Andrej Babiš vydal novou předvolební knihu, tentokrát s bezděčně humorným názvem „Sdílejte, než to zakážou!“. Neptejme se, od koho přesně oligarcha vybavený mediálním impériem čeká zákazy. Dokonce ani nemusíme klást bezpředmětné otázky po tom, jaký podíl na knize má Babiš, když registrační údaje webu znějí na jméno Marek Prchal.

Podíváme se dnes na něco jiného: a to sice na způsob, kterým publikace hodnotí pandemickou krizi posledního roku. Snad netřeba podrobně připomínat, jaká jsou fakta a jak Česká republika pod vedením Babišovy vlády dosáhla víceméně bezprecedentních počtů úmrtí, rozvratu společenské soudržnosti, veřejného zdraví i drobné ekonomiky.

Celou chmurnou historii jsme ostatně popisovali nedávno. Zajímavější bude, čím se od fakticity Babišova verze vyprávění odlišuje. Jinak řečeno: čemu chce Marek Prchal, abychom věřili.

V celkem asi 450stránkové publikaci o maličkém formátu připadá na covid necelých třináct stránek. Příběh rámovaný kapitolou „Nejtěžší rok mého života“ se nachází až v necelé polovině knihy, zjevně není pro autory zvlášť důležitý. Zasunuli jej za orbánovské strašení migrací, výčet premiérova „makání“ či obšírný popis zahraničních cest.

Kapitola je, stejně jako zbytek publikace, psána zkušenou rukou. Chtělo by se říci, že i lehkým perem, ale není to pravda. Čtení je sice plynulé a snadno se v něm pokračuje, s největší pravděpodobností tu ale vidíme výsledek velmi systematické práce provázené důkladnou editací i proškrtáváním.

Stylistika užívá krátké věty, je dynamická, motivuje k dalšímu čtení a působí spíše jako přímá řeč než text. Funguje tak, že lze publikaci otevřít prakticky kdekoli, kousek si počíst a pokračovat později jinde. Řemeslně vzato jde o dobrou práci.

„Pár týdnů jsme vůbec nepsali Čau lidi. Nestíhalo se“