Rostoucí ceny energií: další oběť na oltář Babišovy „orbánovské“ kampaně
Radek Kubala, Josef PatočkaJe to stále stejný visegrádský refrén: navenek vlády hrdinně hájí „národní zájmy“, zatímco ve skutečnosti jdou na ruku korporacím a chudé a pracující nechávají na holičkách. Do kolejí Babišovy štvavé kampaně nyní najela i debata o klimatu.
Tak už víme, proč nás zdejší nejmocnější miliardář strašil, že chce někdo dát naše chaty „migrantům“: aby nás ani nenapadlo, že si za peníze, vyždímané do velké míry z veřejných rozpočtů a vyprané přes daňové přístavy, sám pořídil zámeček a patnáct další nemovitostí na francouzské Riviéře.
Aktuální skandál odráží základní problém naší doby, jehož je Babiš u nás nejkřiklavějším symptomem. Světová oligarchická elita se systematicky zbavila jakékoli odpovědnosti vůči zbytku společnosti. Finančními spekulacemi, privatizací zdrojů a tunelováním veřejných rozpočtů neudržitelně hromadí absurdní bohatství na úkor přírody i lidských potřeb. A aby unikla odpovědnosti, odklání — s vydatnou pomocí svých vlastních médií — pozornost od svého amorálního a asociálního jednání tak, že lidi, vyděšené nejistotou a strachem, že přijdou i o to málo co mají, poštvává proti těm, kteří nemají nic.
Současné nastavení globální ekonomiky připomíná planetární ekologickou pyramidovou hru: hromadění zdrojů ze stále nesmyslnějšího ekonomického růstu na špičce společenské pyramidy vytváří — do velké míry umělý — nedostatek v jejích spodních patrech. Ti, kteří ze hry nejvíc profitují, pak štvou ty, kteří se hrozí pádu, proti většině těch, kteří prohrávají. A přesvědčují ty dole, že jedinou cestou k prosperitě je donekonečna zvětšovat pyramidu, která do sebe nasává stále víc z okolního světa a stále rychleji se přibližuje momentu, kdy se zhroutí pod vlastní vahou.
„Šílenství“ je Babišova energetická koncepce, nikoliv klimatická politika
Příkladem této dynamiky se v posledních týdnech stalo i to, jak se u nás začal rámovat problém, který — symptomaticky — dlouhá léta vůbec nikoho nezajímal: energetická chudoba. Právě tu mohou totiž prohloubit po celé Evropě rostoucí ceny energií.
Česká vláda se hrozící krizí zabývá, jak je jejím zvykem, na poslední chvíli. Na koleně látá nesystémové sociální programy, které mají ulevit potřebným, a současně problém politicky zneužívá k útokům na ekologické programy Evropské unie, když — lživě — tvrdí, že za rostoucí ceny může zpoplatnění emisí oxidu uhličitého. Skutečnost je přitom přesně opačná.
Jistě lze souhlasit s názorem, že vynořivší se hrozba energetické chudoby přímo souvisí s nárůstem ceny přírodního plynu. Nárůst ceny plynu vysvětluje Adam Rektor Polánek, na jehož analýzu v článku „Energie zdražují. Viníkem není klimatická politika, nýbrž rostoucí cena plynu“ se autor tohoto článku odvolává, těmito třemi hlavními důvody:
1. obzvlášť chladná loňská zima a letošní jaro
2. globální uvolňování postcovidových opatření
3. odmítání Ruska zvýšit dodávky plynu jako
projev či důsledek diplomatického napětí s EU
Velká škoda, že autor neuvádí, jaké jsou podle něj ty další, méně významné důvody. Bylo by zajímavé se dozvědět, na jakém místě by se v jeho žebříčku ocitl rostoucí hlad po plynu (především) Německa v důsledku jeho odklonu od jaderné energie. Mohli bychom tak lépe posoudit míru odtržení obou autorů článků na DR od reality...
Ilona Švihlíková:
Pokud chceme více obnovitelných zdrojů, tak je potřeba mít prostě ty zdroje, které jsou ze své podsty stabilní, což je buď zemní plyn nebo jádro.