Letos v květnu jsme v textu Dívka bez hranic zemřela popsali příběh Anety Nely Kulhánkové, dívky s hraniční poruchou osobnosti, která v březnu spáchala sebevraždu.

Na Anetině zhoršujícím se psychickém stavu se podepsaly dvě události: Pandemie a s ní související omezení jejích oblíbených aktivit. A dále pak lednová hospitalizace v Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, mezi klienty známé jako „Karlák“ — podle adresy fakultní nemocnice, která se nachází na Karlově náměstí v Praze.

Krátce poté, co v lednu nastoupila do léčebny, začala mít Aneta problémy s přítelem. Na sociální sítě napsala, že skočí pod vlak. Její matka Martina Kulhánková proto napsala psychiatrovi z kliniky e-mail, ať na ni dají pozor, jelikož vysílá znepokojivé signály.

„Ještě mi stihla od spolupacientky zavolat, že jí sebrali věci a převážejí ji na uzavřené oddělení — a že nechápe, co se děje,“ vzpomíná Martina. Skrze soud nemocnice na Anetu uvalila detenci. Na uzavřené oddělení číslo 1 si s ní pak přišel promluvit psychiatr Jakub Albrecht.

„Nemůžu vědět, co mu řekla Aneta. Vím však, že se nepohodli. Vyčítal jí, že fotky z léčebny sdílela na Instagramu, načež ji údajně osočil, že si z léčby dělá srandu a shazuje jeho autoritu. Hlavně jí ale oznámil, že končí s elektrošoky, protože to nemá význam,“ líčí Martina. Po dvou dnech Anetu převezla sanitka za přítomnosti policie do Bohnic. Teprve tehdy dala nemocnice matce vědět, co se s její dcerou děje.

„Šla tam dobrovolně a nakonec tam byla jak v kriminále. Jenom proto, že jí bylo zle. Dva měsíce žila s pocitem, že ji zdravotníci potrestali, místo, aby jí pomohli. To, že nedokončili terapii elektrošoky, ji podlomilo,“ vysvětluje Martina. Poslední dva měsíce života Aneta opakovala, že jí už stejně nikdo nepomůže…

Odbornice z oboru psychiatrie, s nimiž jsme během práce na tomto textu hovořili, uvedly, že elektrokonvulzivní terapie nebývá v případě léčby hraniční poruchy osobnosti efektivní a že by Anetě opravdu nejspíše nepomohla. To však Anetě ošetřující lékař buď nevysvětlil, anebo ne tak, aby to pochopila.

Jestli se chci zabít, tak někde jinde

V květnu tohoto roku Martina popsala Anetinu zkušenost s Psychiatrickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice na svém instagramovém profilu Život na houpačce, kde se snaží šířit osvětu o hraniční poruše osobnosti. Pod příspěvkem se objevily komentáře dvou dívek, které měly s klinikou podobné zkušenosti.

„Sestry mi říkaly, ať jdu pracovat do uranových dolů, abych měla důvod chtít se zabít. Nebo mi říkaly, že jestli se chci zabít, tak někde jinde, protože nechtějí jít do vězení,“ popsala pod příspěvkem dívka jménem Anika (její jméno redakce na přání změnila).

Rozhodli jsme se proto negativní zkušenosti pacientů s Psychiatrickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice sesbírat. Na tento záměr na svém Instagramu upozornily Martina a Značka Kačka, která pro psychiatrické pacienty vytváří terapeutické deníky. Vedle toho jsme zveřejnili výzvu ve facebookové skupině Život s hraničářem a oslovili i své kontakty mezi psychiatrickými pacienty.

Ozvala se desítka respondentů, převážně mladých žen s hraniční poruchou osobnosti. Většina z nich byla hospitalizovaná na oddělení číslo 1 pro akutní případy, špatné zkušenosti však měli respondenti i s oddělením číslo 3 pro poruchy příjmu potravy nebo se stacionářem pro adolescenty. Redakce má k dispozici propouštěcí zprávy většiny z nich.

Zkušenosti respondentů vykazují podobné rysy. Jde především o nepříjemný a neochotný personál, který deprese či panické ataky pacientů zlehčoval. Psychický stav mnoha z nich se po hospitalizaci zhoršil.

Špatné zkušenosti s léčebnami má mnoho psychiatrických pacientů napříč republikou. Psychiatrická klinika Všeobecné fakultní nemocnice je však nejstarší psychiatrickou klinikou u nás a působí na ní mnoho uznávaných osobností české psychiatrie.

Její přednosta, Martin Anders, někdejší předseda České psychiatrické společnosti, se k tématům psychiatrie a duševního zdraví pravidelně vyjadřuje v médiích. Jako vedoucí oddělení číslo 3 pro poruchy příjmu potravy zde pracuje Hana Papežová, která stejně jako Anders působí ve vládou zřízené Odborné radě pro odbornou garanci strategie reformy psychiatrické péče.

Právě na působení „zkušených profesionálů vyškolených ve své odbornosti a komunikačních dovednostech“ a na „aktivní zapojení kliniky do projektů Reformy psychiatrické péče“ se koneckonců v reakci na dotazy Deníku Referendum, co znamenají stížnosti pacientů, odvolává i klinika.

Když jsem sestru naštvala, přikurtovali mě fakt hodně

Anika, kterou sestry „posílaly“ do uranových dolů, byla na klinice na Karlově náměstí hospitalizovaná před dvěma lety. Léčí se s hraniční poruchou osobnosti, poruchou příjmu potravy a obsedantně-kompulzivní poruchou. Jako čerstvě osmnáctiletá se nechala dobrovolně hospitalizovat na oddělení pro poruchy příjmu potravy.

„Panovala tam dost demotivující atmosféra. Krch nám přednášel o tom, že jóga je blbost a že vegetariáni blbnou s jídlem. Nutili mě jíst maso,“ shrnuje Anika. Na mysli má Františka Krcha, který je považován za odborníka na poruchy příjmu potravy.

Jelikož ji sužovaly sebevražedné myšlenky, po týdnu ji přeřadili na oddělení číslo 1. „Tam už neprobíhaly žádné terapie a často mi střídali léky, vyzkoušela jsem jich tak devět. Hrozně to tam smrdělo a lidi tam křičeli,“ líčí váhavým hlasem.

„Několikrát jsem si tam ublížila. A tak mě začali kurtovat. Když jsem sestru naštvala, přikurtovali mě fakt hodně. V důsledku pro mě pak bylo těžký si neublížit, kdykoli jsem k tomu měla příležitost. Jedné sestry jsem se vyloženě bála. Říkala mi třeba, že si na mě vezme vařečku. Byla jsem ráda, když měl směnu někdo hodnej,“ vypráví se sklopenýma očima.