Touha vidět oběšence

Ondřej Slačálek

V posledním čísle týdeníku Respekt vyšel velký profilový článek o Gustávu Husákovi s dvojsmyslným titulkem Prezident, který měl viset. Vypovídá to mnohé o prestižním českém týdeníku i o schopnosti jeho redaktorů chápat minulost.

Na obálce posledního čísla Respektu čteme na adresu Gustáva Husáka palcový titulek: Prezident, který měl viset. Co o sobě říká tímto sloganem týdeník, který se ve svém redakčním rukopisu snaží spojovat přímočarost s nadsázkou?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Působí to, jako kdyby se Respekt rozhodl konkurovat Reflexu. Nemůže či nechce si ovšem dovolit stejnou míru sprostoty vůči živým, a proto obrací o to větší agresi vůči mrtvým. Skandalizující, černobílé vidění se rozhodl obrátit k minulosti, emotivně mobilizovat nás nemají, jako v případě Reflexu, „muslimská hrozba“ či feministické, ekologické a jiné levičácké nebezpečí. Emočně angažovat a řešit otázky života a smrti máme u příležitosti výročí.

Odepřeli nám krev

Samozřejmě, slova o věšení lze brát jako nadsázku či dvojsmysl (Husák „měl viset“ i v tom smyslu, že se stal obětí politického procesu v padesátých letech). Jenže komentář Marka Švehly, končící výrokem, že si Husák „nezasloužil tu klidnou smrt v ústraní, jaká ho potkala v listopadu 1991“ dovysvětluje titulek až příliš jasně. Ani komentář, ani životopisný profil Petra Třešňáka nedávají prostor pro jiné vysvětlení, než je to, které se nabízí: Husák si podle nich zasloužil popravu. Respekt tím začal připomínat týdeník Republika neblahé paměti. I tam se ostatně nejmrazivější výroky kamuflovaly jako nadsázka či dvojsmysl — vzpomeňme na humoristickou rubriku poslance Krejsy. Něco se řeklo, zároveň jako by neřeklo, ale už to bylo venku…

Jakkoli to autoři nikde nerozvádějí, jejich heslo je možná dosud nejjasnějším a nejmrazivějším překladem hesel vyrovnání s minulostí či nedokončené revoluce do konkrétního jazyka. Žádné zdržovačky s pravdou a láskou, tady se to říká natvrdo: chtěli jsme vidět krev — anebo aspoň předsmrtné křeče, tělo zmítající se v oprátce. Naší frustraci bylo upřeno kompenzační násilí. Nebylo nám dovoleno zabít nenáviděného otce, jehož patriarchální figura s tvrdými rysy na nás shlížela z každé školní třídy, z každého úřadu. Nechali jsme jej zemřít přirozenou smrtí, naše strázně s jeho autoritou nebyly vykoupeny jeho utrpením. I proto budeme nejspíše navždy agresivními neurotiky, odepřenou popravu budeme kompenzovat agresí ke všemu, co bychom mohli vnímat jako nepřátelské.

Vláda našinců

Patrně nejčastější figurou antikomunistů je symetrizace nacismu a komunismu. Ta pro ně má lokalizační funkci — přiřazuje komunismus na správné dějinné místo, bok po boku odsouzené a nepřijatelné ideologie nacistů. V komentáři Marka Švehly má tato symetrizace nezastupitelné místo — a zároveň až groteskní rozměry. Normalizační Husák je pro autora článku „vůdcem kolaborantského režimu, jakýmsi druhým protektorem vyslaným tentokrát nikoli z Berlína, ale z Moskvy“.

Moskva nebo Berlín, nacistický protektorát nebo normalizace, statisíce mrtvých a režim teroru či režim mnohem omezenějšího útlaku, který zavraždil několik jednotlivců — vše je jedno, vše se slije v obrazu neomezeného Zla. Zatímco některé zločiny stalinismu či maoismu srovnání s nacistickými zločiny snesou (což nijak neospravedlňuje paušální srovnávání nacismu a „komunismu“), srovnání nacistického protektorátu a husákovské normalizace je ve svém důsledku tak neuvěřitelnou bagatelizací prvního z nich, že nad tím zůstává až rozum stát. Zapomněl snad autor na genocidu českých Židů a Romů, na masakr Lidic a hromadné popravy odpůrců?

Stálo by jen za poznámku na okraj, že autor článku nepochopil význam slova protektor, jímž šermuje. Protektory za druhé světové války byli říšští Němci, vyslaní k dohledu nad „vůdci kolaborantského režimu“, nikoli tito „vůdci“. Možná jde jen o drobné historické opomenutí, které by znamenalo pouze to, že redaktoři Respektu nevědí, co mluví (což je mezi českými novináři situace natolik běžné, že nedává smysl se nad ní pozastavovat). Možná ale, že toto opomenutí bylo symptomatické — Husák je v textech vnímán jako „cizí“ i v tom smyslu, že se připomíná jeho snaha připojit za druhé světové války Slovensko k SSSR a normalizační režim se absurdně vydává za „realizaci“ tohoto jeho snu“.

Tímto odkazem k „cizosti“ Husáka text navazuje na autory nediskutovanou, ale velmi podstatnou součást české „paměti Husáka“: Husák jako první (a poslední) Slovák, který se stal československým prezidentem, Husák jako „cizák“, který vládl „našincům“, Husák podezřelý z jakési „dvojí loajality“, pojmenované posléze lakonicky slovem „penězovod“. Husák je v tomto smyslu objektem české xenofobie, neschopnosti skutečně sdílet stát s někým jiným (aktuálně s Romy). V tomto smyslu by možná bylo zajímavé prozkoumat podobnosti a rozdíly mezi vnímáním Husáka a vnímáním Františka Josefa I. Zdá se, že zde přístup k normalizačnímu prezidentovi nasedal na dopředu známé stereotypy.

Velikost politika

Husák nezůstal cizí pro všechny; například Jan Stern věnoval jeho památce jednu ze svých knih. V jiném svém díle, Mystice Západu, poskytl Stern zajímavý klíč, jak Husákovi rozumět: označil nástup normalizace za „racionální zločin“, za záchranu před horšími pohromami. Nepopsal Stern náhodou tímto pojmem opravdovou politickou práci? „Já národ z téhle katastrofy vysvobodím, i kdyby mi za to měl naplivat do obličeje,“ cituje Respekt Husáka sledujícího vpád sovětských tanků. Nejsou toto slova hodná velkého politika, slova, která manifestují etiku zodpovědnosti?

Místem pro tázání by byl právě terén vytvořený otázkou „záchrany před katastrofou“: Skutečně nemohla normalizace vypadat ještě mnohem hůře? Skutečně bylo tak nemyslitelné, zejména z dobové perspektivy, mnohem horší podání politických procesů, než k jakému za Husáka došlo? A naopak — mohl skutečně Husák pod dozorem z Moskvy a tlakem domácích konzervativců zachránit více? Respekt si ovšem otázky neklade — normalizace byla prostě čiré zlo. Namísto přemýšlení o konkrétní povaze režimu a možnostech jeho aktéra Petr Třešňák ve svém článku moralizuje a psychologizuje — a to ještě velmi zvláštním způsobem. Hlavní, opakovanou výtkou vůči Husákovi se stane tvrzení, že nepomohl svým přátelům a bývalým spojencům. Jako kdyby pomáhat z titulu funkce přátelům či lidem, kteří se o mně zasloužili, představovalo normu. Ptejme se po povaze té normy — není náhodou přesně toto morální zdroj tolik kritizovaného klientelismu a korupce?

Autorův přístup při sledování této normy je navíc lehce bizarní: „Pro celý Husákův život je charakteristická lhostejnost k těm, kdo mu předtím pomohli… Byl to farář, kdo Husákova otce kdysi přesvědčil, ať dá nadaného syna na studia, Husákem řízená Státní bezpečnost ale už v roce 1945 bez milosti pronásleduje a zatýká kněze.“ Všimněme si, článek neargumentuje, že represálie kněží v dané době byly neoprávněné či tvrdé. Argumentuje, že Husák měl cítit vděk vůči kněžím, neboť mu jeden kdysi pomohl — a že právě to mělo ovlivnit jeho rozhodování v době, kdy se Slovensko očišťovalo od dědictví režimu, který nikoli náhodou vstoupil do dějin po přezdívkou „farská republika“. Neměl stíhat opory klerofašistického státu (a být kritizován, pokud toho zneužil k represím vůči nevinným kněžím), měl si vzpomenout, kdo mu kdysi pomohl. Já na bráchu…

Husák je líčen jako chladný, neosobní — ale nemají právě takoví být představitelé neosobních institucí? Ty zde přece nejsou od pomáhání kamarádům. Možná i proto, že tuto jánabráchistickou představu svým životem Husák tak důsledně neguje, cítí naši dnešní novináři takovou potřebu na něj dvacet let po jeho smrti naplivat a demonstrovat u příležitostí jeho výročí svou potlačenou agresivitu. Snad by měli být s takovým odstupem i oni schopni něčeho víc.

RespektRespekt
    Diskuse
    RP
    November 10, 2011 v 16.10
    K roli Husáka v našich dějinách
    Gustáv Husák pro mne je (a zůstane) velkou postavou českých a slovenských politických dějin 20. století. Byť postavou kontroverzní, ale jiné se našich dějinách ani nevyskytují. Pokud jde o katolické kněze, Husák si na toto téma možná hodně popovídal s biskupem Jánem Vojtaššákem, když u téhož stolu drali peří v leopoldovské věznici. Pokud jde o příslušné pány z Respektu a Reflexu, trpaslíci prostě mívají ve zvyku plivat na hroby lidí, kterým nesahají ani po kotníky.
    November 10, 2011 v 17.27
    Realita revolucí je bohužel taková, že revolucionář má před sebou tři cesty: Buď ho zabijí jeho nepřátelé nebo ho popraví jeho vlastní soudruzi po vítězné revoluci nebo se stane nenáviděným aparátčíkem. Gustáv Husák o vlásek unikl těm prvním dvěma cestám, aby ho nakonec neminula ta třetí. My lidé soudíme člověka podle jeho skutků, protože jeho úmysly neznáme. Ať ho soudí, kdo si na to troufá. Mně byla na něm sympatická jedna věc: Ačkoliv byl několik let vězněn de facto od vlastních lidí, nevzdal se svého přesvědčení.
    ON
    November 11, 2011 v 15.11
    Trochu silné kafe
    „Já národ z téhle katastrofy vysvobodím, i kdyby mi za to měl naplivat do obličeje,“ cituje Respekt Husáka sledujícího vpád sovětských tanků. Nejsou toto slova hodná velkého politika, slova, která manifestují etiku zodpovědnosti?"

    Ano, odhlédneme-li od toho, že to řekl zrovna Gustav Husák….. Nevím, mám, ale pocit, že touto provokativní otázkou tu pan Slačálek vyťal políček všem osmašedesátníkům, kterým „husákův režim“ za normalizace dost znepříjemňoval život. Jistě že to mohlo být horší (nepadaly rozsudky smrti), ale že by šlo o nějaké „vysvobození z katastrofy“ či „manifestaci etiky zodpovědnosti“, to je přece jen silné kafe. A není to zrovna dobrá argumentace proti antikomunistickému zplošťování osobnosti Husáka a proti „symetrizaci nacismu a komunismu“. Husák nečelil nějakému urputnému tlaku Moskvy na velké procesy (které snad údajně požadoval Bilak), a ke kterým by možná sáhla tzv. „dělnicko-rolnická vláda“. Husák velmi rychle přesvědčil Sověty (a zdá se, že to nebylo tak nesnadné), že u nás znovu legitimizuje sovětský typ komunismu, aniž by ty velké procesy musely být. „Aby to bylo horší“, to si nemohla dovolit nová komunistická moc u nás, ani v Moskvě i z mezinárodního hlediska.

    et
    November 11, 2011 v 16.20
    Prosba
    Děkuji panu Slačálkovi za to, že mě upozornil na šokující informaci. V této zemi vychází ještě nějaký druhý Respekt, který napsal, že Gustáv Husák měl v roce 1989 viset. Hned poběžím do trafiky a budu ten časopis hledat. Nepochybně totiž nemohl myslet náš Respekt, který psal o hrozbě oběšením v padesátých letech.
    Pokud myslel Respekt, kde působím, tak mám trochu obavy o zrak pana Slačálka. Tím to ale nebude. Zřejmě jde o nekonečnou touhu odhalovat ten zločinný tisk, který pořád chce někomu ubližovat. A nejlépe levici.
    Možná by stálo za úvahu, proč by týdeník, který je proti trestu smrti, psal, že má někdo viset. Ano, GH byla tragická postava našich dějin a má na svědomí hrůzné činy. Zřejmě měl i stanout před soudem, ale o věšení není vůbec řeč.
    Ještě více mě ale zaujala logika, že bychom měli Husákovi vlastně poděkovat za to, že nás jen znormalizoval, protože mohl přijít někdo horší. Ještě poděkujme Stalinovi, protože i místo něj tu mohl být ještě někdo horší.
    Pan Slačálek je zajímavý autor, ale tady jasně dokládá, kam člověka zavede zaslepený ideologický boj. Touha vymezit se proti nepříteli (v jeho očích), jej dovede k závěrům, které podle mě původně nezastával.
    November 11, 2011 v 16.53
    Mrs.Tabery, napsal jste krásnou úvahu - kam člověka zavede zaslepený ideologický boj. Necítíte se vy sám při své práci tímto ohrožen? Já jsem kdysi Respekt četl téměř pravidelně. Po čase se z nezávislého periodika stal plátek, který až příliš ochotně začal vykreslovat svět v souladu s politikou pravice. To by ani snad ještě nebylo nejhorší, prostě redaktoři chtěli své cítění předat čtenářům. Sklouzlo to však z novinářské práce do propagandistické a to už není moc čtivé. Já vás chápu. Chleba je třeba a jak kdysi napsal K.Kryl - "když strach máš, že se nenajíš, jak osej hlavou kývej a jestli něčí chleba jíš, tak jeho píseň zpívej".
    Možná, kdyby jste měl dost peněz a mohl si vydávat sám své noviny, jejich úroveň i zaměření by byly lepší.
    K vaší kritice O.Slačálka ještě toto. Dopředu se omlouvám, protože si nejsem jistý, ale mám dojem, že zrovna v Respektu jsem kdysi četl článek o E.Háchovi, kde byla jeho obhajoba ve smyslu - obětoval se pro vlast, mohl přijít někdo horší -.
    et
    November 11, 2011 v 17.1
    Vážený pane Ševčíku, musel byste mi pomoci v tom, abych pochopil, co to znamená "vykreslovat svět v souladu s politikou pravice". Už tu jednou na to téma proběhla diskuse a doteď mi to nikdo neukázal. Možná mi pomůžete Vy. Pokud bych měl peníze na vydávání časopisu, vydával bych ho úplně stejně jako dnes. Těžko čekat, že by šéfredaktor vedl týdeník jinak.
    Jsem rád, že zmiňujete Háchu. I on je muž se svou odpovědností. Jeho situace je ale přeci jen o poznání jiná. Už jen tím, jak se ke své funkci dostal, jak se osobně choval atd.
    November 11, 2011 v 17.34
    "Odpůrci a kritici Respektu však někdy vyčítají nedostatečnou objektivitu a příliš výrazný příklon k liberálnímu názorovému proudu nebo nedostatečnou úroveň některých odborněji či techničtěji zaměřených článků." Zdroj Wikipedie. Já bych spíše napsal neoliberálnímu. Svůj časopis by jste jistě vedl jinak, o tom nepochybujete ani vy sám. Neboť pak jen jako novinář na volné noze, finančně nezávislý na své práci, můžete napsat co si opravdu myslíte. Vlastníci velkého kapitálu jsou příliš pragmatičtí na to, aby financovali něco, co by ohrožovalo jejich majetek.
    et
    November 11, 2011 v 17.53
    Mě s dovolením nezajímá, co se píše na Wikipedii. Tam se píše hodně věcí. Spíše tedy slýchávám kritiku opačnou, ale to je jedno. Jaké jsou Vaše argumenty? Pokud jde o svobodu psaní, tak se v tomto pletete. Kdybych byl majitel, bral bych více ohled na ekonomický úspěch, takže bych byl omezenější. Jako šéfredaktor ale mám (pravda, není to asi moc v jiných titulech) narostou svobodu. Takže děkuji za optání, ale situaci bych neměnil.
    November 11, 2011 v 19.15
    Máte jen naprostou svobodu zaměstnance.
    PM
    November 11, 2011 v 19.21
    Jde o kvalitu svobody jak pana Taberyho, tak jeho zaměstnavatele
    a tím o svobodu využívání nekalých kalných příměrů, které cílí z čistě komerčních záměrů na podněcování rostoucí agresivity frustrovaných občanů . Počet oslovených takto koncipovanou první stránkou časopisu narůstá. A tak vlastně přeji panu Taberymu méně svobody. Ale pouze v omezování vašeho ohledu na ekonomický úspěch zaměstnavatelem, pane Tabery.
    + Další komentáře