Duševní zdraví samoživitelek v ohrožení: Je to na zhroucení, děti mě vidí brečet

Petra Dvořáková

Samoživitelky patřily mezi skupiny obyvatel s nejvyšším výskytem depresí či úzkostí už před koronavirem. Pandemie a na ni navázaná opatření přitom jejich existenční tíseň prohloubily — a s tím i riziko vzniku psychických potíží.

Stejně tak, jako jsou samoživitelky samy na domácnost a péči, přitom nyní zůstávají více než předtím samy i na své splíny. Jak píše jedna z žen v diskusi na rodičovském fóru: „Tříletá dcera není partnerem, se kterým bych mohla svou samotu a starosti sdílet. Celé dny není s kým promluvit.“ Ilustrace Lucija Rasonja, pixabay

„Panické ataky jsem začala mít na podzim. První vlnu koronaviru jsem díky úsporám zvládla bez problémů. Jenže pak přišla druhá vlna a já se začala děsit, že nezvládnu uživit sebe a své dítě,“ vypráví Daniela*, blondýnka ve středním věku, ze které i přes odlidštěnou obrazovku mobilního telefonu teče energie.

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

Však je také Daniela extrovertní, společenská a kreativní osobnost. Podnikavost, respektive podnikání, ji nicméně před lety přivedly do insolvence, jejíž splácení se letos stalo obzvláště obtížným.

Zároveň jakožto samoživitelka organizuje charitativní akce za účelem podpořit jiné samoživitelky. Díky tomu poznala Zuzanu Vránovou, která v Sousedském klubu v pražských Vršovicích organizuje distribuci potravinové pomoci pro ohrožené skupiny obyvatel. Právě Vránová na podzim Danielu ponoukla, aby si začala k ní do klubu jezdit pro jídlo z potravinové banky.

„Dostávala jsem bedny brambor, zeleniny, jablek, hrušek, takže jsem sušila, zavařovala, vařila. Pořád jsem stála jak maniak u plotny. Nenáviděla jsem se za to, ale zároveň jsem měla pocit, že jinak umřeme hlady. Jídlo znamenalo, že je postaráno,“ popisuje, načež se jí na tváři rozleje široký sarkastický úsměv. „Přitom je pro mě kuchyň peklo. S chlebem, který upeču, byste mohla zatlouct hřebíky,“ zasměje se.

Mezitím se blížilo dlouho očekávané osvobození od insolvence, na jejíž odvrácení si půjčila od kamarádů. S koncem roku však zároveň přišlo vyúčtování za uplynulý rok. Daniela najednou potřebovala peníze jak na poplatky, tak na překonání prvních měsíců nadcházejícího roku — jakožto designérka interiérů začíná pořádně pracovat až v březnu a první peníze může očekávat v květnu. „Můj analytický mozek vyhodnotil, že jsme na hraně,“ shrnuje.

Místo úlevy z úspěšně splacené insolvence se jí tak do života vrátily paralyzující záchvaty strachu, že svou situaci nezvládne. S návratem panických atak se tentokrát svěřila „husímu spřežení“, jak v žertu přezdívá skupině svých kamarádek, s nimiž se navzájem virtuálně podporuje. Kamarádky ji vyzvaly, aby zašla za psychiatrem.

„A tak beru poprvé v životě antidepresiva. Zpočátku jsem se klepala, z očí mi vyskakovaly zorničky. Musela jsem se zastavit. Po měsíci jsem si uvědomila, že už nejsem tak rychlá, že mě prášky zpomalují,“ popisuje.

Bojí se, že nezaplatí nájem a seberou jim děti

A není sama. Alarmujícího zhoršení psychické kondice samoživitelek si všimla právě Zuzana Vránová, zmíněná organizátorka potravinové pomoci. „Senioři jsou zvyklí, ti žijou v lockdownu dvacet let,“ glosuje rázná černovláska v červeném kulichu, zatímco před Sousedským klubem nakládá do auta bedny s jídlem.

„Zato samoživitelky ke mně obvykle chodí pro jídlo jen měsíc, dva, dokud si nenajdou práci a nedají svou situaci jakž takž do kupy. Jenže teď nemůžou nic. Práce pro ně není, ke mně chodí už několik měsíců a bojí se, že když nezaplatí nájem, seberou jim děti. A ještě si to, že je nedokážou uživit, kladou za vinu,“ shrnuje rozčarovaně.

Poslední dobou se stává, že jí některá ze samoživitelek napíše, jestli se nemůže stavit. „Zpravidla neřeknou, že mají depresi, ale spíš: Já nevěděla, za kým jít. Měla jsem ošklivý myšlenky… Je toho na mě moc,“ popisuje Vránová. Před pandemií s ničím takovým zkušenosti neměla.

„Zato na poslední výdej jídla v prosinci přišla polovina klientů v slzách,“ líčí. Jelikož má kontakty na několik spřátelených prověřených psychologů, některým samoživitelkám pomohla s vyhledáním odborné pomoci.

Pandemie dopadá tíživěji na ženy a na rodiče nezletilých dětí

Duševní zdraví lidstva se vlivem dlouhotrvajícího lockdownu a na něj navázané ekonomické krize, sociální izolace a obecné nejistoty pramenící v beznaděj zhoršuje napříč věkovými a sociálními skupinami. Podle průzkumu organizace Dělám, co můžu, která během pandemie koordinuje bezplatnou psychoterapeutickou pomoc pro potřebné, pozorují zhoršení svého psychického stavu celé tři čtvrtiny lidí. Čtvrtina lidí pak v souvislosti s aktuální situací vyhledala terapeutickou pomoc.

Existují však skupiny, na jejichž psychickou kondici současná situace dopadá více než na ostatní. Podle výzkumu kanadského Centra pro závislosti a duševní zdraví vykazují častěji příznaky deprese rodiče dětí mladších osmnácti let, a to zřejmě kvůli domácí výuce, která je zatížila novou povinností a učinila slaďování rodinného a pracovního života těžší než předtím.

Podle téhož výzkumu pak dopadá pandemie hůře na ženy, které známky úzkostí a osamělosti vykazují častěji. Ženy koneckonců trpěly úzkostmi či depresemi téměř dvakrát častěji než muži už před pandemií, což odborníci přičítají jak hormonálním změnám spojeným s menstruačním cyklem či mateřstvím, tak společenským faktorům. Ženy musejí vedle pracovní role zvládat i roli pečovatelskou, trpí nižším sebevědomím a častěji se stanou oběťmi násilí či zneužívání.

S přesunem vzdělávání domů jim teď přibyly nejenom starosti s výukou, ale třeba i s vařením obědů, které předtím zajišťovala škola. Podle výzkumu americké konzultační společnosti Mc&Kinsey v důsledku zvýšené zátěže během pandemie uvažuje každá čtvrtá žena o odchodu z práce. Analýza amerického Pew Research Center pak upozorňuje, že z pracovního trhu během pandemie odešly nejčastěji právě samoživitelky s nezletilými potomky.

Realita samoživitelek: luštěniny, zamrazování, deset obědů z jednoho kuřete

Pandemie ve svých důsledcích zkrátka prohlubuje stávající nerovnosti. Čeští samoživitelé, respektive — v drtivé většině případů — samoživitelky, přitom již před pandemií platili spolu se seniory za skupinu obyvatel nejvíce ohroženou chudobou. Ve snaze uspokojit základní potřeby svých dětí některým z nich nezbývá než se obrátit na pomoc neziskových organizací, z nichž nejznámější je Klub svobodných matek.

Jeho dva roky starý průzkum potvrdil, jak hluboká byla existenční tíseň českých samoživitelek už před pandemií. Dle průzkumu musí třetina z nich vystačit s měsíčním příjmem pod deset tisíc korun, pouhá čtvrtina z nich si může dovolit kupovat sobě a svým dětem pravidelně ovoce a zeleninu — zatímco tak, jak má, platí alimenty jenom polovina otců. Internetové diskuse samoživitelek proto přetékají radami, jak vystačit s pár tisícovkami měsíčně: spoléhat na luštěniny, hodně zamrazovat, jedno kuře rozdělit na deset obědů…

Systém se samoživitelkami nepočítá, nijak je oproti dvoupříjmovým domácnostem neznevýhodňuje a vstříc jim nevychází ani pracovní trh. Malé dítě v péči svobodné ženy představuje v očích zaměstnavatelů hendikep, a u pracovních pohovorů se na něj tudíž v rozporu s pravidly ptají. Mnoho samoživitelek si proto přivydělává brigádami na DPP či DPČ — jenže o tyto možnosti je pandemie často připravila.

Podle srpnového průzkumu Klubu svobodných matek přišla o práci během pandemie pětina samoživitelů. Polovina samoživitelů se během pandemie zadlužila, splácet půjčky však zvládá jen pětina. A zatímco během jarní vlny Klub svobodných matek samoživitelkám vypomáhal nejčastěji s náklady na jídlo, na podzim už se žádosti o finanční pomoc týkaly především nákladů na bydlení.

Chudoba zvyšuje riziko vzniku duševních potíží

Chudoba přitom v otázce duševního zdraví patří mezi nejrizikovější faktory. Svým obětem způsobuje deprese a úzkosti, sytí jejich pochybnosti o sobě a svých schopnostech. Už před pandemií výzkumy prokazovaly skutečnost, že samoživitelky trpí depresemi, úzkostmi či neutuchajícím stresem častěji než rodiče v úplných rodinách či lidé bezdětní.

Není tedy divu, že diskusní vlákna s titulem „Jsem na pokraji sil“ nebo „Vánoční deprese“ nejsou v internetových komunikacích samoživitelek žádnou výjimkou. Zpravidla se v nich objeví přinejmenším jeden chytrák, který dotyčné vysvětlí, že si má vážit zdravých dětí a přestat ostatní obtěžovat svými pseudosmutky.

„Na finanční tlak jsou samoživitelky zvyklé. Teď se ale ocitají v dlouhodobém zvýšeném stresu — a přestávají to dávat,“ shrnuje Pavel Pařízek z Dělám, co můžu. Spolu s lidmi, kteří bojují s pandemií takzvaně v první linii, se na organizaci Dělám, co můžu s žádostí o psychologickou konzultaci nejčastěji obracejí právě samoživitelky. Pandemie prohloubila nejenom nerovnosti ekonomické, ale i nerovnosti v duševním zdraví.

Souvislost mezi chudobou a duševním zdravím totiž ústí v začarovaný kruh: pro většinu samoživitelek zůstává standardní psychoterapeutická podpora cenově nedostupná. Tak jako se pořádají sbírky na materiální podporu samoživitelek, se proto v tuto chvíli organizují sbírky i na jejich psychoterapeutickou podporu.

Rok jsem s dětmi jezdila na terapii. Že jsem v háji já, nikoho nezajímalo

Sílící existenční tíseň přitom představuje jen jednu z mnoha příčin. „Doma musím zvládat péči o dvě děti a osm hodin práce denně. Je to na zhroucení,“ popisuje do telefonu Lucie na cestě z pošty ke škole, kde vyzvedává svá devítiletá dvojčata. Pracuje ve státní správě, která se rozhodla na svých zaměstnancích v době krize neplýtvat bonusy a zřejmě jim sáhne i na osobní ohodnocení.

„Nejsem na to zvyklá, žila jsem v jiné vrstvě — a teď počítám každou korunu. Už se nejde držet zásady, že mě děti nesmí vidět brečet. Vidí mě brečet, protože už to prostě nedávám,“ dodává. S partnerem se rozvádí, opustila ho před rokem po fyzickém napadení, u nějž byly přítomné děti. „Rok jsem s nima kvůli tomu jezdila na terapii. Že jsem z toho v háji já, ale nikoho nezajímalo,“ vysvětluje.

„Já si teď ani ráno nestíhám vyčistit zuby,“ shrnuje matka tříleté holčičky Eva*, která nastoupila do práce na plný úvazek měsíc před prvním lockdownem. Tehdy ještě žila s partnerkou. Situaci, kdy musely z domova zvládnout odpracovat dva plné úvazky, a ještě pečovat o malé dítě však jejich vztah nepřežil. Eva se i s dcerou odstěhovala, čímž jí vzrostly náklady na živobytí. Načež začala studovat doktorát, částečně i kvůli nároku na stipendium.

„Ale já nejsem typická samoživitelka. Být sama s dítětem jsem se rozhodla dobrovolně, hlady netrpíme, pořád si opakuju, jaké mám štěstí. Depresi mám spíš z toho, kolik jiných lidí teď spadlo na dno, kolik podniků zkrachuje,“ dodává skromně brýlatá brunetka s chytrýma očima, zatímco s její světlovlasou dívenkou, třímající v dlani obrovskou celozrnnou sušenku, cupitáme po pražských Vinohradech.

Třikrát během našeho rozhovoru nahlas zadoufá, že se mi její povídání k něčemu hodí. „Jsem úzkostná. Dělám si starosti, abych lidi neokrádala o čas víš,“ vysvětluje s tím, abych ji zastavila, kdyby se „rozemlela“. Je to přitom ona, ne já, kdo teď nahlas uvažuje, že žádost o úvěr pro mladé rodiče bude vyplňovat tak ve tři ráno, protože dřív zkrátka čas mít nebude. „První, co jde u samoživitelů do kopru, je čas na péči o dítě. A z něho pak pramení pocit rodičovské viny,“ poukazuje.

Pocit provinění až selhání pronásleduje samoživitelky hned v několika dalších rovinách. „Hlavou se jim honí otázky typu Co se mnou je v nepořádku, když to nezvládám? To jsem tak moc k ničemu?“ popisuje Kasia Kordylewska, jedna z psycholožek, k níž Zuzana Vránová posílá své klientky.

Kordylewska upozorňuje, že frustrace z vlastního nedostatku nyní u některých matek vzrůstá i díky domácí výuce, protože svým dětem nejsou schopny učivo vysvětlit. Samoživitelky si často vyčítají i svou finanční situaci či rozpad vztahu s otcem dítěte. Jejich sebeobviňování svými odsudky a vždy připravenou sadou nevyžádaných rad přiživuje často i společnost.

S pandemií některé z nich začala sžírat i hrůza z nákazy koronavirem, protože fungování jejich domácnosti je založeno na jejich vlastním maximálním nasazení. Často ve svém okolí nemají nikoho, kdo by je v případě nemoci podpořil.

Nemůžeme se hroutit. Na takový přepych nemáme

Říct si o pomoc, jakou si zaslouží, se přitom stydí. „Všechny matky přemýšlejí, jak to vrátit,“ podotýká Vránová. Daniela sčítá, kolik peněz vařením z jídla od potravinové banky ušetří a část z toho posílá těm, kteří jsou na tom hůř: nocleženku kupovala naposled dnes ráno.

Stejně tak, jako jsou samoživitelky samy na domácnost a péči, přitom nyní zůstávají více než předtím samy i na své splíny. Jak píše jedna z žen v diskusi na rodičovském fóru: „Tříletá dcera není partnerem, se kterým bych mohla svou samotu a starosti sdílet. Celé dny není s kým promluvit.“ Kordylewska upozorňuje, že si mnohé netroufají své myšlenky ventilovat dokonce ani přes telefonáty — aby to neslyšely děti.

„Ze skutečnosti, že jsou samy, přece vyplývá i mentální zacyklenost, na kterou doplácejí. Nemají vedle sebe nikoho, kdo by jim řekl: Co blbneš? Bude to dobrý! A ještě před dětmi předstírají, že je všechno v pohodě,“ poukazuje Vránová, která se nyní poohlíží po empatických dobrovolnících, ochotných si s jejími klientkami i klienty při pátečním výdeji jídla povídat. „Vždyť jim často pomůžou docela malé věci. Pokecat si. Dát si s někým kafe a cigáro.“

Ve chvíli, kdy dopisuji tento text, mi přichází smska od Lucie. Prý se ptala svých dvou kamarádek samoživitelek, jak současnou situaci zvládají psychicky ony. „Říkaly to, co často říkám i já. Je jim stále více těžko a na nic. Jenže my si nemůžeme dovolit se hroutit. Na takový přepych nemáme. Vždyť ti malí cvrčkové mají jenom nás.“

*Jméno Daniely a Evy bylo na jejich přání změněno.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

Active Citizens Fund (logo)

Nadace OSF (logo)

Skautský institut (logo)

Výbor dobré vůle (logo)