Letos v květnu jsme v textu Dívka bez hranic zemřela popsali příběh Anety Nely Kulhánkové, dívky s hraniční poruchou osobnosti, která v březnu spáchala sebevraždu.

Na Anetině zhoršujícím se psychickém stavu se podepsaly dvě události: Pandemie a s ní související omezení jejích oblíbených aktivit. A dále pak lednová hospitalizace v Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, mezi klienty známé jako „Karlák“ — podle adresy fakultní nemocnice, která se nachází na Karlově náměstí v Praze.

Krátce poté, co v lednu nastoupila do léčebny, začala mít Aneta problémy s přítelem. Na sociální sítě napsala, že skočí pod vlak. Její matka Martina Kulhánková proto napsala psychiatrovi z kliniky e-mail, ať na ni dají pozor, jelikož vysílá znepokojivé signály.

„Ještě mi stihla od spolupacientky zavolat, že jí sebrali věci a převážejí ji na uzavřené oddělení — a že nechápe, co se děje,“ vzpomíná Martina. Skrze soud nemocnice na Anetu uvalila detenci. Na uzavřené oddělení číslo 1 si s ní pak přišel promluvit psychiatr Jakub Albrecht.

„Nemůžu vědět, co mu řekla Aneta. Vím však, že se nepohodli. Vyčítal jí, že fotky z léčebny sdílela na Instagramu, načež ji údajně osočil, že si z léčby dělá srandu a shazuje jeho autoritu. Hlavně jí ale oznámil, že končí s elektrošoky, protože to nemá význam,“ líčí Martina. Po dvou dnech Anetu převezla sanitka za přítomnosti policie do Bohnic. Teprve tehdy dala nemocnice matce vědět, co se s její dcerou děje.

„Šla tam dobrovolně a nakonec tam byla jak v kriminále. Jenom proto, že jí bylo zle. Dva měsíce žila s pocitem, že ji zdravotníci potrestali, místo, aby jí pomohli. To, že nedokončili terapii elektrošoky, ji podlomilo,“ vysvětluje Martina. Poslední dva měsíce života Aneta opakovala, že jí už stejně nikdo nepomůže…

Odbornice z oboru psychiatrie, s nimiž jsme během práce na tomto textu hovořili, uvedly, že elektrokonvulzivní terapie nebývá v případě léčby hraniční poruchy osobnosti efektivní a že by Anetě opravdu nejspíše nepomohla. To však Anetě ošetřující lékař buď nevysvětlil, anebo ne tak, aby to pochopila.

Jestli se chci zabít, tak někde jinde

V květnu tohoto roku Martina popsala Anetinu zkušenost s Psychiatrickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice na svém instagramovém profilu Život na houpačce, kde se snaží šířit osvětu o hraniční poruše osobnosti. Pod příspěvkem se objevily komentáře dvou dívek, které měly s klinikou podobné zkušenosti.

„Sestry mi říkaly, ať jdu pracovat do uranových dolů, abych měla důvod chtít se zabít. Nebo mi říkaly, že jestli se chci zabít, tak někde jinde, protože nechtějí jít do vězení,“ popsala pod příspěvkem dívka jménem Anika (její jméno redakce na přání změnila).

Rozhodli jsme se proto negativní zkušenosti pacientů s Psychiatrickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice sesbírat. Na tento záměr na svém Instagramu upozornily Martina a Značka Kačka, která pro psychiatrické pacienty vytváří terapeutické deníky. Vedle toho jsme zveřejnili výzvu ve facebookové skupině Život s hraničářem a oslovili i své kontakty mezi psychiatrickými pacienty.

Ozvala se desítka respondentů, převážně mladých žen s hraniční poruchou osobnosti. Většina z nich byla hospitalizovaná na oddělení číslo 1 pro akutní případy, špatné zkušenosti však měli respondenti i s oddělením číslo 3 pro poruchy příjmu potravy nebo se stacionářem pro adolescenty. Redakce má k dispozici propouštěcí zprávy většiny z nich.

Zkušenosti respondentů vykazují podobné rysy. Jde především o nepříjemný a neochotný personál, který deprese či panické ataky pacientů zlehčoval. Psychický stav mnoha z nich se po hospitalizaci zhoršil.

Špatné zkušenosti s léčebnami má mnoho psychiatrických pacientů napříč republikou. Psychiatrická klinika Všeobecné fakultní nemocnice je však nejstarší psychiatrickou klinikou u nás a působí na ní mnoho uznávaných osobností české psychiatrie.

Její přednosta, Martin Anders, někdejší předseda České psychiatrické společnosti, se k tématům psychiatrie a duševního zdraví pravidelně vyjadřuje v médiích. Jako vedoucí oddělení číslo 3 pro poruchy příjmu potravy zde pracuje Hana Papežová, která stejně jako Anders působí ve vládou zřízené Odborné radě pro odbornou garanci strategie reformy psychiatrické péče.

Právě na působení „zkušených profesionálů vyškolených ve své odbornosti a komunikačních dovednostech“ a na „aktivní zapojení kliniky do projektů Reformy psychiatrické péče“ se koneckonců v reakci na dotazy Deníku Referendum, co znamenají stížnosti pacientů, odvolává i klinika.

Když jsem sestru naštvala, přikurtovali mě fakt hodně

Anika, kterou sestry „posílaly“ do uranových dolů, byla na klinice na Karlově náměstí hospitalizovaná před dvěma lety. Léčí se s hraniční poruchou osobnosti, poruchou příjmu potravy a obsedantně-kompulzivní poruchou. Jako čerstvě osmnáctiletá se nechala dobrovolně hospitalizovat na oddělení pro poruchy příjmu potravy.

„Panovala tam dost demotivující atmosféra. Krch nám přednášel o tom, že jóga je blbost a že vegetariáni blbnou s jídlem. Nutili mě jíst maso,“ shrnuje Anika. Na mysli má Františka Krcha, který je považován za odborníka na poruchy příjmu potravy.

Jelikož ji sužovaly sebevražedné myšlenky, po týdnu ji přeřadili na oddělení číslo 1. „Tam už neprobíhaly žádné terapie a často mi střídali léky, vyzkoušela jsem jich tak devět. Hrozně to tam smrdělo a lidi tam křičeli,“ líčí váhavým hlasem.

„Několikrát jsem si tam ublížila. A tak mě začali kurtovat. Když jsem sestru naštvala, přikurtovali mě fakt hodně. V důsledku pro mě pak bylo těžký si neublížit, kdykoli jsem k tomu měla příležitost. Jedné sestry jsem se vyloženě bála. Říkala mi třeba, že si na mě vezme vařečku. Byla jsem ráda, když měl směnu někdo hodnej,“ vypráví se sklopenýma očima.

Personál zastával názor, že by se spolu pacienti neměli přátelit: „Seděla jsem s kamarádkou na její posteli, když do pokoje vešel doktor. Zařval na mě, ať okamžitě slezu, že to tu není žádnej lesbickej koutek.“

Řešení problémů pak podle respondentů personál nechával na pacientech. „Když měl někdo panickou ataku, dali mu injekci, ale nechávali na nás, abychom s ním zůstali a rozdýchávali to s ním. Jedna paní se pokálela a sestra nechala na nás, abychom to uklidili,“ podotýká Anika.

Za celé dva měsíce se podívala ven jednou, a to na „dvoreček“, kde se dalo akorát chodit dokola nebo hrát pétanque. Jinak kreslila, ležela, hrála s ostatními pexeso... „Stejně jsem byla hodně zalékovaná, úplně mimo. Ani jsem nebrečela, byla jsem úplně otupělá,“ shrnuje.

Když jí po dvou měsících převezli do Bohnic, ani si nepamatovala, kdo u ní byl před dvěma dny na návštěvě. „Jsem si ale jistá, že mi hospitalizace na Karláku nepomohla. Odcházela jsem s pocitem, že nemám právo na to, aby mi bylo špatně,“ uzavírá.

Brali nás jako věci — tady máš léky a běž

Natálie, která se léčí s hraniční poruchou osobnosti, se na oddělení číslo 1 nechala dobrovolně hospitalizovat po pokusu o sebevraždu na začátku roku 2019. „Po příjezdu jsem několik minut brečela v posteli. Nikdo na to nereagoval, jenom pacientka,“ kroutí nevěřícně hlavou dnes jednadvacetiletá žena.

Oddělení popisuje jako „konfliktní prostředí plné nepochopení“. „Většina lidí nechápala, proč jsou na ně sestry či bratři nepříjemní, když si chtějí jenom domluvit návštěvu. Kamarádku seřvali za to, že si sedla ke mně na postel. Ona přitom byla zřejmě psychotická a v důsledku chování personálu se bála, že jí sestry chtějí ublížit. Musela jsem ji přesvědčovat, že ji tam nikdo nechce zabít,“ vyjmenovává.

„Nikdo se nás neptal, jak nám je. Brali nás jako věci — tady máš léky a běž,“ glosuje Natálie. Od začátku žádala o vegetariánskou stravu. Dočkala se jí až v desátý, tedy poslední den své hospitalizace: „Takže jsem pořád řešila jídlo, což mi jen přihoršilo.“

Jen jednou přišel pán se psy

Vendy, která se léčí s hraniční poruchou osobnosti, měla vloni na podzim psychotickou epizodu. Měla vidiny muže, který ji nutil, aby si ubližovala. Psychiatrička jí proto v říjnu doporučila, aby se nechala hospitalizovat na „Karláku“.

Po dvě noci byla hospitalizovaná na oddělení číslo 1, ale poté ji — osmnáctiletou středoškolačku — přeřadili z kapacitních důvodů na gerontooddělení. „Žádná terapie, nic. Jen ráno rozcvička a jednou teda přišel pán se psy poté, co jsme si stěžovaly, že tam není co dělat... S lékařem jsem za celou dobu mluvila jednou. Benzáky do mě cpali třikrát denně, k tomu tři druhy antipsychotik a prášky na spaní. Co všechno jsem brala, jsem se dozvěděla až z propouštěcí zprávy,“ shrnuje Vendy svůj týdenní pobyt.

„Opravdu jsme stála o pomoc. Potřebovala jsem nastavit léky. Jenže oni to udělali nechutným způsobem. Trvalo měsíc, než jsem si na léky zvykla. Měsíc mi bylo špatně,“ vysvětluje.

Pokud léčba vypadá takhle, to se radši zabiju

Adél, též s hraniční poruchou osobnosti, na psychiatrickou kliniku převezli nedobrovolně vloni v březnu poté, co se zhroutila u psychiatričky. „Hned po příjezdu mi dali rivotril, a to se slovy‚ aby byl pobyt tady příjemnější,“ vzpomíná. Ihned jí sebrali telefon, takže nemohla dát nikomu vědět, co se stalo.

„Cítila jsem se tam jako podčlověk. Chovali se k nám, jako bychom byli jen další blázni, co je otravují. Z lidí, kteří na tom byli špatně i mentálně, si zdravotní bratři dělali srandu,“ vypráví Adél tlumeným hlasem. S lékařem mluvila za týden hospitalizace „třikrát tři minuty“.

„Předtím jsem zvažovala, že bych se nechala hospitalizovat dobrovolně. Ale pokud léčba vypadá takhle, to se radši zabiju,“ vrtí hlavou.

Deprese je vymyšlená, židi za holocaustu ji neměli

Pro Antonii, též s hraniční poruchou osobnosti, znamenal konec roku 2018 jedno z nejtěžších období života. Nějak fungovala, chodila do práce, ale dost se sebepoškozovala. Jedné prosincové noci se v „momentu slabosti“ ozvala kamarádkám, které za ní hned přijely. Zhrozené řeznými ranami, které si způsobila, ji přesvědčily, aby s nimi jela na šití na pohotovost Všeobecné fakultní nemocnice.

„Po šití mě záchranáři vyzvali, ať s nimi jdu do auta, že mě vezmou na pozorování, ale že za půl hodiny mě vrátí kamarádkám,“ líčí Antonie. Ve skutečnosti ji převezli na jiné oddělení, načež se zeptali: „Tak co chcete na spaní?“

Antonie se nedobrovolně ocitla na oddělení číslo 1. Okamžitě jí zabavili telefon, takže nemohla dát nikomu vědět, co se děje. „Pacienti se probouzeli a pořvávali. Jedna žena nepřestávala křičet, že všechny děti jsou mrtvý. Jiná žena dostala záchvat, tak ji přikurtovali. Rozhodně to nebylo vhodné místo na reflexi toho, co se mi stalo a jak se s tím vyrovnat. Hlavně se mnou nikdo nekomunikoval o tom, co se děje a jak dlouho tam budu,“ popisuje Antonie.

Druhý den s ostatními absolvovala rozcvičku — jediný bod programu. Hned odpoledne ji pak bez doporučení následné péče pustili domů.

V lednu si ublížila znovu. Spolubydlící proto zavolal sanitku, která ji opět odvezla do Všeobecné fakultní nemocnice. Na oddělení číslo 1 se s ní opět nikdo nebavil. Pouze ji prý seřvali, když se pokoušela se zafáčovanýma rukama osprchovat od krve. „Následující den jsem skládala puzzle Big Benu, nebylo tam co jinýho dělat… Vedle ležela holka se sebevražednými tendencemi. Nemohla usnout a začala padat z postele. Sestry se ji proto snažily přikurtovat, pobouřené, že mají práci navíc,“ vypráví Antonie.

Zatímco sestry pacientku kurtovaly, mluvily o tom, „že deprese je vymyšlená, že židé za holocaustu deprese neměli a že jestli nechce žít, má jít na dětskou onkologii a říct to do očí nemocným dětem.“

Po dvou nocích Antonii bez jakýchkoliv užitečných informací opět propustili domů. „Odnesla jsem si z toho pocit, že si nemůžu dovolit být v háji, pokud péče vypadá takhle,“ uzavírá.

Lékař mi odvětil, že mám vyhladovělý mozek

Irena (na přání respondentky neuvádíme její skutečné jméno) se nechala hospitalizovat s anorexií na oddělení číslo 3 pro poruchy příjmu potravy na přelomu let 2013 a 2014. Strávila tam dva měsíce.

Veškeré pacientky — bulimičky i anorektičky, sedmdesátikilové i dvacetikilové — měly totožný program i jídelníček. Jediný rozdíl spočíval v tom, že ty s nízkým BMI dostávaly k jídlu přídavky. „Každá z nás se tam přitom ocitla z jiné příčiny. Některá toužila být hubená, jiná — třeba já — se nenáviděla a chtěla se hladem zabít. Když jsem se to lékaři snažila vysvětlit, odvětil mi, že to říká každá anorektička a že mám vyhladovělý mozek… Byly jsme pro ně jen čísla v pořadníku,“ líčí.

Terapie na oddělení probíhaly jednou týdně ve skupině o dvaceti lidech. Irena se dostala ke slovu těsně před koncem pobytu: „Terapeut se mě zeptal, jak se mám, a já řekla, že špatně.“ Léčba tak spočívala především v dohledu nad stravováním pacientů: „Musely jsme vylízat i víčko od jogurtu. Po každým jídle jsem brečela. Myslela jsem na to, že až přijdu domů, všechno zhubnu, i kdybych nebyla tlustá. Na truc,“ vysvětluje Irena.


I přesto měla Irena ze svého propuštění hrůzu. Věděla, jak těžké pro ni bude se znovu zapojit do společnosti — a hlavně, že nebude jíst. O svém propuštění se přitom dozvěděla teprve tři dny předem. Pořezala se a svěřila se sestře, že neví, co bude po propuštění dělat. Nato za Irenou přišel lékař: „Přeci nechceš, abychom tě zavřeli do izolace nebo abychom šli do vězení. Takže si vezmeš prášek na uklidnění a přestaneš blbnout.“

Irena se stáhla do sebe a řezala se dál. V její propouštěcí zprávě stojí, že nemocnici opouští stabilizovaná a bez sebepoškozovacích tendencí…

Na klinice Irena přibrala deset kilo. Do půl roku od hospitalizace však třináct zhubla. Následně ji hospitalizovali na jednotce intenzivní péče.

Nedostatečná psychiatrická péče je systémový problém

Řada věcí, na něž si pacientky stěžují, je v psychiatrii standardem. „Než začnou fungovat léky, které pacienti s hraniční poruchou osobnosti berou trvale, zabere to měsíc. V nemocnici proto dostanou benzodiazepiny nebo rivotrily, dokud jim nezaberou ostatní léky. Je to tak v pořádku,“ vysvětluje pro kontext psychoterapeutka Eliška Hrbková.


Že pacientky, které nám svěřily své zkušenosti, nedostaly psychoterapii a nemluvily s lékařem? „To je realita psychiatrie. V Bohnicích pracuje víc zdravotníků, než kolik stanovují tabulky — a stejně mají na každého pacienta maximálně deset minut. S psychoterapií se počítá především v ambulantní péči,“ dodává.

Psychiatrička Elena Křivková doplňuje, že nedostatek terapií na uzavřených odděleních souvisí s tím, že mnoho akutních pacientů není ve stavu, kdy by terapii zvládli a „pobrali“. „Aby se do takového stavu dostali, potřebují nicméně podpůrné prostředí,“ dodává.

Psychiatrička Kateřina Duchoňová zase vysvětluje, že různá omezení mají také svou logiku: „Akutně sebevražední pacienti nebo lidé na hraně psychózy u sebe často nesmějí mít žiletky, pásky nebo i nabíječky, aby se jimi neškrtili. Může se jim odebrat telefon, aby si třeba nevolali záchranku nebo policii, což občas dělají třeba lidé s bludy. Personál však musí s pacientem o každém takovém omezení mluvit a srozumitelně mu jej vysvětlit.“

Připouští, že stížnosti na arogantní přístup personálu na klinice Všeobecné fakultní nemocnice si vyslechla i od svých pacientů. „Ale občas mám pocit, že si stěžují snad na každou léčebnu,“ dodává.

Je to tedy tak, že výpovědi pacientek nemají váhu? Jsou zkreslující? S výjimkou Antonie mají všechny naše respondentky zkušenosti i s jinými nemocnicemi a všechny se shodují, že z jejich srovnání vychází Psychiatrická klinika Všeobecné fakultní nemocnice jednoznačně nejhůře.

„Kontakt s hraničními pacienty je někdy náročný, jelikož jsou zahlcení negativními emocemi. Někdy proto mohou reakce zdravotníků vnímat citlivě a reagovat způsobem, který zase nezvládá zdravotník. Zdravotník by se s tím ale měl popasovat a reagovat v klidu. Může tím pacienta zároveň učit vhodným reakcím. Kolečko vyhrocených reakcí pacienta jen utvrdí v špatných emocionálních vzorcích,“ vysvětluje Křivková. Dříve přitom podle ní v psychiatrii převládal přístup, že na hraniční pacienty je třeba přísnost.

Právě kvůli negativním zkušenostem s lékařským personálem ale iniciovali hraniční pacienti vznik odborné skupiny, která dnes zdravotníky učí, jak s hraničními pacienty zacházet.


„Pokud personál neví, jak s hraničními pacienty zacházet, může se stát, že svým způsobem komunikace pacienta traumatizuje. Pokud byly pacientky spokojenější třeba v Bohnicích, je to pravděpodobně proto, že tam už se na akutní bázi rozšířily vhodné postupy,“ doplňuje Hrbková, která v odborné skupině působí.

Duchoňová pak upozorňuje na systémový problém akutního nedostatku personálu: „Proto je na psychiatrii nedostatek psychoterapií. Proto je na jednom oddělení mnoho lidí s různými diagnózami a péče o ně není individualizovaná. A nevhodné chování personálu může vyplývat ze syndromu vyhoření.“

Odbornice zároveň podotýkají, že hospitalizace nemají představovat páteř psychiatrické péče. „Zvláště hraniční pacienti potřebují především včasnou ambulantní péči. V nemocnicích trpí. Lůžková péče se zkracuje, protože dlouhodobá hospitalizace zpravidla nikomu nepomůže. Jenže ambulantní péče, která měla přijít spolu se zkrácením hospitalizací, zůstává nedostatečná,“ uzavírá Hrbková.

Asi nikde jsem se necítila tak malinká

Psychiatrická klinika Všeobecné fakultní nemocnice se k popsaným případům odmítla vyjádřit s odkazem na lékařské tajemství. Mluvčí kliniky Marie Heřmánková zároveň podotkla, že pacienti mají možnost poskytnout zařízení zpětnou vazbu formou dotazníku spokojenosti, případně se obrátit na nemocničního ombudsmana.

„Upřímně řečeno jsem byla fakt šťastná, že jsem odtamtud vypadla a nechtěla jsem nic řešit, prostě jsem chtěla pryč a už nikdy o Karláku neslyšet. A hlavně jsem ani nevěděla, že taková možnost je, nikdo zpětnou vazbu na můj pobyt nechtěl, nikdo se neptal. Kdyby se někdo zeptal, tak rozhodně řeknu, co se mi nelíbilo, ale sama se ozvat bohužel neumím,“ vysvětluje Adél, proč svou nespokojenost s nemocnicí neřešila.

O existenci dotazníku spokojenosti nebo institutu nemocničního ombudsmana netušili ani ostatní respondenti. „A i kdybych se o tom dozvěděla, tak by mi to přišlo jako boj s větrnými mlýny. Není to jenom o nedůvěře v systém. Jako člověk, který trpí duševním onemocněním v podstatě od dětství bych to asi prostě neudělala. Mnohokrát jsem byla zdiskreditovaná kvůli stigmatu a předsudku, že zkrátka nejsem věrohodný zdroj,“ podotýká Antonie. „A asi nikdy jsem se necítila tak malinká jako právě na Karláku.“