↗

Oligarchie vysává peníze z evropských fondů i domácí ekonomiky a vinu za sociální dopady tohoto počínání pak háže na unijní politiku. Pozornost od skutečných příčin problémů odvádí zástupnými konflikty se západními elitami o symbolická kulturně-politická gesta. Foto FB Andrej Babiš

Tak už víme, proč nás zdejší nejmocnější miliardář strašil, že chce někdo dát naše chaty „migrantům“: aby nás ani nenapadlo, že si za peníze, vyždímané do velké míry z veřejných rozpočtů a vyprané přes daňové přístavy, sám pořídil zámeček a patnáct další nemovitostí na francouzské Riviéře.

Aktuální skandál odráží základní problém naší doby, jehož je Babiš u nás nejkřiklavějším symptomem. Světová oligarchická elita se systematicky zbavila jakékoli odpovědnosti vůči zbytku společnosti. Finančními spekulacemi, privatizací zdrojů a tunelováním veřejných rozpočtů neudržitelně hromadí absurdní bohatství na úkor přírody i lidských potřeb. A aby unikla odpovědnosti, odklání — s vydatnou pomocí svých vlastních médií — pozornost od svého amorálního a asociálního jednání tak, že lidi, vyděšené nejistotou a strachem, že přijdou i o to málo co mají, poštvává proti těm, kteří nemají nic.

Současné nastavení globální ekonomiky připomíná planetární ekologickou pyramidovou hru: hromadění zdrojů ze stále nesmyslnějšího ekonomického růstu na špičce společenské pyramidy vytváří — do velké míry umělý — nedostatek v jejích spodních patrech. Ti, kteří ze hry nejvíc profitují, pak štvou ty, kteří se hrozí pádu, proti většině těch, kteří prohrávají. A přesvědčují ty dole, že jedinou cestou k prosperitě je donekonečna zvětšovat pyramidu, která do sebe nasává stále víc z okolního světa a stále rychleji se přibližuje momentu, kdy se zhroutí pod vlastní vahou.

„Šílenství“ je Babišova energetická koncepce, nikoliv klimatická politika

Příkladem této dynamiky se v posledních týdnech stalo i to, jak se u nás začal rámovat problém, který — symptomaticky — dlouhá léta vůbec nikoho nezajímal: energetická chudoba. Právě tu mohou totiž prohloubit po celé Evropě rostoucí ceny energií.

Česká vláda se hrozící krizí zabývá, jak je jejím zvykem, na poslední chvíli. Na koleně látá nesystémové sociální programy, které mají ulevit potřebným, a současně problém politicky zneužívá k útokům na ekologické programy Evropské unie, když — lživě — tvrdí, že za rostoucí ceny může zpoplatnění emisí oxidu uhličitého. Skutečnost je přitom přesně opačná.

Energetická chudoba, v mnoha evropských zemích výraznější než v České republice, je mimo jiné produktem závislosti na fosilních palivech: domácím uhlí, ale i plynu z dovozu, zejména z Ruska.

Právě rostoucí ceny plynu stojí do velké míry i za aktuálním zdražováním. Jak rozebral ve své analýze klimatický redaktor Deníku Referendum, největší vinu za zvyšování cen energií nese strmý růst ceny plynu, související se zvyšováním poptávky po rozvolnění pandemických opatření a geopolitikou mezi západními státy a Ruskem. Vliv růstu ceny emisní povolenky je při současném zdražování podle propočtů Klimatické koalice naopak zanedbatelný.

Cestou z pasti vysokých cen energií je tak přesně to, co Babiš a spol. odmítají: důsledná a spravedlivá ekologická transformace, která by závislost na fosilních palivech omezila a zdroje dnes odtékající na účty fosilních korporací ponechala v rozpočtech domácností, obcí a regionů.

To by znamenalo konečně rozjet investice zejména do energetických úspor a ekologické renovace budov, které mají potenciál srazit spotřebu energie mnohde až o dvě třetiny — a emise prakticky na nulu. A dále do výstavby obnovitelných zdrojů energie, které jsou v současnosti nejlevnější v historii. Je zapotřebí nasměrovat peníze na jedno i druhé do rukou lidí, zejména těch z dnes nízkopříjmových regionů, kde se problémy s energetickou i jinou chudobou koncentrují.

Co místo toho dělá Babišova vláda? Řeční o „zeleném šílenství“ a navrhuje zastropovat cenu povolenek, které sice s rostoucími cenami energie mají málo společného, zato spolehlivě omezují zisky uhlobaronů. Tváří se, že ekologické reformy představují problém pro „naši ekonomiku“, přestože navrhovaná opatření na zajištění dostupného tepla mají stát méně, než každoročně (pod záminkou snižování emisí!) sežere na dotacích do biopaliv premiérova vlastní korporace.

Ve své „uhelné komisi“ vláda upřednostnila zájmy uhelné lobby před potřebami regionů a snažila se konec uhlí oddálit, místo aby nás na něj připravovala. Proto teď hrozí, že konec uhlí proběhne živelně a bez včasné náhrady. A k tomu všemu má peníze přicházející z Evropského rozpočtu na „spravedlivou transformaci“ v plánu rozdělovat opět především velkým hráčům.

Jediným šílenstvím je tak sama Babišova energetická koncepce, která chce — stejně jako v případě pandemie Covidu-19 — obětovat budoucí zdraví a přežití nás všech dnešnímu profitu korporací a průmyslníků. V prvním případě to vedlo k tisícům obětí na lidských životech. V tom druhém možné důsledky nechtějme ani domýšlet.

Čelit oligarchii může jen důsledná sociálně-ekologická politika

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami přitom ve svých principech skutečně není ideální. Míří správným cílem: do ceny fosilních paliv zahrnuje jejich externalizované — obrazně řečeno „na lidi a přírodu odhozené“ — náklady, ať už ve formě zdraví lidí či dopadů na klima a životní prostředí.

Přenechání tohoto procesu trhu ale do určité míry unii i členské státy zbavuje kontroly nad budoucím vývojem, takže je transformace obtížněji předvídatelná. Může tak snadněji dopadnout na střední a nižší vrstvy, protože trh není schopen garantovat, že rozložení nákladů bude spravedlivé.

Vhodně zvolené uhlíkové daně, ideálně spojené s přímou redistribucí vybraných prostředků, zasazené do jasného a celistvého plánu transformace, založeného na masivních veřejných investicích směrem k nízkopříjmovým komunitám a regionům, by jistě snahám o záchranu klimatu spravedlivým způsobem slušely lépe.

Politika Babišovy vlády jde ale přesně opačným směrem: chudým nepomůže, ohrožené regiony a pracující nechá na holičkách, a jejich frustraci zneužije k obhajobě zájmů domácí oligarchie proti „zlé Evropské unii“. Navenek bude hrdinně hájit „národní zájmy“ proti „zelenému šílenství“, a přitom skrytě přihrávat fondy určené pro spravedlivou transformaci uhelných regionů oligarchům a korporacím — namísto účinné pomoci obyvatelům Mostecka či Karvinska.

Jde o tentýž vzorec, který se dlouhodobě uplatňuje v zemích Visegradské čtyřky: v poslední dekádě refrén národoveckého autoritářství sílí od Polska přes Maďarsko až po aktuální Babišovu kampaň.

Místní oligarchie vysává peníze z evropských fondů i domácí ekonomiky, které navíc často tečou do daňových přístavů. Ochotně přitom ale nechává z levné práce domácích nižších a středních vrstev těžit také západní korporace. Vinu za sociální dopady tohoto počínání pak háže na unijní politiku. Pozornost od skutečných příčin problémů odvádí zástupnými konflikty se západními elitami o symbolická kulturně-politická gesta, na něž převádí všechny podstatné politické otázky a vlákává tak část domácích pracujících do národoveckého spojenectví. Západní elity přitom rády akceptují, že se nemusí bavit o nerovnoměrné dělbě bohatství mezi evropským jádrem a (semi)periferií, a umožňují výměnou za to středoevropským autoritářům upevňovat svoji moc.

Aktuální vývoj zdejší předvolební debaty ukazuje, že do těchto známých kolejí najíždí velmi rychle i ekologická debata. V černém scénáři si západní „zelený“ a východní „hnědý“ velkokapitál podá ruku, středoevropské energetické firmy rozchvátí fondy na „spravedlivou transformaci“, z její nespravedlnosti pak obviní Evropskou unii, a zneužijí nadcházejících krizí k zabetonování své moci a postavení na úkor lidí i planety.

Ve hře je i jiná možnost: oprávněná frustrace lidí se může obrátit nejen proti zelené politice jako takové, ale také proti ekologické politice dělané ve prospěch oligarchie. Může přinést diskreditaci snah o důslednou ochranu klimatu, ale i příležitost podrobit hlubší kritice a tlaku na nápravu skutečné nedostatky a nespravedlnosti evropské Zelené dohody. Taková možnost odvisí od toho, nakolik budou zastánci rychlejší ekologické proměny hospodářství schopní prosazovat její důsledně sociální podobu, budovat spojenectví s hnutími nespokojených a přesvědčovat lidi, že to oni, a nikoliv oligarchové, stojí na jejich straně.

Víme, kterým směrem se bude snažit vývoj nasměrovat současná garnitura. A i v případě volebního úspěchu opozice jen málo nasvědčuje tomu, že by právě vláda vedená klimatickými popírači a následovníky Nečasovy a Kalouskovy politiky škrtů hodlala jít cestou důsledné a sociálně spravedlivé ekologické transformace, odpovídající vážnosti situace.

Zásadní tak v obou případech budou aktivity občanské společnosti a tlak zdola: tlak na transformaci, která bude cílit k dostatku základních potřeb, dobrému životu pro všechny v rámci mezí planety a oživení demokracie. Domácím oligarchům i zahraničním korporacím navzdory.