Šest momentů skrytých za nekonečnou vtipností další výměny ministrů

Jan Kašpárek

Popáté během pandemie střídáme ministra zdravotnictví. Vrací se Adam Vojtěch, a s ním navzdory bizarnosti situace i šance na jakýsi návrat normality. Hlavním cílem vlády je sice přežít do voleb, Vojtěcha ale čekají i akutní výzvy.

Jak si budeme pamatovat Petra Arenbergera? Pravděpodobně nijak. Foto FB Adam Vojtěch
Jak si budeme pamatovat Petra Arenbergera? Pravděpodobně nijak. Foto FB Adam Vojtěch

Probíhá již pátá výměna ministra zdravotnictví za tři čtvrtě roku. Kvůli majetkovým kauzám z funkce odešel přední dermatovenerolog a ředitel vinohradské nemocnice Petr Arenberger, vrací se Adam Vojtěch (oba nestr. za ANO), poslední dobou předseda představenstva Krajské zdravotní. Vojtěchův nástup vzbudil obecné pobavení. Asi pomilionté za pandemii lze konstatovat, že satira nemá v České republice již sebemenšího smyslu, neboť ji o světelné roky předhání žitá realita.

Pod povrchem tragikomického vývoje se ovšem odehrává několik zajímavých procesů a vyvstávají výzvy, jež staronový ministr potřebuje překonat. Ty nejdůležitější shrnujeme v následujícím (ne)štěstí z šesti.

1. Vidíme výsledek personální nouze i zhroucené kontinuity

Opoziční politici i publicisté výměnu chápou jako důkaz personální nouze vlády Andreje Babiše (ANO) — zkrátka došli kandidáti. To je fakt, nikoli však nový. ANO s ČSSD provádí personální veletoče delší dobu, v počtu výměn ministrů atakují rekordy dřívějších kabinetů. Nedostatek důvěryhodných a kompetentních lidí byl zjevný již v září 2020, kdy Vojtěch z ministerské funkce odcházel.

Nouzi ANO o schopné politiky s dobrou reputací zde umocňuje nevděčnost funkce. V mezinárodním měřítku snad bezkonkurenční počet covidových ministrů mluví sám za sebe. Zvlášť během podzimu a zimy všichni tušili, že kdo na úřad nastoupí, riskuje pověst i příčetnost. Jan Blatný, který resort převzal v nejhorší moment, by mohl vyprávět.

Nyní je sice epidemický výhled slušný, ministerstvo ale postrádá kontinuitu i veřejnou důvěru. Za posledního půl roku z něj navíc odešlo množství kompetentních činitelů. Na řešení čeká množství akutních a složitých úkolů: kromě očkování třeba nutnost vyvážit otřesené zdravotnické rozpočty. Vláda se také pokouší přežít do voleb bez dalších karambolů a popichování již tak vzteklé veřejnosti. Proč přesně Vojtěch do takto obtížné pozice nastoupil, nelze zatím jasně říci.

2. S Vojtěchem se vrací závan normality

Jakkoli může být prohazování ministrů komické, opětovná sázka na Adama Vojtěcha není hloupá ani nekompetentní. Vojtěch má oproti jiným pandemickým ministrům několik výhod. Je poslancem a v politice (i vedení nejrůznějších společností a dozorčích rad) se už pár let pohybuje. S resortem má na české poměry dlouhou zkušenost — kdyby vloni vydržel do prosince, mohl slavit tříleté výročí. Přichází vybaven relevantním vzděláním. Je magistrem práva a mediálních studií, drží i titul MHA pro zdravotnickou správu.

Když nic jiného, je nejnormálnějším ministrem zdravotnictví za poslední rok. Jeho podzimní nástupce, epidemiolog Roman Prymula, byl sice prvotřídně připraven co do odbornosti, jeho věcný a tvrdý přístup se však hodil spíše k technokratickému ukočírování bezprostřední krize než k dlouhodobé správě. A Blatný i Arenberger se do funkce dostali víceméně náhodou a vlivem všeobecného zmatku.

Vojtěch v předpandemické době na resortu neprováděl nic šíleného a v podobném duchu má potenciál pokračovat. Za poslední rok mu sice nutno vytknout například předražené nákupy ochranných pomůcek či nemístné mlžení kolem „chytré karantény“, není to však on, kdo by nesl hlavní vinu za českou covidovou tragédii.

Staronový ministr koncem loňského léta neselhal ani tak kvůli hlouposti či zlému záměru, ale protože byl neschopen čelit Babišovu i dalším tlakům. I úspěch nynějšího angažmá se může odvíjet od toho, zda Vojtěch znovu přijde předem pokořen. Resort i země potřebuje, aby k Babišovi tentokrát přistupoval jako řádný ministr k předsedovi vlády, nikoli jako nebohý zaměstnanec k neurotickému a všudypřítomnému šéfovi.

V mezinárodním měřítku je český počet covidových ministrů zdravotnictví snad bezkonkurenční. Zvlášť během podzimu a zimy všichni tušili, že kdo na úřad nastoupí, riskuje pověst i příčetnost. Jan Blatný, který resort převzal v nejhorší moment, by mohl vyprávět. Grafika Nyx, Unseen
V mezinárodním měřítku je český počet covidových ministrů zdravotnictví snad bezkonkurenční. Zvlášť během podzimu a zimy všichni tušili, že kdo na úřad nastoupí, riskuje pověst i příčetnost. Jan Blatný, který resort převzal v nejhorší moment, by mohl vyprávět. Grafika Nyx, Unseen

3. Epidemie: nic nedělat nestačí

Staronový ministr nastupuje ve zvláštní epidemické situaci. Na jednu stranu křivky velmi dlouho s až překvapivou stabilitou klesají, a může se tudíž rozvolňovat, na stranu druhou vyvstává množství výzev, do jejichž řešení se nikomu nechce.

Je zapotřebí nejen doočkovat miliony zájemců a přesvědčit k vakcinaci i mladé, ale také napravit chyby, které minulý ministr napáchal v posledních týdnech: jmenovitě zajistit i do budoucna dostupnost preventivních testů a podpořit stále zanedbávané sekvenování — hledání virových mutací, vyřešit „covidpasy“ a navazující systém pravidel tak, aby nikoho příliš nešikanoval, ale současně byl funkční, a dotlačit infekci kamsi k nule a nastavit strategii, jež nás připraví na podzim.

Bude záležet jak na Vojtěchových záměrech, tak na výběru poradních orgánů. Základní varianty jsou dvě. Buď můžeme držet úzký přístup ke sledování epidemie skrze počty hospitalizovaných (mitigaci), jaký přinejmenším dříve reprezentovala klinická skupina ministerstva. Nebo zaujmout pohled na epidemii jako nejen na zdravotní, ale i na společenský problém, jehož důsledné řešení (marginalizace viru) nestojí jen na lékařích, ale i na virologické a humanitní expertize. Takovou perspektivu přináší Mezioborová skupina pro epidemické situace (MeSES).

4. Důvěru si Vojtěch musí odpracovat

Není důvod očekávat, že by Vojtěchovo jmenování zvlášť změnilo přístup české veřejnosti k pandemii. Z nedávného průzkumu společnosti SANEP Vojtěch sice vyšel jako nejdůvěryhodnější covidový ministr zdravotnictví, výstupy SANEP je ale obecně nutné brát s rezervou: jsou netransparentnífavorizují různé podezřelé subjekty. Obecně převládá únava z dlouhých uzávěr i frustrace po posledním půlroce devastujícím jak fyzické a psychické zdraví, tak ekonomiku.

S Vojtěchem se i tak otevírají určité možnosti. Mnozí jej sice vnímají s ironickým úšklebkem jako „Kena“ a zpěváka ploužáků, stále má ale zřejmě lepší veřejný obraz než neznámý a novinářskými odhaleními od počátku stíhaný Arenberger. Veřejnou důvěru ve zvládání pandemie ovšem nemůže oživit jen Vojtěchův libý hlas, ale jedině obnova alespoň základní kontinuity. Ministr potřebuje do úřadu vnést řád i zajistit předvídatelnost a srozumitelnost směrem k veřejnosti. Tu ostatně při nástupu slibovali snad všichni, kteří se na resortu protočili. Zatím bez výsledku.

5. Arenberger odešel včas, nikdo si jej nepamatuje

Jak si budeme pamatovat odcházejícího ministra? Pravděpodobně nijak. Majetkové kauzy nejsou tak skandální a v českém prostoru neobvyklé, aby zanechaly větší stopu. V řízení epidemie Arenberger nic zvláštního také neprovedl. Spekulace, podle nichž měl otevřít cestu ruské vakcíně Sputnik V, ztratily věcný základ po kauze Vrbětice. A infekce po celou dobu exministrova úřadování držela sestupný trend. Arenberger alespoň v nejriskantnější fázi držel opatrný přístup a dbal, aby rozvolňování nepřešlo do úplné mánie.

Nedávno resort odkopl nezávislé experty, aby mohl restrikce uvolňovat rychleji, ani zde ale zatím objektivně nenásledovala katastrofa. Arenberger covidovými nástrahami tedy vcelku proplul. Značně mu pomohla zřejmá Babišova změna. Premiér se alespoň dočasně poučil ze zimních vln covidu, a i díky komunikaci s odborníky začal podle všeho respektovat základy epidemiologické logiky. Zda by Arenberger obstál i v dalších měsících a jestli by dokázal odolat v případném střetu odbornosti s populismem ANO, již nezjistíme.

Arenberger jistě neodchází úplně zarmoucen. Může vzhlížet třeba k plánovaným miliardovým investicím do nové onkologické sítě, jež zahrne i jeho domovskou nemocnici na Vinohradech. Exministrovy majetkové kauzy sice šetří policie, s trochou štěstí to ale jakž takž ustojí. V úhrnu budou Arenbergerovu ministerskou epizodu delší dobu brát v potaz jen lidé, kteří se o situaci či zdravotnictví aktivně zajímají. Lze očekávat, že jméno odcházejícího ministra si již nyní nemalá část společnosti nepamatuje, případně jej zapomene v příštích týdnech.

6. Získávají média zpět ztracený vliv?

Arenberger je od podzimu druhým ministrem, kterého přiměly k odstoupení mediální kauzy. Zatímco Prymula mohl resort provést snad celou podzimní vlnou epidemie, pokud by jej za ne zcela vyjasněných okolností nezastihli fotografové Blesku na nočním Vyšehradě, u posledního ministra jde o výsledek solidní práce Seznamu.

To lze hodnotit různě. Jistě je na pováženou, že Česká republika — potažmo Babišova vláda — dokáže produkovat kauzy s takovou frekvencí, současně se však zdá pozoruhodné, jak se opakovaně projevila mediální schopnost ovlivnit politiku, přestože tradiční média dlouhé roky ztrácela sílu na úkor sociálních sítí a rychle konzumovaného internetového obsahu.

Byť má zdejší novinářská scéna při pokrývání pandemie citelné limity, prověřování ministrů zdravotnictví a vlády obecně jí zjevně jde. Arenbergerovy kauzy navazují na investigativní zářezy, jež postupně odhalovaly předražené nákupy ochranných prostředků, večírky pro vyvolené během přísných uzávěr, případy protekčního očkování a podobně. Ani v tak dynamické a nepřehledné situaci, jakou přinesla pandemie, se nedá vše skrýt. Což je bezesporu dobrá zpráva.