V Polsku vyšli v listopadu demonstranti do ulic poté, co třicetiletá Izabela zemřela v nemocnici na sepsi a její plod zemřel v děloze. Tragická událost nastala jen devět měsíců po soudním rozhodnutí, jež potraty z důvodu poškození plodu prohlásilo za protiústavní. Neliberální vláda Práva a spravedlnosti (PiS) již dříve zásadně omezila nezávislost polské justice.

Aktivisté za práva žen se obávají, že kruté soudní rozhodnutí vystupňuje tlak na zdravotnický personál, aby ženám v komplikovaném těhotenství odpíral možnost potratu. Populační experti navíc předvídají, že verdikt ještě více stlačí už tak klesající porodnost. Průzkumy přitom již dlouhou dobu uvádějí, že polské ženy mají méně dětí, než by samy chtěly, jednak v důsledku tlaků tržního kapitalismu a jednak v důsledku neliberální proporodnostní politiky.

Cynické rozpory

Rozhodnutí striktně omezující potraty obnažuje cynické rozpory v samé podstatě neliberálních rodinných a demografických politických přístupů. Právě z toho důvodu se polští politici a skupiny prosazující boj proti potratům pokoušejí zbavit odpovědnosti za Izabelinu smrt argumentem, že se jednalo jen o tragickou nehodu, která není důsledkem vtělení jejich extrémních požadavků do platného práva.

Neliberální pravice v Polsku i Maďarsku se ostatně dostala k moci tím, že si osedlala sociální obavy, jež pramení z narůstající krize „sociální reprodukce“ — tedy z upadající schopnosti společnosti vytvářet a udržovat pevné vazby jak v rámci generací tak mezi nimi a poskytovat péči potřebným členům rodin. Během postupného nárůstu socioekonomických obav neliberální politické formace slíbily, že budou bránit „rodinné hodnoty“ — a rodinám životně důležitou podporu také skutečně poskytují. Právě tím se středoevropským neliberálním politickým silám podařilo za svým programem sešikovat i umírněné voliče.

Světová liberální levice se tomu snažila prozatím čelit převážně prezentováním popsané prorodinné ofenzívy jako nedílné součásti krajně pravicové reakce vůči dvojici vykonstruovaných nepřátel v podobě „genderu“ a „LGBT“. Ve střední Evropě však takováto strategie valné výsledky zatím nepřinesla.

V Polsku se jí sice podařilo sjednotit voliče opozice za obranou progresivních hodnot. Ale naopak se jí nepodařilo najít společnou řeč s těmi, pro něž vládní socioekonomická politika a diskurz zaměřený na rodinu přinesly skutečné zlepšení životní situace.

Svěží přístup

Neotřelý přístup k popsanému problému nabízí připravovaná kniha maďarské profesorky Évy Fodorové. Zjednodušující příběh o úspěšném tažení reakce proti požadavkům na zrovnoprávnění žen sama popisuje v mnohem pestřejších barvách a i díky tomu ukazuje, že přísliby neliberální politiky, nejsou naplněny ani podle jejich vlastních kritérií.

Fodorová tvrdí, že demografický experiment neliberální pravice mnohým ženám v některých ohledech krátkodobě opravdu pomohl. V Maďarsku měl podobu značného přísunu hotovosti rodinám s dětmi i půjček a hypotečních programů pro pracující rodiny. Vládní sociální politika stran FIDESZ a KDNP tedy ani tak neupevňovala model muže-živitele jako výrazně podporovala ty, kdo slaďují pečovatelskou práci s placeným zaměstnáním, a tedy zejména pracovité ženy z nižších vrstev.

Fodorová také nicméně ukazuje, že neliberální řešení krize sociální reprodukce právě na bedrech stále přetíženějších žen leží. Srovnáváním politických přístupů k postavení žen ve společnosti v různých zemích na velkém množství dat ukazuje, že neliberální socioekonomická politika stvořila středoevropskou novotu — režim „podmíněné péče“.

V jeho logice jsou ženy nuceny zastat rostoucí objem pečovatelské práce a prekarizovaných — špatně placených a bez obvyklých sociálních jistot — zaměstnání výměnou za mírný ekonomický postup v rámci systému, který je ovšem strukturálně nastavený proti nim. Jakýkoliv odpor vůči tomuto vystupňovanému vykořisťování žen se umlčuje vyvoláváním morální paniky vůči ideologii „genderu“, kterou neliberálové podněcují, aby z veřejné debaty vymýtili téma ženských práv a nerovnoprávného postavení žen ve společnosti.

Třídní rozměr

V Polsku, ve kterém porevoluční transformace vedla ke vzniku nejvyšších příjmových nerovností v celém regionu, má téma péče v rámci rodin důležitý třídní rozměr. Systém, jež se vyvíjí za neliberální vlády, lze nejlépe popsat jako „podmíněnou péči pro chudé, tržní řešení pro bohaté“ — to znamená, že ženy z vyšší a částečně i střední třídy se mohou vykořisťovatelské logice podmíněné péče vyhnout tím, že se opřou o — převážně opět na ženské práci postavený — sektor soukromé péče.

Nedotažené strukturální reformy rozpadajících se veřejných institucí vedly během vlády PiS k tomu, co novinář Łukasz Pawłowski nazývá „druhou vlnou privatizace“. V jejím důsledku příslušníci polské střední třídy stále častěji odhlašují své děti z veřejného školství, rozmáhá se trh se soukromou zdravotní péčí a strukturální nedostatky v systému veřejné péče o děti látají čím dál větší počty chův, au-pair a pečovatelek z řad migrantů.