Britský seriál Adolescent začíná scénou, ve které zásahová jednotka vtrhne do domova obyčejné britské rodiny. Nezdržuje se vysvětlováním situace zmateným rodičům ani pubertální dceři a okamžitě zadržuje třináctiletého Jamieho. Následuje chlapcův převoz na policejní stanici, zdravotní prohlídka a první výslechy. Vyděšený Jamie vytrvale opakuje, že celá situace musí být jeden velký omyl.

Ani divák netuší, z čeho policie dítě, stále napůl oblečené do pyžama, vlastně viní. Jako drobné nápovědy slouží otázky na jeho spolužáky, aktivitu na sociálních sítích a vztah k ženám. Detektiv chlapce následně informuje, že čelí obvinění z vraždy své spolužačky Katie. A prostřednictvím záznamu z průmyslové kamery ukazuje zadrženému i jeho otci důkaz, že Jamie čin skutečně spáchal.

Sérii tvoří čtyři žánrově odlišné díly — první se odehrává den po vraždě mladé dívky, druhý tři dny poté, další o několik měsíců později a poslední více než rok po zločinu. Každá epizoda vraždu zároveň zasazuje do jiného kontextu. První díl se soustředí na procedurální postupy související s trestným činem. Druhá epizoda seznamuje policejní vyšetřovatele s povahou školního prostředí, které mělo na čin vliv.

Třetí díl prostřednictvím rozhovoru s psycholožkou poskytuje náznak vodítka k důvodům, které Jamieho k vraždě vedly. Poslední kapitola příběhu přidává perspektivu rodiny, která ani třináct měsíců po události stále nedokáže pochopit jednání svého syna.

Incelové a manosféra

Z Adolescenta se jen pár dní od březnové premiéry stal nevídaný hit, v žebříčcích se vyšplhal až na pozici třetího nejsledovanějšího seriálu Netflixu. Chválou pak nešetřili diváci, kritici ani ostatní tvůrci. Americký režisér Paul Feig dokonce první epizodu série nazval „jednou z nejlepších hodin televizního vysílání, které kdy viděl“. V záplavě často nevkusně exploatační true-crime produkce, kterou lze na Netflixu najít, oslovil Adolescent publikum nejen aktuálním tématem, ale také věcným pohledem na ústřední zločin.

Seriál napsaný Jackem Thornem a Stephenem Grahamem totiž není klasickou detektivní fikcí ve stylu whodunit: divák nehledá stopy, neskládá důkazy ani se nepídí po pachateli, protože jeho identitu od začátku zná. A seriál o vině dítěte s nevinnou tváří, ztvárněném debutujícím hercem Owenem Cooperem, nedovoluje ani na vteřinu pochybovat. Samotný akt vraždy Adolescent nijak nefetišizuje a nevyžívá se v morbidních detailech. Klíčovou otázkou už není, kdo skutek spáchal a jak, ale především proč.

V této věci Adolescent nepodává jasné odpovědi, pouze naznačuje. Nejprve zmiňuje agresivní komentáře, které Jamie přidává pod fotky modelek na sociálních sítích. Během vyšetřování ve škole pak padají první narážky na „červenou pilulku“ — symbol mužského hnutí, které svět údajně vidí takový, jaký skutečně je. V podání internetových fór se tento svět projevuje především utlačováním mužů a zvýhodňování žen.

Jamie následně při rozhovoru s klinickou psycholožkou zmiňuje „pravidlo 80/20“. Konkrétně jde o domněnku, která se pokouší aplikovat matematický princip italského ekonoma Vilfreda Pareta na mezilidské vztahy. Tato teorie tvrdí, že osmdesát procent žen touží po dvaceti procentech „nejlepších” mužů, zatímco zbytek zůstává nežádoucí a osamělý.

Při hovorech policistů s Jamieho spolužáky se s obezřetností objevují výrazy jako „incel“ a “manosféra“. A divák postupně začíná tušit, že ústřední zločin není výjimečným jevem, ale symptomem širšího společenského problému.

Zločin bez kontextu

Adolescentovi nelze upřít skutečně aktuální téma. Seriál se zrodil do světa, ve kterém míra genderově podmíněného násilí na ženách každoročně roste. A ve kterém rukou partnera či rodinného příslušníka každých deset minut zemře jedna žena.  Zatímco některé země vraždy na ženách pro jistotu nepočítají vůbec, jiné je nyní pod záminkou rovnosti pohlaví evidovat přestávají.

Spolutvůrce a seriálový představitel Jamieho otce Steven Graham uvedl, že minisérii neinspirovala jedna izolovaná událost, ale hned několik incidentů. Scenárista nad problematikou začal přemýšlet, když narazil na zprávy o mladíkovi, který měl ve Velké Británii pobodat dívku. A když k podobnému případu došlo znovu, začal Graham společně s Jackem Thornem a režisérem Philipem Barantinim uvažovat o tom, jak „otázku mužského hněvu“ přenést na obrazovku.

Jenže právě o širší problematice femicid, rostoucí misogynie nebo o strategiích, kterými maskulinní hnutí oslovují mladé muže, toho seriál nakonec příliš neříká. Adolescent sice obsahuje některé z pojmů charakteristických pro komunity propagující návrat k údajně vymírající mužnosti, na prahu dané subkultury ale pouze přešlapuje. Platformy, ze kterých podobné ideologie oslovují mladé lidi, popisuje jedna z vyšetřovatelek pouze jako „svinstvo kolem Andrew Tatea“.

Záměrně skoupý je seriál také v pohledu na oběť vraždy. V centru dění čtyř epizod stojí Jamie, případně jeho rodina. Série si své limity v empatii k zabité spolužačce aktivně uvědomuje, opět je ale reflektuje pouze slovy. „Na prvním místě je vždycky pachatel. Katie není důležitá, Jamie ano. Všichni si zapamatují Jamieho, ji ne,“ komentuje zločin policistka. Hovoří tak nejen o mediálním vnímání trestných činů, ale také o díle, ve kterém její postava vystupuje.

Seriál tak nakonec nejlépe funguje jako případová studie jednoho zločinu spíše než jako širší společenská výpověď. Ačkoliv se Adolescentovi ani prostřednictvím důkladného pohledu na pachatele nedaří příliš odkrývat jeho uvažování, stále je v popisu Jamieho příběhu o poznání úspěšnější, než když se místy snaží popsat celosvětový fenomén. Takové momenty totiž zejména kvůli konverzační povaze série působí spíše křečovitě.

Kde leží vina?

Adolescent se ve snaze o vysvětlení Jamieho činu neuchyluje k jednoduchým zkratkám, neukazuje prstem na rodinu ani školu. Nespoléhá ani na další zažité stereotypy, mladý vrah není týraným dítětem a navzdory zmínkám o šikaně nevystupuje jako samotář bez přátel. Didaktických soudů se ale tvůrci přeci jen dopouští ve vyobrazení sociálních sítí a internetu.

Není pochyb o tom, že virtuální prostor dokáže zejména pro dospívající představovat skutečně nebezpečné místo. Adolescent ho ale prezentuje v téměř konspiračním kontextu jako kryptický svět, kterému dospělí nemají nikdy šanci porozumět.

Internet se v seriálu skládá z šifrované komunikace ukryté v barevných smajlících i zdánlivě nesrozumitelných komentářích pod příspěvky na sítích. Navzdory prevenci ze strany rodičů je téměř nevyhnutelné, že se v jeho prostředí stane něco špatného.

„Byl pořád zavřený v pokoji. Přišel domů, zabouchl dveře a běžel rovnou nahoru k počítači,“ říká v jedné ze scén Jamieho matka. „Dneska jsou přece takové všechny děti. Nevíš, na co se u sebe v pokoji dívají,“ odpovídá její manžel.

Adolescent přitom v naznačování rozmanitých faktorů radikalizace u dospívajících odvádí po většinu stopáže dobrou práci. Zbytečně patronizující postoj seriál zastává pouze v otázce sociálních sítí. Alespoň zčásti tak činí pravděpodobně proto, že spolutvůrce Jack Thorne patří k radikálním odpůrcům využívání sociálních sítích dospívajícími.

„Kdyby to bylo na mě, mluvil bych o chytrých telefonech jako o cigaretách a vydal bych úplný zákaz jejich používání osobami mladšími šestnácti let,“ napsal scenárista ve svém komentáři pro The Guardian.

Na čtyři záběry

V marketingové kampani doprovázející premiéru Adolescenta spoléhal Netflix také na specifický formát minisérie. Každou ze čtyř epizod totiž kameraman Matthew Lewis zaznamenal v jediném záběru. Tento postup v některých dílech umocňuje úzkostlivou náladu, jinde se naopak ukazuje jako tíživě svazující.

V případě první epizody kamerový záznam bez jediného střihu metodicky odkrývá pečlivou sehranost procesů uvnitř policejní stanice. Ve třetí epizodě složené z rozhovoru Jamieho s klinickou psycholožkou zase umožňuje vžít se alespoň na chvíli do postav, okolo kterých kamera soustavně krouží. V rámci vůbec nejsoustředěnějšího dílu celé série tak divák na Jamieho hledí nejen perspektivou lékařky, ale především očima ženy.

Režisér série Philip Barantini s formátem jednoho záběru pracoval již ve čtyři roky starém imerzivním dramatu Bod varu odehrávajícím se v restauraci během jediného předvánočního večera. Hlavní roli neurotického a přepracovaného šéfkuchaře v něm ztvárnil opět Stephen Graham. Absence střihu zdůrazňující chaotickou pracovní atmosféru v Bodu varu fungovala právě díky jednotě místa a času.

Adolescent ji využívá ve sledování různých postav napříč rozličnými místy, což je bezesporu náročnější disciplína. Ze seriálu ale paradoxně dělá spíše monotónní dílo.

Formát kameramanovi totiž poskytuje jen velmi omezenou škálu způsobů, jak se v rámci lokací pohybovat a přecházet mezi různými postavami. Zejména v druhé epizodě, která diváka zavede do Jamieho školy, se tyto restrikce ukazují naplno.

Kamera téměř celý díl pronásleduje objekty svého zájmu po školních chodbách, aby je ve správných momentech opustila a zaměřila se na další postavy, které zrovna procházejí kolem nebo opodál čekají na svou scénu. V nerytmické roztěkanosti ale neumožňuje na dění skutečně pohlédnout z různých úhlů ani napojit se na kohokoliv z protagonistů.

Nástroj změny?

Navzdory formálním i scenáristickým nedostatkům ale seriálu nelze upřít, že vyvolal rozsáhlou debatu o skutečně palčivém problému. Úctyhodný je také fakt, že se mu podařilo dosáhnout takové odezvy z pozice čistě fikčního díla.

Obdiv Adolescentovi vyjádřil rovněž britský předseda vlády Keir Starmer, který uvedl, že seriál sleduje se svými dospívajícími dětmi. „Násilí páchané mladými muži pod vlivem toho, co vidí na internetu, je skutečným problémem. A musíme se s ním vypořádat,“ řekl v britském parlamentu. Starmer také podpořil iniciativu Netflixu, která chce jednotlivé díly promítat na středních školách po celé zemi.

Právě v posunu společenské debaty o tématu tkví největší potenciál Adolescenta. Přestože sama minisérie pro svou obezřetnost příliš hlubokou sondu do společenských fenoménů neposkytuje, může se stát účinným prvním krokem. A to nikoliv k projekcím ve školách a debatám v parlamentu, ale k reálným opatřením na ochranu žen i mužů.