Obětí domácího násilí se v České republice stal každý pátý člověk. Jednou z mála věcí, která může alarmující statistiky změnit, je systematická práce s osobami, jež jsou za toto násilí zodpovědné. O tom, co lidi k násilí vede, jaké systémové změny by nejvíce pomohly či s jakými mýty se kolem práce s násilnými lidmi setkává, mluví v rozhovoru Ondřej Čech, psychoterapeut a ředitel českobudějovické organizace Tvá volba, která s lidmi dopouštějícími se násilí pracuje.

Čech přitom původně pracoval „na druhém břehu“ právě s oběťmi domácího násilí. Po tom, co se k němu postupně dostaly tři ženy, ke kterým byl násilný stejný muž, se však rozhodl zaměřit svou energii na práci s pachateli. „Došlo mi, že je potřeba něco změnit, jinak mi od toho chlapa budou přicházet další ženy,“ říká.

Vaše organizace funguje od roku 2020 a za tu dobu vaším programem úspěšně prošlo přes tři sta lidí s násilným chováním. Kdo jsou lidé, kteří se k vám do programu dostávají?

Přicházejí k nám klienti s různým zázemím a vzděláním. Máme tu osoby, které jsou závislé na sociálních dávkách, osoby na hranici svéprávnosti i lidé s vysokoškolským titulem. Ti, kteří si program našli sami a přišli k nám dobrovolně, jsou většinou středoškoláci nebo vysokoškoláci. To znamená lidé, kteří o sobě třeba i více přemýšlejí.

Naopak klienti, kteří přijdou na doporučení ostatních služeb nebo kterým nařídí program soud, mají socioekonomický status většinou trochu slabší. Ale není to pravidlo, máme tady i doktory, kteří přišli, protože jim to doporučil OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.)

Poslední dva roky máme také významný nárůst žen. Zajímavé u nich je, že si často vybíjejí vztek na druhé skupině, tedy pokud jsou naštvané na partnera, vybíjejí si to na dětech, a naopak. To se u mužů, které tu máme, neděje.

Společným ukazatelem je také to, že ženy se uchylují k násilí, když nejsou vyslyšeny. Třeba říkají partnerovi, že jsou unavené, potřebují pomoct. A chlap sedí na gauči, pije pivo a kouká do telefonu. Křik a násilí je v tu chvíli jediné, co funguje.

Kterých lidí máte více? Těch, kteří přijdou sami od sebe, nebo těch, kterým je služba nařízena?

Ze začátku jsme pracovali především s lidmi, kteří to měli nařízené soudem. Dnes je situace opačná. Asi osmdesát procent klientů přijde dobrovolně.

Čím si nárůst zájmu vysvětlujete?

O tématu se ve společnosti začíná více mluvit a lidé už se nebojí takovéto služby vyhledávat. Náš program začínají také lidem více doporučovat služby, jako jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí, sociální služby nebo policie. V neposlední řadě funguje i vzájemné doporučování mezi známými, kteří si řeknou, že jim naše služba pomohla.

Jaké jsou nejčastější příčiny toho, že se muž dopustí násilí na ženě?

To je velice různorodé. Základním důvodem, proč se muži dopouštějí násilí na ženách, je, že si prostě myslí, že můžou. Tihle lidé berou často vztah majetnicky. Mají pocit, že pokud je nějaká žena jejich přítelkyně nebo manželka, mohou jí určovat, co smí, a nesmí.

Klasický důvod, proč dochází k násilí v partnerském vztahu, je ten, že se lidé cítí bezmocní, zoufalí a pod tlakem. Velkou roli hraje finanční situace i sama podoba vztahu. Ten se například radikálně mění ve chvíli, kdy se narodí děti, které hodně zaměstnávají převážně ženu. A muži se v tu chvíli často neumějí zapojit a vlastně zpravidla vůbec nechápou, že by měli.

Mateřská dovolená je asi nejhorší slovní spojení, které kdo vymyslel. Protože muži pak mají pocit, že vydělávají peníze a žena doma nic nedělá. V tuto chvíli se lidi často začnou hádat, hádky mohou eskalovat a skončit právě fyzickým násilím. Nikdy to není tak, že chlap jednoho dne zmlátí ženu zničeno nic.

Kde se v lidech násilí bere?

Základ je vždy v rodině. Násilní lidé, a teď se jich nezastávám, se takhle chovají, protože byli v násilném prostředí vychovaní a nic jiného neznají.

Řeknu vám pár dnů starý příklad, který mě trápí ještě teď. Měl jsem na sezení šestnáctiletého kluka, jehož táta hrozně bil mámu a podváděl ji. Dokonce ho ten kluk s milenkou nejednou viděl.

Tohle se dělo prakticky celý jeho život. No a dnes je mu šestnáct, každého zmlátí a je prakticky kopií svého otce. Ten kluk za to vlastně nemůže. Nic jiného nezná, protože je tomu vystavený soustavně a odmala.

Co by se mělo změnit, aby takových případů ubývalo?

O problému násilných lidí je nutné začít více mluvit, tak jako už se mluví o obětech domácího násilí. Kvůli tomu, že si násilní lidé přinášejí své zvyky z domova, je také potřeba, aby se o tématu násilí začalo systematicky vyučovat ve školách.

Jenže v současnosti mají školy tendence šikanu spíše krýt, protože jim dělá špatnou reklamu. Většinou pak šikanované dítě z té školy prostě odejde. To je špatně. Protože násilné dítě si jednoduše najde jinou oběť. A o pár let později bude šikanovat někoho jiného na jiné škole, potom ve společnosti, v práci a pak ve vztahu.

Výzkumy ukazují, že se s násilím za život setkalo osmdesát procent lidí. Myslím si, že je to sto procent. Všichni jsme totiž alespoň jednou byli svědky toho, jak někdo na někoho křičel, někoho šikanoval. Ať už ve škole, v práci nebo v partnerském vztahu. A pokud statistika říká, že pětina těch, kteří násilí zažili, se ho i dopouštějí, tak jde v České republice o dva miliony lidí! Přitom nám všichni pořád říkají, že je to okrajové téma. Není.

Zároveň by se mělo začít mluvit o tom, že když se někdo chová násilně, tak to ještě neznamená, že mu nejde pomoct, měli bychom nad ním zlomit hůl a zavřít ho do vězení. Protože možná potřebuje pomoc úplně stejně jako někdo, koho bolí zuby.

Existuje u nás dostatek služeb, které s násilnými osobami pracují?

Je nás málo. V České republice je asi jen čtrnáct organizací, které se tím zabývají. My jsme v Jihočeském kraji jediní, a to prostě nestačí. Co se stane, když my skončíme? Kdo to bude dělat?

Co by vám v tuto chvíli pomohlo?

Samozřejmě především víc peněz pro organizace, které s násilnými osobami pracují. Sehnat peníze od dárců je extrémně těžké. Jednoduše proto, že málokomu se chce přispívat na násilné lidi. Podpora musí jít od státu. Optimální by bylo, kdybychom byli zařazeni do zákona o sociálních službách, o čemž se teď i jedná. V ten moment by se podpora zvýšila a počet organizací by stoupl.

Nedávno senát schválil zákon o domácím násilí. V čem je důležitý?

Zákon definuje, co domácí násilí vůbec je. Je to klíčové pro policii a celý trestní systém.

V poslední době jsou také tématem tělesné tresty u dětí. Nakolik fyzické násilí na dětech přispívá k udržování násilí ve společnosti? Myslíte, že by explicitní zákaz tělesných trestů výrazně pomohl?

Určitě ano. Na druhou stranu si však myslím, že se v tomhle ohledu společnost proměňuje i bez zákonů. Před dvaceti lety bylo běžné nafackovat dítěti na hřišti. To si dneska dovolí už opravdu málokdo.

Setkáváte se s nějakými mýty nebo předsudky ohledně práce s pachateli domácího násilí?

Neustále. Stále přetrvává přesvědčení, že tato práce nemá cenu, protože násilní lidé se nikdy nezmění. Myslí si to dokonce i někteří psychoterapeuti. Není to pravda.

Každý se přece mění, už jen svým věkem a nabytými zkušenostmi. A je skvělé vidět, jak lidé po několika měsících u nás přehodnocují svoje názory a přístup ke složitým životním situacím.

Zároveň se s předsudky setkávám i ze strany ministerstva práce a sociálních věcí nebo různých úřadů, které říkají, že naše aktivity nebudou podporovat, protože to není na pořadu dne. Místo toho chtějí, abychom pracovali s dětmi, které v takovém prostředí vyrůstají. Mnoho mých kolegů z praxe samozřejmě s dětmi a oběťmi obecně pracuje, ale bez našich aktivit nemůže být péče komplexní.

Máte po ukončení terapie od svých klientů nějakou zpětnou vazbu na to, jak program změnil jejich chování?

Ano. A mám ji také od jejich partnerek a partnerů, i s těmi jsme totiž v kontaktu. Je skvělé, když s nimi po půl roce mluvíte a oni vám řeknou: „Ty jo, teď je to super, já už se ho nebo jí nebojím.“

Uvedl byste nějaký konkrétní případ?

Je jich hodně. Jeden z mých oblíbených je ale klient, kterému bylo dvaačtyřicet let, z nichž měl osmnáct odsezených ve vězení. Vracel se tam opakovaně, nejdéle vydržel na svobodě půl roku. Tenhle člověk prošel naším programem a teď už je na svobodě čtyři roky v kuse. Dokáže fungovat v běžném životě a lidé už se ho nebojí.

ANNA ABSOLONOVÁ