Vlády a korporace se začaly zaštiťovat vizí uhlíkové neutrality — tedy situace, kdy produkované emise budou totožné s objemem uhlíku zachytávaného z atmosféry. Stručně řečeno, je to podvod sloužící k odkládání skutečných řešení.
Vzhledem k tomu, kolik států se dnes zavazuje k „uhlíkové neutralitě“, by se mohlo zdát, že svět konečně bere klimatickou krizi vážně. Hned celá řada největších světových producentů emisí přislíbila, že dosáhnou „uhlíkové neutrality“ — Spojené státy i Evropská unie do roku 2050, Čína vyhlásila úmysl dosáhnout totožné mety před rokem 2060. I gigantické ropné korporace jako Shell a BP ohlásily záměr dopracovat se k takzvaným nulovým čistým emisím — tedy k uhlíkové neutralitě — do poloviny století.
Velké technologické korporace mluví ještě ambicióznějším jazykem. Amazon se zavázal, že dosáhne nulových čistých emisí CO2 do roku 2040. Microsoft slibuje, že bude uhlíkově neutrální do roku 2030 a do poloviny století míní odstranit z ovzduší všechen oxid uhličitý, který vypustil od svého vzniku v roce 1975. Google tvrdí, že sám uhlíkově neutrální už je od roku 2007 a „čistě bezuhlíkový“ chce být do roku 2030. Závazky k uhlíkové neutralitě ve skutečnosti dnes vyhlašují korporace ve všech oblastech ekonomiky, včetně masného a mlékárenského průmyslu, letectví, těžařství, finančnictví i obchodních řetězců.
Vyhlašování úmyslů, jež na první pohled působí cílevědomě, však ve skutečnosti znamená jen vstup do další fáze greenwashingu, tedy lakování reality nazeleno a nebezpečného odpoutávání pozornosti od podstaty problému. Důsledkem je, že se oddaluje — anebo dokonce přímo znemožňuje — přijetí kroků, které by klimatickou krizi skutečně řešily.
A to z toho důvodu, že uhlíková neutralita ve skutečnosti není tím, za co se vydává. O žádnou sumu rovnou nule se v realitě totiž nejedná. Proč?
Tak předně od roku 2050 nás dělí ještě celé tři dekády. Vyhlašování závazku uhlíkové neutrality tak v realitě umožňuje vládám a byznysu vyhnout se nutnosti začít okamžitě s drastickým snižováním emisí. Zejména vezmeme-li v potaz hledisko klimatické spravedlnosti, je polovina století nepřijatelně pozdní termín. Průmyslově vyspělé bohaté země globálního Severu totiž mají kvůli svým souhrnným emisím a současnému nepoměru v rozdělení bohatství zodpovědnost dekarbonizovat své ekonomiky mnohem rychleji.