↗

Pod kouřovou clonou kulturní války prosazují režimy Orbána a Kaczyńského brutální asociální legislativu na úkor pracujících a nižších tříd obyvatelstva. Západní elity k tomu mlčí, protože je pro ně levná práce ve střední Evropě výhodná. Foto: Beyond the Transition.

Následkem koronavirové pandemie musely evropské vlády přistoupit k extrémním opatřením, aby omezily šíření viru a zmírnily dopady na ekonomiku. Mnohá z těchto opatření nemají obdoby — celé státy se uchýlily ke karanténě a zákazu vycházení, posílily se možnosti výkonné moci a současně se začaly řešit protikrizové balíčky na podporu hospodářství. V Maďarsku a Polsku se „neliberálně demokratické“ vlády chopily příležitosti, aby mohly svým svébytným způsobem nadále podrývat demokracii.

Těmto událostem se intenzivně, byť poněkud zjednodušeně, věnují i mezinárodní média. Přestože už ho vláda samozřejmě stihla zneužít, neznamená v Maďarsku přijatý „zmocňovací zákon“ až tak velké změny oproti možnostem, které už vládní strana měla. Zejména vezmeme-li v úvahu dvoutřetinovou většinu její koalice v parlamentu a věrné stoupence ve všech institucích od ústavního soudu až po státní zastupitelství.

V Polsku mezitím vláda usilovala o možnost nadále si co nejpohodlněji schvalovat legislativu a oklešťovat právní stát díky tomu, že má svého člověka v prezidentském paláci. Proto, aby Dudu ve funkci udržela, neváhala kvůli uprostřed pandemie prosazovat celostátní volby.

V obou zemích se tyto praktiky zintenzivňují také díky šikovnému využívání "kulturních válek". To je zvlášť znepokojivé zejména ve světle toho, co všechno je v pandemii v sázce po materiální stránce. Obě vlády rozdmychávají dobře známé polarizující rozpory, které jim už posloužily v minulosti: prohlubují příkopy mezi vládou a opozicí a také mezi většinou a libovolnými menšinami (nebo rovněž mezi „zdravým rozumem“ a „liberály odtrženými od reality“).

Tyto události vyvolávají mezinárodní zájem a reakce, ale přitom se pomíjí, že v obou zemích současně procházejí také sociální a ekonomická opatření, která nejspíš povedou k dalekosáhlé společenské katastrofě — o poznání vážnější, než jakou by způsobila jen samotná krize.

Kulturní války jako kouřová clona

Uprostřed koronavirové krize, 15. dubna, se polský parlament rozhodl debatovat o dvou legislativních návrzích — jeden měl omezit přístup k interrupcím, druhý kriminalizovat sexuální výchovu. Tyto návrhy, které se už se dříve objevily v minulém funkčním období, se staly předmětem širokých občanských protestů, čímž pro vládu začaly být nepohodlné. Následkem tohona dlouho uvízly na úrovni výborů.

Obnovení jednání v době po zákazu veřejných shromáždění, kdy byly protesty v ulicích prakticky nemožné, byl od vládnoucí strany PiS („Právo a spravedlnost“) obzvlášť zákeřný krok. Skutečnost, že oba návrhy byly nakonec 16. dubna na neurčitou dobu vráceny výborům, zřejmě nesouvisí ani tak s tvořivými způsoby protestu, které opozice i občanská hnutí navzdory omezením objevily, ale spíše s tím, že horečná debata okolo nich posloužila svému účelu: odvedení pozornosti.

Než se ve sněmovně obnovilo projednávání těchto zákonů, točila se hlavní debata kolem polských prezidentských voleb, které se měly konat 10. května. Navzdory šířící se pandemii vláda neochvějně trvala na svém záměru uspořádat volby ve stanoveném termínu. To nebylo žádným překvapením — když opoziční kandidáti nemohou vést kampaň, hraje to ve prospěch současného prezidenta Dudy, kterého PiS podporuje.

Opoziční kandidátka a kandidáti oprávněně vznášeli otázky, zda je možné za těchto okolností dosáhnout férových podmínek v kampani a zda jsou vůbec volby pro veřejnost bezpečné.

Diskuze o reprodukčních právech rozptýlila pozornost a poskytla vládě čas na prosazení voleb. Vláda se pustila do příprav korespondenčního hlasování, a to navzdory pochybám o legitimitě tohoto návrhu, Nejvyšším soudem označeného za neústavní. (Rozhodnutí odsunout volby přišlo po velkém tlaku až několik dnů před plánovaným termínem, po původním vydání tohoto článku, pozn. red.)

Není to samozřejmě tak, že by se vláda strany PiS jen chopila téhle příležitosti. Konzervativní agendu prosazuje dlouhodobě: jde o otevřeně křesťansky-konzervativní subjekt, jenž vychází vstříc návrhům ještě pravicovějších skupin, které jí nabízejí podporu výměnou právě za opatření tohoto druhu. Jak se zdá, PiS si pomalu přivyká na to, že oblasti reprodukčních práv využívá jako zbraně, kterou zaměstnává pozornost opozice a získává tak pro sebe politickou výhodu.

Ideologická nedorozumění v Maďarsku

V Maďarsku mezitím vláda využila výjimečného stavu, aby ještě více polarizovala protichůdné postoje zdánlivě vyčerpanými, ale stále fungujícím rozepřemi. Mezi mnoha dalšími skandálními kroky mimo jiné vyrukovala se souhrnným návrhem zákona (který prošel včera, pozn. red.), jenž zavádí do matričního zákona termín „pohlaví při narození“ definovaný jako „biologické pohlaví určené primárními pohlavními znaky a chromozomy“.

Pojem „pohlaví při narození“ tak v matrikách nahradí kolonku „pohlaví“. Změna této kolonky v dokumentech bude zakázána a v Maďarsku se stane nemožným legálně změnit pohlaví. V maďarštině se používá jeden výraz pro „pohlaví“ i „gender“ — výraz „nem“. Rozdíl mezi oběma pojmy se vyjadřuje doplněním přídavného jména — jde o pohlaví „biologické“, nebo „sociální“.

To přispívá u těchto už tak významově složitých pojmů na levici i pravici k různým nedorozuměním a ideologickým zkreslením. Například v uplynulých týdnech se pojem gender v liberálních médiích a politice užíval nejasně jak pro genderovou identifikaci (jak dotyčná osoba vnímá sama sebe), tak pro biologické pohlaví.

Evidentně zde šlo o víc než jen snahu vyjít vstříc menší koaliční straně, křesťanským demokratům. Důvodem, proč vláda tuto věc do souhrnného zákona vložila, nebyl jen jeho očividný legislativní cíl, tedy znemožnit změnu pohlaví. Skýtá totiž i možnost využít ho později proti opozici jako zásadní důkaz, že prosazuje takzvanou „genderovou ideologii“. Tento krok reprodukuje obecnější kulturní rozpor: z liberálního pohledu jde o rozepři ohledně toho, kdo je pro práva trans lidí a kdo proti nim. Z konzervativní perspektivy se jedná o dělicí linii, kdo je pro genderovou ideologii a kdo proti.

Vzhledem k výjimečné situaci spojené s pandemií a rozsahem opatření, která návrh zahrnuje, se opozice dostala do situace, kdy v podstatě neměla na výběr. Přestože z jejích řad zaznívaly postoje mnohem různorodější, než naznačuje rámování kulturní války („trans lidem je možné přiznat jejich práva, aniž bychom při tom zpochybňovali základní biologická fakta“), ve výsledku neměla v hlasování jinou možnost, než se postavit proti návrhu. Vláda tím získala důkaz, který si přála: může prohlašovat, že opozice podporuje „genderovou ideologii“ a uprostřed pandemie hystericky vyvádí kvůli problému, který se dotýká jen nepatrné menšiny lidí.

Útoky na pracující a nižší třídu

Mezitím se zdá, že legislativa týkající se zásadních materiálních otázek milionů občanů prochází bez povšimnutí veřejnosti. V reakci na ničivé důsledky, které pandemie má na světovou, evropskou i národní ekonomiku, představila polská vláda „protikrizový štít“: balíček opatření, která mají tyto dopady zmírnit.

Tato opatření nicméně vůbec neřeší potřeby těch, na které krize dopadne nejdrtivěji, tedy prekarizovaných pracujících s nevýhodnými dohodami místo standardních pracovní smluv či sezónních pracujících a brigádníků. Ti mají od státu dostat nicotnou jednorázovou dávku ve výši pěti set eur. Nezaměstnaní s nárokem na dávky (kteří však podle odborů tvoří jen asi 17 procent z osob, jež jsou skutečně bez práce), budou i nadále dostávat podporu ve výši okolo 185 eur měsíčně jako před krizí.

Nová opatření nyní umožňují zaměstnavatelům, aby přistoupili ke snižování mezd a zkracování volna mezi směnami — a odbory už upozorňují, že je zavádějí i podniky, jejichž provoz krize nijak neovlivnila. Nová legislativa rovněž zaměstnavatelům umožňuje určit, kde budou pracující trávit dobu odpočinku, a mohou tak například zdravotnickému a pečovatelskému personálu nakazovat, aby mezi směnami přespával na pracovišti a nechodil domů.

Dále se z médií dozvídáme o plánovaných propouštěních a snižování platů úředníkům a úřednicím, mimo jiné jde o dvacetiprocentní snížení personálu ministerstva zdravotnictví. Většina vládních výdajů v rámci „protikrizového štítu“ přitom má podpořit finanční sektor. Nedávno oznámená doplnění k protikrizovým opatřením slibují rozšíření dávek ke mzdám, ale vztahují se jen na zaměstnance největších společností. Současně tento nový předpis usnadňuje ukončování pracovních smluv a snižování mezd.

Také maďarská vláda nadále posiluje svůj sociálně darwinistický přístup. Ačkoliv se očekává, že o práci přijdou tisíce lidí, vláda nemá v úmyslu prodloužit dobu vyplácení dávek v nezaměstnanosti — vyplácení dávky v přibližné výši 180 eur po dobu tří měsíců je nejkratší v EU. Více než polovina maďarských domácností má úspory na maximálně dva až tři měsíce.

Za současných okolností je tedy obzvlášť cynické, když vláda nadále trvá na ideologii společnosti "založené na práci" a premiér Viktor Orbán prohlašuje, že neexistuje nic jako dostávat peníze zadarmo, jinými slovy tvrdí, že kdo nepracuje, ten ať nejí, protože mu stát nemá pomáhat.

V nařízení vydaném 10. dubna vláda pozměnila bez předchozí konzultace přesčasový zákon a umožnila zaměstnavatelům, aby jednostranně zaváděli ještě pružnější pracovní dobu podle své potřeby, než jim zajišťoval nechvalně proslulý „otrokářský zákon“. Navíc se děje to, že zatímco opoziční strany a samosprávy mají přispívat do fondů na protipandemická opatření, oligarchové loajální vládnoucí straně Fidesz jsou z toho vyňati a na sdílení břemene se podílet nemusí.

Proč se sociálním otázkám nevěnuje pozornost?

Nejspíš není překvapením, že dění týkající se necitelných hospodářských opatření v Maďarsku a Polsku se nevěnuje tolik pozornosti jako kulturním válkám, které tamní vlády vedou. Zatímco návrhy omezující reprodukční práva v Polsku nebo nová opatření týkající se trans lidí v Maďarsku se setkaly ze strany politické reprezentace Evropské unie se silným odporem (když například europoslankyně a europoslanci psali na protest polskému parlamentu a maďarské vládě), v otázce ekonomických opatření se podobné reakce neobjevily.

Jistě, mohlo by se zdát, že sociální katastrofa, kterou Polsko a Maďarsko svým občanům připravují, není v tak příkrém rozporu s „evropskými hodnotami“. Nedostatek opatření na pomoc nižším třídám v těchto zemích ve skutečnosti státům v jádru unie prospívá, protože mohou nadále profitovat z jejich levné pracovní síly — což fungování jejich vlastních ekonomik dnes pomáhá víc než kdy jindy.

Nerovnost mezi východem a západem se velmi zřetelně odhalila poté, co se vlivem pandemie zhroutily dodavatelské řetězce v sektorech péče a zemědělství. To, které události v Polsku a Maďarsku vzbuzují pohoršení evropských a západních elit a které nikoliv, je další křiklavou známkou pokrytectví, jež se skrývá za pojmy jako „solidarita“ a „evropské hodnoty“.

Pokud tato slova mají něco znamenat, je nutné se bezodkladně věnovat také nadcházející sociální a ekonomické pohromě v těchto zemích.

Z anglického originálu How Fidesz and PiS exploit the culture war, publikovaného v žurnálu International Politics and Society, přeložila PETRA JELÍNKOVÁ. Český překlad je publikován ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung.