Proč potřebujeme respektující péči o duševní zdraví?
Tereza ZvolskáUplynul rok a kousek od doby, kdy jsem předčasně ukončila stacionář pro osoby s tzv. úzkostnou poruchou. Důvodem bylo množství předsudků, na nichž je terapie přímo bytostně založena. Problém tkví přímo v systému. A o něm je potřeba mluvit.
Rozhodnutí absolvovat podpůrný program (stacionář) přišlo asi dva roky zpátky. Rok 2019 pro mě byl trochu výzva, a nejspíš i proto se více ozvaly úzkosti. Moje síť péče o duševní zdraví je sice široká — jsem vedená na psychiatrii, mám pravidelně terapii a nárazově docházím do centra duševního zdraví, ale chtěla, nebo spíš potřebovala jsem něco intenzivnějšího, kde se naučím systematicky pracovat s úzkostmi a dalšími duševními stavy, se kterými se potýkám.
Vybrala jsem si stacionář, což je intenzivní, kolem šesti týdnů trvající „výcvik“, kde byste si měli osvojovat techniky zvládání psychické zátěže (a tu samotnou trénovat), socializovat se a hlavně — zkusit pochopit, proč se vám děje, co se vám děje. Podobné programy poskytuje spousta zařízení, já si vybrala čistě prakticky podle místa bydliště. Sice nejsem v úzkostech žádný nováček — stavy, které by šly popsat jako úzkostné, si pamatuju od školky, ale s péčí (polo)institucionálního typu jsem zkušenost neměla.
Na úvod chci upozornit, že konkrétní místo stacionáře neuvádím záměrně. Pravidlo č. 1 každé (skupinové) terapie je dobře známé i mimo „pacientské“ kruhy, ale pro připomenutí — co se řekne na terapii, zůstane na terapii. Proto postřehy, které se bezprostředně netýkaly mě, co nejvíc zobecním.
Chci taky zdůraznit, že jde o subjektivní popis, doplněný vlastním odborným zaměřením. Jsem si ale vědoma toho, že jde o moji individuální zkušenost, a i když jsou pro mě některé terapeutické postupy nefunkční, jiným mohou pomoct. Domnívám se ale, že je potřeba dávat prostor různým zkušenostem a hlasům, a taky, že je žádoucí kritizovat některé postupy, právě z pozice uživatelů a uživatelek péče o duševní zdraví.
Nastoupila jsem na začátku ledna 2020. Bylo nás kolísavě kolem dvaceti, personál se střídal, ale měli jsme každý možnost konzultace s přidělenou lékařkou nebo sestrou. Naše dny se skládaly z různých aktivit — vyplňování dotazníků zaměřených na naše emoce, ranní povídání (komunita), výuka a pak trénování psychické zátěže, které se postupně zintenzivňovalo (každý jsme se měli v rámci celého dne vystavovat různým svým „spouštěčům“).
Naše skupina byla různorodá — věkově, ekonomicky, podle toho, co nás trápilo, i podle našich „diagnóz“, světonázorů, i zkušeností s úzkostmi a jejich „léčbou“, nebo spíše terapií… Tahle pestrost mě bavila. „Výlet“ mimo bublinu a mimo okruhy lidí, mezi kterými se pohybuju, byl pro mě sice náročný, ale jsem za něj do teď vděčná.
Pokud bych totiž měla najít jednu věc, kterou jsem si z celé té zkušenosti odnesla, tak je to pocit sounáležitosti.
Navzdory tomu, že se v kolektivu mohly naše světonázory rozcházet, cítila jsem ze strany svých kolegů a kolegyň (i směrem k nim) obrovské pochopení. Nakonec — všechny naše příběhy se potkaly na tom jednom místě. Sdíleli jsme zkušenost s úzkostmi a dalšími duševními stavy a nebylo potřeba si nic vysvětlovat, všichni jsme chápali a dokázali si představit, co ten druhý prožívá.
Statečnost?
Až bolestně jsem si taky uvědomila, jaká mám privilegia. O tom, že budu tohle „léčení“ podstupovat, jsem totiž mohla říct a taky řekla v podstatě všem — v práci, doma, na sociálních sítích… okolí mě v mém rozhodnutí podporovalo, nebo dokonce cenilo „statečnost“ toho, že své rozhodnutí veřejně sdílím.
Myslím, že to není statečnost. Nemusím se bát, že z toho budu mít trable v práci, že přijdu o kamarády a nebo že se budu potýkat s nepochopením v rodině. Naopak představa, že ten — chvílemi opravdu nepříjemný proces — podstupuju, aniž bych se mohla svěřit svému okolí, mi přišla neúnosná, vyžadující právě onu statečnost. A na tenhle svůj výchozí bod jsem se snažila pamatovat i v průběhu procesu.
Už si nevybavím, kdy začaly moje trable a nespokojenost s programem, myslím ale, že docela záhy. Myslím, že se mi za celou tu dobu vlastně nepodařilo do toho procesu ponořit. Za ta léta terapií a léčby úzkostí už tuším, jaké přístupy mi pomáhají a jaké ne. Potřebuju věřit v ten proces, rozumět mu a pak se s ním ztotožnit. A to poslední se mi zkrátka za celou dobu nepodařilo.
Začalo to drobnostmi, které šlo zpočátku přehlížet, ale které se stupňovaly a bylo jich najednou příliš. Část souvisela s mým pocitem, že mým zkušenostem není nasloucháno. Že jsou generalizovány, házeny do balíčku k jiným problémům, ale že nejsou chápány způsobem, jaký bych potřebovala. Část se týkala taky pocitu jinakosti — jak jsem byla vnímána a jak jsem ne/chtěla, aby na mě bylo nazíráno.
Děkuji za upřímně, zasvěceně a kultivovaně napsanou esej, která mi rozšířila obzory.
Červenou nití líčení autorky jejích zážitků ze skupinové terapie je její pocit, že veškerá terapie je mechanicky standardizovaná, respektive "normalizovaná"; že se nezachází s pacienty jako s individualitami, ale jako s někým kdo vybočuje z normálu, a koho je tedy zapotřebí do tohoto "normálu" vrátit.
To mi připomnělo jednu německou ženu, která měla nějaké psychické potíže (už si nevzpomenu jaké, je tomu už řada let), která v jedné televizní reportáži na téma psychoterapie víceméně naprosto stejně konstatovala, že časem přišla na to, že "sie wollten mich an allen Ecken und Enden gerade ziehen", čili že ji chtěli na všech stranách narovnat. Tedy stejně tak standardizovat, normalizovat. A tuto zkušenost zřejmě v německých psychoterapeutických zařízeních udělala znovu a znovu; takže nakonec skončila s dalšími pokusy, a začala svou terapii provádět sama.
Což je ovšem samo o sobě otřásající skutečnost: když je pacient naprostou neschopností oficiálních terapeutických modelů nakonec dohnán k tomu, aby se musel léčit sám!