Je snadné propadnout klimatickému zoufalství, ale mám pro vás dvě dobré zprávy

Bill McKibben

Americký novinář a občanský aktivista za záchranu klimatu Bill McKibben shrnuje politickou situaci před světovým summitem o klimatu, který začne na konci října v Glasgow, a rozebírá, co je v sázce.

Každý další lesní požár, každý další hurikán přinášející pohromu, každý další suchý měsíc zesiluje volání veřejnosti po změnách. Ničivé požáry letos postihly mezi mnoha zeměmi Středomoří i Řecko. Foto Angelos Tzortzinis, AFP

Je těžké spočítat věci, které se od uzavření Pařížské klimatické dohody v roce 2015 nepovedly. Jen osm týdnů po jejím skončení Donald Trump vyhrál své první primárky, jako šílená kometa se zjevil na setmělém nebi a v jejím ohonu se vynořily figury jako Jair Bolsonaro. Pozornost světa začaly rozptylovat operetní zápletky jako brexit, a paralyzující tíseň spjatá s pandemií covid-19.

A tak jsme se dopotáceli do nynějšího bodu, v němž stojíme jen pár dní před faktickým pokračováním pařížské konference, jež začne 31. října v Glasgow. Mezinárodní řád dnes drží pohromadě jen tak tak, jako zařízení sflikované vázacím drátem a izolepou: Čína, kde se hroutí už i trh s bydlením, a Spojené státy, jež se protloukají od otřesu k otřesu, na sebe navzájem dští oheň a síru, Indie je pohroužená do svého odpudivého pokusu o represivní režim, Evropu čeká éra po Merkelové.

Země globálního Jihu jsou čím dál roztrpčenější z toho, že průmyslově země porušují svůj závazek financovat opatření na záchranu klimatu — a platit za čím dál zjevnější škody, jež globální oteplování způsobuje disproporčně právě v oněch zemích, které se prakticky nepodílely na jeho vyvolání.

Nicméně tomu všemu navzdory uvedení aktéři musejí společně stlouct plán zásadního urychlení odchodu od fosilních paliv. Pokud se jim to nepodaří, Paříž zůstane nejvyšším bodem, k němuž se mezinárodnímu společenství podařilo v ochraně klimatu vystoupat. A podle toho budou stoupat i hladiny světových moří.

Aspoň už dnes nikdo nemůže tvrdit, že nechápe vážnost situace. Od Pařížské konference svět zaznamenal nejhorší vlny veder, nejničivější bouře s nejvyššími zaznamenanými rychlostmi větru, nejprudší deště; zmatečně se začíná chovat tryskové proudění ve vyšších vrstvách atmosféry i Golfský proud, tak zásadní pro stabilitu klimatu na Zemi. Přírodní svět, jenž byl kdysi jen kulisou dějin, se najednou ocitá v záři reflektorů na jevišti v hlavní roli.

Dvě věci, z nichž lze čerpat optimismus

Děj představení ozvláštňují dva faktory, které se překlopily na správnou stranu. Jde o dvě věci, jež se mohou stát základními pilíři všech příznivých změn, jež se případně v Glasgow podaří vyjednat.

Tou první je stále ještě pokračující, fascinující sešup cen obnovitelných zdrojů energie a baterií k jejímu uložení. Trend byl evidentní už v čase pařížské konference, ale přesto příliš nový, aby se na něj dalo plně spolehnout: stále jsme ještě tehdy přemýšleli o slunci a větru jako o drahých zdrojích a o přechodu k nim jako o oběti.

Dnes už chápeme, že se jedná o zázraky — jak techniky, tak ekonomické. Zhruba před měsícem zveřejnil tým expertů Oxfordské univerzity — nedostatečně zpravodajsky pokrytou — studii, jejíž závěr zní takto: „Srovnáme-li možnost pokračování energetického systému založeného na fosilních palivech s možností rychlého přechodu na zelenou energetiku, vychází druhá možnost výhodněji v řádu bilionů dolarů — a to dokonce i bez započtení úspor na nápravě poškozeného klimatu i dalších příznivých ekonomických dopadů klimatické politiky.“

Řekněme si to tedy ještě jednou a jasně. Čím dříve a rychleji přejdeme k zelené energetice od energetiky užívající fosilní paliva, tím výhodnější to ekonomicky bude. A tato výhoda se měří v „bilionech dolarů“.

Druhou příznivou zprávou je fascinující soustavný vzestup celosvětového občanského hnutí za záchranu klimatu. Bylo to zjevné už v Paříži: pochodu za klima se rok předtím účastnilo na čtyři sta tisíc lidí. A jak tehdy řekl Barack Obama: „Nemůžeme předstírat, že je neslyšíme.“

V roce 2009 se Obamovi ještě podařilo vyklouznout z Kodaně bez uzavřené dohody, aniž by za to musel zaplatit jakoukoli politickou cenu. Před pařížským summitem už to bylo jinak. Ale ještě mnohem více se situace změnila v následujících šesti letech, zejména od srpna 2018, kdy Greta Thunbergová zahájila svou stávku za klima. Dnes tu máme tisíce Thunbergových rozptýlených po celém světě, s miliony stoupenců: dost možná se jedná o největší mezinárodní občanské hnutí v dějinách.

Obě síly stojí proti dvěma obdobně mocným pilířům udržujícím status quo: finančním zájmům korporací zaháčkovaných ve fosilním byznysu a netečnosti.

První z nich, fosilní lobby, utrpěla v uplynulých letech těžké ztráty: například celosvětová kampaň za stažení investic z fosilního průmyslu vedla k tomu, že fosilní průmysl už si nesáhne na fondy a portfolia v celkové hodnotě patnácti bilionů dolarů. Prakticky žádná fosilní infrastruktura už nevzniká bez veřejného odporu. Čím dál víc lidí dokáže prokouknout falešné snahy fosilního průmyslu natírat se nazeleno.

Ale zatím ještě bohužel neztrácí sílu v řadě světových center moci. Ve Spojených státech se Republikánská strana sama chová jako fosilní korporace, která za všech okolností dělá vše proto, aby bránila potřebným změnám. A mnohé z největších finančních korporací na planetě — Chase, Citi, BlackRock a jim podobní — pokračují v půjčování fosilnímu průmyslu a investování do něj, jako by se nejednalo o odvětví, jež nám doslova a do písmene zapaluje střechu nad hlavou.

Co se netečnosti týče, je to hluboká překážka, protože klimatická krize je zkouška, na jejíž zvládnutí máme jen omezený čas. Bez rychlých změn mineme body zvratu, před něž se už nepůjde vrátit: snaha vyhrát klimatickou krizi pozvolnou transformací je prostě jen jinou cestou vedoucí k porážce.

Každý další lesní požár, každý další hurikán přinášející pohromu, každý další suchý měsíc zesiluje volání veřejnosti po změnách — ale každé rozptýlení a odvádění pozornosti je naopak tlumí. Covid nemohl přijít v horší čas — vždyť nechybělo mnoho a oddálil by tolik potřebná jednání mezinárodního společenství už o dva roky.

Takže takhle si teď stojíme. Dvě mocné síly stojí na každé straně jako mastodonti zaklínění do sebe, pátrající po slabinách protivníka, jichž by mohli využít. V kuloárech se protřelí veteráni jako John Kerry, americký klimatický velvyslanec, pokoušejí lavírováním vylepšit svou pozici. Pokud by se podařilo, že americký Senát schválí solidní klimatický plán ještě předtím, než začne summit v Glasgow, Kerryho síla by zmohutněla jako postavičkám v počítačových hrách, jež najednou dostanou magický meč. Naopak bude-li v Evropě dál růst cena plynu, zřejmě se tím sníží šance na průlom.

Už dnes je známo, která z obou stran nakonec zvítězí. Finanční zájmy se pozvolna přesunují k rapidně rostoucímu sektoru obnovitelných energetických zdrojů. A světové občanské hnutí postupně zdolá netečnost.

Co nevíme, zda vítězství přijde včas, aby ještě mělo cenu. Jinými slovy v Glasgow půjde o to, jakou rychlost zařadíme: začnou se věci měnit vyšším tempem, anebo budeme pokračovat po současné přespříliš pomalé dráze? Vše ukáže čas — právě čas ještě nikdy nebyl tak důležitou proměnnou.

Komentář Billa McKibbena It’s easy to feel pessimistic about the climate. But we’ve got two big things on our side publikovaný v deníku The Guardian přeložil JAKUB PATOČKA. V DR vychází v rámci spolupráce světových médií Covering Climate Now.

advertisment
Diskuse
TK
October 22, 2021 v 17.55
S bateriemi to asi moc dobře nepůjde

Obecně pozoruji dva dosti rozšířené názory ohledně obnovitelných zdrojů energie:

a) "soláry" a "větrníky" jsou nanic, protože když nefouká a nesvítí, nebude elektřina,

b) vše je vyřešeno, sluneční a větrná elektřina je levná, schovávat ji můžeme v bateriích, které jsou taky čím dál levnější.

Názor b) očividně zastává i pan McKibben.

Osobně nemohu sdílet názor ani jednoho z obou opačných pólů - důvody jsou vysvětleny v analýze

https://denikreferendum.cz/clanek/32812-cesky-energeticky-titanik-hlasi-plnou-parou-vpred

Jako technicky a ekonomicky schůdné řešení sice stále vidíme elektrochemické ukládání a znovuzískávání elektřiny, ale ve zcela jiné podobě, než se doposud diskutuje. Metoda je sice známá a její vývoj k masovému použití by nemusel trvat dlouho, ale bylo by docela žádoucí začít na něm pracovat.

Kvůli omezenému prostoru článku jsme některé podrobnosti a doplňující informace vložili do interaktivních "orgpejdží" přístupných kliknutím na odkazy v textu a nazvaných

"Energetická koncepce ČR: jak nejlépe zajistit elektřinu na příštích dvacet let?"

https://orgpad.com/s/PSheFClH7tM

"Yellow deal: A way towards a complete "electrical Energiewende" till 2035"

https://orgpad.com/s/5BfLP-cxj-7

a "K energetické politice pro nadcházející léta"

https://orgpad.com/s/KQVTiDnz-rh

V Evropě se zřejmě otevírá i jaderná cesta k bezemisní ekonomice, i když už se zdálo, že je to nemožné.

Emmanuel Macron před pár dny představil svou vizi Francie 2030 - jde o plán re-industralizace Francie a stvoření nové, technologicky vyspělé bezemisní ekonomiky.

Její energetický základ by měly zajišťovat jaderné elektrárny a byla by napájena elektřinou a vodíkem, který se nejekonomičtěji vyrábí při stabilním zdroji elektřiny, což jádro je.

Ta vize elektricko-vodíkové ekonomiky je samozřejmě mnohem širší, zahrnuje elektomobilizaci dopravy, robotizaci, ale i zemědělskou a kulturní politiku...

Zajímavé je, jak Macron v tom plánu spoléhá na malé modulární reaktory (SMR). Pochybuji, že by v tomto směru spoléhal na své představy. Spíš bude velmi dobře informovaný, Francie je jedna ze zemí na špici vývoje SMR. A ví, že mohou zcela reálně začít fungovat v horizontu let. Ne desetiletí. Let.

https://www.info.cz/zpravodajstvi/svet/francie-2030-plan-emmanuela-macrona-jak-zarucit-francii-budoucnost-dostupnou-energii-a-vyhrat-volby

A EU taky začíná brát jádro jako podporovaný bezemisní zdroj.

A tak nějak všeobecně se nesměle začíná připouštět, že jádro asi bude mít v dekarbonizaci své místo.

Pravda je, že ten Macronův plán by se pro Českou republiku hodil -- máme zkušenosti s jadernou energetikou, máme taktéž pokročilý vývoj SMR, máme tady automobilky, máme dokonce velké zásoby lithia na autobaterie, průmysl by stabilní eletřinu jistě uvítal...