V ázerbájdžánském hlavním městě Baku skončila další klimatická konference Organizace spojených národů. Její závěrečná dohoda je v kontextu bezprecedentního rozvratu klimatu zcela nedostatečným kompromisem. Přináší jen omezené množství prostředků na řešení příčin a dopadů změny klimatu, a navíc prohlubuje nerovnost mezi chudými a bohatými státy světa, která je jednou ze základních strukturálních překážek stojících v cestě reálnému řešení krize.

Již takřka tři dekády se setkávají špičky světové politiky, byznysu i zástupci občanských organizací, aby společně hledali způsob, jak prohlubující se změny klimatu zastavit. Avšak takřka bez výsledku. Křivka globálních emisí skleníkových plynů nadále dosahuje nových rekordů, a také letos lidstvo vypustí znovu v úhrnu největší množství emisí skleníkových plynů v historii.

„Navzdory naléhavé potřebě snížit emise, aby se zpomalily změny klimatu, naši výzkumníci dokládají, že podle všeho svět stále ještě nedosáhl vrcholu v celkové produkci emisí oxidu uhličitého,“ uvádí tým z portálu Global Carbon Budget, který ve dnech ázerbájdžánské klimatické konference zveřejnil nové údaje o globálních emisích za rok 2024.

Klimatická krize je krizí spravedlnosti

Letošní konference nesplnila svůj hlavní úkol: navýšit a spravedlivě nastavit financování kroků, která by přinášely reálné řešení příčin klimatické krize. V roce 2009 se bohaté státy světa, které mají historicky největší podíl na produkci skleníkových plynů, a tím pádem i zodpovědnost za změnu klimatu, zavázaly poskytnout sto miliard dolarů ročně rozvojovým zemím na opatření proti změnám klimatu.

Státy globálního Jihu jsou totiž často v oblastech, na které dopadají důsledky změny klimatu obzvláště ničivým způsobem. Zpravidla přitom mají v porovnání se státy Evropy nebo severní Ameriky řádově menší, ba zanedbatelný podíl na produkci emisí skleníkových plynů, a tedy i podíl viny za klimatickou krizi. Výjimkou mezi nimi je Čína, které se přitom ale stále dosti nesmyslně řadí do skupiny méně rozvinutých států, jakkoli dnes už je největším producentem skleníkových plynů.

V současnosti sto miliard na potřebná klimatická opatření už dávno nestačí. Náklady nezbytné na ukončení využívání fosilních paliv, s tím související transformaci hospodářství, adaptaci na oteplující se klimatu nebo na pomoc s následky přírodních katastrof, jejichž četnost i ničivost se v důsledku postupující krize zvyšuje, jsou řádově vyšší.

Podle zprávy expertního týmu Climate Analytics je jen v sektoru energetiky nutné ročně investovat prostředky dosahující dvou bilionů dolarů, abychom globální klima udrželi kolem klíčové hranice 1,5 stupně Celsia oteplení oproti předindustriální éře. Autoři zprávy navíc nepočítali s transformací zemědělství nebo náklady na přizpůsobení se novému klimatu a řešení následků klimatických katastrof.

Podle studie Granthamova institutu výzkumu změn klimatu činí náklady na dosažení stávajících klimatických závazků přibližně 6,5 bilionů dolarů ročně. Proto se od delegátů klimatického summitu v Baku očekávalo, že připraví novou dohodu, která by přinesla dostatek peněz na řešení klimatické krize a zároveň by financovala opatření v zemích, jež historicky vypustily jen zlomek emisi, a nenesou tedy takovou odpovědnost jako průmyslově rozvinuté státy.

Delegáti se v Baku nakonec shodli na částce 1,3 bilionu dolarů ročně, tedy hluboko pod sumou nutnou k zmírnění oteplování na úrovni, jež by mohla znamenat stabilizaci planetárního klimatu. Zemím globálního Jihu pak delegáti přislíbili pouze tři sta miliard dolarů ročně.

Zelený neokolonialismus?

„Dohodnutý finanční cíl tři sta miliard dolarů do roku 2035 je nedostatečný a neodpovídá rozsahu potřeb rozvojových zemí na zmírnění klimatické změny, adaptaci a vyrovnání se se ztrátami a škodami způsobenými klimatickou změnou,“ okomentovala dohodu Miriam Macurová, vedoucí klimatické kampaně v české kanceláři Greenpeace.

„Příliš málo, příliš pozdě a z příliš mnoha zdrojů,“ zhodnotil dohodu vedoucí Postupimského institutu pro výzkum dopadů změn klimatu Johan Rockström. Rockström i Macurová tedy kritizují nejen nízký objem prostředků, ale i jejich původ a povahu. Jen část celého objemu jde z veřejných zdrojů, tedy ze státních rozpočtů. Velkou část tvoří investice velkého byznysu, které jsou podle Rockströma sice nezbytné, ale nelze od nich čekat zásadní obrat.

„Abychom klimatickou krizi vyřešili, musíme odklonit celou globální ekonomiku od růstu založeného na fosilních palivech,“ tvrdí Rockström. Upozorňuje, že to nelze očekávat od soukromých bank a velkého byznysu, nýbrž pouze od společné akce států a veřejných institucí.