V klimatickém hnutí koluje vtip, že vědci po letech výzkumů konečně našli ideální technologii na zachytávání a odčerpávání uhlíku. Jmenuje se strom. Ale ani ten není dokonalý. Nejenže trvá dlouhou dobu, než vyroste a začne plnit svou funkci, navíc se v případě lesních požárů, kterých v důsledku klimatické krize přibývá, stává naopak velkým producentem oxidu uhličitého. I z tohoto důvodu pohlcují světové ekosystémy stále méně oxidu uhličitého.

Jedním z klíčových problémů tedy jak odčerpat již vypuštěný uhlík z atmosféry, se tak některé firmy snaží řešit technologickým výzkumem. Výsledkem jsou mimo jiné nápady na zařízení přímo určené k odčerpávání CO2 z ovzduší, takzvané DAC (Direct Air Capture) technologie. Fungují na principu nasávání okolního ovzduší a extrakci uhlíku. Tím se liší od technologií CCS (Carbon Capture and Storage), které zachytávají skleníkové plyny přímo při vypouštění z konkrétních zdrojů — a mají své vlastní problémy.

Podle mnoha odborníků i lidí z byznysu má však údajně spásná technologie hned několik zásadních problémů, kvůli nimž zůstává její velkoplošné využití v říši fantazie. Podle čerstvé studie vědců z Massachusettského technologického institutu (MIT) má využívání technologického odčerpávání uhlíku tři velké problémy a jeden naprosto klíčový nedostatek.

Technologie neudržitelná z hlediska velikosti, energetické spotřeby, umístění i ceny

Předně, odčerpávání uhlíku z atmosféry je technologicky neuvěřitelné náročné. Výzkumníci z MIT používají zábavnou analogii, podle které je úkolem technologií odčerpávájících uhlík najít v nádobě s pětadvaceti tisíci převážně modrými kuličkami deset červených — a ty poté oddělit. Složitý úkol.

Nízká koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší způsobuje, že k oddělení jedné tuny uhlíku je potřeba zpracovat necelé dva miliony kubických metrů vzduchu, tedy ekvivalent sedmi set dvaceti olympijských bazénů. Aby to bylo možné, musely by zařízení na odčerpávání a ukládání uhlíku být extrémně veliké. Jeden z designovaných návrhů takového zařízení počítá s výškou tří pater výškové budovy a délkou necelých pěti kilometrů.

Ale i takové zařízení odčerpá jen jeden milion tun oxidu uhličitého ročně. Umíte si představit, kolik místa by tyto vynálezy potřebovaly na odčerpání pěti až čtyřiceti gigatun CO2, které potřebujeme odstranit z atmosféry podle současných propočtů? A kolik půdy by na to padlo?

Dalším výrazným problémem je podle výzkumníků z MIT předpokládaná ohromná energetická náročnost těchto zařízení jednak na samotný provoz, ale také na kompresi odčerpaného oxidu uhličitého, jeho převoz a uskladnění. Odhady ukazují, že by na jednu odčerpanou tunu připadlo 1,2 megawatthodiny elektřiny.

Pokud by tato elektřina pocházela z uhlí, nakonec by paradoxně při využívání technologií na odčerpávání uhlíku jeho množství v atmosféře stoupalo. Podle propočtů výzkumníků by v případě snahy odčerpat alespoň deset gigatun CO2 ročně stoupla spotřeba elektřiny o dvanáct tisíc terawatthodin, tedy globálně o čtyřicet procent oproti současnému stavu. To je šílenost.

Třetím kritickým problém je pak vhodné umístění pro takové zařízení, které by muselo mít jednak vhodné povětrnostní podmínky, dostatek okolního prostoru a dále přístup k obrovskému množství čisté energie, zároveň ale také k dispozici dostatek zásobníků pro uskladnění CO2. Zkrátka se jedná o zcela novou obří infrastrukturu, která by navíc po celém světě musela vzniknout v ohromném množství ve velmi krátkém čase.

Všechny tři kritické problémy ústí nakonec v jeden naprosto klíčový, a tím je cena této technologie. Podle vědců z MIT není cena udávaná některými firmami, tedy sto až dvě stě dolarů za odčerpanou tunu oxidu uhličitého, reálná. Nebere totiž v potaz investiční náklady, ohodnocení pracovníků, náklady na materiály a různé poplatky. K nim patří mimo jiné poplatky za uskladnění oxidu uhličitého a spotřebu elektřiny, které však těžko předem odhadovat. Reálnější je proto podle výzkumníků cena kolem pěti tisíc eur za odčerpanou tunu, což je v celkovém součtu částka, která celý projekt činí naprosto nerentabilním.

Technologická řešení klima nezachrání

Už v roce 2015 jsme v rámci delegace Mladých Přátel Země před klimatickou konferencí v Paříži vyvrátili jeden z oblíbených mýtů — a sice že jedině technologie samy o sobě nás v klimatické krizi zachrání. Ačkoliv samozřejmě technologie, jako jsou větrné turbíny a solární panely, hodně pomáhají, celkové zaměření na technologické řešení nás často přivádí do slepé uličky a odklání od skutečných řešení.

Jako v případě technologie na odčerpávání uhlíku se i na dalších příkladech ukazuje, že z celého problému klimatické krize nás nedostanou chytré nápady inženýrů. V některých případech tyto nápady nabývají až bizarních rozměrů — jako v případě geoinženýrských návrhů na vypouštění sulfátů do atmosféry, které by odrážely sluneční záření.

Mohli bychom se nad tím pousmát, pokud by podobné projekty nevyčerpávaly omezené množství financí potřebné k uskutečnění skutečné sociálně-ekologické transformace. Jedinou možností proto je přestat věřit v technologickou spásu a postupovat podle v ekologických kruzích často zmiňovaného trojfázového přístupu. Nejprve je nutné tam, kde to jde, snížit spotřebu, poté výrazně zvýšit energetickou efektivitu a nakonec implementovat udržitelné technologie, jako jsou například obnovitelné zdroje.