„Dítě váží 485 gramů. Prozatím, kvůli zákonu o potratech, musím ležet. Nemůžou nic dělat. […] Čekají, až dítě zemře. Musí mu přestat bít srdce, nebo se něco musí začít dít,“ píše Iza své matce z nemocnice v polském městě Pština. Do nemocnice nastoupila téhož dne ráno, protože jí v pátém měsíci těhotenství praskla plodová voda. Vyšetření potvrdilo závažná poškození plodu. Píše se 21. září. Od vyhlášení takřka úplného zákazu potratů neuplynul ani rok.

„Mám pocit, že mám nějaký zánět. Bolí mě kosti. Je mi zima,“ zní další z mnoha Iziných zpráv. Svým vlastním teploměrem si naměří horečku: 39,9 stupňů. Matka se diví, proč lékaři nezakročí, proč jí nepodají léky vyvolávající porod. „Nemohou, musí počkat, až to začne samo, nebo až přestane srdce bít. […] Žena jako inkubátor,“ odpovídá Iza. Jednu z posledních textovek píše matce okolo jedenácté večer: „Tragédie. Můj život je v ohrožení a já musím čekat.“

Když se Ize v noci přitíží, musí lékaře přivolat jiná pacientka, protože Iza už nemá sil. Ještě předtím však zopakuje, že nechce umřít. Že má pro koho žít. Kontrakce začínají v půl páté ráno. Lékaři se konečně odvažují přistoupit k císařskému řezu.

V půl osmé ráno Iza umírá.

Bylo jí třicet let. Měla dcerku Máju, manžela. Její tvář dnes zná celé Polsko: tmavé oči, pečlivě vytvarované obočí, skromný úsměv plných rtů. Na jedné z fotografií, které teď leží vedle svíček hořících po celé zemi, má své kaštanové vlasy slavnostně vyčesány nahoru. Byla moc krásná, ale to není důležité. Důležité je, že zemřela zbytečně, protože pomýlení polští ultrakatolíci staví domnělý nárok mrtvého plodu na křest a pohřeb nad zdraví a život žen.

I její srdce bilo

Iza se stala obětí loňského verdiktu polského ústavního soudu, dle nějž jsou potraty z důvodu poškození plodu v rozporu s polskou ústavou — a jejž soud ovládaný lidmi spřízněnými s vládní stranou Právo a spravedlnost (PiS) vydal na politickou objednávku.

Není obětí první — ale díky odhodlání Iziny matky domáhat se spravedlnosti se o něm společnost dozvěděla poté, co o něm advokátka Jolanta Budzowska informovala 29. října na Twitteru. V důsledku následné laviny hněvu na sociálních sítích i v ulicích pak do médií promluvil i Łukasz ze Svídnice, jehož žena Ania zemřela letos v červnu za podobných okolností jako Iza. O dítě se Łukasz s Aniou pokoušeli potřetí. Za předchozí legislativy Ania dvě nechtěně ukončená těhotenství přežila.

Je tomu rok, co rozsudek takzvaného ústavního soudu podnítil největší demonstrace v postkomunistické historii Polska. V zemi považované za hájemství pobožných konzervativců tehdy proti zákazu potratů protestovali lidé v šesti stech měst napříč zemí. I v pětadvacetitisícovém městě Pština se demonstrovalo. Dvou demonstrací se tu tehdy zúčastnila i Iza.

O rok později se ve Pštině opět demonstruje. Iza je mrtvá, ale její tvář provází demonstrace nadále. Fotografie Izy se slavnostně vyčesanými vlasy na transparentech doplňují nápisy „I její srdce bilo.“

Pochod za Izu prošel o víkendu 5. a 6. listopadu sedmdesáti polskými městy. Šlo o vůbec největší letošní demonstrace. Na sociálních sítích mají příspěvky o Ize, zpravidla doprovázené hashatgem #Už žádná další, dosah v řádu milionů. Lítost a vztek nad Iziným koncem vyjadřují celebrity, intelektuálové i politici. A zpravidla tak naštěstí činí příčetněji než předseda hnutí Polsko 2050 Szymon Hołownia, jenž reagoval voláním po referendu o potratech. Jako by snad měl o těle ženy rozhodovat někdo jiný než právě ona.

Za všechno můžou feministky

Výjimku z příčetných reakcí nepřekvapivě představují viníci. Zastánci potratů, kteří se jindy neštítí společnost vydírat snímky potracených plodů, se nyní pohoršují nad rozhořčeným lidem v ulicích. „Tanec nad rakví, šmejdství a hrubost,“ komentoval protesty ministr školství Przemysław Czarnek.

Vinu za zbytečné úmrtí fanatici svalují třeba na přírodu. „To, že lidé umírají, je biologie. Skutečně existují lékařské chyby, jsou prostě nemocní lidé a ženy bohužel stále někdy umírají během porodu,“ prohlásil v (dnes už de facto vládní) televizi TVP poslanec PiS Marek Suski.

Krajní pravice zároveň upozorňuje, že potraty v případě ohrožení života ženy jsou nadále legální, pročež vina ulpívá na lékařských pláštích. Tento argument pak někteří vygradovali do absurdna, když z Izina úmrtí osočili propotratové hnutí. „Možná, že stávka žen a veškerá mediální hysterie v loňském roce vedly k tomu, že lékaři, kteří se zabývají medicínou a nezabývají se zákonem, mají o platné legislativě mylnou představu,“ prohlásil třeba Krzysztof Bosak, poslanec za ultrapravicovou Konfederaci. Lékaři z nemocnice ve Pštině se mezitím brání tím, že dělali vše, co v nejlepším zájmu „matky a plodu“ dělat mohli.

Zákaz potratů ke snížení míry potratů nevede

Propotratové organizace na výmluvy lékařů reagují upozorněním, že od roku 1993, kdy v Polsku začal platit takzvaný „potratový kompromis“, jenž potrat povoloval pouze v hraničních situacích, nebyl za provedení potratu stíhán jediný lékař. A že lékaři za těch třicet let provedli ilegálních potratů bezpočet…

Mohlo by se snadno zdát, že se s loňským zákazem potratů z důvodu poškození plodu vlastně tolik nezměnilo. Výsměch v podobě potratového kompromisu totiž až do loňska povoloval potraty pouze v případě incestu, znásilnění, ohrožení života ženy, a právě v případě poškození plodu.

Zákonu navzdory každoročně podstupovalo interrupci sto až dvě stě tisíc Polek. Pouhý tisíc z nich tak činil oficiální cestou v nemocnicích z oněch „legálních důvodů.“ Už před rokem 2020 těchto pár povolených interrupcí často provázelo lékařské váhání, přemlouvání, hrozba, že se na ženino rozhodnutí ukončit těhotenství nebude vztahovat lékařské tajemství. Že někde bude zveřejněno její jméno. Většinu z těchto legálních potratů do loňského zákazu představovaly právě potraty z důvodu poškození plodu.

Zákaz potratů je výrazem nejhlubšího pohrdání ženami a jejich fyzickým i psychickým zdravím ve všech podobách a za všech okolností. Míra potratů s potratovou legislativou absolutně vůbec nesouvisí — napříč světovými regiony se nijak zásadně neliší a vůbec nejvyšší je v Latinské Americe, kde jsou potraty ve většině zemí zakázány. Potraty tu byly, jsou a budou — a není na tom nic nemorálního.

Díky medicínskému pokroku, konkrétně potratovým pilulkám misoprostol, teď zároveň velká část ukončení nechtěných těhotenství probíhá bezpečně i tam, kde jsou interrupce ilegální. Kvůli strachu a stigmatu v zemích bez legálního přístupu k potratům znamená farmakologický potrat doma zkušenost hluboké osamělosti. Ale neumírá se na něj. A i před rozšířením potratových pilulek se přinejmenším v Polsku vždycky našel lékař, který nechtěně těhotné ženě zákrok za částku v ceně průměrného měsíčního platu provedl.

Nejohroženější menšina

Jenže Iza ani Ania svá těla nesvěřily do lékařských rukou proto, aby podstoupily plánovaný potrat. Obě po dítěti toužily a teprve kvůli zdravotnickým komplikacím měly v nemocnici podstoupit lékařský zákrok — a to zákrok evidovaný, pod nímž jsou podepsaní konkrétní lékaři. Lékaři, kteří však mají strach.

„Před několika měsíci jsem běžel na operační sál k pacientce, která měla intraperitoneální krvácení kvůli komplikaci s mimoděložním těhotenstvím. Kolegyně řekla, že do dokumentace musíme něco napsat, protože srdce plodu stále bije. Zeptal jsem se jí, jestli je blázen, pacientka mohla totiž každou chvíli zemřít. Odpověděla, že bychom mohli mít problémy,“ popsal lékař Maciej Socha svou zkušenost serveru Oko.press.

Jak Iza, tak Ania dítě chtěly. Potraty z důvodů poškození plodu jsou ukončením těhotenství chtěných, a to navíc v jejich pozdější fázi. I bez zákazu takové potraty zpravidla znamenají traumatickou zkušenost — na rozdíl od bezproblémových a včasných ukončení těhotenství nechtěných.

Jsou to právě ženy v pozdější fázi komplikovaných těhotenství, odkázané na přesvědčení, svědomí a obavy lékařů v nemocnicích, kdo v zemích bez legálního přístupu k potratům představuje tu nejohroženější skupinu. To proto vloni polskými ulicemi teklo tolik vzteku.

Zjevné pohrdání zdravím a životem žen je urážející o to víc, oč jej protipotratové hnutí zaštiťuje bojem za ochranu života. Smrt Izy a Ani je — stejně jako situace hladovějících uprchlíků na bělorusko-polských hranicích — hořkou připomínkou toho, že protipotratářům na lidském životě nezáleží. Nejde jim o ochranu života, nýbrž o moc nad ženami. O jakousi jen těžce pochopitelnou a potřeštěnou ideologii, jejíž nedílnou součástí je nenávist vůči polovině lidstva.