V Polsku vyšli v listopadu demonstranti do ulic poté, co třicetiletá Izabela zemřela v nemocnici na sepsi a její plod zemřel v děloze. Tragická událost nastala jen devět měsíců po soudním rozhodnutí, jež potraty z důvodu poškození plodu prohlásilo za protiústavní. Neliberální vláda Práva a spravedlnosti (PiS) již dříve zásadně omezila nezávislost polské justice.

Aktivisté za práva žen se obávají, že kruté soudní rozhodnutí vystupňuje tlak na zdravotnický personál, aby ženám v komplikovaném těhotenství odpíral možnost potratu. Populační experti navíc předvídají, že verdikt ještě více stlačí už tak klesající porodnost. Průzkumy přitom již dlouhou dobu uvádějí, že polské ženy mají méně dětí, než by samy chtěly, jednak v důsledku tlaků tržního kapitalismu a jednak v důsledku neliberální proporodnostní politiky.

Cynické rozpory

Rozhodnutí striktně omezující potraty obnažuje cynické rozpory v samé podstatě neliberálních rodinných a demografických politických přístupů. Právě z toho důvodu se polští politici a skupiny prosazující boj proti potratům pokoušejí zbavit odpovědnosti za Izabelinu smrt argumentem, že se jednalo jen o tragickou nehodu, která není důsledkem vtělení jejich extrémních požadavků do platného práva.

Neliberální pravice v Polsku i Maďarsku se ostatně dostala k moci tím, že si osedlala sociální obavy, jež pramení z narůstající krize „sociální reprodukce“ — tedy z upadající schopnosti společnosti vytvářet a udržovat pevné vazby jak v rámci generací tak mezi nimi a poskytovat péči potřebným členům rodin. Během postupného nárůstu socioekonomických obav neliberální politické formace slíbily, že budou bránit „rodinné hodnoty“ — a rodinám životně důležitou podporu také skutečně poskytují. Právě tím se středoevropským neliberálním politickým silám podařilo za svým programem sešikovat i umírněné voliče.

Světová liberální levice se tomu snažila prozatím čelit převážně prezentováním popsané prorodinné ofenzívy jako nedílné součásti krajně pravicové reakce vůči dvojici vykonstruovaných nepřátel v podobě „genderu“ a „LGBT“. Ve střední Evropě však takováto strategie valné výsledky zatím nepřinesla.

V Polsku se jí sice podařilo sjednotit voliče opozice za obranou progresivních hodnot. Ale naopak se jí nepodařilo najít společnou řeč s těmi, pro něž vládní socioekonomická politika a diskurz zaměřený na rodinu přinesly skutečné zlepšení životní situace.

Svěží přístup

Neotřelý přístup k popsanému problému nabízí připravovaná kniha maďarské profesorky Évy Fodorové. Zjednodušující příběh o úspěšném tažení reakce proti požadavkům na zrovnoprávnění žen sama popisuje v mnohem pestřejších barvách a i díky tomu ukazuje, že přísliby neliberální politiky, nejsou naplněny ani podle jejich vlastních kritérií.

Fodorová tvrdí, že demografický experiment neliberální pravice mnohým ženám v některých ohledech krátkodobě opravdu pomohl. V Maďarsku měl podobu značného přísunu hotovosti rodinám s dětmi i půjček a hypotečních programů pro pracující rodiny. Vládní sociální politika stran FIDESZ a KDNP tedy ani tak neupevňovala model muže-živitele jako výrazně podporovala ty, kdo slaďují pečovatelskou práci s placeným zaměstnáním, a tedy zejména pracovité ženy z nižších vrstev.

Fodorová také nicméně ukazuje, že neliberální řešení krize sociální reprodukce právě na bedrech stále přetíženějších žen leží. Srovnáváním politických přístupů k postavení žen ve společnosti v různých zemích na velkém množství dat ukazuje, že neliberální socioekonomická politika stvořila středoevropskou novotu — režim „podmíněné péče“.

V jeho logice jsou ženy nuceny zastat rostoucí objem pečovatelské práce a prekarizovaných — špatně placených a bez obvyklých sociálních jistot — zaměstnání výměnou za mírný ekonomický postup v rámci systému, který je ovšem strukturálně nastavený proti nim. Jakýkoliv odpor vůči tomuto vystupňovanému vykořisťování žen se umlčuje vyvoláváním morální paniky vůči ideologii „genderu“, kterou neliberálové podněcují, aby z veřejné debaty vymýtili téma ženských práv a nerovnoprávného postavení žen ve společnosti.

Třídní rozměr

V Polsku, ve kterém porevoluční transformace vedla ke vzniku nejvyšších příjmových nerovností v celém regionu, má téma péče v rámci rodin důležitý třídní rozměr. Systém, jež se vyvíjí za neliberální vlády, lze nejlépe popsat jako „podmíněnou péči pro chudé, tržní řešení pro bohaté“ — to znamená, že ženy z vyšší a částečně i střední třídy se mohou vykořisťovatelské logice podmíněné péče vyhnout tím, že se opřou o — převážně opět na ženské práci postavený — sektor soukromé péče.

Nedotažené strukturální reformy rozpadajících se veřejných institucí vedly během vlády PiS k tomu, co novinář Łukasz Pawłowski nazývá „druhou vlnou privatizace“. V jejím důsledku příslušníci polské střední třídy stále častěji odhlašují své děti z veřejného školství, rozmáhá se trh se soukromou zdravotní péčí a strukturální nedostatky v systému veřejné péče o děti látají čím dál větší počty chův, au-pair a pečovatelek z řad migrantů.

Analytici zároveň ukazují, že i voliči PiS pomalu vyjadřují rozčarování nad stěžejní politikou strany, jíž jsou univerzální příspěvky na rodinu. Lidé je totiž přestávají považovat za dostatečnou kompenzaci upadající kvality a dostupnosti veřejných služeb.

Příčinou je vývoj na Západě

Evropská sociální demokracie by popsané neliberální středoevropské sociálně-demografické experimenty neměla přecházet s tím, že se jedná o vnitřní záležitost jednotlivých států. Měla by si přiznat, že jejich příčinou je vývoj na Západě.

Systémové nedoceňování sociální reprodukce a odliv investic od veřejných systémů péče o potřebné členy rodin je důsledkem desítek let neoliberální politiky. A je celoevropským tématem. V bohatších západních zemích to vedlo ke zvýšené závislosti na pečovatelkách z řad migrantek, jimiž jsou z velké části právě ženy ze střední a východní Evropy, jež jsou ochotny pracovat za prekérních podmínek.

Nikoho by nemělo překvapovat, že uvedená strategie záplatování západních deficitů v systému veřejné péče, postavená na využívání regionálních nerovností v rámci Evropské unie, jen prohloubila už tak nepříznivou sociální situaci v ekonomicky slabších zemích Unie. Největší odliv lékařských odborníků v rámci Evropské unie dnes zaznamenávají země střední a východní Evropy; a čísla jsou ještě vyšší než v případě pečovatelek.

Někteří středoevropští představitelé progresivní levice spatřují naději v otevírání svých vlastních států imigraci. Ale další přenášení deficitu v systémech veřejné péče bez jejich celkového přehodnocení v rámci celé Evropské unie žádné magické řešení neskýtá: pouze by přenášelo totožné strukturální nerovnosti, jímž čelí migrující pracovníci z východu Evropské unie na jejím západě, dál — na migranty a migrantky ze zemí s ještě tíživější sociálně-ekonomickou situací.

Nová příležitost

Skutečnost, že ženy ve střední Evropě jsou vystaveny čím dál cyničtější, vykořisťovatelské a vnitřně rozporuplné neliberální rodinné politice, představuje pro sociální demokraty vynikající příležitost. Velké množství energie se vynakládá na obhajobu „koncepce genderu“ proti morální panice účelově vyvolávané neliberálními politickými silami. Ale politické koncepce nejsou účelem samy o sobě, mělo by se s nimi zacházet spíše jako s kritickými nástroji pro pochopení žitých zkušeností. A potom mluvit jazykem, který vede k politickému cíli.

Právě s použitím jemnějších metod genderové analýzy lze prokázat, že neliberální sociálně-demografická politika představuje v celkovém součtu pro ženy zátěž. Sociální demokraté z toho mohou odvodit politickou koncepci, která by jim umožnila znovu získat středoevropské ženy pro svůj program.

Z originálu Can the crisis of social reproduction bring the demise of central-European illiberals? původně vydaného Social Europe Journal přeložil Petr Bittner. V DR text vychází s podporou Friedrich Ebert Stiftung Praha.