Musíme pomáhat i násilným osobám, nejen obětem, říká odborník
Anna AbsolonováO obětech domácího násilí se už ve společnosti mluví. O lidech, kteří toto násilí páchají, zatím tolik ne. Podle ředitele jedné z mála organizací, která u nás s násilnými lidmi pracuje, se řešení bez péče o násilníky neobejde.
Obětí domácího násilí se v České republice stal každý pátý člověk. Jednou z mála věcí, která může alarmující statistiky změnit, je systematická práce s osobami, jež jsou za toto násilí zodpovědné. O tom, co lidi k násilí vede, jaké systémové změny by nejvíce pomohly či s jakými mýty se kolem práce s násilnými lidmi setkává, mluví v rozhovoru Ondřej Čech, psychoterapeut a ředitel českobudějovické organizace Tvá volba, která s lidmi dopouštějícími se násilí pracuje.
Čech přitom původně pracoval „na druhém břehu“ právě s oběťmi domácího násilí. Po tom, co se k němu postupně dostaly tři ženy, ke kterým byl násilný stejný muž, se však rozhodl zaměřit svou energii na práci s pachateli. „Došlo mi, že je potřeba něco změnit, jinak mi od toho chlapa budou přicházet další ženy,“ říká.
Vaše organizace funguje od roku 2020 a za tu dobu vaším programem úspěšně prošlo přes tři sta lidí s násilným chováním. Kdo jsou lidé, kteří se k vám do programu dostávají?
Přicházejí k nám klienti s různým zázemím a vzděláním. Máme tu osoby, které jsou závislé na sociálních dávkách, osoby na hranici svéprávnosti i lidé s vysokoškolským titulem. Ti, kteří si program našli sami a přišli k nám dobrovolně, jsou většinou středoškoláci nebo vysokoškoláci. To znamená lidé, kteří o sobě třeba i více přemýšlejí.
Naopak klienti, kteří přijdou na doporučení ostatních služeb nebo kterým nařídí program soud, mají socioekonomický status většinou trochu slabší. Ale není to pravidlo, máme tady i doktory, kteří přišli, protože jim to doporučil OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.)
Poslední dva roky máme také významný nárůst žen. Zajímavé u nich je, že si často vybíjejí vztek na druhé skupině, tedy pokud jsou naštvané na partnera, vybíjejí si to na dětech, a naopak. To se u mužů, které tu máme, neděje.
Společným ukazatelem je také to, že ženy se uchylují k násilí, když nejsou vyslyšeny. Třeba říkají partnerovi, že jsou unavené, potřebují pomoct. A chlap sedí na gauči, pije pivo a kouká do telefonu. Křik a násilí je v tu chvíli jediné, co funguje.
Kterých lidí máte více? Těch, kteří přijdou sami od sebe, nebo těch, kterým je služba nařízena?
Ze začátku jsme pracovali především s lidmi, kteří to měli nařízené soudem. Dnes je situace opačná. Asi osmdesát procent klientů přijde dobrovolně.
Čím si nárůst zájmu vysvětlujete?
O tématu se ve společnosti začíná více mluvit a lidé už se nebojí takovéto služby vyhledávat. Náš program začínají také lidem více doporučovat služby, jako jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí, sociální služby nebo policie. V neposlední řadě funguje i vzájemné doporučování mezi známými, kteří si řeknou, že jim naše služba pomohla.