Osmého března se tak jako každý všední den vydala Martina Kulhánková se svou dvacetiletou dcerou Anetou do práce. Martina pracuje jako personalistka a studijní referentka, Aneta ve stejné škole pracovala na vrátnici. Všechny ženy dostaly od školníka kytičku a čokoládu k Mezinárodnímu dni žen, Aneta si milou pozornost vyfotila na Instagram.

Obě končily ve dvě, ale Martina měla ve čtvrt na tři podstoupit test na koronavirus. „Anetčino rozpoložení se mi nelíbilo — víc než jindy. Řekla jsem jí: Počkej na mě, půjdeme spolu,“ vypráví Martina, upravená padesátnice s dívčím obličejem a perlovými náušnicemi. Aneta však chtěla být doma co nejdříve, a tak šla napřed.

„Po testu jsem šla do lékárny koupit testy na doma. Pak jsem zahlédla Billu, tak jsem si řekla, že Anetce koupím něco dobrého. V metru jsem si uvědomila, že bych měla mamce koupit kytičku, tak jsem vlezla do květinářství. Zdržela jsem se tak o tři čtvrtě hodiny,“ líčí Martina. Na moment se odmlčí: „Doma jsem Anetku našla oběšenou.“

Jarní štěbetání ptactva narušující nastalé ticho najednou působí naprosto nemístně. Martininy oříškové oči tíží únava. Moc nespí a poprvé v životě bere antidepresiva. Její milovaná dcera Aneta Nela Kulhánková zemřela 10. března deset minut po půlnoci v pražské nemocnici Na Bulovce.

Aneta o tom, že nechce žít, mluvila půl roku před sebevraždou téměř denně. Poslední léta svého mladého života totiž válčila s hraniční poruchou osobnosti. Tedy s duševní nemocí, která k dokonané sebevraždě přivede každého desátého člověka s touto diagnózou. Sáhnout si na život se alespoň jednou pokusí čtyřicet až pětaosmdesát procent „hraničářů“, jak se lidem s hraniční poruchou říkává.

Jde o vůbec nejrizikovější duševní nemoc, co se sebevražedných tendencí týče. Pravděpodobnost, že se zabije, je u hraničáře čtyřistakrát vyšší než u běžné populace. Čtyřistakrát!

Důsledek šikany a jiných dětských traumat

Hraniční porucha osobnosti představuje nejčastější typ poruchy osobnosti vůbec — nějakou poruchou osobnosti přitom trpí šest až jedenáct procent populace. Označení „hraniční“ se pro ni vžilo proto, že svými projevy balancuje na hraně mezi několika duševními onemocněními, zvláště mezi neurózou a psychózou. Jelikož mezi její nejvýraznější symptomy patří nevyzpytatelné emoční výkyvy, přezdívá se jí i emočně nestabilní porucha.

V jejím rozvoji hrají roli jak biologické predispozice jako citlivá nervová soustava, tak traumatizující zkušenosti z dětství jako šikana, nestabilní rodinné zázemí či sexuální zneužívání. Události, které rozvíjející se osobnost přimějí o sobě pochybovat, nevážit si sebe a zásadně nabourají vztah člověka k sobě samému.

Martina skutečnosti, že její dceru schvátila hraniční porucha osobnosti, dodnes nerozumí. Tak moc se jako máma snažila. Jezdily na dovolené, zkoušely všechny možné sporty, do sedmnácti let byla Aneta nadšenou mažoretkou. Nikdy se nechovala jako vůdce houfu, ale pár kamarádek měla vždycky. Jako dítě se projevovala neskutečně živě. Ta se v životě neztratí, říkávala si Martina. Život Anetu zpočátku bavil, zdálo se.

Martinin profil na Instagramu plní selfíčka z výletů, snímky vábivých jídel a nápojů, loudivé pohledy černé čivavy. Na několika fotografiích pózuje s mladou tmavovlasou dívkou s plnými rty a dokonale vytvarovaným obočím. Usmívají se. Vypadají šťastně.

Několik krušných příběhů však Anetčino dospívání neminulo. „Chodila na velkou základku a když byla v šesté třídě, objevily se tam drogy. Přeložili jsme ji do menší školy, kde asi úplně nezapadla do kolektivu. Prošla si menší šikanou, ale nezdálo se to dramatické. V osmičce se dala dohromady s prvním klukem a ten ji zřejmě násilím dotlačil k něčemu, co nechtěla,“ vypráví Martina.

Kromě toho se Anetčini rodiče rozvedli, když jí bylo sedm. „Táta ji měl rád, ale neuměl to dávat najevo. Moc si ji k sobě nebral, ochladlo to a Anetku to trápilo. Ale když byli spolu, zdálo se, že jsou rádi,“ pátrá Martina nejistě v paměti.

Po základce nastoupila Aneta na zdravotní školu s úmyslem stát se laborantkou. Když byla ve druháku, zemřel na zástavu srdce Martinin tatínek. Obě byly u toho. Zatímco Martina otce resuscitovala, Anetka čekala na sanitku. „V tu chvíli fungovala úžasně. Chválila jsem ji, že je na zdravce člověkem na svém místě,“ vypráví Martina. Opět se na chvíli odmlčí.

„Den na to se sesypala. Svěřila se, že jí už několik let není psychicky dobře a že po nocích brečí. Přiznala, že několikrát volala na linku bezpečí a že ji párkrát napadlo spáchat sebevraždu,“ vzpomíná Martina. Ihned vyhledala dětskou psychiatričku, která Anetě předepsala antidepresiva. Tvrdila, že psychické výkyvy patří k věku a že jde o posttraumatickou reakci na úmrtí dědy.

O dva měsíce později volali Martině ze školy, že se Aneta pořezala a že ji záchranka odvezla na dětskou psychiatrii. Pustili ji po dvou týdnech. Záhy po návratu do školy si Aneta ublížila znovu. Podruhé už na psychiatrii strávila měsíc. Vedení školy doporučilo studium přerušit nebo ukončit. A tak Aneta ukončila první školu.

Emoční tsunami střídají pocity prázdna

Jelikož se osobnost člověka vyvíjí do dospělosti, její poruchy se diagnostikují až zletilým lidem. Příznaky však u většiny lidí propukají v rané pubertě, kdy je mohou rodiče i učitelé zaměnit za těžší odvar adolescentní krize. Sebepoškozování, k němuž se jakožto ke způsobu, jak se potrestat a ventilovat psychickou bolest, upíná většina hraničářů, patří mezi nejviditelnější a nejzávažnější z nich.

Hraničáři totiž válčí se sebepochybnostmi, které nesnesitelně často vyvěrají v záchvaty sebenenávisti. „Odmalička jsem měla pocit, že každý z mých vrstevníků je lepší v něčem jiném a mohla jsem se přetrhnout, abych všechny dohnala. To, v čem jsem dobrá já, jsem nikdy neviděla,“ píše třiadvacetiletá Marie Vonzino na facebookové stránce Marie v hlavě.

Jedna z mých blízkých, které byla hraniční porucha diagnostikována v pětadvaceti letech, zase ve škole, když z písemky nedostala jedničku, na okraje sešitu rozezleně ryla věty jako „Ať ze mě stříká krev!“ Hraničáři nevěří ani ve své schopnosti, ani ve svůj zevnějšek, takže je často provázejí poruchy příjmu potravy.

Veškeré emoce prožívají intenzivně a neumějí s nimi pracovat. Jejich náladové rozpoložení kolísá s nepředvídatelností letních bouří. „Stane se, že cítím radost a píšu přítelovi, jak se těším domů. A pak přijdu a třísknu s dveřma i s botama v cholerickém záchvatu,“ popisuje něžným hlasem moje kamarádka.

Chtěla bych ji čtenářům vykreslit před oči, popsat, o jak neskutečně nádhernou, přemýšlivou a kreativní osobnost se jedná. Domluvily jsme se ale, že budu s jejím příběhem pracovat anonymně. „Žít s hraniční poruchou pro mě znamená žít s cejchem, který nosím pod brněním,“ vysvětluje metaforou, že o její diagnóze mnoho lidí netuší. Říkejme jí proto třeba Johana.