Tři roky vězení. Trest, se kterým odešel 2. listopadu 2023 od Obvodního soudu pro Prahu 3 bývalý politik a poslanec TOP 09 Dominik Feri. Obžalován byl ze dvou znásilnění a jednoho pokusu o něj. Od počátku medializace celé kauzy novináři Apolenou Rychlíkovou a Jakubem Zelenkou nás dělí dva a půl roku. Během této doby musely oběti sexuálního násilí čekat na spravedlnost a znovu a znovu procházet vlivem výslechů a průběhu řízení svým traumatem a následnou viktimizací.

Za novou definici znásilnění

Rozsudek je zatím nepravomocný a Dominik Feri se proti němu odvolal. Všem obětem tak opět nezbývá nic jiného než čekat. Přesto je v české společnosti, která je zvyklá sexuální násilí bagatelizovat, rozsudek přece jen signálem všem obětem sexuálního násilí, že má smysl se ozvat a že se přístup české justice a obecně pohled veřejnosti na přeživší sexuálního násilí snad konečně mění.

V diskuzích na sociálních sítích a pod články o Feriho kauze se množí dohady o tom, jestli jsou tři roky za dvě znásilnění a jeden pokus o ně málo nebo moc. Pro srovnání je možné prostudovat zveřejněné rozsudky jiných trestných činů, které se týkají sexuálního násilí, jež lze nalézt na webu Bez trestu.

Informace, které zde naleznete, lze označit bez přehánění za děsivé. Podle odhadu je v České republice ročně spácháno až 12 000 znásilnění, pouze mizivé procento — zhruba pět procent — z nich je však nahlášeno a každý druhý pachatel odchází s podmíněným trestem. Tři roky vězení, k nimž Feriho odsoudila soudkyně Lenka Hájková, vlastně mnohé z nás celkem překvapily. Je to možná víc než cokoliv jiného výsledek beznaděje, kterou v souvislosti s výskytem, řešením a trestáním sexualizovaného násilí v České republice pociťujeme.

Vraťme se však ještě k případům obvinění Dominika Feriho, které se nakonec k soudu nedostaly. Celkem jich bylo odloženo pět, skutková podstata u nich ale zpochybněna nebyla. Pravděpodobně však nebyly naplněny znaky trestného činu znásilnění podle současné právní definice. Ta ostatně znatelně komplikuje život obětem znásilnění, neboť je definována velice úzce, a až sedmdesát procent případů znásilnění pod ni nespadá. Jsou to případy, kdy oběť takzvaně „zamrzne“, je paralyzována — nejčastěji — strachem a aktivně se nebrání.

Za novou definici znásilnění, která by byla postavená na absenci souhlasu, proto bojuje například organizace Konsent. Petici na jejím webu, která požaduje redefinici znásilnění, podepsalo skoro třiadvacet tisíc lidí. Přijetím nové definice znásilnění bychom se přidali k dalším patnácti zemím Evropy, které už ji mají, a dali tak najevo, že ani v České republice není sex bez souhlasu v pořádku a sexuální násilí nebereme na lehkou váhu.

Osvěta, péče, tresty

Podívejme se na evropský kontext trochu podrobněji. V některých zemích, například ve Velké Británii, Belgii, Německu, Dánsku nebo Švédsku, je sexuální styk bez souhlasu nebo proti vůli druhého již definován jako znásilnění, v dalších evropských státech reformy probíhají. Z dění ve Velké Británii lze usuzovat, že po zavedení konkrétnějších a podrobnějších právních předpisů o souhlasu výrazně vzrostl počet hlášení o znásilněních.

Totéž se děje i ve Švédsku, které zavedlo novou definici znásilnění již v roce 2018. Zvýšil se zde nejen počet nahlášených znásilnění, ale také počet stíhání a odsouzení. Samotný zákon určitě není samospásný, ale je důležitým začátkem a ukazatelem toho, kde leží hranice tělesné integrity člověka, které se nesmějí překračovat.

Dalšími důležitými aktivitami, které je třeba na poli osvěty o sexuálním násilí vyvíjet, je nepochybně lepší vzdělávání žáků a studentů na školách, proškolování příslušných složek policie a justice, ale i citlivé zacházení a péče o oběti, které po ohlášení znásilnění procházejí sekundární i terciární viktimizací, případně i sebeviktimizací. Je třeba jim poskytnout náležitou psychologickou pomoc a podporu, stejně jako pocit bezpečí.

Na webu společného projektu organizací Gender Studies a Persefona „Stop znásilnění“ lze nalézt i některé příklady dobré praxe, například z Islandu, země, kde novou definici znásilnění už rovněž zavedli.

V celoevropském kontextu ale není na otázku, jestli jsou tři roky pro Dominika Feriho málo, nebo moc, vůbec jednoduché odpovědět. Porovnávání českých trestů za znásilnění se zbytkem Evropy je metodologicky značně problematické, nicméně hrubé výsledky ukazují, že druhy trestů ukládané v České republice se zásadně neodlišují od těch ukládaných ve Finsku či v Belgii, případně od trestů v Německu či Polsku. Znásilnění se v České republice podle studie Jakuba Drápala trestá nejpřísněji po vraždě.

Hlavní problém tak asi neleží ve výši možných trestů — ačkoliv justice v praxi trestá obecně spíše mírně a na dolních hranicích trestních sazeb —, ale právě v nedostatečné a neúplné definici znásilnění. Velká část skutků, které by trestné být měly, se totiž do trestního řízení vůbec nedostanou.

V případu Dominika Feriho tudíž zůstává otázkou i to, jaký by byl výsledek a rozhodnutí soudu v případě, kdyby byl souzen i za činy, které se do definice znásilnění podle současné právní úpravy nevešly.