Případ okolo bývalého poslance Dominika Feriho je v českém prostoru v lecčem unikátní. Pachatelem je vlivný mladý politik, iniciátorem kauzy dva investigativní novináři a rozsudek je na české poměry relativně přísný. V čem ovšem situace nijak nevybočuje z linie sexualizovaného násilí je míra pochybností a zlehčování situace, a to nejen veřejností, ale také ze strany politiků i novinářů.

Investigativa i Feriho jednání byly ve veřejné debatě opakovaně bagatelizovány, politici namísto odsouzení trestných činů poukazovali zejména na „podezřelé načasování“ textu nebo svého kolegu prakticky oslavovali za rychlou rezignaci.

Po téměř třech letech a několika soudech víme, že Dominik Feri se trestných činů skutečně dopustil, jednoho z nich dokonce na půdě Poslanecké sněmovny. Verdikt soudu, ačkoliv nebyl referendem o kvalitě investigativního článku, tak potvrdil informace v něm uvedené.

A pokud byl začátek vyšetřování ukázkovým příkladem žalostného stavu české debaty o sexualizovaném násilí, šance na změnu přístupu k obětem znásilnění přichází právě teď. Nejen v rovině legislativní, kterou představuje například novela trestního zákoníku věnovaná definici znásilnění, ale především v rovině společenské. Česká republika se snad pomalu dostane do fáze, kdy bude věřit přeživším.

O (ne)dokonalých obětech

Velká část veřejnosti si znásilnění stále představuje jako archetypální scénu z kriminálního seriálu. Žena jde večer v parku a přepadne ji neznámý člověk. „Ideální oběť“ okamžitě běží na policii, ještě v roztrhaném oblečení a s jasnými stopami násilí na těle. O znásilnění dokáže racionálně vypovídat, před soudem stanout tváří v tvář pachateli a z celé věci si neodnese více než ošklivou vzpomínku.

V případě takového ideálního znásilnění by svědectví oběti zpochybňoval asi málokdo. Realita je ale jiná, znásilnění se běžně děje na zdánlivě bezpečných místech — v rodinném prostředí, u přátel, v obklopení lidí, kterým věříme.

Představu, že nejčastějším pachatelem je neznámá osoba, má v ČR podle Amnesty International stále 37 procent lidí, ačkoliv trend podle organizace slábne. Ve skutečnosti až 90 procent znásilnění spáchá osoba, kterou přeživší zná, často k ní má dokonce blízký vztah. Zde tak narážíme na něco, co je pro českou společnost zatím jen velmi těžko stravitelné. Rozsudek v kauze Feri to však může změnit.

Pachatelem znásilnění může být totiž nejen člověk, kterého oběť zná, ale dokonce i někdo, s kým například v minulosti navázala sexuální vztah. Nebo s ním šla dobrovolně na rande, flirtovala či v jeho společnosti pila alkohol. Alespoň částečnou vinu oběti stále přisuzuje minimálně 40 procent Čechů. To je jednoduše příliš mnoho. Ve světě, kde jedním dechem odsoudíme násilníka, abychom následně přidali ono „ale“ a poukázali na naivitu, opilost nebo vyzývavost oběti, se přeživší obdobných činů s důvěrou svěřit se jednoduše nenajdou.

V České republice se míra nahlášení znásilnění i proto pohybuje okolo zoufalých pěti procent. Část nenahlášených případů logicky pramení ze strachu obětí z násilníků, za značným počtem ale stojí také společenské odsouzení, nedůvěra i absurdně nízké tresty. Kdo by chtěl nahlásit již tak hroznou událost v systému, který ho za odměnu opakovaně retraumatizuje, zpochybňuje výpovědi a viníka nakonec stejně pošle domů s podmínkou?

Nejsem v pozici experta, který by mohl uvažovat nad výší trestu, se kterým od soudu odchází právě Dominik Feri. Je už na posouzení soudů i advokátů, zda jsou tři roky odnětí svobody dostatečným trestem za několik zmařených (nebo nenávratně poškozených) životů. Pokud ale rozsáhlá medializace a nekončící debaty mají společnosti něco přinést, pak se nesmí zastavit jen u redefinice znásilnění. Redefinice musí totiž být především společenská.

Proč něco neřekla dříve?

Většího pochopení se nemá dostat pouze skutečné podobě sexualizovaného násilí, ale také jednání přeživších. Znásilnění je tělesně i duševně nepředstavitelně traumatizující prožitek. Každá oběť ho zpracovává individuálně, někteří lidé ho zcela vytěsní, jiní trauma zpracovávají navenek zdánlivě iracionálními způsoby.

Je zásadní pochopit, že přeživší nemají povinnost znásilnění nahlašovat, na mlčení mají dokonce plné právo. A pokud v prolomení jejich ticha začneme okamžitě hledat politické konspirace nebo touhu po zviditelnění, právě toto právo upíráme.

Dominik Feri před soudem vystřídal všechny známé bagatelizační argumenty — tvrdil, že vznesená obvinění jsou smyšlená, že jde o pokus o poškození slibné politické kariéry nebo o snahu získat finanční odškodnění. Svým obětem se vysmíval, štval proti nim média i veřejnost a záměrně je zastrašoval. Poukazoval na to, že nedostatečným zájmem žen nikdy netrpěl, čímž pouze reprodukoval další stereotyp — že v případě sexualizovaného násilí jde primárně o sexuální akt, nikoliv o moc.

Tvrzením, že nikoho znásilňovat nepotřeboval, protože konsenzuálního sexuálního styku mohl mít dostatek, jen reprodukoval další mýty. Před soudem i mimo něj aktivně zneužíval svou mocenskou převahu pramenící z postavení populárního politika parlamentní strany.

A teď ti ostatní

Ač stereotypy o sexualizovaném násilí můžeme opomenout jako přirozenou součást posunu k větší progresivitě, situace hořkne v momentě, kdy se neustále opakované fráze stávají přímou zbraní proti obětem násilí. Dokud je jimi společnost protkána, nikdy nevytvoříme klima, ve kterém se oběti přestanou bát promluvit.

Proto je načase o Ferim jednoduše přestat mluvit jako o ojedinělém zločinci. Nemá totiž smysl se dokola divit, jak se něco takového mohlo stát přímo před naším zrakem, ve vedlejším pokoji nebo sousední kanceláři. Obdobné věci se ději denně desítkám žen i mužů všude kolem nás.

Případ bývalého poslance není anomálií, ostatní predátoři ale většinou nezastávají vrcholné posty v politice a neleží na nich mediální pozornost. Jednání jim pak prochází nejen kvůli laxnímu přístupu justice, ale také kvůli náladě společnosti, pro kterou bude vždy jednodušší pochybovat než obětem uvěřit.

Stěžejní krok k lepšímu řešení sexualizovaného násilí leží právě v uvědomění, že znásilnění je záležitostí každého z nás, ne nutně z pozice oběti či pachatele, ale člověka. Právě toto uvědomění je cestou k vytvoření systému, který přeživší, namísto toho, aby jim znovu ublížil, podpoří. Oběti si v České republice zaslouží hlas. A zprostředkování tohoto hlasu navzdory nepodloženým obavám skutečně k nárůstu falešných obvinění a zničeným kariérám nadějných mužů nepovede.

Jeho výsledkem dokonce nebudou ani aplikace na souhlas nebo notářsky ověřená potvrzení konsenzuálního styku. Povede ale ke společnosti, ve které mají hlas i ty nejzranitelnější.