„Na jedné noční směně byl mezi pacienty pětašedesátník, strašně pěkný a milý chlap. Chodila jsem za ním každou půl hodinu. Opakoval, ať nechodím jen za ním, že mám dost jiných pacientů. Horšil se. Ráno jsme ho plánovali převézt na ARO. Uprostřed noci mě požádal, abych mu přinesla tužku a papír, že musí napsat rodině. Odpověděla jsem, že na to je čas. Namítl, že to není jisté, že o koronaviru toho přečetl dost,“ vypráví Martina Hvozdenská, zdravotní sestra a předsedkyně odborů v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně.

Pacientův syn měl zdědit dům, dcera peníze. Dotyčný však nikomu před svou hospitalizací nesvěřil, že pro dceru peníze našetřil, a už vůbec ne, kam je uložil. Pacient, jehož příběh se Hvozdenské tak silně zaryl do paměti, tehdy na nemocničním lůžku horlivě sepisoval až do rána svou závěť. Ráno ho převezli na ARO, následovala ventilace, intubace, ECMO. Po šesti týdnech zemřel. Noc, během níž sepsal svou závěť, byla jeho poslední nocí při vědomí.

„Když měníte pacientům kanylu, berete jim krev či se o ně jinak staráte, povídáte si s nimi. Víte třeba, že mají vnoučata nebo že mají slavit výročí svatby. Některé z nich si pustíte k srdci… a pak najednou předáváte oblečení jejich příbuzným. Každá z nás má příběhy, které se jí dotkly,“ líčí Hvozdenská do telefonu.

Má sladký a vřelý hlas, jímž švitoří o tom, jak se setry v náročné době navzájem podporují, jak jsou na sebe hodnější než předtím. Jelikož mi chybí vidět tvář svých respondentů, hledám si na internetu její fotografie. Na všech se zářivě usmívá přesně tak, jak jsem si představovala během našeho telefonátu.

Dokáže se však i dopálit. „A pak na internetu čtete, že covid neexistuje, že zdravotníci jsou zaprodanci a ovce. Když takové příspěvky vidím, tak bych těm konspirátorům nafackovala,“ odpovídá na otázku, co ji nejvíce trápí.

Jako házet hrách na zeď

Čeští zdravotníci se od ledna potácejí mezi příběhy se smutnými konci. Umírá se hodně, nečekaně a všude. „Když se dostane někdo s covidem na JIPku, pravděpodobně se dostane i na ventilaci — a pravděpodobně umře. Je to hodně práce s dost zdrcujícími výsledky. Jako házet hrách na zeď,“ shrnuje svou praxi z covidové jednotky v nemocnici v Děčíně lékař Martin Beer. Jak se asi cítí lidé, kteří jsou po dobu několika týdnů každodenními svědky několika zbytečných úmrtí?

Primář interny v chebské nemocnici Stanislav Adamec už v lednu přirovnal míru umírání v koronavirem těžce postiženém Karlovarském kraji k válečnému stavu. „Vždycky si říkám, zda jsem něco nemohl udělat jinak a líp. Vrací se to večer, ve snech. Smrt udušením je snad ta nejhorší smrt, jaká může existovat. A sestřičky nemají jak dusícím se lidem pomoct,“ líčí. Sestrám se o lidech umírajících na udušení dokonce zdá. Dusící se lidé prý mají strašně zvláštní výraz ve tváři.

„Se smrtí se setkáváme běžně i v době mimo pandemii a každý z nás si vytvoří mechanismy, jak ji zpracovat,“ podotýká na úvod našeho hovoru Martina Žižlavská, internistka z brněnské Nemocnice Milosrdných bratří a místopředsedkyně spolku Mladí lékaři.

Hovoříme spolu přes Zoom. Má zvláštní zeleno-šedé oči a hovoří tlumeným rozvážným hlasem: „Jenže když denně někomu telefonujete, že jeho blízký zemřel, a jiným oznamujete, že jejich blízký je ve vážném stavu nebo umírá, a takhle je to pořád dokola… zpracovává se to těžko. A my to musíme prožívat — abychom mohli reagovat na to, co nám lidé říkají, abychom neztratili empatii. Člověk se musí naštvat, když zemře někdo, kdo zemřít neměl.“

Na počátku své praxe si myšlenky na pacienty nosila domů. Až postupně se naučila svléct ze sebe s bílým pláštěm i pacienty. Během pandemie se jí to daří jen částečně — jak kvůli množství úmrtí, tak kvůli skutečnosti, že se jí okolí ptá, jaké to je v práci a zda je situace skutečně vážná. I jí to pomáhá zvládnout především dobrý kolektiv lékařů a sester, se kterými se vzájemně podporují.

„Víte, váš email ke mně dorazil v zajímavou dobu. Od minulého týdne přemýšlím, jak to všechno zpracovat, jak se s tím vyrovnat,“ vysvětluje, zatímco si rukou váhavě uhlazuje vlasy. Neusmívá se.

Psychické prožívání pandemické situace zdravotníky má podle ní tři hlavní roviny. Nejde jen o zvýšené množství vážně nemocných a umírajících lidí, ale i o to, jak na to mediálně a politicky odpovídá společnost, a také o způsob fungování kolektivů na covidových jednotkách. Ty se skládají z různorodé směsi lékařů a sester z odlišných oborů, kteří se teď namísto běžné náplně práce věnují bitvám s nevyzpytatelným virem.

„Spousta oddělení zavřela. Sestřičky z gynekologie slouží na interně a řeší dýchací choroby. Dělají práci, kterou neznají, na oddělení, které neznají, s lidmi a s léky, které neznají. Některé z nich se bojí, že se jejich oddělení už nikdy neotevře. Že už nikdy nesevřou v náručí novorozeně — kvůli čemuž do zdravotnictví vstupovaly. O všech těch stresech, jimž čelíme, bychom se mohli bavit hodiny. Nejhorší je samozřejmě pozorovat dopad covidu na každého jednotlivého člověka,“ popisuje hlavní sestra chebské nemocnice Miroslava Korseltová.

„A kromě toho máte strach. O sebe a o své blízké. Ano, i o sebe. Je mi padesát. Stane se, že se v noci probudím a mám strach, jestli to dám. Přemýšlím, co tady ještě musím udělat,“ vypráví pohnutě přes telefon do večerního ticha mého bytu.

Jedna z mnoha sebevražd