Vzhledem k tomu, kolik států se dnes zavazuje k „uhlíkové neutralitě“, by se mohlo zdát, že svět konečně bere klimatickou krizi vážně. Hned celá řada největších světových producentů emisí přislíbila, že dosáhnou „uhlíkové neutrality“ — Spojené státy i Evropská unie do roku 2050, Čína vyhlásila úmysl dosáhnout totožné mety před rokem 2060. I gigantické ropné korporace jako Shell a BP ohlásily záměr dopracovat se k takzvaným nulovým čistým emisím — tedy k uhlíkové neutralitě — do poloviny století.

Velké technologické korporace mluví ještě ambicióznějším jazykem. Amazon se zavázal, že dosáhne nulových čistých emisí CO2 do roku 2040. Microsoft slibuje, že bude uhlíkově neutrální do roku 2030 a do poloviny století míní odstranit z ovzduší všechen oxid uhličitý, který vypustil od svého vzniku v roce 1975. Google tvrdí, že sám uhlíkově neutrální už je od roku 2007 a „čistě bezuhlíkový“ chce být do roku 2030. Závazky k uhlíkové neutralitě ve skutečnosti dnes vyhlašují korporace ve všech oblastech ekonomiky, včetně masného a mlékárenského průmyslu, letectví, těžařství, finančnictví i obchodních řetězců.

Vyhlašování úmyslů, jež na první pohled působí cílevědomě, však ve skutečnosti znamená jen vstup do další fáze greenwashingu, tedy lakování reality nazeleno a nebezpečného odpoutávání pozornosti od podstaty problému. Důsledkem je, že se oddaluje — anebo dokonce přímo znemožňuje — přijetí kroků, které by klimatickou krizi skutečně řešily.

A to z toho důvodu, že uhlíková neutralita ve skutečnosti není tím, za co se vydává. O žádnou sumu rovnou nule se v realitě totiž nejedná. Proč?

Tak předně od roku 2050 nás dělí ještě celé tři dekády. Vyhlašování závazku uhlíkové neutrality tak v realitě umožňuje vládám a byznysu vyhnout se nutnosti začít okamžitě s drastickým snižováním emisí. Zejména vezmeme-li v potaz hledisko klimatické spravedlnosti, je polovina století nepřijatelně pozdní termín. Průmyslově vyspělé bohaté země globálního Severu totiž mají kvůli svým souhrnným emisím a současnému nepoměru v rozdělení bohatství zodpovědnost dekarbonizovat své ekonomiky mnohem rychleji.

Nedostatečnost stávajících závazků dále podtrhuje fakt, že mnohé z navrhovaných cest, jak dosáhnout uhlíkové neutrality, nerespektují průběžné milníky pro snižování emisí, například pro rok 2025. Jednotlivé země si na základě rámce stanoveného Pařížskou klimatickou dohodou v roce 2015 stanovují své vlastní příspěvky ke snižování emisí.

Ty byly nedávno aktualizovány nebo revidovány. Příspěvky se však většinou drží časového rámce do roku 2030, což nezohledňuje mezistupně v rámci pětiletých cyklů, které měly být páteří Pařížské dohody.

A co hůř, když vlády a korporace ve svých klimatických závazcích píšou o „klimatické neutralitě“, tak tím jen stvrzují, že ve skutečnosti nemají v úmyslu snížit emise na nulu. Místo toho vyhlašují úmysl své emise kompenzovat tím, že CO2 budou ve stejném objemu z atmosféry odstraňovat — ovšem metodami, jež dosud nejsou známé, anebo jsou sporné.

Mnohé současné plány na odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry nepřiměřeně spoléhají na přírodní ekosystémy. Odtud také vzešla móda odvolávat se na takzvaná „přírodní řešení“.

Jakkoli je při řešení klimatické krize i globální ekologické krize zásadní, abychom důsledně obnovovali přírodní ekosystémy, je zcela nepřijatelné, aby to sloužilo jako výmluva špinavého průmyslu, díky které sám sobě prodlouží životnost. Strategie dokonce zahrnuje návrhy, které by proměnily celé zemědělství v součást světového trhu s uhlíkem — najednou by namísto produkce plodin začalo především představovat tržní příležitost vyvažovat produkované emise ukládáním uhlíku do půdy.

Plány na uhlíkovou neutralitu také často spekulativně spoléhají na technologické zlepšováky, jež by v budoucnu měly odstraňovat CO2 z atmosféry. Geoinženýrské technologie — jako například spalování biopaliv kombinované se zachytáváním a ukládáním uhlíku nebo zachycování uhlíku přímo ze vzduchu — jsou vysoce rizikové a jejich účinnost není prokázána, zvláště pak v měřítku, jež by mělo relevantní dopad na klima.

Naopak je zjevné, že uvedené technologie mohou mít ničivé dopady na lidi i ekosystémy. Ať tak či onak, „řešení“, jež mají posud jen ryze spekulativní ráz, mají dnes hlavní dopad v tom, že se jimi zdůvodňuje pokračovaní těžby a spalování fosilních paliv.

Místo toho je třeba se vrátit ke skutečným řešení klimatické krize, jež prozatím v nejvyšších patrech na mezinárodních konferencích nejsou předmětem debaty. Máme na mysli řešení, spočívající v bezodkladné, komplexní transformaci našeho kořistnického a ničivého ekonomického systému. Úkol snížit světové emise skleníkových plynů reálně na nulu vyžaduje, abychom se zaměřili na spletenec globálních a historických nespravedlností, jež klimatickou krizi vyvolaly a nadále ji prohlubují.

Jakékoliv řešení klimatické krize musí vzít na prvním místě v potaz práva a živobytí přírodních národů a venkovských komunit, žijících původním, k přírodě ohleduplným způsobem. To znamená, že uvedeným skupinám lidí musíme naslouchat a jejich způsoby života a jimi navrhovaná řešení brát vážně. Garantovat jim vlastnická práva půdy, na níž žijí, je jedním z nejefektivnějších způsobů, jak ochránit ekosystémy, biodiverzitu a klima.

Současně už musíme opravdu ponechat zbývající fosilní paliva v zemi. Stávající fosilní infrastrukturu je třeba co nejdříve rozebrat a žádnou další už nebudovat. Uvedená transformace se přitom musí uskutečnit spravedlivě pro zaměstnance fosilního průmyslu a komunity, které jsou dnes na fosilní infrastruktuře závislé.

Další zásadní prioritou musí být rozloučit se s průmyslovým zemědělstvím. Nadměrně intenzivní a pustošivá výroba vyčerpává půdu a ekosystémy a vypouští obrovské množství skleníkových plynů, přičemž zvládne nasytit jen zlomek světové populace. Průmyslové zemědělství je také jednou z hlavních příčin odlesňování. A likvidace přírodních ekosystémů, jež je s ním spjata, navíc pravděpodobně přispěla k vypuknutí pandemie covid-19.

Naproti tomu agroekologie skýtá nové možnosti sociálně ekonomické transformace — a může přispět k tomu, abychom klimatickou krizi zvládli bez otřesů. Jedná se o přístup, jenž by současně mohl přispět k spolehlivému zajištění výživných potravin a prospěl by biologické rozmanitosti.

V zemích globálního Severu musí ustat honba za ziskem, jež pohání nadměrnou spotřebu a kořistnický přístup k přírodním zdrojům. Namísto toho musíme veškerou ekonomickou aktivitu podřídit principům globální sociální a klimatické spravedlnosti. Ohniskem snah o ochranu našeho společného životního prostředí se musí stát ideály důstojného živobytí a péče o potřebné.

Jakkoli se tedy nedávné závazky uhlíkové neutrality mohou zdát ambiciózní, nejedná se o nic víc než o sbírku falešných řešení natřených nazeleno. Tato greenwashingová strategie vlád i korporací už musí jednou provždy ustat. Jsme v kritické době a potřebujeme nalézt skutečnou politickou vůli, která povede k reálným systémovým změnám.

Přeložil PETR BITTNER. Text původně vyšel v Project Syndicate pod titulkem Net Zero Is Not Zero. V DR vychází v rámci spolupráce obou médií za podpory Friedrich-Ebert -Stiftung Praha.