Noční můry i vyhoření. Psychika zdravotníků se horší, ale konečně o ní mluvíme

Petra Dvořáková

Více než třetina lékařů byla vyhořelá už před pandemií. Teď jim navzdory tvrdé práci umírá pod rukama víc lidí než předtím. Vyhořelých lékařů přibude. Konečně se však otevírá debata o tom, že o duše zdravotníků je třeba pečovat.

„Na jedné noční směně byl mezi pacienty pětašedesátník, strašně pěkný a milý chlap. Chodila jsem za ním každou půl hodinu. Opakoval, ať nechodím jen za ním, že mám dost jiných pacientů. Horšil se. Ráno jsme ho plánovali převézt na ARO. Uprostřed noci mě požádal, abych mu přinesla tužku a papír, že musí napsat rodině. Odpověděla jsem, že na to je čas. Namítl, že to není jisté, že o koronaviru toho přečetl dost,“ vypráví Martina Hvozdenská, zdravotní sestra a předsedkyně odborů v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně.

Pacientův syn měl zdědit dům, dcera peníze. Dotyčný však nikomu před svou hospitalizací nesvěřil, že pro dceru peníze našetřil, a už vůbec ne, kam je uložil. Pacient, jehož příběh se Hvozdenské tak silně zaryl do paměti, tehdy na nemocničním lůžku horlivě sepisoval až do rána svou závěť. Ráno ho převezli na ARO, následovala ventilace, intubace, ECMO. Po šesti týdnech zemřel. Noc, během níž sepsal svou závěť, byla jeho poslední nocí při vědomí.

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

„Když měníte pacientům kanylu, berete jim krev či se o ně jinak staráte, povídáte si s nimi. Víte třeba, že mají vnoučata nebo že mají slavit výročí svatby. Některé z nich si pustíte k srdci… a pak najednou předáváte oblečení jejich příbuzným. Každá z nás má příběhy, které se jí dotkly,“ líčí Hvozdenská do telefonu.

Má sladký a vřelý hlas, jímž švitoří o tom, jak se setry v náročné době navzájem podporují, jak jsou na sebe hodnější než předtím. Jelikož mi chybí vidět tvář svých respondentů, hledám si na internetu její fotografie. Na všech se zářivě usmívá přesně tak, jak jsem si představovala během našeho telefonátu.

Dokáže se však i dopálit. „A pak na internetu čtete, že covid neexistuje, že zdravotníci jsou zaprodanci a ovce. Když takové příspěvky vidím, tak bych těm konspirátorům nafackovala,“ odpovídá na otázku, co ji nejvíce trápí.

„Jenže když denně někomu telefonujete, že jeho blízký zemřel, a jiným oznamujete, že jejich blízký je ve vážném stavu nebo umírá, a takhle je to pořád dokola… zpracovává se to těžko. A my to musíme prožívat — abychom mohli reagovat na to, co nám lidé říkají, abychom neztratili empatii. Člověk se musí naštvat, když zemře někdo, kdo zemřít neměl.“ Foto Patrik Uhlíř.cz
„Jenže když denně někomu telefonujete, že jeho blízký zemřel, a jiným oznamujete, že jejich blízký je ve vážném stavu nebo umírá, a takhle je to pořád dokola… zpracovává se to těžko. A my to musíme prožívat — abychom mohli reagovat na to, co nám lidé říkají, abychom neztratili empatii. Člověk se musí naštvat, když zemře někdo, kdo zemřít neměl.“ Foto Patrik Uhlíř.cz

Jako házet hrách na zeď

Čeští zdravotníci se od ledna potácejí mezi příběhy se smutnými konci. Umírá se hodně, nečekaně a všude. „Když se dostane někdo s covidem na JIPku, pravděpodobně se dostane i na ventilaci — a pravděpodobně umře. Je to hodně práce s dost zdrcujícími výsledky. Jako házet hrách na zeď,“ shrnuje svou praxi z covidové jednotky v nemocnici v Děčíně lékař Martin Beer. Jak se asi cítí lidé, kteří jsou po dobu několika týdnů každodenními svědky několika zbytečných úmrtí?

Primář interny v chebské nemocnici Stanislav Adamec už v lednu přirovnal míru umírání v koronavirem těžce postiženém Karlovarském kraji k válečnému stavu. „Vždycky si říkám, zda jsem něco nemohl udělat jinak a líp. Vrací se to večer, ve snech. Smrt udušením je snad ta nejhorší smrt, jaká může existovat. A sestřičky nemají jak dusícím se lidem pomoct,“ líčí. Sestrám se o lidech umírajících na udušení dokonce zdá. Dusící se lidé prý mají strašně zvláštní výraz ve tváři.

„Se smrtí se setkáváme běžně i v době mimo pandemii a každý z nás si vytvoří mechanismy, jak ji zpracovat,“ podotýká na úvod našeho hovoru Martina Žižlavská, internistka z brněnské Nemocnice Milosrdných bratří a místopředsedkyně spolku Mladí lékaři.

Hovoříme spolu přes Zoom. Má zvláštní zeleno-šedé oči a hovoří tlumeným rozvážným hlasem: „Jenže když denně někomu telefonujete, že jeho blízký zemřel, a jiným oznamujete, že jejich blízký je ve vážném stavu nebo umírá, a takhle je to pořád dokola… zpracovává se to těžko. A my to musíme prožívat — abychom mohli reagovat na to, co nám lidé říkají, abychom neztratili empatii. Člověk se musí naštvat, když zemře někdo, kdo zemřít neměl.“

Na počátku své praxe si myšlenky na pacienty nosila domů. Až postupně se naučila svléct ze sebe s bílým pláštěm i pacienty. Během pandemie se jí to daří jen částečně — jak kvůli množství úmrtí, tak kvůli skutečnosti, že se jí okolí ptá, jaké to je v práci a zda je situace skutečně vážná. I jí to pomáhá zvládnout především dobrý kolektiv lékařů a sester, se kterými se vzájemně podporují.

„Víte, váš email ke mně dorazil v zajímavou dobu. Od minulého týdne přemýšlím, jak to všechno zpracovat, jak se s tím vyrovnat,“ vysvětluje, zatímco si rukou váhavě uhlazuje vlasy. Neusmívá se.

Psychické prožívání pandemické situace zdravotníky má podle ní tři hlavní roviny. Nejde jen o zvýšené množství vážně nemocných a umírajících lidí, ale i o to, jak na to mediálně a politicky odpovídá společnost, a také o způsob fungování kolektivů na covidových jednotkách. Ty se skládají z různorodé směsi lékařů a sester z odlišných oborů, kteří se teď namísto běžné náplně práce věnují bitvám s nevyzpytatelným virem.

„Spousta oddělení zavřela. Sestřičky z gynekologie slouží na interně a řeší dýchací choroby. Dělají práci, kterou neznají, na oddělení, které neznají, s lidmi a s léky, které neznají. Některé z nich se bojí, že se jejich oddělení už nikdy neotevře. Že už nikdy nesevřou v náručí novorozeně — kvůli čemuž do zdravotnictví vstupovaly. O všech těch stresech, jimž čelíme, bychom se mohli bavit hodiny. Nejhorší je samozřejmě pozorovat dopad covidu na každého jednotlivého člověka,“ popisuje hlavní sestra chebské nemocnice Miroslava Korseltová.

„A kromě toho máte strach. O sebe a o své blízké. Ano, i o sebe. Je mi padesát. Stane se, že se v noci probudím a mám strach, jestli to dám. Přemýšlím, co tady ještě musím udělat,“ vypráví pohnutě přes telefon do večerního ticha mého bytu.

Jedna z mnoha sebevražd

K dopadům pandemie na duševní stav zdravotníků přitáhla pozornost celého světa smrt devětačtyřicetileté Lorny Breenové, která pracovala s covidovými pacienty v nemocnici na Manhattanu. Usměvavá padesátnice s medovými vlasy, extrovertní milovnice salsy a špičková lékařka, která prý před rozšířením koronaviru netrpěla žádným duševním onemocněním, vloni v dubnu spáchala sebevraždu.

„Dělala svou práci — a zabilo ji to,“ prohlásil její otec. Když s ní naposledy telefonoval, nepřestávala hovořit o náporu koronavirových pacientů, kteří umírají ještě předtím, než je stačí vynést ze sanitky.

Sebevražda Lorny Breenové je jednou z mnoha. Z hlediska profese se v Americe nikdo nerozhoduje ukončit svůj život tak často jak lékaři. Lékařka a aktivistka Pamela Wibleová, která na vysokou sebevražednost mezi lékaři dlouhodobě upozorňuje, spočítala, že každý rok v její zemi v důsledku sebevraždy přijde o lékaře asi milion pacientů.

Místo oběda bonboniéry od pacientů

V České republice si sice lékaři naštěstí nesahají na život tak často jako za oceánem, fungují však v přetíženém finančně a personálně podhodnoceném systému. „Začátky v českém zdravotnictví byly ostré. Spousta práce, ve které neumíte chodit. Neustálý stres, že něco pokazíte — a nemáte to s kým probrat. A jste naprosto nedocenění,“ popisuje Martin Beer, jak před několika lety vyhořel.

Vyhořelá se cítila i lékařka Hana Pospíšilová, když po sedmi letech na kardiochirurgickém oddělením v českobudějovické nemocnici odcházela pracovat do Velké Británie: „Bylo to sedm let stresu. Nikoliv z náplně práce, ale z naprosté demotivace, neorganizace, nerespektu a nelaskavosti jednoho člověka k druhému. V českých nemocnicích nevíte přesně, za co jste zodpovědná, děláte většinou to, co je potřeba, ať jste stará, nebo mladá, zkušená, nebo nezkušená, na nic nemáte čas. Zpětně mám pocit, že jsem tam sedm let obědvala bonboniéry, které na oddělení nechávali pacienti, protože jsem nedokázala odcházet na oběd od lidí, kteří potřebovali pomoc.“

V Anglii pracuje od devíti do pěti. Snídá, obědvá, večeří. Jako vedoucí týmu rozdává jasné úkoly, o postupu léčby spolu diskutují lékaři z různých oborů. Stejně tak následně debatují o tom, co zvládli dobře a co šlo udělat líp. Starší lékaři se s mladými dělí o veškeré zkušenosti, nikdo se nebojí na cokoli zeptat.

Brífinků o koronaviru se lékaři účastnili ještě předtím, než se stačil na britských ostrovech rozšířit. A dokonce i během pandemie se Pospíšilová cítí v práci bezpečně: ochranných pomůcek je dostatek a neustále si je vyměňují, všude se chodí pouze jedním směrem, ve frontě na oběd se stojí na značkách, které jsou dva metry od sebe, a nestává se, že by šli na chodbě vedle sebe dva lidé.

„A doktoři i sestry odpočívají. Přes to nejede vlak. Kolikrát se mi stalo, že mi někdo řekl, ať tolik nepracuju, že pak budu dělat chyby,“ shrnuje světlovlasá žena, která se smíchem kameru svého telefonu neustále natáčí na strop, abych neviděla, jak je po směně strávené pod stínem ochranných pomůcek nenamalovaná. Jak dodává, britské zdravotnictví funguje lépe i díky tomu, že netrpí tak závažným personálním podstavem jako to české.

Vyhoření, jehož příčinou je dlouhotrvající stres z práce a nedostatek odpočinku, ústí v únavu, ztrátu pocitu smysluplnosti práce, apatii, potažmo deprese. Symptomy středně těžké či těžké deprese koneckonců podle téže studie trpí desetina lékařů. Foto Patrik Uhlíř.cz
Vyhoření, jehož příčinou je dlouhotrvající stres z práce a nedostatek odpočinku, ústí v únavu, ztrátu pocitu smysluplnosti práce, apatii, potažmo deprese. Symptomy středně těžké či těžké deprese koneckonců podle téže studie trpí desetina lékařů. Foto Patrik Uhlíř.cz

Vyhořelí lékaři

„Zdravotníků je málo, tím pádem slouží mnoho přesčasů a jsou psychicky vytížení. Pandemie to jen znásobila. Spousta mých kolegů trpí poruchami spánku, depresemi, totálním vyčerpáním. Zdravotnictví není černá díra, musí do něj jít víc peněz,“ lamentuje prezident České lékařské komory Milan Kubek. Právě nedostatek lékařů před pěti lety zafungoval jako jeden z impulsů ke zpracování studie o syndromu vyhoření mezi lékaři.

Výsledky znamenaly pro české zdravotnictví dost nelichotivé zrcadlo: symptomy vyhoření vykazovala více než třetina lékařů — zatímco v běžné populaci projevuje příznaky vyhoření pětina lidí. Jako nejvíce ohrožení vyhořením vyšli ze studie lékaři z jednotek intenzivní péče, onkologických oddělení či hospiců.

Vyhoření, jehož příčinou je dlouhotrvající stres z práce a nedostatek odpočinku, ústí v únavu, ztrátu pocitu smysluplnosti práce, apatii, potažmo deprese. Symptomy středně těžké či těžké deprese koneckonců podle téže studie trpí desetina lékařů. Vyhořelý lékař přitom ohrožuje nejenom své vlastní duševní zdraví, ale i zdraví pacienta, protože se hůře vciťuje do ostatních a častěji se dopouští chyb či nadbytečných úkonů.

„Apel však zůstal nevyslyšen. Nezměnilo se vůbec nic. Zdraví lékařů zůstává dramaticky podhodnoceno,“ shrnuje spoluautor studie psycholog Radek Ptáček. Na otázku, co se mělo změnit, jmenuje více dovolené, lepší platy, reorganizaci pracoviště, lepší péči o vztahy na pracovišti, nefinanční benefity, podíl na rozhodování o směnách… Zkrátka nesplněné sny většiny českých zdravotníků, které vyžadují zásadní systémové změny. „Jediný lék na jejich současnou mimořádnou únavu je odpočinout si,“ dodává Ptáček.

Až opadne zápřah, budou se sčítat zajíci po lovu

Jenže jak podotýká Pavel Mohr, předseda České psychiatrické společnosti, která zdravotníkům během pandemie nabízí bezplatnou podporu, klasické tipy, jak o duševní zdraví pečovat a odpočívat, jsou v tuto chvíli ve vztahu k lékařům poněkud hraběcími radami. Realita je jinde. Na zdravou a pravidelnou stravu, dostatek spánku či volnočasové aktivity a péči o sebe teď lékařům zbývá ještě méně času než předtím. Mnohé relaxační aktivity navíc zůstávají zapovězeny protikoronavirovými opatřeními.

Někteří zdravotníci zkrátka fungují v režimu autopilota. Primář interny v sokolovské nemocnici Martin Straka prohlašuje, že emoce zahodili už v lednu. „Někteří jsou okoralí. Jedou ze setrvačnosti, doznívajícího adrenalinu. Jenže když si nepřiznají, že mají problém, později se zhroutí,“ potvrzuje Stanislav Adamec, jehož předchůdce skončil na psychiatrii.

„Kdoví, kolik z nás by tu vykazovalo známky vyhoření, kdyby nás někdo vyšetřil. Divím se, že zatím nikdo z těch pomazaných hlav neprojevil zájem nám sem zaslat psychology či psychiatry. Na téma psychického dopadu pandemie na chebské zdravotníky půjde složit profesura!“ pokračuje rozhorleně. „Až zápřah opadne, budou se sčítat zajíci po lovu. Ztráty budou veliké,“ glosuje.

Není jediný, kdo předpovídá, že se zkrocením pandemie nastane odliv lékařů. Milan Kubek se obává, že starší lékaři s utišením koronavirového náporu zavřou ordinace — teď to neudělají, protože by si připadali jako dezertéři. Lékaře přitom budou potřebovat celé zástupy zanedbaných pacientů, na péči o něž se během pandemie nedostalo.

„Nemáme zpracovanou svou vlastní bezbrannost.“ Foto Patrik Uhlíř.cz
„Nemáme zpracovanou svou vlastní bezbrannost.“ Foto Patrik Uhlíř.cz

Nezpracovaná bezbrannost

„Kolegyně povídala, že si radši půjde odpočinout za kasu, že už má těch úmrtí dost,“ potvrzuje záchranářka z Královéhradeckého kraje Iveta Nováková Knížková, která zároveň působí jako koordinátorka programu psychosociální podpory pro zdravotníky.

Jde o jediný předpandemický program psychické podpory pro zdravotníky, který začal fungovat v roce 2011 pod záštitou Asociace zdravotnických záchranných služeb z iniciativy klinického psychologa Lukáše Humpla. V roce 2019 jej začalo na celostátní úrovni podporovat ministerstvo zdravotnictví.

Program se opírá o týmy peerů, tedy zdravotníků vyškolených k poskytování podpory po traumatické situaci. Peeři mají svým otřeseným kolegům pomoct pojmenovat, co prožívají, hledat sebepečující strategie a hlavně událost uzavřít.

„Pacientka na interně mi skočila z šestého patra. Stačila jsem ji chytit za ruce, když se držela zábradlí z druhé strany balkonu, ale pustila se. Pořád jsem ji viděla před očima. Po pár dnech se mi to přetočilo v hlavě. Začala jsem mít pocit, že mě vzala s sebou,“ vzpomíná Martina Hvozdenská. Pro mrtvou ženu sešly dolů její kolegyně. Jedna ze sester dala následně výpověď.

Peeři se poté Hvozdenské a jejímu týmu sami ozvali a záhy s nimi událost rozebírali nad kávou. Právě to je podle Novákové Knížkové klíčové: podporu zdravotníkům aktivně nabídnout. Jak upozorňují veškeří odborníci, zdravotníci jakožto lidé, kteří zachraňují, léčí a ošetřují těla nás všech, si jen těžko připouštějí, že sami potřebují péči — tím spíš to platí pro péči o duši. K vyhledání odborné pomoci jim tak chybí nejenom čas, ale i vůle.

„V některých nemocnicích je zdravotníkům k dispozici psycholog, jenže oni se bojí za nim přijít — ze strachu o svou pozici nebo z toho, co si pomyslí kolegové. Roli hraje i skutečnost, že medicína je zaměřená především na tělo,“ upozorňuje Pavel Pařízek, psychoterapeut a zakladatel iniciativy Dělám, co můžu, která lidem z první linie poskytuje bezplatnou psychoterapeutickou pomoc.

Jak shrnuje lékařka Anna Kšírová: „Nemáme zpracovanou svou vlastní bezbrannost.“ Hovoří se mnou po noční službě, na níž ji pacient požádal o informace o své hospitalizované přítelkyni. Nemohl se jí dovolat. Kšírová zjistila, že umřela.

Hlavou jí vířilo dilema, zda pacientovi sdělit pravdu hned, nebo počkat až do rána. Pomohlo jí zavolat na kolegiální linku pro zdravotníky, která začala fungovat během pandemie a na jejímž konci je zdravotníkovi k dispozici taktéž peer. „Počkala jsem do rána. Vím, že jsem mu zprávu sdělila, jak nejlépe jsem mohla, ale stejně se cítím jak zpráskanej pes,“ uzavírá Kšírová.

Zdravotnictví není korporát, ale vojna

Zájem o služby peerů vzrostl během pandemie o sedmdesát procent. Zatímco krajské záchranné služby program psychosociální podpory využívají téměř všechny, nemocničních zařízení je do systému zapojeno v celé republice pouze dvanáct.

Velkému zájmu se netěší ani systém supervizí. „Supervizím se nejméně se daří ve zdravotnictví, školství a armádě. Jde o těžce autoritativně a hierarchicky nastavené systémy — a do takových se nový prvek včleňuje těžko,“ myslí si supervizor Michael Chytrý. Sám nejčastěji pracuje s teprve nedávno vzniklými týmy paliativní péče.

Když jsem se ptala Martina Beera, zda má v nemocnici přístup k peerům nebo psychologovi, suše odvětil: „Zdravotnictví není korporát, ale spíš vojna. Tam takové věci ještě nedorazily.“

A jak si posteskla Martina Žižlavská, nemocnice, které na psychickou podporu svých zaměstnanců nedbaly už před koronavirem, na to jen těžko najdou síly v nastalém maratonu akutních pandemických úkolů. Vzhledem k tomu, že nemocnice zápasily i s nedostatkem ochranných pomůcek, se mohou hovory na téma psychické péče o zaměstnance jevit jako sci-fi výkřik.

„Když měníte pacientům kanylu, berete jim krev či se o ně jinak staráte, povídáte si s nimi. Víte třeba, že mají vnoučata nebo že mají slavit výročí svatby. Některé z nich si pustíte k srdci… a pak najednou předáváte oblečení jejich příbuzným.“ Foto Patrik Uhlíř.cz
„Když měníte pacientům kanylu, berete jim krev či se o ně jinak staráte, povídáte si s nimi. Víte třeba, že mají vnoučata nebo že mají slavit výročí svatby. Některé z nich si pustíte k srdci… a pak najednou předáváte oblečení jejich příbuzným.“ Foto Patrik Uhlíř.cz

Konečně se mluví o tom, že máme city

Není však vše jen temné. Jak patrno z předchozích řádků, tíže pandemie odhaluje neduhy systému — a zároveň tak o nich a o možných řešeních otevírá debatu. „Vtipkovaly jsme nad tím, jak si jedna z nás začíná ujíždět na prášcích na spaní, další na prášcích na uklidnění, třetí na dvoudecce vína,“ vrací se Hvozdenská k momentu, kdy si uvědomila, že všechny potřebují psychologa.

Nakonec se jí podařilo prosadit u vedení workshopy s psycholožkou, která zdravotníkům poradí, jak své emoce a stresy zvládat, a doporučí jim relaxační techniky. Jak však Hvozdenská připouští, přijetí takových opatření brání nedostatek peněz v nemocnicích. Zdravotnické odbory proto plánují apelovat na ministerstvo, aby na podobné programy vypsalo dotační programy z evropských fondů.

„Konečně se o tom mluví! Dosud jsme byli ti silní, co musejí všechno zvládat. Ale i my máme city, i my brečíme — i když to někteří z nás vnímají jako neprofesionalitu,“ uzavírá náš rozhovor Hvozdenská, ač se z jejího hlasu nadále zdá, že se nikdy nepřestává usmívat.

„Chci, aby koronavirus přinesl pozitivní změnu. Aby se staly běžnými supervize, aby se tým učil pracovat se svými emocemi. Abychom se poučili, že o zaměstnance je třeba pečovat a ukotvit pro ně podporu. Dosud se hřešilo na to, že zdravotníci své pacienty neopustí,“ souhlasí Miroslava Korseltová, která chtěla psychickou podporu pro pracovníky chebské nemocnice zavést už od svého nástupu.

Díky pomoci občanského sdružení KOS (Komunitní osvětové společenství) se jí to teď konečně povedlo. Zaměstnancům chebské nemocnice jsou telefonicky či online k dispozici psychoterapeuti. „Aby z člověka spadla tíha, stačí někdy jedna, dvě otázky. Psychoterapeuti nám pomáhají podívat se na věci jinak, radí, jak pracovat s tělem, s dýcháním,“ vysvětluje. Sama jejich službu v pocitech bezmoci využila.

„Zároveň do nemocnice vozíme balíčky s povzbuzením pro zdravotníky: co kdo doma napekl s dopisy o tom, že v tom nejsou sami, že jsme v tom všichni,“ dodává k psychické podpoře zdravotníků Lucie Poláková ze sdružení KOS.

V zájmu psychické svěžesti českých zdravotníků se bude muset změnit mnohé. A bude to stát mnoho času, mnoho peněz, mnoho úsilí. Už teď však jako společnost můžeme zdravotníky ocenit a povzbudit slovy i chováním. Protože jak podotýká Milan Kubek: „My tu přeci nejsme od toho, abychom řešili pandemii. Jen hasíme její důsledky. Pandemii musí zvládnout celá společnost.“

Diskuse
JH
March 24, 2021 v 8.32
Možná se nakonec ukáže,

že - jak by řekl Adam Michnik - nejhorší na koronavirové pandemii je to, co přijde po ní.