↗

Špinavá dohoda, kterou Německo uzavřelo se dvěma zbloudilými členskými státy Unie, však představuje nejhorší ze všech možných scénářů. Foto FB Viktor Orbán

Evropská unie čelí existenční hrozbě, ale politické vedení na ni reaguje kompromisem, který jako by vycházel z víry, že hrozbu jednoduše zažehnáme, budeme-li si toužebně přát něco jiného. Kleptokratický režim premiéra Viktora Orbána v Maďarsku a v menší míře i neliberální vláda Práva a spravedlnosti (PiS) v Polsku nestoudně napadají hodnoty, na nichž byla Evropská unie postavena.

Budeme-li k jejich zpochybňování přistupovat jako k legitimnímu politickému postoji, který si zasluhuje pozornost a kompromisní řešení, pak tím jen prohloubíme — a to výrazně — rizika, s nimiž se dnes Evropská unie potýká.

Uznávám a chápu obrovský tlak, jemuž čelí německá kancléřka Angela Merkelová. Kancléřkou je už patnáct let a září 2021, termín, na nějž ohlásila svůj odchod, se rychle blíží. A v situaci, kdy se francouzský prezident Emmanuel Macron musí načas zabývat otázkou sekularismu ve své zemi a dalšími vážnými bezpečnostními problémy, se Merkelová stala v podstatě jediným stěžejním státníkem, který v otázkách Evropské unie rozhoduje.

Zároveň chápu, že si německá kancléřka nepřeje, aby za jejího působení ohlásila záměr vystoupit z Evropské unie další země, totiž Maďarsko. Právě k tomu se údajně Orbán v posledních dnech chystal, protože si nemůže dovolit, aby někdo odhalil rozsah zkorumpovanosti jeho režimu, což by unijní podmínka „dodržování vlády zákona“ pro přidělení peněz z unijních fondů bezpochyby učinila.

Během deseti let u moci Orbán ukradl a zpronevěřil obrovské částky včetně fondů EU, z nichž měli mít prospěch maďarští občané. Nemůže dopustit, aby jeho osobní a politickou korupci kdokoliv citelně omezoval, poněvadž právě ony nezákonné výnosy jsou mazivem, které udržuje soukolí jeho režimu v hladkém chodu a jeho politické souputníky v poslušnosti.

Pohrůžka, že bude vetovat unijní rozpočet, a tím torpédovat finance Evropské unie jako takové, byla z Orbánovy strany zoufalou hazardní hrou. Na toto blafování mu však nikdo neměl skočit. Bohužel se zdá, že Merkelová maďarskému a polskému vydírání ustoupila.

V době, kdy píšu tento článek, se zdá zřejmé, že se Merkelová dohodla s Orbánem a s faktickým polským lídrem, vicepremiérem Jarosławem Kaczyńským, na kompromisu. Dohoda, kterou Německo uzavřelo se dvěma zbloudilými členskými státy Unie, však představuje nejhorší ze všech možných scénářů.

Text navrhovaného kompromisu, jenž pronikl na veřejnost a má být vtělen do závěrečného prohlášení jednání Evropské rady, které se konalo tento týden, obsahuje tři základní pochybení. Za prvé deklarace mění podstatu i záměr textu regulace, na němž se instituce Evropské unie dohodly 5. listopadu, a značně oslabuje podmínku vlády práva. Evropská komise ani Evropský parlament, natožpak národní vlády, které učinily z integrity uvedené regulace svůj hlavní zájem v Evropské radě, by se neměly nechat takto odstrčit stranou.

Za druhé některá ustanovení dohody slouží k oddálení implementace podmínky vlády práva až o dva roky. To by bylo pro Orbána vyslovené terno, neboť by veškeré případné kroky mohl odložit až do doby po příštích parlamentních volbách v Maďarsku, které se mají konat v roce 2022.

Orbánova strana FIDESZ by v důsledku odkladu získala spoustu času ke změně maďarských zákonů a ústavních ustanovení, takže by mohl dál měnit definici „veřejných zdrojů“ v Maďarsku způsobem, jenž by mu umožnil přelévat pokoutně nabyté prostředky z veřejných institucí do soukromých „nadací“ ovládaných jeho kumpány. Hlavními oběťmi dohody, kterou Merkelová údajně s Orbánem uzavřela, by se tak stali maďarští občané.

A konečně je navržená deklarace summitu případem, kdy Evropská rada překračuje rámec svých pravomocí a omezuje schopnost Evropské komise interpretovat dohodnutou legislativu EU a jednat podle ní. Je to nebezpečný precedens, neboť snižuje právní nezávislost Komise a je dost dobře možné, že je i v rozporu se Smlouvou o Evropské unii, přinejmenším s jejím duchem.

Předpokládaná dohoda je špinavá a přehlíží výslovnou vůli Evropského parlamentu. S ohledem na naléhavou potřebu začít využívat částku 750 miliard eur z fondu na podporu zotavení po COVID-19 ji však Evropský parlament dost možná schválí.

Mohu jen vyjádřit morální pohoršení, jaké teď musí pociťovat všichni lidé, kteří věřili v Evropskou unii coby ochránkyni evropských i univerzálních hodnot. A zároveň chci varovat, že tento kompromis může silně nahlodat těžce vydobytou důvěru, kterou si unijní instituce získaly založením fondu obnovy.

Text publikovaný pod názvem The Costs of Merkel’s Surrender to Hungarian and Polish Extortion v Project Syndicate přeložil JIŘÍ KOBĚLKA.