Babišova předvolební kniha lakuje covidové hroby na růžovo

Jan Kašpárek

Kniha, jejímž autorem je nominálně Andrej Babiš, reálně ale spíše jeho temný propagandistický mág Marek Prchal, nestoudně lže o průběhu covidové epidemie. Pokud toho opozice nedokáže využít, pak nechť při nás na podzim stojí všichni svatí.

Andrej Babiš by se za svou roli v covidové pandemii měl zodpovídat u soudu, a ne se s ní vychloubat v předvolební propagaci. Foto FB Andrej Babiš

Andrej Babiš vydal novou předvolební knihu, tentokrát s bezděčně humorným názvem „Sdílejte, než to zakážou!“. Neptejme se, od koho přesně oligarcha vybavený mediálním impériem čeká zákazy. Dokonce ani nemusíme klást bezpředmětné otázky po tom, jaký podíl na knize má Babiš, když registrační údaje webu znějí na jméno Marek Prchal.

Nikdy jsme se nebáli konfrontovat ty nejmocnější. Bez vás jsme ale zranitelní. Svou podporou určujete naši sílu!
×

Podíváme se dnes na něco jiného: a to sice na způsob, kterým publikace hodnotí pandemickou krizi posledního roku. Snad netřeba podrobně připomínat, jaká jsou fakta a jak Česká republika pod vedením Babišovy vlády dosáhla víceméně bezprecedentních počtů úmrtí, rozvratu společenské soudržnosti, veřejného zdraví i drobné ekonomiky.

Celou chmurnou historii jsme ostatně popisovali nedávno. Zajímavější bude, čím se od fakticity Babišova verze vyprávění odlišuje. Jinak řečeno: čemu chce Marek Prchal, abychom věřili.

V celkem asi 450stránkové publikaci o maličkém formátu připadá na covid necelých třináct stránek. Příběh rámovaný kapitolou „Nejtěžší rok mého života“ se nachází až v necelé polovině knihy, zjevně není pro autory zvlášť důležitý. Zasunuli jej za orbánovské strašení migrací, výčet premiérova „makání“ či obšírný popis zahraničních cest.

Kapitola je, stejně jako zbytek publikace, psána zkušenou rukou. Chtělo by se říci, že i lehkým perem, ale není to pravda. Čtení je sice plynulé a snadno se v něm pokračuje, s největší pravděpodobností tu ale vidíme výsledek velmi systematické práce provázené důkladnou editací i proškrtáváním.

Stylistika užívá krátké věty, je dynamická, motivuje k dalšímu čtení a působí spíše jako přímá řeč než text. Funguje tak, že lze publikaci otevřít prakticky kdekoli, kousek si počíst a pokračovat později jinde. Řemeslně vzato jde o dobrou práci.

„Pár týdnů jsme vůbec nepsali Čau lidi. Nestíhalo se“

Covidová kapitola začíná vržením do děje a chválením vlastního projevu z 23. března 2020. Šlo tehdy o vlastně zlomovou, zajímavou situaci. Vláda se zmítala v narychlo vyhlašovaných dramatických opatřeních, nedostatku ochranných prostředků a všeobecném strachu. Víceméně shodou okolností ovšem jednala epidemiologicky správně.

Babiš tehdy hovořil opravdu dobře a státnicky. Není divu. Jeho sdělení nápadně připomínalo o několik dní starší silný a upřímný projev Angely Merkelové v duchu jejího „wir schaffen das“ (zvládneme to). Snad nikoli náhodou se podobné heslo „společně to zvládneme“ stalo ústředním mottem českého jara 2020. Kniha se snaží sugerovat, že v podobném duchu proběhla celá epidemie.

Babiš-Prchal líčí brzké jaro jako extrémně hektickou dobu plnou usilovné práce. Nikoli paniky, nýbrž upřímné starosti o blaho Čechů. „Nebyl čas dělat politiku. Doslova, nebyl čas. Zachraňovali jsme zemi. A jak mě znáte, pustil jsem se do toho po hlavě,“ píše se.

Až do léta vyprávění pokračuje po rychlých bodech, vychvalujících například takzvanou chytrou karanténu. Ta je v knize „přelomová“ či „naprosto zásadní“, přestože reálně šlo o přeceňovaný a nikdy stoprocentně dotažený systém. Dalo se očekávat (a očekávalo), že ve frontálním střetu s virem selže. Vláda to ale nikdy nepřiznala a zjevně přiznat ani nehodlá.

Totální rozvolnění v loňském létě Babiš-Prchal líčí jako něco, co se zkrátka stalo z obecné vůle. Premiér sám prý o riziku druhé vlny věděl. „I já jsem udělal chyby,“ přiznává sice o něco dále, současně však odvádí pozornost k odborným skupinám ministerstva zdravotnictví. Ano, zvlášť role tamější klinické skupiny jistě stojí za kritické prozkoumání, fakta ale opět nemluví v Babišův prospěch. On sám covid zlehčoval i v době, kdy epidemie již eskalovala.

Zřejmě aby čtenář příliš nedumal nad létem, naskakuje třístránková podkapitola „Opoziční mudrcové“. Babiš/Prchal sice vypichuje konkrétní výroky a činy, jimiž opozice vloni nemístně podceňovala epidemická rizika, vše ale s očividnou pointou. „Ani si nechci představovat, jak by to tady vypadalo, kdyby měla vir řešit naše slavná opozice,“ vyvozuje.

„Začíná několik měsíců úplného pekla“

Začíná druhá vlna. „Adam byl velmi unavený a ty nechutné ataky ze všech stran mu taky nepřidaly,“ vysvětluje se obětování asi nejlepšího ministra zdravotnictví za ANO Adama Vojtěcha a přeskakuje o dva ministry dále. „Prezident jmenuje Jana Blatného ministrem zdravotnictví. Ale daleko podstatnější věc se stala o den později (…) Příspěvek 5000 korun pro důchodce,“ navazuje pasáž chválící premiéra za altruismus i absurdní zrušení superhrubé mzdy.

„Vánoce. Co dodat. Nové mutace viru. Masivní nárůsty. Začíná několik měsíců úplného pekla,“ finišuje příběh roku 2020 poněkud hekticky. Není divu. Vánoce ztělesňují asi nejtrestuhodnější vládní pochybení.

Před svátky bylo jasné, že dříve nedostatečně stlačená epidemie opět graduje. Na akutní potřebu činu vláda nezareagovala. Zjevně nechtěla rozčílit unavenou společnost, jen polovičatě nadhazovala, ať lidé nosí na vánočních setkáních respirátor. Výsledek byl strašný. Poté, co v dalších měsících převládla alfa varianta (B.1.1.7), se přerodil až do onoho „úplného pekla“.

K čertu ale s tím, premiér se jde očkovat. „Když mě naočkují, čekám půl hodiny, než mě propustí, a přemýšlím. Je prosinec. Končí pekelný rok,“ uzavírá se epidemický příběh. Příznačně tím, že je naočkován Babiš.

Že od tohoho bodu zemřelo na covid skoro dvacet tisíc spoluobčanů, a to z většiny především v důsledku vládního selhání, se zkrátka vynechává. Stejně tak ona „drobná“ nepříjemnost s postupem očkování, kdy dodnes nemá ani termín injekce na sto tisíc registrovaných seniorů.

Po konci roku 2020 se emotivně líčí, jak „Češi ukázali obrovské srdce“, oceňují se rozliční pandemičtí hrdinové za práci, kterou by za schopnější vlády zřejmě vůbec nemuseli dělat, a dochází se k vyhodnocení krize jako příležitosti na rozvoj digitální ekonomiky.

To je samo o sobě nejapné. Pohlédneme-li za kulisy, najdeme tam lidi, co nevcházejí z krize do krásného nového světa s příležitostmi, ale s poškozenými plicemi, na antidepresivech, chronicky unaveni nebo s nutkáním zapíjet frustraci a strach.

Na covidovou kapitolu navazuje pasáž o boji proti rakovině s titulem „Zachráníme tisíce životů“. Zde smekám pomyslný klobouk. Tak rychle do kolen mě zvratem příběhu nedostal ani Tarantino. Řemeslně chytré a nekonečně drzé. Vypravěč proběhl po soustavě kývajících se oslích můstků, v mezičase stihl slíbit všechno od rozvoje virologie přes digitalizaci po dálnice, aby za sebou zanechal hroby třiceti tisíc lidí pokryté růžovou polevou.

„Je to šance na obrovský restart naší země“

Překrucování epidemické tragédie je výsměchem faktům i epidemiologii — jako by se říkalo, že věci samočinně plynuly, přestože to byla konkrétní i obecně strategická pochybení, jež nákaze celou dobu umožňovala bujet. Co je ale horší, jde o výsměch také těm, kteří covidem trpěli, přišli o blízké, odnesli si postcovidové syndromy a traumata, pozorovali bezmocně krach svého podnikání.

Výsměch těm, kteří zemřeli a zaslouží si nejen vzpomínku. Ale také alespoň elementární spravedlnost.

Babiš/Prchal se ale směje do tváře hlavně voličům. Staví totiž na — bohužel dost možná správné — hypotéze, že Češi mají jepičí paměť a nechají si přelakovat tragédii historických rozměrů vyprávěním marketérů. Zda společnost vějičce odolá, se neodvažuji odhadnout.

Je ale zjevné, že by měla vzdorovat alespoň politická opozice. Jakkoli se sama v určitých fázích epidemie také nevyznamenala, má přinejmenším morální povinnost se tématu chopit a vyprávět vlastní, pravdivou verzi příběhu. Nemám na mysli zvlášť u Pirátů oblíbené vyvracení dezinformací, ale stavbu vlastního narativu, který se pokusí přinést lidem upřímné vysvětlení, proč museli od března 2020 podstupovat utrpení a příkoří. Ideálně vyprávěného tak, aby se alespoň pokusil vzdorovat řemeslně dobře vybroušené prchalovštině.

Opozice by měla do úmoru opakovat, že tu v důsledku vládních selhání na covid zemřelo několikanásobně více lidí, než je průměr všech sousedních zemí i v zemích Evropské unie. Měla by také slíbit, že po volbách vládní selhání nechá vyšetřit a bude vůči viníkům vyvozovat trestní odpovědnost. Pokud opozice v této výzvě selže, pak ať nám v podzimních volbách — a při možném dalším vzestupu epidemie — pomáhají všichni svatí.

Diskuse