Dosavadní zkušenosti z období pandemie naznačují, že na unijní i na české úrovni potřebujeme více politiků, kteří se nebudou chovat ani jako manažeři ani jako úředníci, ale zkrátka jako politici. To znamená, že budou schopni převzít odpovědnost a jasně určit priority celého společenství. A následně učiní ono jedno zásadní rozhodnutí, které pravděpodobně nebude dokonalé, ale umožní definované priority realizovat.

Na evropské úrovni je zdrojem poučení průběh nákupu vakcín. Z popisu vyjednávání Evropské komise tak, jak jej díky své síti kontaktů nabídli novináři serveru Politico, je zřejmé, že ve chvíli, kdy Komise mohla začít vystupovat jako zástupce všech 27 států, museli zástupci farmaceutického průmyslu uznat, že se jejich vyjednávací pozice zhoršila.

Jednotná EU tak nakonec v rámci vyjednávání získala to, co chtěla. Tedy především nízkou cenu a zachování právní odpovědnosti výrobců vakcín. Za normálních okolností jsou nízká cena a zachování právní odpovědnosti výrobců přesně tím, co chtějí všichni. Z dnešního pohledu to ale vypadá, že právě stanovení uvedených priorit přispělo k nedostatku vakcín na začátku letošního roku.

Můžeme se tak ptát, zda za probíhající pandemie nebylo třeba definovat nové priority odpovídající novým a výjimečným okolnostem. Takovou změnu však musí iniciovat a zaštítit politici. Evropská komise sice není čistě úřednická instituce, není ale ani institucí čistě politickou. Pokud politici neurčí, že prioritou není cena, ale něco jiného, těžko očekávat, že kariérní i když vysocí úředníci Evropské komise, zachrání situaci.

Dosavadní evropská vakcinační sága tak potvrdila často opakované hodnocení: Evropská unie je sice vždy velmi silným hráčem postupuje-li jednotně, avšak její uspořádání jí často znemožňuje tento svůj potenciál naplnit. O současné unii se tak často mluví jako o unii nedokončené.

Současná unie je nedokončená unie, protože se sice tváří, že koná evropské volby do Evropského parlamentu, který potom schvaluje program evropské vlády, ale ve skutečnosti evropské volby jsou více národní než evropské, parlament není tak úplně parlamentem, protože nemá právo legislativní iniciativy, a také více než program evropské vlády ve skutečnosti schvaluje základní konsensus vzniklý mezi členskými státy.

Toto uspořádání samozřejmě neumožňuje činit v době krize rychlá rozhodnutí nebo je případně podle situace měnit. Hledání shody všech členských států na společné pozici trvá často dlouho. A i když úřední aparát Komise dokáže využít nakonec nalezenou jednotu bloku 27 států, je to stále hlavně úřední aparát, nikoli politická vláda, která by byla schopna flexibilně reagovat na změnu okolností.

Návrhy, jak tuto situaci zlepšit mohou zaznít v rámci nadcházející Konference o budoucnosti EU. I zde se však vše odvíjí od politické vůle a schopnosti definovat žádoucí stav a navrhnout způsob jeho dosažení. Zda toho bude někdo z politiků schopen, zůstává otázkou.