Dosavadní zkušenosti z období pandemie naznačují, že na unijní i na české úrovni potřebujeme více politiků, kteří se nebudou chovat ani jako manažeři ani jako úředníci, ale zkrátka jako politici. To znamená, že budou schopni převzít odpovědnost a jasně určit priority celého společenství. A následně učiní ono jedno zásadní rozhodnutí, které pravděpodobně nebude dokonalé, ale umožní definované priority realizovat.

Na evropské úrovni je zdrojem poučení průběh nákupu vakcín. Z popisu vyjednávání Evropské komise tak, jak jej díky své síti kontaktů nabídli novináři serveru Politico, je zřejmé, že ve chvíli, kdy Komise mohla začít vystupovat jako zástupce všech 27 států, museli zástupci farmaceutického průmyslu uznat, že se jejich vyjednávací pozice zhoršila.

Jednotná EU tak nakonec v rámci vyjednávání získala to, co chtěla. Tedy především nízkou cenu a zachování právní odpovědnosti výrobců vakcín. Za normálních okolností jsou nízká cena a zachování právní odpovědnosti výrobců přesně tím, co chtějí všichni. Z dnešního pohledu to ale vypadá, že právě stanovení uvedených priorit přispělo k nedostatku vakcín na začátku letošního roku.

Můžeme se tak ptát, zda za probíhající pandemie nebylo třeba definovat nové priority odpovídající novým a výjimečným okolnostem. Takovou změnu však musí iniciovat a zaštítit politici. Evropská komise sice není čistě úřednická instituce, není ale ani institucí čistě politickou. Pokud politici neurčí, že prioritou není cena, ale něco jiného, těžko očekávat, že kariérní i když vysocí úředníci Evropské komise, zachrání situaci.

Dosavadní evropská vakcinační sága tak potvrdila často opakované hodnocení: Evropská unie je sice vždy velmi silným hráčem postupuje-li jednotně, avšak její uspořádání jí často znemožňuje tento svůj potenciál naplnit. O současné unii se tak často mluví jako o unii nedokončené.

Současná unie je nedokončená unie, protože se sice tváří, že koná evropské volby do Evropského parlamentu, který potom schvaluje program evropské vlády, ale ve skutečnosti evropské volby jsou více národní než evropské, parlament není tak úplně parlamentem, protože nemá právo legislativní iniciativy, a také více než program evropské vlády ve skutečnosti schvaluje základní konsensus vzniklý mezi členskými státy.

Toto uspořádání samozřejmě neumožňuje činit v době krize rychlá rozhodnutí nebo je případně podle situace měnit. Hledání shody všech členských států na společné pozici trvá často dlouho. A i když úřední aparát Komise dokáže využít nakonec nalezenou jednotu bloku 27 států, je to stále hlavně úřední aparát, nikoli politická vláda, která by byla schopna flexibilně reagovat na změnu okolností.

Návrhy, jak tuto situaci zlepšit mohou zaznít v rámci nadcházející Konference o budoucnosti EU. I zde se však vše odvíjí od politické vůle a schopnosti definovat žádoucí stav a navrhnout způsob jeho dosažení. Zda toho bude někdo z politiků schopen, zůstává otázkou.

Profesor evropského práva Alberto Alemanno konstatoval, že společné prohlášení Rady a Evropského parlamentu ke konferenci, věnuje více prostoru tomu, kdo má mít v průběhu konference jakou roli než tomu, co a jak by se mělo změnit.

Nelze čekat, že by s jasným konceptem budoucí podoby Evropské unie přišli čeští politici. Společný evropský nákup vakcín sice zásadně zpochybnil narativ českého — nejen jasně euroskeptického — mainstreamu, který za hlavní součást reformy EU považoval posílení role členských států. Těžko však předpokládat, že by uvedená zkušenost vedla k zásadní změně takzvaně pragmatického přístupu k Evropské unii.

Spíše lze očekávat, že většina českých politiků bude mít tendenci chovat se tak, jak se dnes chová rakouský kancléř Kurz. Nebudou řešit příčiny nedokonalé unijní reality, ale raději stvoří nějaký další model mezistátní spolupráce podobný aktuální rakousko-dánsko-izraelskému iniciativě na podporu vývoje vlastní vakcíny. A většina komentátorů je za to pochválí, protože v jejich očích to alespoň nebude jen čistá negace unijní spolupráce, ale návrh alternativního postupu.

Absence schopných politiků je ještě citelnější v České republice

Na české úrovni potom problém nepramení z nedostatečné struktury — disponujeme standardní sadou institucí demokratického státu —, ale v postupu těch, kteří se v této struktuře pohybují. Politici jako kdyby se nechtěli nebo neuměli chovat jako politici.

V době dezinformací a zručných populistů všeho druhu jsme si zcela správně zvykli požadovat po politicích především respekt k faktům a rozhodnutí založená na expertním posouzení problematiky. A v době pandemie se důraz na dodržování těchto principů pochopitelně ještě zvýšil.

To ovšem nic nemění na tom, že zejména v období krize existují situace, kdy je potřeba udělat politické rozhodnutí. Někdo nakonec musí rozhodnout a ten někdo je politik. Musí rozhodnout i ve výjimečné krizové situaci, kdy ani expertní podklady neposkytují stoprocentní návod, jak postupovat.

Angela Merkelová měla v době uprchlické krize jistě mnoho různých podkladů od expertů z různých oborů, ale nakonec se rozhodla, že uprchlíkům, kteří se v tu dobu nacházeli v bezvýchodné situaci v Maďarsku, umožní transfer do Německa. Bylo to vrcholně politické, nikoli čistě expertní natož úřednické rozhodnutí.

Stejně tak před Vánoci to byla Angela Merkelová, která osobně sdělila Němcům, že ji to velmi mrzí, ale bohužel je třeba zrušit vánoční trhy a zachovat přísná opatření. Sdělila jim to jako kancléřka. Bylo zjevné, že jde o rozhodnutí podložené expertním názorem, ale také bylo zřejmé, že je to ona, kdo nakonec rozhoduje.

Bylo to rozhodnutí, kterým Merkelová ukázala, že je v krizové situaci připravena převzít odpovědnost a určit základní parametry postupu celého společenství. Poskytla tím Němcům jednu z mála jistot ve složité době.

Česká vláda takto jasného postupu schopna není. Vláda, která má právě v krizi převzít odpovědnost a zajistit koordinovaný postup různých částí společnosti ve chvíli, kdy jen společný postup vede k úspěchu, zcela selhala. Nikdo, kdo by se alespoň trochu přiblížil Angele Merkelové, se neobjevil.

Bohužel ani v řadách opozice se ale nezjevil žádný výrazný politik, který by vstoupil do role stínového premiéra. Opozici nelze upřít snahu, přichází s mnoha konkrétními návrhy, které vláda nakonec často sama přijímá a které situaci zlepšují. Nelze se však ubránit dojmu, že jde více o standardní opoziční práci než o jasný projev toho, že opozice je připravena převzít odpovědnost a vládnout.

Předseda ODS Petr Fiala střídá výzvy k odpovědnému chování s prohlášeními o tom, že současná opatření jsou nesmyslná, neúčinná a překračující pravomoci vlády. Podobně Piráti začínají svůj program „Za pět dvanáct“ konstatováním, že „nouzový stav se stal spíše bičem na lidi a jejich možnost svobodně a produktivně žít“.

Mnoho důvěryhodných analýz upozorňuje na to, že současná opatření je třeba doplnit ještě o další, zejména v oblasti průmyslu. To ovšem neznamená, že je moudré zpochybňovat opatření, která platí již dnes, protože bez nich by aktuální situace byla ještě horší. Ve chvíli, kdy jsme takto již dávno rezignovali na možnost společného úsilí vlády i opozice, které by slovy Petra Fischera bylo „skutečným výkonem společenství“, je tak třeba se ptát, proč opozice nevystoupila s jasným vlastním plánem dalšího postupu.

Jednou z odpovědí může být, že přijít s vlastní představou toho, jak přesně by měla vypadat opatření nebo jak přesně by měl vypadat plán budoucího rozvolňování vyžaduje učinit politické rozhodnutí. Rozhodnutí, které nikdy nebude dokonalé a které se ne všem bude líbit. Vyžaduje to určit priority a jako Angela Merkelová převzít odpovědnost za navrhovaný postup.

Pirátský plán sice obsahuje to, co bychom všichni pochopitelně rádi viděli: otevírání škol, plynulejší očkování nebo více pozitivní motivace. Konkrétní alternativní sadu restriktivních opatření však plán nenabízí. Podobně koalice SPOLU prezentovala pouze varianty budoucího rozvolňování.

Lze pochopit, že opozice nechce v předvolebním období riskovat, že její návrhy nebudou zcela fungovat. Opozice pravděpodobně spoléhá na to, že se vláda takříkajíc znemožní sama a že, jak pravil pirátský poslanec Michálek, „s vládou nemehel zúčtují až voliči“. Jestli se tak stane, ovšem zůstává otázkou.

Voliči možná v době krize nechtějí politiky pokračující ve stranické politice nebo politiky čekající na neprůstřelné expertní podklady. Voliči v době krize očekávají především někoho, kdo nabídne jasnou alternativu a definitivně tak stvrdí svou připravenost vládnout a převzít odpovědnost za budoucnost republiky.

I dosavadní voliči hnutí ANO by možná ještě ve větších počtech začali uvažovat o podpoře opozice, pokud by viděli například skutečně konkrétní návrh podmínek současného lockdownu, když tedy ten současný je spíše bičem na lidi. Na unijní i české úrovni bude tak v dalších měsících především potřeba, aby politici byli schopni převzít odpovědnost a začali rozhodovat v situacích, ve kterých nikdo jiný rozhodnout nemůže.

Nestane-li se tak, budeme v budoucnu svědky nějakého dalšího vzájemného obviňování mezi členskými státy a Evropskou komisí, což je stav, který svědčí jedině politikům typu Viktora Orbána. V českém kontextu pak může náměsíčný výkon politiky postupně vést až k přesvědčení velké části voličů, že bude nakonec nejlepší, když věci vezme do rukou někdo, kdo se hlavně nikdy nebojí rozhodnout. A tomu je třeba zabránit.