Následkem koronavirové pandemie musely evropské vlády přistoupit k extrémním opatřením, aby omezily šíření viru a zmírnily dopady na ekonomiku. Mnohá z těchto opatření nemají obdoby — celé státy se uchýlily ke karanténě a zákazu vycházení, posílily se možnosti výkonné moci a současně se začaly řešit protikrizové balíčky na podporu hospodářství. V Maďarsku a Polsku se „neliberálně demokratické“ vlády chopily příležitosti, aby mohly svým svébytným způsobem nadále podrývat demokracii.

Těmto událostem se intenzivně, byť poněkud zjednodušeně, věnují i mezinárodní média. Přestože už ho vláda samozřejmě stihla zneužít, neznamená v Maďarsku přijatý „zmocňovací zákon“ až tak velké změny oproti možnostem, které už vládní strana měla. Zejména vezmeme-li v úvahu dvoutřetinovou většinu její koalice v parlamentu a věrné stoupence ve všech institucích od ústavního soudu až po státní zastupitelství.

V Polsku mezitím vláda usilovala o možnost nadále si co nejpohodlněji schvalovat legislativu a oklešťovat právní stát díky tomu, že má svého člověka v prezidentském paláci. Proto, aby Dudu ve funkci udržela, neváhala kvůli uprostřed pandemie prosazovat celostátní volby.

V obou zemích se tyto praktiky zintenzivňují také díky šikovnému využívání "kulturních válek". To je zvlášť znepokojivé zejména ve světle toho, co všechno je v pandemii v sázce po materiální stránce. Obě vlády rozdmychávají dobře známé polarizující rozpory, které jim už posloužily v minulosti: prohlubují příkopy mezi vládou a opozicí a také mezi většinou a libovolnými menšinami (nebo rovněž mezi „zdravým rozumem“ a „liberály odtrženými od reality“).

Tyto události vyvolávají mezinárodní zájem a reakce, ale přitom se pomíjí, že v obou zemích současně procházejí také sociální a ekonomická opatření, která nejspíš povedou k dalekosáhlé společenské katastrofě — o poznání vážnější, než jakou by způsobila jen samotná krize.

Kulturní války jako kouřová clona

Uprostřed koronavirové krize, 15. dubna, se polský parlament rozhodl debatovat o dvou legislativních návrzích — jeden měl omezit přístup k interrupcím, druhý kriminalizovat sexuální výchovu. Tyto návrhy, které se už se dříve objevily v minulém funkčním období, se staly předmětem širokých občanských protestů, čímž pro vládu začaly být nepohodlné. Následkem tohona dlouho uvízly na úrovni výborů.

Obnovení jednání v době po zákazu veřejných shromáždění, kdy byly protesty v ulicích prakticky nemožné, byl od vládnoucí strany PiS („Právo a spravedlnost“) obzvlášť zákeřný krok. Skutečnost, že oba návrhy byly nakonec 16. dubna na neurčitou dobu vráceny výborům, zřejmě nesouvisí ani tak s tvořivými způsoby protestu, které opozice i občanská hnutí navzdory omezením objevily, ale spíše s tím, že horečná debata okolo nich posloužila svému účelu: odvedení pozornosti.

Než se ve sněmovně obnovilo projednávání těchto zákonů, točila se hlavní debata kolem polských prezidentských voleb, které se měly konat 10. května. Navzdory šířící se pandemii vláda neochvějně trvala na svém záměru uspořádat volby ve stanoveném termínu. To nebylo žádným překvapením — když opoziční kandidáti nemohou vést kampaň, hraje to ve prospěch současného prezidenta Dudy, kterého PiS podporuje.