dobrý román, který je kombinací myšlení, příběhu, eseje, prostě mix odpovídající tomu, jak skutečně žijeme dokáže zanechat v lidech větší stopu, než například Kantův čistě racionální "kategorický imperativ". O dobrém lidském setkání, existenciálním sdílení osobních příběhů, jak to nazýval Karl Jaspers ani nemluvě. Ta největší síla je přímo v nás, respektive mezi námi, když se skutečně setkáme a spojíme, sblížením dvou nevznikne nikdy jen prostý součet kvalit obou, ale vždycky nějaké kvality a energie navíc. Odkud ? Jakoby z ničeho, přesto je to realita, není to vůbec logické, přesto je to velmi lidské. V tomto smyslu jsou zázraky skutečností a přímo zákonitostí vesmíru, my sami je uvádíme v život, pokud začneme skutečně plně a smysluplně žít.

Klidně mi to pošlete, pane Štěpánku. Adresa je pod Komerční chůzí.