Reportáž psaná na kapačce

Lukáš Jelínek

Sloupkař Deníku Referendum popisuje svou osobní zkušenost s prodělanou nemocí covid-19, včetně hospitalizace a léčby v nemocnici.

Nevím, zda lidé kolabují „na covid“, nebo „s covidem“, jak mudruje před odpovědností kličkující premiér Babiš a jemu podobní. Viděl jsem jen, že bojují o život. Foto FB Andrej Babiš

„Myslel jsem si, že to nebude horší než chřipka. Bojoval jsem i proti rouškám, měl jsem je za zbytečné. Rychle jsem se z toho v těch horečkách vyléčil,“ přiznal se mi kolega na sousední posteli. Naštěstí se vyléčil i z covidu-19 a nemocnici opustil po svých. O den dřív než já.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Osm dní jsem si poležel doma a vyzkoušel všechny příznaky infekce. Když ale nepomíjely ani vysoké teploty, ani silný kašel, věděl jsem, že potřebuji pomoc. Dočkal jsem se jí ve své spádové nemocnici, jež disponuje špičkovým infekčním oddělením. Ihned jsem byl vyšetřen a bezprostředně po odhalení zápalu plic spojeného s covidem hospitalizován. Než bys řekl švec.

Lékaře, sestry i sanitáře jsem měl vždy v hluboké úctě, teď mám ale pocit, že jim skutečně vděčím za život. Nebýt jich, antibiotik, kyslíku a remdesiviru, kdo ví, jak bych se s tím nadělením popasoval.

Přesto jsem měl celý týden pocit, že to zdravotníci kolem mají ještě těžší než já. Plnící se pavilon, ubývající lůžka, bezmála pořadník na jednotku intenzivní péče. Kmitající sestry a pár mladých obětavých lékařů, kteří musí obsluhovat hned několik pater, takže šance si s některým promluvit je tak na minutu denně.

Pousmát jsem se musel jen nad uklízečkou, která vlastním tělem bránila výtah, do něhož mě vedl sanitář cestou na rentgen. „Covidy si voďte pěšky, to bych musela dezinfikovat pořád,“ postavila se na odpor statečná žena, aniž by tušila že jsem výtah otlapkal už při první cestě na ambulanci a se mnou jistě řada dalších pozitivních.

Byl to vlastně jediný případ, kdy jsem opustil pokoj. Trčet mezi čtyřmi stěnami je jeden z nejhorších trestů. Nebaví vás v tom stavu číst, psát ani surfovat na internetu. Jenom ležíte, počítáte, kolikrát průvan otřese dveřmi a vyhlížíte, kdy se prohne klika — kvůli odběrům, převlékání postelí, úklidu, snídani, obědu, večeři, rozdávání léků, nainstalování a odinstalování kapačky či kyslíkové inhalace.

Díkybohu jsem vyfasoval celkem novou pevnou matraci. Soused se vrtěl na proleželé a musel si vyprosit jinou, poté co se s vyléčením nějaké dobré ženy uvolnila. Některé postele prý dokonce pamatují Heydricha.

Ze všeho nejsmutnější je však pohled na ty, s nimiž nemoc zamávala od podlahy. Naproti mně ležel sedmdesátiletý muž připomínající mého tatínka. Sužoval jej kašel, dušnost a nechutenství. K tomu špatně slyšel.

Sotva se začal trochu zotavovat, přivezli na vedlejší lůžko devadesátiletého pána, který prakticky celý den strávil spící a sténající pod kyslíkovou maskou. Sestry o něj musely nepřetržitě pečovat. Po čtyřiadvaceti hodinách pána přesunuli na JIPku.

Nevím, jestli zkolaboval „na covid“, nebo „s covidem“, jak mudruje před odpovědností kličkující premiér Babiš a jemu podobní. Vím jen, že bojoval o život — a výsledek vlastně neznám. Po poslední dávce „zázračného léku z USA“, jak mu říkal jeden ze zdravotních bratrů, mi bylo dovoleno jít se zotavit domů.

Pokud vás covid skolí ve dvaceti, možná jej od lehké chřipky nerozeznáte. Když vám ale táhne na padesát, máte chronické potíže s dýcháním, srdcem nebo tlakem a nadváhu k tomu, všechna legrace končí. S každým křížkem navrch je pak setkání s virem nebezpečnější.

Když dnes slyším, že koronavirus je přeceňován, že je to fáma, že jej vyrobilo NATO nebo že testováním dostáváme čipy, je mi důvěřivých konzumentů dezinformací líto. Když ale dojde na ideology, kteří spatřují v roušce náhubek a Babišův pokus si nás podřídit, kypím vzteky.

Copak jsme tak hloupí a nepoučitelní? Potím se při pomyšlení na své stárnoucí rodiče, příbuzné, přátele a známé: co kdyby neměli takové štěstí jako já? A jak to dopadne, když si mě ta mrška najde někdy příště?

Covid už opět řádí v domovech pro seniory a sociálních ústavech. Přibývá nakažených zdravotníků. Nemocnice jedou na plný výkon. Zatím jsou lůžka, léky, technika, doktoři i sestry, ale to už za pár týdnů nemusí platit.

Situace je dramatická a dramaticky působí i opatření, k nimž přistoupila vláda. Pozdě — nebýt Babiše, jeho cinknuté křišťálové koule a letního přitakávání opozice, mohli jsme dnešnímu stavu předejít. Čo bolo, to bolo. Nyní je důležité chránit sebe i druhé a zapomenout na sobectví. Dostaneme se z toho, jen když potáhneme za jeden provaz.

      Diskuse