Rozhodnutí polského Ústavního soudu, které de facto umetá cestu k faktickému zákazu potratů, vyvolalo soustavně sílící protesty ve sto padesáti polských městech. Soud ovládaný vládnoucí stranou Právo a spravedlnost vydal minulý týden usnesení, že potrat z důvodu poškození či nemoci plodu odporuje polské Ústavě.

V praxi to znamená, že bude-li na základě rozhodnutí upravena legislativa, budou ženy v Polsku moct podstoupit legální potrat pouze v případě znásilnění, incestu nebo ohrožení na životě. Úpravu legislativy přitom lze předpokládat, neboť právě proto zřejmě soudní rozhodnutí vůbec vzniklo.

Rozhodnutí podnítilo demonstrace a blokády, sdružené pod hnutím Celopolská stávka žen, které vzniklo před čtyřmi lety v rámci takzvaných Černých protestů. Zásluhou tehdejších protestů se podařilo odmítnout návrh zákona, který měl již tak jeden z nejrestriktivnějších zákonů o potratech v Evropě dále zpřísňovat — podobně jako dnes.

Pod hashtagem #ToJestWojna svolává polské hnutí, které lze spolu s #MeToo označit za jedno z nejvýraznějších feministických vzedmutí poslední dekády, demonstrace již od pátku. Vrcholí dnešní velkou stávkou.

↗

Karolina Wigura je socioložka a novinářka. Spoluzakládala jeden z hlavních polských týdeníků Kultura Liberalna, jehož je šéfredaktorkou. Publikuje také v zahraničních médiích, jako je Guardian či New York Times. Foto FB Karolina Wigura

O tom, jaké konkrétní politické požadavky polské ženy vznášejí, zda mají šanci uspět a proti jaké strategii soupeře vlastně stojí, jsme hovořili s šéfredaktorkou nezávislého média Kultura Liberalna Karolinou Wigurou.

Polské ženy dnes na protest nejdou do práce. Jak velká věc to je?

Velikost demonstrací je velkým překvapením — nejen pro veřejnost, ale i pro vládu samu. Když vydával minulý týden Ústavní soud své rozhodnutí, vláda si ještě zřejmě myslela, že současná situace s covidem a s ním spojenými opatřeními lidi odradí od toho, aby do ulic vyšli. Ale zjevně se mýlili.

Měl to být jen další krok na cestě, kterou nám vláda chystá již delší dobu. Cestě, kterou se vine příběh o poslušnosti — polských žen i ústavních orgánů. Máme poslušnou předsedkyni Ústavního soudu, kterou do funkce dosadil Kaczyński a ona s ním chodívá na pravidelné večeře. A poslušné by podle vlády měly být všechny polské ženy: jak vůči vládě, tak vůči církvi.

Jenže namísto toho se najednou v pátek protestovalo v šedesáti městech po celé zemi. A od té chvíle odpor dál nabývá na síle.

Jak ho vnímá polská veřejnost?

Podle průzkumů je šedesát procent Poláků proti rozhodnutí soudu. Asi to neodpovídá plně na vaši otázku, ale leccos to naznačuje.

Zkusím to jinak: mluvíme o protestech žen angažovaných v hnutí delší dobu, nebo se přidává širší veřejnost?

Je to podobné jako v roce 2016 během černých protestů. Samozřejmě jsou silně přítomny feministické organizace — právě ony celých pět let protestovaly a snažily se o změnu. Ale pokud se bavíme o konkrétních protestech v roce 2016 a dnes, tak na nich najdete tisíce lidí, kteří se nijak neangažují, o politiku nezajímají. Jsou tam i velmi mladí lidé, kteří dosud nikdy nebyli aktivní.

Nejde o protest levicových feministek — je to protest žen i mužů, kteří jsou navíc často katolíci, ba konzervativního smýšlení. I na ně už tohle bylo zkrátka přes čáru.

Zmiňovala jste, že vládu síla reakce překvapila. Pro všechny ovšem zase muselo být překvapením, že vláda zatlačila právě nyní, v době covidu. Byla to tedy strategie? Využít momentu, kdy „nehrozí“ protesty?

Ne tak docela. Strategie podle mého byla zakrýt fakt, že vláda je zcela nepřipravená na druhou vlnu pandemie. Situace zde začíná být vážná podobně jako u vás. A ukázalo se, že vláda nebyla schopná během jara a léta přijít s žádným plánem, jak jí předejít. Taková je strategie populistů: použít náboženství k zakrytí vlastní nekompetentnosti.

Covid se ale může obrátit i proti protestujícím — někteří by je asi mohli nařknout z toho, že je příliš riskantní pořádat protesty v ulicích v takové době…

Na jaře, během první lockdownu, se v polském parlamentu diskutoval návrh zákona, který byl velmi podobný nynějšímu soudnímu rozhodnutí — opět se zvažoval takřka úplný zákaz potratů. Ale reakce byla jiná. Organizoval se tichý protest z domova: lidé si lepili nálepky na okna a auta, vyvěšovali deštníky, jakožto symbol černých protestů. Vláda zřejmě předpokládala, že reakce bude opět stejná. Očekávala nesouhlas, ale v mezích lockdownu.

Jenže přišlo něco zcela jiného. Protestující se snaží dodržovat rozestupy a nosí roušky, ale v ulicích jsou tisíce lidí. A samozřejmě, že je vláda obviňuje ze šíření nemoci.

Ale musíme mít na paměti, že tahle situace nevznikla za účelem něco řešit, natožpak chránit životy nenarozených dětí. Vznikla účelově ve snaze rozdělit společnost, podnítit hněv a nutit lidi si vybrat stranu v době, kdy se obávají, co přijde v zimě. Je to jakýsi perverzní způsob, jak udržovat ve společnosti napětí a rozdělovat ji.

Co vidíme ze záběrů protestů, působí jako čirý hněv. Vznáší demonstrace vůbec nějaké konkrétní politické požadavky?

Rozdíl mezi protesty 2016 a 2020 spočívá v odlišných emocích. Tehdy šlo o obavu z maďarského scénáře — Orbán celé léta mluvil o zákazu potratů, ale nikdy to neudělal. Potraty jsou totiž emocionální zbraní, jak držet opozici srovnanou do latě. V roce 2016 se řada lidí obávala, že se v Polsku děje podobná věc jako v Maďarsku, a proto bylo cílem donutit vládu, aby zkrátka přibrzdila.

Černé protesty se nesly v duchu naděje, která dnes už ale není. Dnes jsme svědky demonstrace ponížení a vzteku. Už není moc, co by se dalo dělat. V Polsku říkáme „mleko się rozlało“ — pozdě plakat nad rozlitým mlíkem. A může trvat roky, než se to podaří zvrátit, jako v Irsku. Řada transparentů nyní používá skutečně silný jazyk — ten vyjadřuje beznaděj a vztek.

Může se vztek přetavit v naději na to současný kurz zvrátit? Už černé protesty byly natolik silné, že na jejich základě v podstatě vzniklo hnutí.

To záleží na hodně věcech. První faktor je reakce katolické církve. Některé z protestů cílily přímo na kostely a Kaczyński včera promluvouval k členům své strany se slovy, že je zapotřebí ochránit kostely, ať to stojí, co to stojí.

Objevují se ovšem i hlasy zevnitř církve, které mu oponují ve smyslu „nechme je pokojně protestovat, bylo by antikřesťanské proti nim bojovat“. Záleží tedy do velké míry, jak budou reagovat katolíci — zda se spřáhnou s nacionalisty jako někteří kněží.

Dále závisí na tom, zda hnutí dokáže vytvořit nějaký program. Vztek je samozřejmě dobrý, když potřebujete vyvolat protesty, ale ty se časem vyčerpají, a proto je zapotřebí mít i program. Pokud by se podařilo dosáhnout nějakého širšího společenského konsenzu, tak si můžeme říct, že cílem je kupříkladu irské řešení. A v tom případě by bylo nutné prakticky ihned začít na něm zezdola pracovat.

Vláda bude spoléhat na to, že se hnutí vyčerpá a radikalizuje — vyčkává, až zůstane jen jádro a bude moct říct „podívejte, vždyť jsou tam jen levicové feministky, veřejnost smýšlí jinak“. Ale dokáže-li hnutí vytvořit program, přesvědčivý pro lidi, kteří se nikdy neangažovali a teď protestují, může získat politickou moc a stát se zdrojem naděje.

GABY KHAZALOVÁ