Je snadné propadnout klimatickému zoufalství, ale mám pro vás dvě dobré zprávy
Bill McKibbenAmerický novinář a občanský aktivista za záchranu klimatu Bill McKibben shrnuje politickou situaci před světovým summitem o klimatu, který začne na konci října v Glasgow, a rozebírá, co je v sázce.
Je těžké spočítat věci, které se od uzavření Pařížské klimatické dohody v roce 2015 nepovedly. Jen osm týdnů po jejím skončení Donald Trump vyhrál své první primárky, jako šílená kometa se zjevil na setmělém nebi a v jejím ohonu se vynořily figury jako Jair Bolsonaro. Pozornost světa začaly rozptylovat operetní zápletky jako brexit, a paralyzující tíseň spjatá s pandemií covid-19.
A tak jsme se dopotáceli do nynějšího bodu, v němž stojíme jen pár dní před faktickým pokračováním pařížské konference, jež začne 31. října v Glasgow. Mezinárodní řád dnes drží pohromadě jen tak tak, jako zařízení sflikované vázacím drátem a izolepou: Čína, kde se hroutí už i trh s bydlením, a Spojené státy, jež se protloukají od otřesu k otřesu, na sebe navzájem dští oheň a síru, Indie je pohroužená do svého odpudivého pokusu o represivní režim, Evropu čeká éra po Merkelové.
Země globálního Jihu jsou čím dál roztrpčenější z toho, že průmyslově země porušují svůj závazek financovat opatření na záchranu klimatu — a platit za čím dál zjevnější škody, jež globální oteplování způsobuje disproporčně právě v oněch zemích, které se prakticky nepodílely na jeho vyvolání.
Nicméně tomu všemu navzdory uvedení aktéři musejí společně stlouct plán zásadního urychlení odchodu od fosilních paliv. Pokud se jim to nepodaří, Paříž zůstane nejvyšším bodem, k němuž se mezinárodnímu společenství podařilo v ochraně klimatu vystoupat. A podle toho budou stoupat i hladiny světových moří.
Aspoň už dnes nikdo nemůže tvrdit, že nechápe vážnost situace. Od Pařížské konference svět zaznamenal nejhorší vlny veder, nejničivější bouře s nejvyššími zaznamenanými rychlostmi větru, nejprudší deště; zmatečně se začíná chovat tryskové proudění ve vyšších vrstvách atmosféry i Golfský proud, tak zásadní pro stabilitu klimatu na Zemi. Přírodní svět, jenž byl kdysi jen kulisou dějin, se najednou ocitá v záři reflektorů na jevišti v hlavní roli.
Obecně pozoruji dva dosti rozšířené názory ohledně obnovitelných zdrojů energie:
a) "soláry" a "větrníky" jsou nanic, protože když nefouká a nesvítí, nebude elektřina,
b) vše je vyřešeno, sluneční a větrná elektřina je levná, schovávat ji můžeme v bateriích, které jsou taky čím dál levnější.
Názor b) očividně zastává i pan McKibben.
Osobně nemohu sdílet názor ani jednoho z obou opačných pólů - důvody jsou vysvětleny v analýze
https://denikreferendum.cz/clanek/32812-cesky-energeticky-titanik-hlasi-plnou-parou-vpred
Jako technicky a ekonomicky schůdné řešení sice stále vidíme elektrochemické ukládání a znovuzískávání elektřiny, ale ve zcela jiné podobě, než se doposud diskutuje. Metoda je sice známá a její vývoj k masovému použití by nemusel trvat dlouho, ale bylo by docela žádoucí začít na něm pracovat.
Kvůli omezenému prostoru článku jsme některé podrobnosti a doplňující informace vložili do interaktivních "orgpejdží" přístupných kliknutím na odkazy v textu a nazvaných
"Energetická koncepce ČR: jak nejlépe zajistit elektřinu na příštích dvacet let?"
https://orgpad.com/s/PSheFClH7tM
"Yellow deal: A way towards a complete "electrical Energiewende" till 2035"
https://orgpad.com/s/5BfLP-cxj-7
a "K energetické politice pro nadcházející léta"
V Evropě se zřejmě otevírá i jaderná cesta k bezemisní ekonomice, i když už se zdálo, že je to nemožné.
Emmanuel Macron před pár dny představil svou vizi Francie 2030 - jde o plán re-industralizace Francie a stvoření nové, technologicky vyspělé bezemisní ekonomiky.
Její energetický základ by měly zajišťovat jaderné elektrárny a byla by napájena elektřinou a vodíkem, který se nejekonomičtěji vyrábí při stabilním zdroji elektřiny, což jádro je.
Ta vize elektricko-vodíkové ekonomiky je samozřejmě mnohem širší, zahrnuje elektomobilizaci dopravy, robotizaci, ale i zemědělskou a kulturní politiku...
Zajímavé je, jak Macron v tom plánu spoléhá na malé modulární reaktory (SMR). Pochybuji, že by v tomto směru spoléhal na své představy. Spíš bude velmi dobře informovaný, Francie je jedna ze zemí na špici vývoje SMR. A ví, že mohou zcela reálně začít fungovat v horizontu let. Ne desetiletí. Let.
A EU taky začíná brát jádro jako podporovaný bezemisní zdroj.
A tak nějak všeobecně se nesměle začíná připouštět, že jádro asi bude mít v dekarbonizaci své místo.
Pravda je, že ten Macronův plán by se pro Českou republiku hodil -- máme zkušenosti s jadernou energetikou, máme taktéž pokročilý vývoj SMR, máme tady automobilky, máme dokonce velké zásoby lithia na autobaterie, průmysl by stabilní eletřinu jistě uvítal...