„Omlouvám se, že nejsem upravená, dnes jsem na to neměla,“ otvírá Jana H. dveře svého bytu a vede mě do kuchyně. Vzápětí se omlouvá podruhé, že prý „tu má moc věcí a je to tu chaos“. Na stole leží slavnostně naaranžované pohoštění: mísa s barevnými křupkami, na tenko nakrájené měsíčky jablka pečlivě vyskládané do dvojitého kruhu, voda s plátky citrónu a krásné skleněné broušené pohárky.

„Vyparádila bych se ráda, ale dělám to jenom, když jdu ven. Je to pro mě jako nasadit si na obličej masku,“ dodává. Ven nicméně devětatřicetiletá Jana posledních sedm let prakticky nechodí. I k popelnici jí často doprovází její nevidomá terapeutka. „Vlastně jsem docela ráda, že mě nevidí, alespoň nemůže soudit můj vzhled,“ komentuje cynicky.

„Nevadí vám, že žmoulám chleba?“ ptá se nejistě. Její prsty si totiž hrají s kuličkou z toustového chleba, který má s plátky Eidamu k obědu. Prý jí hodně sardinek — je to levné, jsou to bílkoviny. Jednu z mála radostí a její jedinou každodenní společnost představují dva potkani. „Potkani jsou zvířata pro chudý, žerou to, co já. Psa bych neuživila,“ vysvětluje se smíchem.

Rozprodala jsem své věci a na jídlo mi občas pošle kamarád

Svou matku Jana vykresluje jako narcistního „temného štíra“, osobu citově „uzavřenou jako hrob“, která si z malé Jany dělala panenku na oblékání a o její potřeby nad rámec základní péče o stravu a ošacení se nestarala. „Byla posedlá svou krásou. Říkala mi, že v mém věku vypadala líp než já, že vypadám jako tchýně. Kupovala mi oblečení, které se líbilo jí a ne mně,“ přibližuje.

Její otec pracoval u policie a jeho kontrolorské tendence se propisovaly i do Janiny výchovy. Podepisoval jí každý řádek žákovské, kontroloval obsah odpadkového koše pod jejím pracovním stolem a vyžadoval od ní maximální výkon. Na otcův rozkaz Jana studovala gymnázium, z něj pokračovala na pedagogickou fakultu, protože na ní kdysi toužila studovat její matka. Sama přitom snila o studiu bohemistiky a filozofie.

Ještě během takzvaného svatého týdne před maturitou se Jana poprvé zhroutila, načež ji hospitalizovali v psychiatrické léčebně, kde jí diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti.

Po studiu Jana pracovala v několika speciálně-pedagogických zařízeních v Praze. Nutnost skrývat vážnost svých duševních potíží jí však stála rostoucí množství energie. „Měla jsem nacvičenej škleb úsměvu, ale odbíhala jsem na záchod zvracet, trpěla jsem migrénami,“ líčí. V roce 2016 se pokusila o sebevraždu a opět jí hospitalizovali. Otec za její psychiatričkou přišel s dotazem: „Tak kdy ji opravíte?“

Po hospitalizaci nastoupila na poloviční úvazek jako asistentka do školní družiny a školního klubu, ale jakožto nepedagogická pracovnice dostávala výplatu, která sotva pokryla nájem a jídlo. V práci se divili, proč navzdory svému vzdělání vykonává tu nejméně placenou pozici, aniž by tušili, že v plném výkonu schopností jí brání duševní porucha.

V roce 2020 Jana nad Prahou zlomila hůl a přestěhovala se za přítelem do brněnského bytu, v němž spolu dnes sedíme. Zatímco hraniční porucha osobnosti se s rostoucím věkem stabilizovala, začaly se prohlubovat její deprese. V té době začala ztrácet schopnost vycházet ven. Přítel pro ni obstarával poštu i nákupy. Kupoval jí i džíny — naštěstí měli stejnou velikost oblečení.

Před čtyřmi měsíci se rozešli. Pořád ji jako jeden z mála chodí občas navštěvovat, ale zůstala sama na nájem a obstarávání čehokoliv, co vyžaduje opuštění bytu. Její příjem sestává z invalidního důchodu I. stupně ve výši devíti tisíc korun a z výplaty za čtvrtúvazek na chráněném pracovním místě v hodnotě pěti tisíc korun. Jenom nájem bytu jí přitom stojí osmnáct tisíc.

„Musela jsem rozprodat svoje věci, vázy, šperky, stříbrný náramky. Občas dostanu honorář za poezii, občas mi kamarád pošle dva tisíce na jídlo,“ líčí. Zažádala o městskou garsonku, snad se jí podaří získat příspěvek na bydlení. Zároveň se pokusila zažádat o invalidní důchod II. stupně, ale psychiatrička poslala posudkovému lékaři starou lékařskou zprávu a Janě hrozilo, že jí vezmou i to málo, co dostává od státu dnes.

O nároku na invalidní důchod rozhoduje subjektivní názor jednotlivce

„České invalidní důchody jsou průměrně o tři a půl tisíce nižší než starobní. Lidé s hendikepem přitom mají možnost přivýdělku zpravidla velmi omezenou,“ upozorňuje předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása.

V důsledku vládou schválené důchodové reformy, konkrétně z ní plynoucího krácení výpočtu procentní výměry a úpravy takzvané redukční hranice, se navíc výše většiny invalidních důchodů ještě sníží. Vláda přitom komunikuje pouze skutečnost, že minimální výši výměry všech důchodů zvýšila a že tak vzrostou příjmy lidem s těmi vůbec nejnižšími důchody.

O míře pracovní neschopnosti rozhodují posudkoví lékaři od stolu na základě lékařských zpráv a dalších dokumentů. „Posuzování tak závisí na subjektivním názoru jednotlivce, jasná kritéria nejsou pevně stanovena,“ upozorňuje Krása s tím, že dle Národní rady osob se zdravotním postižením by měla zdravotní stav žadatele o důchod posuzovat posudková komise, která by dotyčného osobně viděla.

Stupně invalidního důchodu se odvíjí od toho, o kolik dle posudku lékaře poklesla práceschopnost žadatele. V případě I. stupně je to pokles práceschopnosti o 35 až 49 procent, v případě II. stupně o 50 až 69 procent, III. stupeň invalidity je spojen s poklesem práceschopnosti o více než 70 procent.

Hlídač mě seřval, ať si dám kafe a jsem dobrej

„Myslím, že kdyby mě tehdy [posudkový lékař] viděl naživo, dostal bych druhej [stupeň]. Pořád jsem se klepal, ani jsem nebyl schopnej mluvit,“ líčí šesadvacetiletý Ondřej Zechovský. Občas se mi podívá do očí, častěji však nejistě klouže zrakem po půllitru s pivem před sebou. Přestože odpovídá krátce, pravidelně se ujišťuje o tom, že zrovna nevykládá něco, co mě nezajímá.