↗

Právě v době, kdy odhaloval Jan Hamáček plakát se sebou samým, přestala ČSSD občany v krizi chránit. Foto FB ČSSD

Včera se stalo to, co se muselo stát a co se dalo už dlouhou dobu předvídat. Vláda vyhlásila další soubor výrazně restriktivních opatření s cílem zvrátit hrozivý trend v šíření nemoci covid-19. V případě nečinnosti by během dvou týdnů začaly kolabovat nemocnice. A to se dost možná v důsledku časového odstupu, s nímž se jakákoli opatření projevují, stane tak jako tak.

Opatření jsou tedy nutná, ba může se dokonce ukázat, že je bude záhy ještě zapotřebí zpřísnit. Kolaps akutní zdravotnické péče by měl vážnější dopady než cokoli jiného a stát si jej prostě nemůže dovolit. Proto je nyní nutné všemi prostředky co nejrychleji omezit šíření viru.

Je to samozřejmě také odpovědnost občanské společnosti, každého z nás: je skutečně nutné sociální život omezit na minimum, chovat se co nejohleduplněji, dodržovat nejpřísnější hygienické standardy. Bude to těžké, zbytečně nyní bohužel zahyne spousta lidí, a strašné budou i zbytečné ekonomické a sociální dopady. Ale nakonec to zvládneme.

Kritická vážnost situace nám ovšem nyní nemůže bránit v tom, abychom zcela bez příkras pojmenovali, kdo za současnou situaci nese odpovědnost. A abychom požadovali okamžité, ne až dodatečné, vyvozování důsledků.

Epidemiologické minimum pro členy vlády bez důvěry

Na den před měsícem jsme publikovali v Deníku Referendum článek epidemioložky Jany Lohrové zcela přesně charakterizující naši tehdejší situaci a stejně tak přesně předvídající následný vývoj. Stojí za to si jej přečíst, nejen kvůli od té doby hojně citované prorocké větě, že tu nyní „začíná tragédie“.

Stejně tak stojí za to si přečíst, jak jsme od jara znovu a znovu a znovu a znovu upozorňovali na to, že tzv. chytrá karanténa nefunguje a že si tím zakládáme na možnou pohromu. Jarní a letní texty kolegy Jana Kašpárka i právě měsíc starý článek Jany Lohrové totiž ve světle dnešní situace nastolují zásadní otázku. Jak je možné, že naše malé noviny s minimálními prostředky hodnotily situaci přesně, zatímco ani jeden ze členů vlády se svými mohutnými aparáty evidentně adekvátní vhled do situace neměl?

Epidemiologické minimum přitom není žádná „kosmická věda“. Pokud máme v populaci v počátečním dni D dvě stě nakažených a reprodukční číslo (udávající počet osob, na které se od jednoho člověka v průměru nemoc přenese) je 1,3, po třiceti kolech přenášení se dostaneme k číslu 524 tisíc — ne v součtu, ale v daný moment. 

Vláda měla celou dobu čísla k dispozici, znala trendy a modely. Je zcela jisté, že epidemiolog Rastislav Maďar ministrům vysvětloval, jaký je rozdíl v možnostech zvládat situaci, pokud jsou ve společnosti nakaženy stovky či nižší jednotky tisíc osob a pokud jsou nakažených desetitisíce.

Princip spočívá v tom, že dokud násobíte číslem 1,3 stovky a nižší tisíce, nic tak strašného se neděje, jakmile začnete násobit desetitisíce, přírůstky pro celou společnost se náhle přenesou do světa známého z pohádky Hrnečku, vař. A to je situace, v níž jsme se právě ocitli.

Dalo se to celou dobu sledovat také na webech renomovaných organizací. Jelikož úmrtí přicházejí nejčastěji sedmnáct až jednadvacet dní od nákazy, projekce IHME předpovídá, že zhruba za měsíc překročíme kapacity lůžek v jednotkách intenzivní péče a počet denních úmrtí tu bude vrcholit kolem vánoc.

Právě kvůli časovému odstupu mohla ještě před pár týdny Lucie Bílá doporučovat svým fanouškům a fanynkám, aby si — obrazně řečeno — vařili guláš z krys, zatímco tak do tří týdnů můžeme počítat s tím, že její profily v sociálních sítích nabídnou jen málo tlumené projevy paniky a hysterie. Lucie Bílá ale není ministryní vlády.

Vše, co se nyní bude dít, nebude už ničím jiným než zoufalou snahou cpát kaši zpátky do hrnku. Budeme-li tu reálně mít na vrcholu, který teprve přijde, současně přes sto tisíc nakažených, což je nyní prakticky jisté, zkuste to číslo násobit třeba reprodukčním číslem 0,9, k němuž se ovšem při takovémto počtu nakažených nelze dopracovat bez drakonických opatření, jaká se právě zavádějí. Pod deset tisíc se nedostanete dříve než po dvaadvaceti reprodukčních cyklech. Jak dlouho to potrvá? Jaké to bude mít sociální a ekonomické následky?

Kde je bezpečná hranice, po které začne být možné zvládat epidemii kombinací metod tak zvané chytré karantény, která tu ale nikdy reálně nezačala fungovat, a méně destruktivních omezení sociálního života? Obáváme se, že ani o tom vláda nyní nemá ponětí… Přitom, jak jsme si právě ukázali, to celé opravdu nebylo a není nijak těžké k pochopení.

Všichni členové vlády osobně teď budou mít na svědomí zbytečná úmrtí

Pokud se tedy Andrej Babiš tváří, že situace všechny zaskočila, jako obvykle lže. Pokud se Jan Hamáček vymlouvá, že „lidé si přáli rozvolňovat“, pokud je Alena Schillerová schopna blekotat, že situace je podobná ve všech zemích Evropy, pokud mlčí všichni ti, k nimž se tu a tam upírají jakés takés naděje částí veřejnosti, Jana Maláčová, Tomáš Petříček… o čem to vypovídá? O čem jiném, než o naprostém a ničím neomluvitelném selhání v řízení státu. Všichni členové vlády osobně budou teď mít na svědomí zbytečné mrtvé.

K Babišově roli se ještě dostaneme, on sám je už dnes ale pro velkou většinu společnosti čitelný podvodník a darebák: ostatně, že bude příčinou úmrtí mnoha svých voličů, jsme tu napsali po jeho posledním projevu. Co ale bije do očí, a to i člověka, který nad sociální demokracií více méně zlomil hůl, je katastrofální role, kterou ve vládě hrají všichni zástupci druhdy úctyhodné strany.

Jak to, že Jana Maláčová s diplomem z London School of Economics si jednoduchá výše uvedená čísla nepromítla v hlavě? Kde zůstala její odpovědnost k sociálně zranitelným lidem, kteří budou samozřejmě doplácet na nadcházející strašné ekonomické otřesy ze všech nejhůře?

Jak je vůbec možné, že se neozval ministr kultury, když odporné misantropické stvoření, jež jsme byli schopni zvolit svým prezidentem, doporučovalo umělcům, ať mají hlad, protože to prospívá tvorbě? V čase opoziční smlouvy mi poslanec Lubomír Zaorálek poskytl rozhovor pro Literární noviny, v němž řekl, že Miloš Zeman není sociální demokrat — takový byl i titulek. Vypadá to, že dnes jím přestal být i on sám.

Jak je vůbec možné, že nic nevíme o nesouhlasu ministryně Maláčové, ministra Petříčka a ministra Zaorálka se schvalováním loupeživých, svými důsledky vlastizrádných, projektů typu jaderná elektrárna Dukovany, kanál Dunaj-Odra-Labe, desítky nových přehrad? Žádný nebyl? Vždyť je to taková hanba...

Proti nesouměřitelně méně kontroverzní dostavbě Temelína hlasovalo v roce 1999 hned osm sociálních demokratů, členů Zemanova jednobarevného kabinetu. I na tom se měří úpadek.

Ani to ale ještě není nejhorší. Úplně nejhorší je, že Česká strana sociálně demokratická si psala na předvolební plakáty se svým předsedou v červeném svetru heslo „V krizi vás ochráníme“. Prezentovala ho 17. srpna, tedy přesně v té době, kdy na ochranu občanů v krizi flagrantně a neodpustitelně rezignovala. Přitom tehdy ještě stačilo pouze podívat se na denní přírůstky covid-19 se školní kalkulačkou v ruce.

V chaosu, jenž vyhlašování opatření — namísto ohlášených tiskových konferencí na twitteru ministerstva zdravotnictví! — včera večer provázel, se málem ztratilo, že vláda už nepožívá demokratickou legitimitu. Opakované volební výsledky totiž přece nedávají ČSSD už ani sebemenší právo se na řízení státu podílet. ČSSD byla přitom historicky vždy stranou, která se nespokojovala s legalitou, jež byla tak často zneužívána proti ní, a kladla důraz právě na legitimitu demokratického vládnutí. Tu má sama nyní rovnu nule.

A je tak třeba se ptát i na to, jak je vůbec možné, když už si z trapnosti a zbabělosti udělal svůj osobní erb předseda Hamáček, že to nevidí nikdo z jeho kolegů? Jak to, že nikdo nevyvodil z volebních výsledků osobní odpovědnost? Jano, Luboši, Tomáši, opravdu se nestydíte? Napadá vás někdy, jak na svou dnešní roli budete pohlížet za pár let?

Role opozice a občanské společnosti

Od vlády nemůžeme čekat vůbec nic. Ačkoli Andrej Babiš dnes vypadá, jak trefně napsal Pavel Šafr, jako „Náčelník Schlíplé ucho“, nemůže — nikdy, nikdy — odstoupit, protože se právem bojí, že by mohl skončit ve vězení. A na druhou stranu, pokaždé, když se jen trochu otřepe, začne se celý třást na to, co by si ještě mohl přihrát z rozdělované pomoci.

Je to právě tato dominantní vládní priorita, loupit z veřejných rozpočtů, jež je příčinou jejího selhání. Právě k ní se přesunula, takříkajíc defaultně, vládní pozornost, když na konci jara podlehli někteří šalbě, že jsme „best in covid“. Proto se namísto promyšlených opatření proti pandemii na vládě schvalovaly jaderné tunely, kanál Vltava-Volha-Chuang-che a — považte to načasování — naposledy včera i nové, kromě betonárek nikomu nepotřebné, přehrady.

Zdá se ale zhola neuvěřitelné, že nikdo v Babišově okolí za ním včas nepřišel a v srpnu, nejpozději na začátku září, dokud byl ještě čas, mu neřekl: „Andreji, vzpamatuj se, pokud okamžitě nezačneme korigovat nárůsty, propukne tu tragédie. A lidi tě nakonec sežerou.“ Prchal, Hanč a další — hoši, neumíte počítat?

V té době ještě bylo možné obrátit se na různé veřejné autority, kterou Babiš sám už nemá, s prosbou o pomoc ve vysvětlení nutnosti restrikcí, jež tehdy mohly mít ještě mnohem mírnější podobu, než budou mít nyní. Tím, že to neudělal, zřejmě Babiš prohrál vše.

Opozice má vůči občanům povinnost konat rázně a hned, ne až s výhledem na volby. Má sice menšinu ve Sněmovně a situaci samozřejmě komplikuje katastrofa uhnízděná na Hradě. Opozice musí nyní zformulovat a předložit vládě srozumitelné požadavky a podmínky. Lze si představit, že může trvat na vzniku Sněmovnou nadirigované, formálně politické, ale fakticky úřednické vlády (nechat ji jmenovat Zemana je samozřejmě vyloučeno).

Opozice přitom není beze zbraní: může pohrozit, že bude po volbách vůči současným členům vlády vyvozovat nejen politickou, ale i trestní odpovědnost. Parlamentní selanka nemůže mít místo v čase, kdy vinou politických rozhodnutí konkrétních lidí kolabují klíčové sektory, zbytečně umírají lidé a kdy hrozí, že se republika v zájmu zahraničních mocností absurdními projekty zadluží na generace.

S čím prozatím přišla ODS, sice míří dobrým směrem, ale nestačí to. Je třeba, jak říkával Jaroslav Šabata, aby forčekink byl důslednější.

Opozice nám ovšem také dluží omluvu, které členové vlády až na ministra Plagu zjevně nejsou schopni. Petr Fiala v srpnu naskakoval na vrcholně neodpovědné protirouškové nálady, šířené tu zejména alt-rightovými médii jako Echo či Reflex. A STAN dokonce navrhoval šiřitelku hoaxů na státní vyznamenání. Omluva je minimum, na které má společnost právo — zadání a zveřejnění analýzy, jak obě strany hodlají do budoucna takovým lapsům předcházet, by ale bylo lepší.

Každopádně v nikom jiném nežli v opozici, v níž v daném ohledu vynikli pracovití a stroze věcní Piráti, tu dnes naděje na kompetentnější řízení krize není. A v životním zájmu je, aby se co nejdříve dostala k podílu na moci. Pokud se to nyní nepodaří, je potřeba podřídit vše tomu, aby současný loupeživý a nekompetentní režim skončil nejpozději za rok — na rozebrání strategie, jak k tomu dospět, bude ještě čas.

Zbývá otázka, zda se nyní do situace nemůže vehementněji vložit občanská společnost. Restrikce samozřejmě velkou část viditelných aktivit znemožňují.

Pokud by se ale opozice ke konfrontačnímu střetu s vládou nyní rozhoupala, bylo by přesto na místě najít způsob, jak žádoucí změny akcí zdola podpořit. To by ovšem předpokládalo ochotu Milionu chvilek pro demokracii — jiný dostatečně silný aktér tu není — konečně přejít od happeningů k občanské neposlušnosti.

V šesti lidech se dá leccos blokovat. A generální stávky se lze s výhodou účastnit i z domu. Ta by byla samozřejmě nejsilnější zbraní. Ale je zcela nemyslitelná bez účasti odborů. Získat ji může být složité, ale ne nemožné: právě členové zdravotnických odborů budou nyní totální selhání vlády odnášet nejhůře.

Poučily se strany sněmovní opozice ze svých minulých chyb natolik, aby dokázaly odboráře přesvědčit, že jejich příští vláda nebude zaměřena proti nim? Je vcelku dost dobře možné, že eventuální rychlý konec Babišovy zcela zdiskreditované vlády nyní závisí — kromě odvahy k rázné konfrontaci — také na schopnosti předáků opozičních stran získat si důvěru odborářů.