Pandemie a s ní související opatření doléhají i na organizace, jako je Dům u Libuše, kde pečují o klienty se zkušenostmi s duševní nemocí. Jak se žije lidem, kteří o normální život a začlenění musejí bojovat i za příznivějších podmínek?
Byl 13. březen 2020 a před dveřmi centra denních aktivit Domu u Libuše se hromadili lidé, které jsme už dovnitř nemohli pouštět. Rozdávali jsme jim roušky, ptali se, zda něco nepotřebují, uklidňovali, že je to všechno dočasné. Mezi nimi byl i klient, který v lehké mánii na otázku, jak to zvládá, odpovídal: „Ale jó, dobrý! Já si prostě říkám, že příští rok touhle dobou se tomu společně zasmějeme.“ No, nesmějeme se. I když je čemu.
O měsíc později se k nám připojil Ondra — jako mluvící hlava na on-line poradách, nasazený vetřelec v našem týmu, neználek, který prošel výběrovým řízením na pozici takřka animátorskou, zatímco my pod tíhou situace přešli do režimu krizového centra.
Jako by se nachytal na lákavou předvolební kampaň strany, která se ani nedostala do parlamentu. Měl učit jazyky, vést hudební kroužek, pořádat besedy, výlety a samozřejmě i vypomáhat s byrokracií života… Nebo zkrátka „jenom být“ s lidmi, kteří sem docházeli někdy i desítky let jako do svého oblíbeného zázemí. Bylo to poslední místo široko daleko v okolí pražské náplavky, kde jste nepotkali hipstera.
A najednou měl být klub dlouhé týdny zavřený, jsa vyhodnocen vládnoucí garniturou — v době otevřených supermarketů a továren — jako „zbytná volnočasová aktivita“.
Zastavit pandemii nestačí
Ze zmatků a absurdních situací plynoucích z vládních nařízení nebyl moudrý nikdo. Rameny krčila i jindy prorocká kněžna Libuše, patronka našeho klubu. Sociální služby — ať už zaměřené na lidi bez domova, seniory, nebo na duševní zdraví — zavíraly a otevíraly spíš podle toho, jak odbojově se cítily. Proto se nám mezi dveřmi začaly objevovat vitální babičky s prosíkem, ať je k nám pustíme na internet, že si klidně nějakou duševní nemoc vymyslí, ale že jim zavřely knihovny. Naše prádelna se plnila vytříděným oblečením kolegů a lidé bez domova, co přišli o významnou část svých služeb, ji zase rychle vyprazdňovali. Pro potravinovou pomoc si začali chodit nejen lidé trpící nedostatkem, ale i ti, co se ze strachu — z nemoci, ale i z nejasnosti aktuálních pravidel nakupování — neodvážili do obchodu. Stala se z nás All-you-can-eat služba, jen tu naši původní náplň práce jsme odsunuli na vedlejší kolej.