Když bývala Veronika Saforková jako dítě nemocná, matka jí na lžičce dávala kapku Alpy rozpuštěnou na kostce cukru. Veronika na to zavzpomínala o pár let později, když jako osmnáctiletá spatřila láhev Alpy na poličce v koupelně své kamarádky.

„Tehdy ještě Alpa mívala pětasedmdesát procent alkoholu. Deset minut jsem na ni zírala a přemýšlela, zda se napít… Pálilo to jako čert, takže jsem ji zapíjela colou. Pocítila jsem uvolnění, horko na vnitřnostech. A najednou bylo všechno jedno. Tam to začalo…“ popisuje třicetiletá žena.

Temné vlasy a gotické oblečení svého mladšího já vyměnila za zrzavý přeliv a bílé tričko se žlutým papouškem a květinami. Následky deseti let, během nichž hledala úlevu od sebenenávisti v alkoholu, však převléknout nebo přebarvit nemůže. Palec na levé ruce, kterou si před rokem a půl pořezala, dodnes necítí.

„V poslední fázi jsem už alkohol vnímala jako sebepoškozování, jako žiletku. Při každé cestě do drogerie pro velkou Alpu jsem přemýšlela o tom, že to je naposled, že už to mý játra nedaj, že umřu,“ vzpomíná Veronika na dva roky, během nichž spala ve vaně a živila se polotovary z online obchodu Rohlík, neschopná opustit svůj byt za jiným účelem než za koupí alkoholu.

Na sebevraždu myslela půl roku. A pak se o ni pokusila. Žiletky měla koupené dva měsíce dopředu. Do každého dne se probouzela s myšlenkou, že už to udělá. „Ač jsem tehdy byla přesvědčená, že to myslím vážně, zpětně svůj pokus o sebevraždu považuju za demonstrativní volání o pomoc. Po léčebně v brněnských Černovicích jsem sama pokukovala, ale bála jsem se, že mě nevezmou, když nemám potvrzení od lékaře,“ připouští.

Policisté do jejího bytu vtrhli krátce poté, co si podřezala žíly. Veroničiny sestry ji totiž nahlásily jako nezvěstnou. Do psychiatrické léčebny v Černovicích nastoupila v listopadu 2019. Když koronavirová pandemie prosákla do České republiky, měla před zkouškami z protialkoholního.

„Telefony jsme měli zakázané a zprávy moc nesleduju. Stresuje mě to. Sice jsme vnímali, že se něco děje, ale v bublině oddělení jsme neměli tušení, jak vážné to je. Pravdu nám do poslední chvíle neřekli ani lékaři,“ popisuje Veronika. Že jejich oddělení zavřou, se dozvěděla teprve dva dny předem — od přátel z jiného oddělení.

„Chuť na alkohol jsem už neměla. Měla jsem ale strach, že se do léčebny nebudu chtít vrátit. Nebo že pak budu muset začít celou léčbu od začátku,“ vysvětluje Veronika. Dopadlo to tak, že se klienti mohli do léčby vrátit po rozvolnění vládních nařízení, a mohli pokračovat tam, kde skončili. Nebylo jich však mnoho. Z původních třiceti pacientů se po šesti týdnech vrátili čtyři.

Odříznutí od vnějšího světa

Závislostem se někdy přezdívá nemoc z izolace. Osamělost u lidí závislostním chováním výrazně zvyšuje riziko relapsů, tedy porušení abstinence. Adiktolog Michal Miovský v únoru pro server iDnes prohlásil, že během pandemie se zpět do závislosti propadla asi třetina abstinujících. Podle statistik Národního ústavu pro duševní zdraví přitom platí poruchy spojené s užíváním alkoholu už tak za vůbec nejčastější příčinu hospitalizací na psychiatrii. Mluvíme tedy o vážném problému.

„Pandemie je zkouška motivace pacientů. Kladou si otázku, zda má v této době vůbec smysl pokoušet se o léčbu. Někteří se rozhodnou léčbu ukončit a odejdou. Jiní to berou jako výzvu — když se podmínkám naučí čelit, pomůže jim to v životě. Závislost koneckonců zpravidla znamená, že se něčemu vyhýbáme,“ popisuje psycholog a psychoterapeut Stanislav Milotinský, který pracuje na oddělení závislostí v pražských Bohnicích.

Během pandemie jsou návštěvy psychiatrických léčeben zakázané, vycházky jsou omezené nebo úplně zapovězené. Stejně tak pacienti nemohou jezdit v průběhu léčby na víkend domů, takže si nemohou ověřit svůj pokrok v prostředí reálného světa. Omezeně fungují i stacionáře a skupinové terapie.

Jak upozorňuje Milotinský, stává se navíc, že chod oddělení omezí koronavirová nákaza. Stačí, aby se objevil jediný pozitivní případ, a část budovy musí do karantény. Důsledkem je omezení příjmu nových pacientů a tím pádem snížená dostupnost péče.

Pandemie jako život schizofrenika

„Někteří zaměstnanci onemocní, jiní zůstávají doma s dětmi. A někteří klienti se mezitím zhoršují,“ vysvětluje na úvod našeho setkání sociální pracovnice Natalia Šramková z Centra duševního zdraví na Praze 9.

Rychle mi vaří kávu, dohodne pár rozhovorů se zaměstnanci a uhání za pacientem s duální diagnózou: schizofrenie a drogová závislost. Během pandemie se ke drogám vrátil. „Je korona, co mám jinýho dělat?“ ptává se jí řečnicky.