Blíží se první větší rozvolnění protiepidemických restrikcí za dlouhou dobu. Přestože svět si od pandemie covid-19 neoddychl a globální počty nakažených jsou stále extrémní, u nás graduje poptávka po relativně normálním životu.

Na místě jsou otázky, co vlastně s infekcí chceme v dlouhodobějším výhledu dělat. Nezdá se totiž, že by koronavirus mohl vymizet sám od sebe.

Pandemie někdy dozajista skončí. Stěží ale říci kdy. Ve hře je ohromné množství nevyzpytatelných faktorů, šance na vysvobození z covidového marasmu se navíc velmi liší podle toho, v jakém koutu světa člověk žije. Také záleží, co si pod koncem pandemie vlastně představujeme. Na následujících řádcích se pokusíme popsat různé úhly pohledu i varianty vývoje a jejich omezení.

Asi nejpřirozenější je se ptát, kdy bude svět zkrátka normální. To je snad nejtěžší a nejsnazší otázka současně. Jak jsme popisovali na podzim, bývalá normalita v jistém slova smyslu nepřijde už nikdy — nejen ve vztahu k pandemii představuje spíše zpětně platnou mentální konstrukci než konkrétní bod.

Navíc bychom se měli zamyslet, zda je předpandemická doba skutečně stavem, ke kterému se chceme vracet. Podle mnohých expertů je to totiž právě „bývalá normalita“, charakteristická politickými konflikty, klimatickou tísní a protivědeckými sentimenty, jež připravila půdu pro světové rozšíření infekce.

V širším rámci lze vidět i souvislost mezi zdravotními krizemi a stále agresivní volnotržní ekonomikou. Návrat do někdejšího normálu by tedy patrně znamenal návrat k permanentnímu riziku krize.

Nebo se můžeme ptát neméně ambiciózně, ale konkrétněji, na úplné vymýcení SARS-Cov-2. Něco takového se historicky podařilo s pravými neštovicemi a rinderpestem (morem skotu), poměrně nedaleko eradikace je polioviru (dětská přenosná obrna).

Eradikační akce ovšem vyžadují pevnou politickou vůli, investice a mezinárodní strategii přesahující „jen“ podávání vakcín. A zda vůbec lze SARS-Cov-2 eradikovat, je diskutabilní a složité. Na jednu stranu jde o lákavou vizi, na stranu druhou se jedná o typ vize, již může svižně zarazit neochota kolektivně investovat do olbřímího projektu.

Odborníci spíše předpokládají, že se eradikace nedosáhne a vznikne endemie: omezený výskyt onemocnění na menším území. Tak v tropických krajích existuje malárie, u nás třeba klíšťová encefalitida.

Příčin je více, spočívají hlavně v nejistotách. Předně nevíme, jak dlouho trvá odolnost získaná očkováním, ani nakolik bude zapotřebí přeočkovávat, hlavně kvůli novým virovým variantám. Zřejmě také existuje přírodní rezervoár viru, byť jasně neznáme mechanismus, kterým se provázal s člověkem.

Vakcinační program sice zachránil a zachrání bezpočet životů a směřuje některé země k hypotetické kolektivní imunitě, jinde se ale dobrovolně naočkuje jen část obyvatel. A v řadě chudších států je dosažení prahu ve hvězdách.

Zatím si ani nemůžeme být jisti, při jaké proočkovanosti vlastně nastává správná chvíle pro plné uvolnění protiepidemických opatření. Nedávné modely z Velké Británie příliš optimistické nejsou a výzkumníci odhadují, že samo očkování bez jakýchkoli dalších intervencí nákazu nezablokuje.

Poučení z jiných koronavirů

Pro širší výhledy je zajímavé si prohlédnout ostatní koronaviry. Ty obecně vycházejí ze spektra patogenů spojených s netopýry. Koronavirů může člověk dostat sedm.

Kromě vážných a atypických, jako byl MERS a prvý SARS, se jedná o ohromně rozšířené druhy, jimiž se již v dětství nakazí snad většina lidí. Způsobují kolem patnácti procent případů nachlazení. Fungují sezónně a endemicky, nákaza vytváří dočasnou imunitu. Kromě vědců nikoho nezajímají a spokojeně si kolují světem.

Kdyby se do podobného stavu podařilo dotlačit SARS-Cov-2, jistě by si nikdo nestěžoval. V tuto chvíli jde ale jen o jednu z teoretických možností.

Nový koronavirus teď navolno světem kolovat prostě nemůže. Co se stalo, když prudce vnikl do neodolné populace, jsme viděli. Světová bilance mrtvých po roce a čtvrt stoupá ke 3,5 milionům, podle některých propočtů je ale reálně až dvakrát vyšší.

Nejistota, zda lze SARS-Cov-2 eradikovat, nás ale neodsuzuje k věčnému strachu z viru či ekonomicky a psychicky likvidačních uzávěr. Máme tu pozitivní příklady zemí, jež bez ohledu na debatu kolem možností eradikace víceméně dosáhly jiného úspěchu: eliminace, místního sražení míry nákazy k nule. Ukazují, že epidemiologie je schopna viru vzdorovat za použití odborně podložených strategií a cílených zásahů, pro něž se v teorii užívá zkrazka NPI, „nefarmaceutické invervence“.