V současnosti se projednává novela živnostenského zákona, která by zavedla novou vázanou živnost s názvem „poradenská psychoterapie“. Tato novela je spojena s novelou zákona o znalcích a čeká na třetí čtení v Poslanecké sněmovně. Pokud bude schválena, bude to první legislativní zakotvení pojmu „psychoterapie“ mimo oblast zdravotnictví.

Vždycky jsem věřila v možnost dohody takřka s kýmkoli. Věnuje-li člověk dostatečnou pozornost tomu, co druhou stranu vede, aby prosazovala ten či onen názor, nebrání hned ten svůj, ale hledá v pozadí obou názorů zájmy, které mohou být společné, je vždy možné nalézt řešení, které je takzvaně win-win. Vyžaduje to ovšem z obou stran určitou ochotu a zájem.

V obci psychoterapeutů stojí na jedné straně část, zastupovaná většinově Českou psychoterapeutickou společností (ČPtS), jejíž představitelé jsou psychoterapeuti pracující ve zdravotnictví, na druhé část reprezentovaná Českou asociací pro psychoterapii (ČAP), jejíž členové jsou psychoterapeuti působící ve všech resortech, v sociálních službách, ve vězeňství, ve školství, ve zdravotnictví nebo na živnost.

První část obce chce omezit poskytování psychoterapie pouze na oblast zdravotnictví. Odmítá připustit, že by práce kolegů v jiných resortech a s jiným pregraduálním vzděláním mohla být minimálně stejně kvalitní a přínosná. Druhá část obce chce opak. Česká asociace pro psychoterapii dlouhodobě usiluje o zrovnoprávnění poskytovatelů psychoterapie bez ohledu na resort. Návrh vázané živnosti zpočátku vítala a podporovala.

Ministerstvo zdravotnictví zřídilo pro řešení otázek psychoterapie tzv. meziresortní skupinu, která návrh podala a následně bylo o jeho podobě vedeno vyjednávání na kulatých stolech v parlamentu, zaštítěných Evou Decroix.

Jak poznat „opravdového“ psychoterapeuta?

Společný zájem obou skupin je evidentní. Vymezit psychoterapii poskytovanou jako živnost tak, aby se psychoterapeuty nenazývali absolventi každého víkendového kurzu týkajícího se duševního zdraví či seberozvoje. Aby se pod pojmem psychoterapie neschovávaly různé alternativní techniky bez vědeckého základu. Aby psychoterapeuti byli vázaní konkrétními pravidly a měli nad sebou odborný dohled. A zejména aby se celá ta šedá zóna nějak zpřehlednila ve prospěch uživatelů.

To návrh v zásadě splňuje. Přesto je výsledkem rozmrzelost na obou stranách. První skupině se nelíbí, že se živnost má jmenovat psychoterapie, byť poradenská. Druhá upozorňuje, na několik detailů, které, jak zjistila asociace průzkumem mezi svými členy, posune kamsi do kategorie „kartářek“ až 60 procent kvalitních odborníků.

Psychoterapeut musí mít odpovídající pregraduální vzdělání. Už to je potíž stanovit, protože nikde vlastně neexistuje jeho odpovídající definice. Zdravotníci by rádi to hrdlo co nejvíce zúžili, zatímco Česká asociace pro psychoterapii se jej snaží co možná nejvíc rozšířit. Neexistuje žádná studie, která by dokazovala, že nějaké pregraduální vzdělání je pro výkon profese psychoterapeuta vhodnější než jiná. Proč tedy vlastně nestačí jakýkoli magisterský titul?

Zdravotničtí psychoterapeuti argumentují tím, že psychoterapeutický postup je třeba odvinout od správně stanovené diagnózy. V praxi se však ukazuje, že potíže a problémy takto diagnostikovaných souvisí se samotnou diagnózou pouze okrajově.

Dále zdravotnicí poukazují na případy, kdy se v důsledku kontaktu s psychoterapeutem symptomy spíš zhorší. Takové ale nejsou výjimkou ani ve zdravotnictví. Zčásti je to tím, že dočasné zhoršení je běžnou reakcí na to, že se člověk začne svými problémy hlouběji zabývat, částečně to ale může být i nevhodně zvoleným postupem nebo neodborností dotyčného pomáhajícího.

Jenže zdravotnické vzdělání není žádnou pojistkou proti takovéto „neodbornosti“, jak by mnozí rádi věřili. Někdy je opak pravdou. Vyhořelý a přetížený zdravotník může napáchat více škody než odpovědný pracovník poskytující své služby mimo něj. Nehledě na to, že psychoterapeutická pomoc je tím účinnější, čím dřív se jí klientovi dostane. Čekací doby ve zdravotnictví jsou proto pro klienty samy o sobě ohrožující.

Pregraduální vzdělání není pro výkon psychoterapie to podstatné. Daleko důležitější je výcvik, supervize a kontinuální vzdělávání, které pomáhají odborníkovi neustrnout v nějakých svých zajetých kolejích, které opravdu mohou být pro poskytování psychoterapeutických služeb rizikem. A v neposlední řadě jde také o osobnostní předpoklady, které lze ošetřit a vyfiltrovat právě v dlouhodobých komplexních výcvicích.

Komplexní psychoterapeutický výcvik je tedy pro odbornost psychoterapeuta zásadní. Jde o pětileté komplexní studium, jehož obsahem je sebezkušenost, teorie, nácvik a supervize začínající praxe. Pro doplnění podotýkám, že výcviky si psychoterapeuti platí sami, a tak se vůbec nedivím pocitům zrady a nespravedlosti, jsou-li nakonec označeni jako pro výkon profese nevhodní.

Výcvik musí být akreditován a akreditaci udílí pouze státní orgán, tedy ministerstvo. A jelikož v současnosti je to pouze ministerstvo zdravotnictví, ocitáme se ve zcela paradoxní situaci, kdy ministerstvo zdravotnictví má udílet vstupenku do vázané živnosti. V návrhu je sice zmínka o tom, že to může být zařízení zřízené i jiným ministerstvem, ale právě v tom slovíčku „zařízení“ je problém. Žádné jiné ministerstvo podobné zařízení totiž zatím nezřídilo.

A další zbytečně zužující podmínkou je podmínka roční praxe v původním oboru u poskytovatele zdravotních nebo sociálních služeb. Ne všichni absolventi humanitních oborů totiž mohou pracovat ve zdravotních nebo sociálních službách. Nestačila by tedy pouze roční praxe v původním oboru?

Nakolik dojde k naplnění původního záměru, projde-li v této podobě, je tedy otázkou. Česká asociace pro psychoterapii prosazuje návrh samostatného zákona o psychologických a psychoterapeutických službách, který připravila ve spolupráci s Unií psychologických asociací ČR. Cílem je vytvořit právní rámec pro výkon těchto profesí napříč resorty, zvýšit dostupnost péče o duševní zdraví a zajistit ochranu klientů. Návrh je však stále ve fázi odborné diskuse a dosud nebyl parlamentu předložen.