↗

Umíte si představit, kolik místa by zařízení na odčerpávání uhlíku potřebovaly na odčerpání pěti až čtyřiceti gigatun CO2, které potřebujeme odstranit z atmosféry podle současných propočtů? A kolik půdy by na to padlo? Foto Pembina Institute, Flickr

V klimatickém hnutí koluje vtip, že vědci po letech výzkumů konečně našli ideální technologii na zachytávání a odčerpávání uhlíku. Jmenuje se strom. Ale ani ten není dokonalý. Nejenže trvá dlouhou dobu, než vyroste a začne plnit svou funkci, navíc se v případě lesních požárů, kterých v důsledku klimatické krize přibývá, stává naopak velkým producentem oxidu uhličitého. I z tohoto důvodu pohlcují světové ekosystémy stále méně oxidu uhličitého.

Jedním z klíčových problémů tedy jak odčerpat již vypuštěný uhlík z atmosféry, se tak některé firmy snaží řešit technologickým výzkumem. Výsledkem jsou mimo jiné nápady na zařízení přímo určené k odčerpávání CO2 z ovzduší, takzvané DAC (Direct Air Capture) technologie. Fungují na principu nasávání okolního ovzduší a extrakci uhlíku. Tím se liší od technologií CCS (Carbon Capture and Storage), které zachytávají skleníkové plyny přímo při vypouštění z konkrétních zdrojů — a mají své vlastní problémy.

Podle mnoha odborníků i lidí z byznysu má však údajně spásná technologie hned několik zásadních problémů, kvůli nimž zůstává její velkoplošné využití v říši fantazie. Podle čerstvé studie vědců z Massachusettského technologického institutu (MIT) má využívání technologického odčerpávání uhlíku tři velké problémy a jeden naprosto klíčový nedostatek.