„Myslel jsem si, že to nebude horší než chřipka. Bojoval jsem i proti rouškám, měl jsem je za zbytečné. Rychle jsem se z toho v těch horečkách vyléčil,“ přiznal se mi kolega na sousední posteli. Naštěstí se vyléčil i z covidu-19 a nemocnici opustil po svých. O den dřív než já.

Osm dní jsem si poležel doma a vyzkoušel všechny příznaky infekce. Když ale nepomíjely ani vysoké teploty, ani silný kašel, věděl jsem, že potřebuji pomoc. Dočkal jsem se jí ve své spádové nemocnici, jež disponuje špičkovým infekčním oddělením. Ihned jsem byl vyšetřen a bezprostředně po odhalení zápalu plic spojeného s covidem hospitalizován. Než bys řekl švec.

Lékaře, sestry i sanitáře jsem měl vždy v hluboké úctě, teď mám ale pocit, že jim skutečně vděčím za život. Nebýt jich, antibiotik, kyslíku a remdesiviru, kdo ví, jak bych se s tím nadělením popasoval.

Přesto jsem měl celý týden pocit, že to zdravotníci kolem mají ještě těžší než já. Plnící se pavilon, ubývající lůžka, bezmála pořadník na jednotku intenzivní péče. Kmitající sestry a pár mladých obětavých lékařů, kteří musí obsluhovat hned několik pater, takže šance si s některým promluvit je tak na minutu denně.