↗

Během pandemie jsou návštěvy psychiatrických léčeben zakázané, vycházky jsou omezené nebo úplně zapovězené. Stejně tak pacienti nemohou jezdit v průběhu léčby na víkend domů, takže si nemohou ověřit svůj pokrok v prostředí reálného světa. Ilustrace OECD

Když bývala Veronika Saforková jako dítě nemocná, matka jí na lžičce dávala kapku Alpy rozpuštěnou na kostce cukru. Veronika na to zavzpomínala o pár let později, když jako osmnáctiletá spatřila láhev Alpy na poličce v koupelně své kamarádky.

„Tehdy ještě Alpa mívala pětasedmdesát procent alkoholu. Deset minut jsem na ni zírala a přemýšlela, zda se napít… Pálilo to jako čert, takže jsem ji zapíjela colou. Pocítila jsem uvolnění, horko na vnitřnostech. A najednou bylo všechno jedno. Tam to začalo…“ popisuje třicetiletá žena.

Temné vlasy a gotické oblečení svého mladšího já vyměnila za zrzavý přeliv a bílé tričko se žlutým papouškem a květinami. Následky deseti let, během nichž hledala úlevu od sebenenávisti v alkoholu, však převléknout nebo přebarvit nemůže. Palec na levé ruce, kterou si před rokem a půl pořezala, dodnes necítí.

„V poslední fázi jsem už alkohol vnímala jako sebepoškozování, jako žiletku. Při každé cestě do drogerie pro velkou Alpu jsem přemýšlela o tom, že to je naposled, že už to mý játra nedaj, že umřu,“ vzpomíná Veronika na dva roky, během nichž spala ve vaně a živila se polotovary z online obchodu Rohlík, neschopná opustit svůj byt za jiným účelem než za koupí alkoholu.

Na sebevraždu myslela půl roku. A pak se o ni pokusila. Žiletky měla koupené dva měsíce dopředu. Do každého dne se probouzela s myšlenkou, že už to udělá. „Ač jsem tehdy byla přesvědčená, že to myslím vážně, zpětně svůj pokus o sebevraždu považuju za demonstrativní volání o pomoc. Po léčebně v brněnských Černovicích jsem sama pokukovala, ale bála jsem se, že mě nevezmou, když nemám potvrzení od lékaře,“ připouští.

Policisté do jejího bytu vtrhli krátce poté, co si podřezala žíly. Veroničiny sestry ji totiž nahlásily jako nezvěstnou. Do psychiatrické léčebny v Černovicích nastoupila v listopadu 2019. Když koronavirová pandemie prosákla do České republiky, měla před zkouškami z protialkoholního.

„Telefony jsme měli zakázané a zprávy moc nesleduju. Stresuje mě to. Sice jsme vnímali, že se něco děje, ale v bublině oddělení jsme neměli tušení, jak vážné to je. Pravdu nám do poslední chvíle neřekli ani lékaři,“ popisuje Veronika. Že jejich oddělení zavřou, se dozvěděla teprve dva dny předem — od přátel z jiného oddělení.

↗

Z původních třiceti pacientů se do léčebny po karanténě vrátili čtyři. Mezi nimi i Veronika. Foto Archiv VS

„Chuť na alkohol jsem už neměla. Měla jsem ale strach, že se do léčebny nebudu chtít vrátit. Nebo že pak budu muset začít celou léčbu od začátku,“ vysvětluje Veronika. Dopadlo to tak, že se klienti mohli do léčby vrátit po rozvolnění vládních nařízení, a mohli pokračovat tam, kde skončili. Nebylo jich však mnoho. Z původních třiceti pacientů se po šesti týdnech vrátili čtyři.

Odříznutí od vnějšího světa

Závislostem se někdy přezdívá nemoc z izolace. Osamělost u lidí závislostním chováním výrazně zvyšuje riziko relapsů, tedy porušení abstinence. Adiktolog Michal Miovský v únoru pro server iDnes prohlásil, že během pandemie se zpět do závislosti propadla asi třetina abstinujících. Podle statistik Národního ústavu pro duševní zdraví přitom platí poruchy spojené s užíváním alkoholu už tak za vůbec nejčastější příčinu hospitalizací na psychiatrii. Mluvíme tedy o vážném problému.

„Pandemie je zkouška motivace pacientů. Kladou si otázku, zda má v této době vůbec smysl pokoušet se o léčbu. Někteří se rozhodnou léčbu ukončit a odejdou. Jiní to berou jako výzvu — když se podmínkám naučí čelit, pomůže jim to v životě. Závislost koneckonců zpravidla znamená, že se něčemu vyhýbáme,“ popisuje psycholog a psychoterapeut Stanislav Milotinský, který pracuje na oddělení závislostí v pražských Bohnicích.

Během pandemie jsou návštěvy psychiatrických léčeben zakázané, vycházky jsou omezené nebo úplně zapovězené. Stejně tak pacienti nemohou jezdit v průběhu léčby na víkend domů, takže si nemohou ověřit svůj pokrok v prostředí reálného světa. Omezeně fungují i stacionáře a skupinové terapie.

Jak upozorňuje Milotinský, stává se navíc, že chod oddělení omezí koronavirová nákaza. Stačí, aby se objevil jediný pozitivní případ, a část budovy musí do karantény. Důsledkem je omezení příjmu nových pacientů a tím pádem snížená dostupnost péče.

Pandemie jako život schizofrenika

„Někteří zaměstnanci onemocní, jiní zůstávají doma s dětmi. A někteří klienti se mezitím zhoršují,“ vysvětluje na úvod našeho setkání sociální pracovnice Natalia Šramková z Centra duševního zdraví na Praze 9.

Rychle mi vaří kávu, dohodne pár rozhovorů se zaměstnanci a uhání za pacientem s duální diagnózou: schizofrenie a drogová závislost. Během pandemie se ke drogám vrátil. „Je korona, co mám jinýho dělat?“ ptává se jí řečnicky.

Jiný její klient je rok hospitalizován v Bohnicích. Už se rýsovalo jeho propuštění a nástup do chráněného bydlení… Jenže schůzky pro zájemce o chráněné bydlení byly kvůli koronaviru zrušeny a nováčkům se chráněné bydlení zcela uzavřelo. Klient upadl zpět do depresí. Další úzkostná klientka v důsledku svého děsu z opouštění domu během pandemie uvěřila, že se koronavirem nakazila její fenka. Radši ji tedy svěřila kamarádce.

Centra duševního zdraví představují páteř dlouholeté snahy o reformu české psychiatrické péče, jejímž hlavním cílem je omezit hospitalizace a poskytovat psychiatrickou péči primárně formou podpůrných terénních služeb. „Jsme zvyklí chodit s klienty třeba do kavárny, věnovat se volnočasovým aktivitám. Takže teď hledáme alternativy. Včera jsem byla s klientem na kole,“ popisuje rozvážným hlasem tmavovlasá psychiatrická sestra Kristýna Šindelářová.

Veškeré aktivity však mohou probíhat výhradně individuálně. „My přitom za normálních okolností chceme, aby se klienti zařazovali do komunity lidí. Spolupracujeme s organizacemi, které pro ně pořádají společné výlety. A teď jsme často jediní, koho naši klienti vídají. V důsledku jsou na nás více fixovaní — a to není dobře. Spousta z nich nemá práci. Někteří jen přežívají v nemocnici. Vše se zpomalilo,“ pokračuje. Také jim teď přibylo geriatrických pacientů s demencí či bludy — což Šindelářová přičítá jejich izolaci.

„Obecně se klienti stáhli víc do sebe. A někteří se ze strachu před nákazou nechtějí vůbec scházet,“ shrnuje dál. Po opadnutí pandemie se budou před dveřmi psychiatrických ordinací nejspíš hromadit zanedbaní pacienti.

Mezi klienty Centra duševního zdraví patří především lidé s psychotickými poruchami, jako je schizofrenie. Omezené léčbě navzdory se podle vedoucího lékaře Miroslava Pastuchy stav schizofreniků během pandemie zásadně nehorší: „Co si teď prožíváme my všichni, prožívají lidé se schizofrenií běžně: zavíráme je do léčeben, omezujeme jejich životy a lidská práva.“

Připouští také, že se pandemie může stát předmětem psychotických bludů. Tak už to ale holt chodí… „Za komunismu schizofrenici věřili, že po nich jde StB, teď je zase předmětem jejich bludů CIA nebo technologie,“ uzavírá Pastucha.

Online terapie mi přináší menší úlevu

„Tohle je teď jediný stimulant, který si dopřávám,“ usmívá se vousatý čtyřicátník Max na kelímek espressa, zatímco v jeden z prvních — a dosud ojedinělých — teplých dnů vysedáváme v Riegrových sadech. Přiznává, že ač měl ke schizofrenii zřejmě predispozice, zapříčinil si rozpuk poruchy do velké míry sám.

Před dvaceti lety si totiž dopřával stimulantů celou paletu. „V osmnácti jsem na party zkombinoval amfetaminy s extází, trávou a psychedeliky. Když jsem se vrátil z klubu domů, slyšel jsem pořád hudbu,“ vypráví.

↗

„Chybí mi tréninky šermu a motivace na sobě pracovat. Vadí mi, že jsem pořád zavřený doma, bydlím sám, nikoho nevídám, říká Max. Foto Eva Petrová

Sluchové halucinace ho už neopustily. Maxovým dotěrným společníkem se staly hlasy v hlavě. Jednou šlo o hlasy lidí, které zná, jindy o hlasy z neznáma. Jednou ho chválily, jindy nabádaly k nepřístojnostem. Věřil, že ho někdo odposlouchává, že je na něj někdo napojený. Dál se oddával drogám, skončil na ulici. První hospitalizaci podstoupil až ve třiadvaceti, ale nebyla mu nic platná, protože si svou schizofrenii stále nepřipouštěl.

Nyní Max dopisuje bakalářskou práci a chystá se věnovat vysněné práci programátora. Po celkem třech hospitalizacích, na něž navazovala práce v chráněných dílnách a pobyt v chráněném bydlení, je již několik let stabilizovaný, stále však bere antipsychotika a bez prášků na spaní neusne.

„Chybí mi tréninky šermu a motivace na sobě pracovat. Vadí mi, že jsem pořád zavřený doma, bydlím sám, nikoho nevídám. Když byla během první vlny psychoterapie dostupná pouze online, cítil jsem, že mi nepřináší takovou úlevu, že není tak bezprostřední, jako když si s někým popovídám tváří v tvář. Ale nemůžu říct, že by šla moje psychika během pandemie zásadně dolů,“ shrnuje Max.

Normalizace izolace dělá mnohým líp. Není to dobře

Při procházce jarně rozjasněným Vítkovem sice moje kamarádka s hraniční poruchou osobnosti připustila, že se cítí úzkostná, buší jí srdce a mělce dýchá — ale dodala, že „úzkost je koneckonců její stará kamarádka“. A kamarád mého známého, jehož duševní zdraví se poslední léta znepokojivě zhoršovalo, vskutku nikdy nevypadal tak šťastně jako během pandemie. Říká, že když celý svět vězí zavřený doma, nemusí se najednou s nikým porovnávat, soutěžit o úspěchy a snažit se něco dokazovat depresím navzdory.

Jak už nastínil psychiatr Pastouch, pro lidi s duševním onemocněním znamenají omezení, úzkosti, nejistoty a izolace celoživotní realitu. S pandemií se jejich životní styl v ústraní normalizoval. Mnozí si oddechli, že se mohou z pracovního či studijního prostředí zaměřeného na výkon stáhnout do online světa. A ti, kteří za sebou mají úspěšnou léčbu, se teď navzdory diagnóze v lékařské dokumentaci často cítí lépe než před lety.

Psychoterapeut Adam Táborský nicméně varuje, že ani zdánlivý prospěch z normalizace života v izolaci nutně neznamená dobrou zprávu: „Pandemie vzdaluje lidi s duševními problémy od reálného světa. O to těžší pak pro ně bude se do reality vrátit. Ztrácejí návyky, které během léčby trénovali. Mnozí budou muset s léčbou začít znovu.“

Zase mi začalo vadit, že se náhle ozve zvuk

Jakž takž v pohodě se během první vlny pandemie cítil i Ondřej Trhoň, štíhlý modrooký novinář s kroužky s uších, s nímž jsem studovala žurnalistiku. Ve druhém ročníku z nás byli dokonce spolubydlící, ale o jeho obsedantně kompulzivní poruše jsem se dozvěděla až o několik let později z pořadu Diagnóza F na rádiu Wave.

Porucha, s níž Ondřej žije asi čtyři roky, se projevuje nezdravými obavami z možného poranění — zvláště očí a uší. Bojí se například trhavých pohybů ostatních lidí nebo laserů v supermarketech. Však mu také koneckonců před lety způsobila facka od kamaráda tinnitus, tedy věčné pískání v uchu. Přesto se Ondřej kvůli své poruše občas „cítil jako kretén“.

„Styděl jsem se za to. Vždyť je to divný, bát se věcí, které jiní lidé ani nevidí. Jaký lasery? Ptali se mě ostatní,“ popisuje. Děsila ho i představa, že když půjde na psychiatrii, dozví se, že mu nic není, že si vymýšlí. Když se dva roky po počátku obtíží konečně donutil zajít k psychiatričce, divila se, jak vůbec mohl bez odborné pomoci vydržet tak dlouho a ihned mu předepsala antidepresiva. K zahájení psychoterapie se přemlouval další půlrok.

↗

Ondřej se potkává radši jenom se svou přítelkyní. Na terapii teď nedochází, takže vlastně ani neví, jak na tom je. Foto Archiv OT

Těsně před začátkem pandemie se Ondřej přestěhoval mezi nové spolubydlící. Zvykal si na přítomnost a pohyby ostatních, na to, že v kuchyni někdo vaří a občas u toho tříská talíři, na cizího psa. Osobní psychoterapie byla tehdy zapovězena protikoronavirovými opatřeními a na telefonickou terapii se s ohledem na svou „mentální roztříštěnost“ necítil.

„Zásadní zhoršení přišlo až v létě. Najednou mi zase začalo vadit, že se z kuchyně náhle ozve zvuk a já se mohu polekat a praštit do hlavy. Pořád jsem si říkal, že to přejde,“ vypráví. Jenže vzhledem k pandemii byli po většinu času pořád všichni doma. Pořád se něco dělo.

V září to Ondřej přestal zvládat. Od psychiatričky dostal nové prášky a odstěhoval se do garsonky. Vzhledem k tomu, že koronavirus může zhoršit tinnitus, nevídá raději nikoho jiného než svou přítelkyni. Má klid. Na druhou stranu vlastně neví, jak na tom je. A přestože je v tuto chvíli psychoterapie s terapeuty, kteří jsou registrovaní jako zdravotníci, povolená, Ondřej na ni v obavě z nákazy nedochází.

Problém je hlavně nedostatek péče

Jak přitom zdůrazňuje psychoterapeut Táborský, právě vztah s terapeutem — vedle dobrého rodinného či přátelského zázemí — hraje v péči o lidi s duševním onemocněním zásadní roli. Lidé, kteří docházejí k nezdravotnickému psychoterapeutovi, teď ale mají přístup k terapii výhradně online. Jiní — tak jako Ondřej — se docházení na terapii bojí.

„Někteří klienti třeba nemají notebook, s nímž by absolvovali alespoň online terapii, jiní mají notebook starý. Jedna moje klientka má špatnou kameru a já jsem při terapii neviděl, jestli pláče, nebo ne. Může se pak stát, že nezvládnu vhodně zareagovat,“ přibližuje Táborský.

Jiným potřebným může doma scházet soukromí. „V péči se mnoho psychiatrických pacientů zlepšuje, na pandemii nehledě. Jenže dobrá péče je u nás málo dostupná,“ souhlasí psychiatrička Elena Křivková.

S tím, jak během uplynulého koronaroku lidé z nejrůznějších vrstev společnosti přišli o nejrůznější druhy jistot, poptávka po psychoterapeutech, psycholozích i psychiatrech raketově roste. Terapeuti si navzájem píší ve snaze nalézt pro nové zájemce místo alespoň u některého z kolegů.

„Terapeutické služby proplácené jak pojišťovnou, tak samoplátcem, jsou přinejmenším v místě, kde pracuji já, zahlcené. Efekt terapeutické péče je přitom závislý na frekvenci. Dennodenně řešíme etické dilema, zda nabrat víc lidí — a tím pádem péči pro stávající klienty rozředit a ubrat jí tak na kvalitě,“ doplňuje Křivková.

Více než předtím trpí ti, jimž chybí sebeláska

Veronika Saforková od svého propuštění z léčebny svodům alkoholu nepodlehla. Odstěhovala se na vesnici, našla si práci, o jejím desetiletém čardáši s alkoholem brzy vyjde kniha Deník šílenství. „Naučili jsme se zastavit a odpočívat. Naučili jsme se, že jsou důležitější věci než se honit za prací,“ shrnuje Veronika něžným hlasem svůj nadějeplný pohled na pandemii.

Připouští však, že když se nechá vystresovat, mívá panické ataky. Necynicky přitom popisuje, jak se v rámci péče o duševní zdraví vždycky v duchu připravuje na katastrofický scénář, aby mohla být jen příjemně překvapená. Její depresivně-úzkostná porucha, kterou si s sebou vleče jako následek tvrdé psychické šikany v dětství, se během pandemie prohlubuje. Dva roky bere antidepresiva.

Mezi psychiatrickými pacienty jsou to zpravidla právě lidé s depresivně-úzkostnými poruchami, poruchami nálad či osobnosti, kdo současnou situaci zvládá obzvlášť tíživě. Věční pochybovači o sobě samých, kterým ze všeho nejvíc chybí sebeláska. Ti všichni s pandemií přišli o sociální kontakty a aktivity, které jim pomáhaly na nikdy nekončící cestě k přesvědčení sebe samých, že za něco stojí.

Ptám se Veroniky, zda chodí na terapii. „Tady nemám kam.“ Ptám se, zda má v tomto půvabném zapadákově přátele. „Kolegy z práce, ale ty mimo práci nevídám.“ Snad právě proto se teď mezi našimi nohami proplétá divoké labradoří štěně. Loučím se. „Může tě obejmout? Bylo to fajn,“ poprosí mě Veronika.


Pokud se cítíte psychicky zle, můžete se obrátit na následující kontakty:

• Linka první psychické pomoci: 116 123, non stop
• Linka důvěry Centra krizové intervence PN Bohnice: 284 016 666, nonstop
• Modrá linka: 549 241 010, 608 902 410, od 9:00 do 21:00
• Linka bezpečí pro děti, mládež a studenty do 26 let: 116 111, non stop
• Linka pro rodiče Krizového centra pro rodinu a děti: 778 111 281, non stop
• Linka pro seniory Senior telefon: 800 157 157, non stop