V České republice se odehraje přibližně 12 tisíc znásilnění ročně. Zažije ho tedy za svůj život zhruba každá desátá žena. Ročně je ale nahlášeno pouze kolem 600 případů. A jen dvě procenta z nich skončí odsouzením pachatele. Přesně promile.

Výše uvedená čísla jsou pouze výňatkem z většího celku dostupných statistik týkajících se znásilnění. A to výňatkem velmi znepokojivým.

Je poměrně očividné, že se tomuto tématu v poslední době věnuje více mediální pozornosti, a to i kvůli kauzám se známými osobnostmi, které momentálně probíhají. Na Mezinárodní den žen (poněkud symbolicky) byl po měsících vyšetřování obviněn ze znásilnění Dominik Feri, v dubnu obvinila Policie známého psychiatra Jana Cimického ze znásilnění a vydírání, v procesu je nyní rovněž i kauza s hercem Pavlem Trávníčkem.

Detabuizace tématu a informování veřejnosti je určitě správným krokem. Možná i díky kampani #MeToo, která zejména otevřela téma veřejné diskuzi, se dnes více než kdy dříve diskutuje o potřebě odborné pomoci obětem. Dlouhodobé následky má až devadesát procent z nich.

Diskutuje se konečně také o výši trestů, které jsou za spáchání tohoto trestného činu udělovány. A je bohužel smutnou pravdou, že znásilnění je stále bagatelizováno a když už se pachatele nakonec podaří odsoudit, tresty zůstávají směšně nízké.

Zatímco ještě před pár lety si většina lidí při slově znásilnění představila scénu jako z filmové detektivky, tedy noční park a neznámého násilníka, který číhá na osamělé ženy, dnes už více reflektujeme, že realita je jiná. Znásilnění ve většině případů — mluví se až o devadesáti procentech — se stane mezi lidmi, kteří se již znají. Mezi partnery, kolegy, známými nebo kamarády.

Mluvit o znásilnění nebo ho nahlásit na Policii je tak možná pro oběti ještě těžší. Vyloženě směšně pak v takových případech působí jistě dobře míněná poučka na stránkách Policie ČR, která říká, že účinnou prevencí je vyhýbat se rizikovému chování i místům a dbát na vlastní bezpečnost. Většina znásilnění se totiž odehraje v situacích, v nichž by se ženy měly cítit zcela bezpečně.

Téměř tři pětiny dospělých v České republice si navíc myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy, přičemž „argumenty“ v daném směru slyšel někdy asi každý z nás: žena měla příliš krátkou sukni, příliš se usmívala, výrazně se nalíčila, flirtovala, anebo — považte — neřekla: „Ne!“

Právě o posledním „argumentu“ se momentálně velmi diskutuje. Totiž — jedná se vůbec o znásilnění, když nepadne slovo „Ne“? Právě znásilnění mezi blízkými osobami — nebo osobami v nějaké formě mocenského vztahu, typicky třeba lékař-pacientka, nebo učitel-studentka — často probíhá způsobem, který neodpovídá definici dané zákonem.

§185 trestního zákoníku říká: „Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán (…)“ Co když ale… byla oběť tak paralyzovaná, že prostě nebyla schopná se v danou chvíli odpovídajícím způsobem bránit?

Je ostatně popsáno, že „ustrnutí“ je společně s útěkem a útokem jednou ze tří základních možných reakcí na stresovou situaci. Co když tedy oběť nebyla z nějakého důvodu schopná říci „Ne?“

Právě proto se již třináct zemí Evropské unie rozhodlo uvést v platnost zákon založený na absenci souhlasu, nikoliv na přítomnosti nesouhlasu. Jednodušeji řečeno — sex bez souhlasu je znásilnění. A není otázkou, zda bylo řečeno „Ne“, ale zda bylo řečeno „Ano“.

Podobnou změnu v českém zákoně se v současné době snaží prosadit i některé občanské organizace, spolky a kampaně. Jedním z nich je Konsent, který spolu s Amnesty International, Českou ženskou lobby a komunitou Ženy v právu zahájil již před více než rokem kampaň Chce to souhlas.

Jejich petice za redefinici znásilnění v současné chvíli čítá přes 14 tisíc podpisů. Samo prosazení zákona však leží na bedrech parlamentních stran a jednotlivých poslanců a poslankyň. A jednoznačná shoda v uvedené otázce rozhodně nepanuje.

Když ještě před volbami prováděl Konsent anketu mezi kandidujícími stranami, změnu tehdy hodlali podpořit ANO, KDU-ČSL, Piráti, STAN, TOP 09 a Zelení. Přímo ve svých programech to přitom měli uvedeno jen PirSTAN a Zelení. Naopak proti se vyjádřily strany KSČM a SPD, ODS s ČSSD zase nebyli schopní poskytnout odpověď.

Nicméně, Evropská komise již zveřejnila směrnici, která má za cíl sjednotit kriminalizaci násilí na ženách. Členské státy Evropské unie by tedy měly v budoucnu svoje definice znásilnění upravit v zákonech právě tak, aby bylo jasné, že znásilněním je jakýkoli sex bez souhlasu.

„A to si ten sex teď budeme muset nechat potvrdit u notáře, jo?“, je momentálně jedním z největších pseudo-strachů, kteří někteří — zejména — muži pojali a nebojí se ho veřejně sdílet. Nebojte, nebudeme. Souhlas není nikterak složitý.

Situace je naopak poměrně jednoduchá: chcete-li sex, je třeba si být jist, že osoba, se kterou ho chcete, ho s vámi chce také. A pokud si jisti nejste — stačí se prostě… zeptat!