Profil čtenáře:
Jiří Zajíc

Profese: publicista a pedagog
E-mail: Jiri_Zajic@seznam.cz

Myslím, že jak původní příspěvek, tak i následný komentář J. Poláčka vystihuje, co se ohledně "mírových jednání" a jejich reálných možností dělo.

S ohledem na důvody ruské agrese (jasně je vyjádřil Putin ve svých projevech z let 2018 až 2021) bez porážky ruské armády je jakékoliv jednání o míru nereálné.

Nebo - samozřejmě - bez porážky Ukrajiny ...

Je dobře, že v Deníku Referendum vycházejí i takovéhle články.

Ukazují i ty roviny skutečnosti, na které zpravidla vůbec není pamatováno.

Kéž by takových svědectví bylo víc.

Předesílám, že jsem přesvědčen, že by České republice prospěla ratifikace Istnabulské úmluvy.

ALE

Vzrůstající násilí je důsledkem celkového hrubnutí poměrů.

V Turecku po nezdařeném vojenském převratu došlo přece k veliké eskalaci všemožného násilí ve společnosti.

U nás je dlouhodobě veřejný prosto okupován těmi, kteří jsou nositeli různých forem agresivity. Vezměte si jen Václava Klause, Miloše Zemana, Andreje Babiše nebo Tomio Okamuru.

Jednání v řadě soukromých firem (jak znám z osobních svědectví) je vůči zaměstnancům neuvěřitelně brutální. Vymačkat a zahodit.

Vezměte si, jak vypadají dnes běžné debaty na internetu - nejen na FB. Bezohledné urážení druhých. Čím nehoráznější výrok, tím větší pozitivní odezva fanoušků.

Učitelé, s nimiž spolupracuji, si čím dál tím víc stěžují na narůstající agresivitu žáků i rodičů.

Prostě příliš často to vypadá tak, že se skromný, laskavý, naslouchající a odpouštějící přístup nevyplácí.

Je dobře, že autorka upozorňuje na důležitou roli, kterou tu mohou sehrát neziskové organizace - zejména ty výchovné.

Škola při převládajícím nastavení jako instituce výkonové, kde je človněk spíš srážen za své chyby než povzbuzován aby se projevoval tvořivě a takový, jaký je, v tom v dohledné době mnoho vykonat nemůže.

Ale naprosto zásadní roli hrají

- rodiny

- média

Obojí totiž nastavují žádoucí vzory jednání.

A současně jsou hlavními "učiteli" vztahových kompetencí

Bohužel možnost státu (nebo i kohokoliv jiného) právě tyto instituce výrazněji ovlivňovat je v současné konzumně individualistické společnosti minimální.