Osmého března se tak jako každý všední den vydala Martina Kulhánková se svou dvacetiletou dcerou Anetou do práce. Martina pracuje jako personalistka a studijní referentka, Aneta ve stejné škole pracovala na vrátnici. Všechny ženy dostaly od školníka kytičku a čokoládu k Mezinárodnímu dni žen, Aneta si milou pozornost vyfotila na Instagram.

Obě končily ve dvě, ale Martina měla ve čtvrt na tři podstoupit test na koronavirus. „Anetčino rozpoložení se mi nelíbilo — víc než jindy. Řekla jsem jí: Počkej na mě, půjdeme spolu,“ vypráví Martina, upravená padesátnice s dívčím obličejem a perlovými náušnicemi. Aneta však chtěla být doma co nejdříve, a tak šla napřed.

„Po testu jsem šla do lékárny koupit testy na doma. Pak jsem zahlédla Billu, tak jsem si řekla, že Anetce koupím něco dobrého. V metru jsem si uvědomila, že bych měla mamce koupit kytičku, tak jsem vlezla do květinářství. Zdržela jsem se tak o tři čtvrtě hodiny,“ líčí Martina. Na moment se odmlčí: „Doma jsem Anetku našla oběšenou.“

Jarní štěbetání ptactva narušující nastalé ticho najednou působí naprosto nemístně. Martininy oříškové oči tíží únava. Moc nespí a poprvé v životě bere antidepresiva. Její milovaná dcera Aneta Nela Kulhánková zemřela 10. března deset minut po půlnoci v pražské nemocnici Na Bulovce.

Aneta o tom, že nechce žít, mluvila půl roku před sebevraždou téměř denně. Poslední léta svého mladého života totiž válčila s hraniční poruchou osobnosti. Tedy s duševní nemocí, která k dokonané sebevraždě přivede každého desátého člověka s touto diagnózou. Sáhnout si na život se alespoň jednou pokusí čtyřicet až pětaosmdesát procent „hraničářů“, jak se lidem s hraniční poruchou říkává.

Jde o vůbec nejrizikovější duševní nemoc, co se sebevražedných tendencí týče. Pravděpodobnost, že se zabije, je u hraničáře čtyřistakrát vyšší než u běžné populace. Čtyřistakrát!

Důsledek šikany a jiných dětských traumat

Hraniční porucha osobnosti představuje nejčastější typ poruchy osobnosti vůbec — nějakou poruchou osobnosti přitom trpí šest až jedenáct procent populace. Označení „hraniční“ se pro ni vžilo proto, že svými projevy balancuje na hraně mezi několika duševními onemocněními, zvláště mezi neurózou a psychózou. Jelikož mezi její nejvýraznější symptomy patří nevyzpytatelné emoční výkyvy, přezdívá se jí i emočně nestabilní porucha.

V jejím rozvoji hrají roli jak biologické predispozice jako citlivá nervová soustava, tak traumatizující zkušenosti z dětství jako šikana, nestabilní rodinné zázemí či sexuální zneužívání. Události, které rozvíjející se osobnost přimějí o sobě pochybovat, nevážit si sebe a zásadně nabourají vztah člověka k sobě samému.

Martina skutečnosti, že její dceru schvátila hraniční porucha osobnosti, dodnes nerozumí. Tak moc se jako máma snažila. Jezdily na dovolené, zkoušely všechny možné sporty, do sedmnácti let byla Aneta nadšenou mažoretkou. Nikdy se nechovala jako vůdce houfu, ale pár kamarádek měla vždycky. Jako dítě se projevovala neskutečně živě. Ta se v životě neztratí, říkávala si Martina. Život Anetu zpočátku bavil, zdálo se.

Martinin profil na Instagramu plní selfíčka z výletů, snímky vábivých jídel a nápojů, loudivé pohledy černé čivavy. Na několika fotografiích pózuje s mladou tmavovlasou dívkou s plnými rty a dokonale vytvarovaným obočím. Usmívají se. Vypadají šťastně.

Několik krušných příběhů však Anetčino dospívání neminulo. „Chodila na velkou základku a když byla v šesté třídě, objevily se tam drogy. Přeložili jsme ji do menší školy, kde asi úplně nezapadla do kolektivu. Prošla si menší šikanou, ale nezdálo se to dramatické. V osmičce se dala dohromady s prvním klukem a ten ji zřejmě násilím dotlačil k něčemu, co nechtěla,“ vypráví Martina.

Kromě toho se Anetčini rodiče rozvedli, když jí bylo sedm. „Táta ji měl rád, ale neuměl to dávat najevo. Moc si ji k sobě nebral, ochladlo to a Anetku to trápilo. Ale když byli spolu, zdálo se, že jsou rádi,“ pátrá Martina nejistě v paměti.

Po základce nastoupila Aneta na zdravotní školu s úmyslem stát se laborantkou. Když byla ve druháku, zemřel na zástavu srdce Martinin tatínek. Obě byly u toho. Zatímco Martina otce resuscitovala, Anetka čekala na sanitku. „V tu chvíli fungovala úžasně. Chválila jsem ji, že je na zdravce člověkem na svém místě,“ vypráví Martina. Opět se na chvíli odmlčí.

„Den na to se sesypala. Svěřila se, že jí už několik let není psychicky dobře a že po nocích brečí. Přiznala, že několikrát volala na linku bezpečí a že ji párkrát napadlo spáchat sebevraždu,“ vzpomíná Martina. Ihned vyhledala dětskou psychiatričku, která Anetě předepsala antidepresiva. Tvrdila, že psychické výkyvy patří k věku a že jde o posttraumatickou reakci na úmrtí dědy.

O dva měsíce později volali Martině ze školy, že se Aneta pořezala a že ji záchranka odvezla na dětskou psychiatrii. Pustili ji po dvou týdnech. Záhy po návratu do školy si Aneta ublížila znovu. Podruhé už na psychiatrii strávila měsíc. Vedení školy doporučilo studium přerušit nebo ukončit. A tak Aneta ukončila první školu.

Emoční tsunami střídají pocity prázdna

Jelikož se osobnost člověka vyvíjí do dospělosti, její poruchy se diagnostikují až zletilým lidem. Příznaky však u většiny lidí propukají v rané pubertě, kdy je mohou rodiče i učitelé zaměnit za těžší odvar adolescentní krize. Sebepoškozování, k němuž se jakožto ke způsobu, jak se potrestat a ventilovat psychickou bolest, upíná většina hraničářů, patří mezi nejviditelnější a nejzávažnější z nich.

Hraničáři totiž válčí se sebepochybnostmi, které nesnesitelně často vyvěrají v záchvaty sebenenávisti. „Odmalička jsem měla pocit, že každý z mých vrstevníků je lepší v něčem jiném a mohla jsem se přetrhnout, abych všechny dohnala. To, v čem jsem dobrá já, jsem nikdy neviděla,“ píše třiadvacetiletá Marie Vonzino na facebookové stránce Marie v hlavě.

Jedna z mých blízkých, které byla hraniční porucha diagnostikována v pětadvaceti letech, zase ve škole, když z písemky nedostala jedničku, na okraje sešitu rozezleně ryla věty jako „Ať ze mě stříká krev!“ Hraničáři nevěří ani ve své schopnosti, ani ve svůj zevnějšek, takže je často provázejí poruchy příjmu potravy.

Veškeré emoce prožívají intenzivně a neumějí s nimi pracovat. Jejich náladové rozpoložení kolísá s nepředvídatelností letních bouří. „Stane se, že cítím radost a píšu přítelovi, jak se těším domů. A pak přijdu a třísknu s dveřma i s botama v cholerickém záchvatu,“ popisuje něžným hlasem moje kamarádka.

Chtěla bych ji čtenářům vykreslit před oči, popsat, o jak neskutečně nádhernou, přemýšlivou a kreativní osobnost se jedná. Domluvily jsme se ale, že budu s jejím příběhem pracovat anonymně. „Žít s hraniční poruchou pro mě znamená žít s cejchem, který nosím pod brněním,“ vysvětluje metaforou, že o její diagnóze mnoho lidí netuší. Říkejme jí proto třeba Johana.

Emoční tsunami hraničářů střídají pocity prázdnoty. Sužují je nejrůznější odrůdy nejistot. Kým jsou? Kam směřují? Má jejich život smysl? Velmi nejistě se v důsledku chovají i v sociálním kontaktu a mezilidských vztazích. Velké kolektivy je děsí, reakce druhých si často berou osobně, těžko se jim říká „ne“. Dusí je hrůza z odmítnutí a opuštění.

Propadají závislostem na milovaných osobách, jež zprvu staví na piedestal, aby jimi později nezřídka opovrhovali. Tíhnou k černobílému pohledu jak na ostatní lidi, tak na svět. Když je zle, tak je zle. Tak moc zle, že jejich mysl čas od času ovládne, Johaninými slovy, „touha neexistovat“.

Život jako kolotoč hospitalizací

Johana vyhledala odbornou pomoc teprve před dvěma lety po náročném rozchodu. Diagnóza jí vyrazila dech, myslela si, že trpí jen neurózou… Psychoterapeutická klinika jí doporučila, aby začala docházet do stacionáře. Jenže tam se zpravidla chodí každý všední den, což si Johana se studiem a brigádou na bedrech nemohla dovolit. Namísto toho chodí na individuální psychoterapii.

„Otevřelo mi to oči. Jako bych svět najednou spatřila přes barevný filtr. Pochopila jsem, že moje výkyvy neznamenají, že jsem zlá osoba, ale že musím špatné vzorce svého myšlení či chování vyměnit za nové,“ vypráví půvabně tvarovanými úzkými rty nad šálkem kopřivového čaje. Dnes se věnuje obdivuhodné práci na plný úvazek, těší ji množství koníčků, má chápavého partnera a okruh přátel, kteří ji přijímají.

Mnohým hraničářům však rozkolísaná psýché narušuje život natolik, že jim znemožňuje každodenní fungování. „Můj život byl jeden velký kolotoč hospitalizací, většinou kvůli sebepoškozování, případně kvůli pokusu o sebevraždu. Snažila jsem se nějak přežít a zároveň dostudovat gymnázium. Vystřídala jsem tři střední školy, nakonec jsem odmaturovala loni během pandemie,“ píše Marie.

Původně jsem měla její jasné zelené oči, lemované obroučkami hnědých žíhaných brýlí, spatřit přes webkameru. Když se však přiblížil čas našeho videohovoru, věčně nejistá Marie znervózněla…

Nepomáhalo nic

Na další školu nastoupila záhy i Aneta. Nezhroutit se a neubližovat si vydržela měsíc. Během další hospitalizace, tentokrát v Bohnicích, už byla plnoletá, takže jí diagnostikovali hraniční poruchu.

„A už se s ní nemazali. Terapeutů je málo, takže ji hlavně cpali rivotrilem, aby byla v klidu,“ popisuje Martina. V Bohnicích se Aneta naučila kouřit, zjistila, že si může zažádat o invalidní důchod a scukla se s lidmi se stejnými obtížemi. Uvěřila, že jí zdraví jedinci nerozumí, pročež s nimi zpřetrhala kontakty. Nutno dodat, že k tomu měla důvod: okolí ji zprvu podezíralo, že ze zhýčkané lenosti se svými blízkými manipuluje, aby se jí dostávalo pozornosti a péče.

Nezbylo jí než přerušit druhou školu. Každý podobný neúspěch pro ni přitom znamenal prohloubení pošramoceného sebeobrazu, potvrzení domnělé zbytečnosti. „Z léčebny se vždycky vrátila ve stejném, ne-li horším stavu. Chvíli se snažila zapojit do normálního života, a pak se zhroutila. Hospitalizovaná byla třeba osmkrát nebo devětkrát.

Všude píšou, ať se v případě psychických potíží obrátíte na odborníky. To jsme udělali tisíckrát. Postupnými hospitalizacemi jsme ale nabyli dojmu, že nic nepomáhá: stacionáře, psychoterapie ani antidepresiva,“ líčí Martina.

Cpou do nás hrozně moc léků

Podobně to vidí Anetčina kamarádka z léčebny, Barb: „Vadí mi, že spoustu psychiatrů či terapeutů se k nám chová neprofesionálně, nepříjemně. Dávají nám to za vinu,“ píše Barb, dívka s kulatým obličejem, podkovou v nosní přepážce a zeleným melírem. I s jejíma velkýma očima jsem měla původně konverzovat přes webkameru. Na otázku, kdy si zavoláme, mi ale přišla zpráva: „Jsem v nemocnici, pokusila jsem se o sebevraždu, nevím, kdy mě pustí.“ O sebevraždu se pokusila popáté. Je jí osmnáct.

Barb leží na akutním oddělení, kde je to „zdlouhavý a nudný, není tu moc co dělat“. Kvůli koronaviru jim, lidem na akutním oddělení často po pokusu o sebevraždu, zrušili terapie.

„Člověk si tu odpočine a pozná lidi, co jsou na tom podobně, takže víte, že v tom nejste sama. Na druhou stranu do nás cpou hrozně moc léků na uklidnění: benzáky jako rivotril nebo neurol. Jenže ty jsou návykový, pro tělo to není dobrý a cpou toho do nás fakt hodně,“ komentuje Barb nakřáplým hlasem přes hlasovou zprávu svůj pobyt v psychiatrické léčebně pražské Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí.

„Lidé s hraniční poruchou osobnosti se mohou potýkat se stigmatem. Jsou často považováni za náročné klienty, jejichž stav se zlepšuje jen minimálně. Mnozí odborníci nemají dostatečné znalosti a dovednosti, jak s nimi pracovat, a to i přesto, že mají nejlepší vůli — náležitého vzdělávání je u nás totiž nedostatek. Tito klienti přitom potřebují specifickou péči, která v psychiatrických zařízeních chybí,“ potvrzuje psycholog, psychoterapeut a spoluzakladatel stacionáře pro lidi s hraniční poruchou osobnosti Stanislav Milotinský.

Záblesky naděje

Jak ale Milotinský dodává, všechno se postupně zlepšuje: opadává stigma, vhodného vzdělávání přibývá, adekvátní přístup k hraničářům si razí cestu i do léčeben. Nadějnou terapii představuje třeba dialekticko-behaviorální terapie, známá pod zkratkou DBT. Zatím se jí však lze domoci pouze ve velkých městech: nabízejí ji Fakultní nemocnice v Brně, Centrum duševního zdraví na Praze 9, stacionář DBT v Bohnicích a pražská terapeutická komunita Kaleidoskop.

„Učíme klienty, jak se svou zvýšenou citlivostí pracovat nebo jak si počínat ve vztazích: jak se za sebe postavit, lépe naslouchat, empaticky reagovat. Probíráme základy komunikace i techniky všímavosti,“ vysvětluje ředitelka Kaleidoskopu Renata Tumlířová. Klienti zároveň dostávají praktické domácí úkoly, aby si osvojené techniky zkusili použít v reálných situacích.

Anetka docházela na DBT do Centra duševního zdraví na Praze 9. Ač pro ni obvykle znamenalo fungování v kolektivu náročnou misi, tam se jí moc líbilo.

Vloni v září začala dálkově studovat gymnázium, maminka jí sehnala práci na poloviční úvazek u sebe ve škole na vrátnici. „Byla nadšená. Konečně měla pocit, že je platná. Na studium se těšila,“ popisuje Martina záblesky naděje.

Trest místo pomoci

Jenže pak přišel podzimní lockdown. O práci Anetka nepřišla, ale z distančního studia se stalo studium ještě distančnější a terapie přešla do online režimu. „Začala se víc zavírat doma a brát víc antidepresiv. Přišli jsme z práce a asi od třetí hodiny odpoledne jsem pozorovala, jak uvadá. Nevěděli jsme kudy kam. Když jí bylo zle dřív, šli jsme třeba na bowling nebo do kina, na nákupy, to ale v lockdownu nešlo,“ líčí Martina.

Pak se Anetka od známých dozvěděla, že někomu pomohly elektrošoky. Získala doporučení od psychiatra a na začátku prosince nastoupila do psychiatrické léčebny na pražském Karlově náměstí. Elektrošoků měla dostat šest až devět. Anetka se k příslibu dosud nevyzkoušené léčby upnula. Jenže po třetí návštěvě se v léčebně objevil koronavirus a všechny pacienty podstupující elektrošoky pustili domů.

V lednu se Martina s Anetou na léčebnu obrátili s žádostí o opětovné zahájení terapie elektrošoky. Zprvu je odmítali s výmluvami tu na koronavirus, tu na malování, načež jim nabídli možnost podstoupit léčbu elektrošoky alespoň ambulantně — a nakonec se pro Anetu přece jen našlo místo v nemocnici.

Anetu však v době hospitalizace trápily problémy s přítelem. Ublížila si a na sociální sítě začala psát, že se chce zabít. Martina se to dozvěděla a kontaktovala nemocnici s tím, ať na ni dají pozor, protože její dcera vysílá znepokojivé signály.

„Ještě mi stihla od spolupacientky zavolat, že jí sebrali věci a převážejí ji na uzavřené oddělení — a že nechápe, co se děje,“ těžkne Martinin hlas. Léčbu elektrošoky nemocnice ukončila, z dobrovolné hospitalizace učinila přes soud hospitalizaci nedobrovolnou, načež Anetu převezli do spádových Bohnic, kde už však žádná speciální léčba neprobíhala. Domů se Anetka vrátila na konci ledna — a to s pocitem, že místo, aby jí pomohli, tak ji potrestali.

„Od té doby to s ní šlo z kopce. Sjížděla se práškama, ve tři odpoledne usnula, o půlnoci se probudila, probděla celou noc. Kreslila, poslouchala hudbu, pořád brečela a nechtěla nic jíst, jen polívky do hrnečku a občas proteinové tyčinky.

Vnímala jsem, jak velké signály vysílá, ale už jsem nevěděla, co mám dělat. Snažila jsem se ji zaměstnat, poukazovat na to, že bude jaro, ale už jsme nemohly kvůli uzavření okresů jet ani na výlet. Nezbývalo, než s ní sedět doma u televize a dívat se na Musila a soudkyni Barbaru,“ vrací se Martina k poslednímu měsíci života své dcery.

Bobtnající sebepochybnosti i sociální fobie

Psychický stav se během pandemie zhoršil všem hraničářům, s nimiž jsem mluvila. V době, kdy tráví čas sami doma bez zpětné vazby od okolí, bobtnají jejich sebepochybnosti i sociální fobie.

Barb ztratila motivaci ke studiu, nic ji nebaví a její panické ataky, úzkosti a deprese se zhoršily natolik, že se pokusila zabít. Marii zemřela na koronavirus babička, což umocnilo její úzkost z pandemie, přichází o vysokoškolský život, na nějž se těšila od dětství, zoufale se jí stýská po vidině jistoty a řádu.

Doma měla tak moc času soustředit se na sebe, až se jí vrátila anorexie. Po roce a půl bez sebepoškozování se pořezala a na konci března skončila v nemocnici.

Johana, která před koronavirem nastoupila do nové práce, se kvůli home officu začala cítit odříznutá od kolektivu. Nemohla vídat přítele a před spolubydlící raději utíkala do svého malého pokoje, z nějž se v jejích očích stala „enkláva bezpečí“. Špatně spala, probouzela se vyčerpaná.

Načež jí vážně onemocněla babička a do jejích nočních můr vkročila smrt. Přes počáteční odmítání z důvodu špatné předchozí zkušenosti brala půl roku antidepresiva.

Od lidí s hraniční poruchou se máme co učit

„Na druhou stranu část klientů říká: konečně chápete, jak se cítíme. Jste schovaný, nikam nechodíte. Vaše realita se přibližuje naší,“ upozorňuje ředitelka Kaleidoskopu Tumlířová, že se někteří hraničáři v důsledku pandemie poprvé necítí tak jiní.

Pražský stacionář pro hraničáře se během pandemie potýká s výrazným náporem pacientů. Jak ale podotýká jeho spoluzakladatelka Eliška Hrbková: „Bylo by zkratkovité připisovat to na vrub pouze pandemii. Hraniční porucha nevzniká teď, ale v důsledku vývoje v dětství či dospívání. Poslední dva roky se o hraniční poruše víc mluví a k mladým lidem se dostávají informace, které jim mohou pomoci — a přimět je pomoc vyhledat.“

O informovanost o hraniční poruše se přitom vytrvale zasazují právě lidé, jimž zasahuje do života. Komunita hraničářů, kteří sdílejí jak své emoce, tak tipy, jak se s nimi vyrovnat, vznikla třeba na Instagramu. Její součástí je Barb, patřila do ní i Aneta.

Aneta také spolupracovala s Anežkou Gündogdu na vytvoření přílohy pro hraničáře v rámci projektu Můj terapeutický deník. Ten má lidem s duševním onemocněním pomoci si poznatky z terapie utřídit a trénovat psychické dovednosti. Anežka přílohu Anetě posmrtně věnovala.

Když Martina na Anetin profil Dívka bez hranic umístila parte, sledovatelé zemřelé dívce děkovali za vše, co pro ně udělala. Všichni na ni vzpomínají jako na dívku, která se snažila pomáhat, přestože se cítila zle.

„Od lidí s hraniční poruchou se můžeme inspirovat. Mají obrovskou vůli znova a znova vstávat a žít. Sílu k tomu jim přitom dodává touha žít život, který stojí za to. Vyznávají hodnoty přátelství a vzájemné pomoci. Jsou neskutečně stateční. Ukazují nám, jak utrpení vydržet a jít dál,“ uzavírá náš rozhovor Hrbková.

Dětská traumata se v peklo rozvinout nemusejí

Tak jako je důležité, že rostoucí množství mladých s hraničními symptomy hledá odbornou pomoc, záleží i na tom, aby naše společnost udělala všechno pro prevenci. Hraniční porucha osobnosti není závažím, s nímž se člověk narodí, ale možným důsledkem včas neošetřených symptomů a duševních zranění.

Kdyby se se zranitelnými dětmi, které si prošly třeba šikanou, včas pracovalo, nemusela by se jejich traumata rozvinout v duševní peklo. V Americe probíhá DBT v rámci výuky na školách. Ve skandinávských zemích je součástí vzdělávání výuka empatie či všímavosti.

Příběh Anety je pak zároveň palčivým voláním po rozšíření a zkvalitnění nedostatečných kapacit dětské a adolescentní psychiatrie — stejně jako po účinné reformě psychiatrické péče, která se nebude opírat jen o nikam nevedoucí kolotoče hospitalizací.

V Anetině odkazu teď hodlá pokračovat Martina. Za účelem sdílení zkušeností ze života s hraničářem už založila spolu se svou starší dcerou instagramový profil Na houpačce, chystá se podstoupit výcvik o hraniční poruše osobnosti: „Samozřejmě by mě jako mámu naštvalo, kdyby za dva roky vynalezli způsob, jak lidem s hraniční poruchou osobnosti zachránit život. Ale přeju jim to. A zároveň se o to sama hodlám zasadit.“

Pokud vás trápí sebevražedné myšlenky, obraťte se, prosíme, na některý z následujících kontaktů:

• Linka důvěry Psychiatrické nemocnice Bohnice: 284 016 666, non stop
• Linka pražského Krizového centra RIAPS: 222 580 697, non stop
• Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno: 532 232 078, non stop
• Krizové centrum Ostrava: 596 110 882, 596 110 883, 732 957 193, non stop
• Linka bezpečí pro děti, mladistvé a studenty do 26 let: 116 111

Více o příběhu Martiny a její dcery také na Neklid.net.