V ázerbájdžánském hlavním městě Baku skončila další klimatická konference Organizace spojených národů. Její závěrečná dohoda je v kontextu bezprecedentního rozvratu klimatu zcela nedostatečným kompromisem. Přináší jen omezené množství prostředků na řešení příčin a dopadů změny klimatu, a navíc prohlubuje nerovnost mezi chudými a bohatými státy světa, která je jednou ze základních strukturálních překážek stojících v cestě reálnému řešení krize.

Již takřka tři dekády se setkávají špičky světové politiky, byznysu i zástupci občanských organizací, aby společně hledali způsob, jak prohlubující se změny klimatu zastavit. Avšak takřka bez výsledku. Křivka globálních emisí skleníkových plynů nadále dosahuje nových rekordů, a také letos lidstvo vypustí znovu v úhrnu největší množství emisí skleníkových plynů v historii.

„Navzdory naléhavé potřebě snížit emise, aby se zpomalily změny klimatu, naši výzkumníci dokládají, že podle všeho svět stále ještě nedosáhl vrcholu v celkové produkci emisí oxidu uhličitého,“ uvádí tým z portálu Global Carbon Budget, který ve dnech ázerbájdžánské klimatické konference zveřejnil nové údaje o globálních emisích za rok 2024.

Klimatická krize je krizí spravedlnosti

Letošní konference nesplnila svůj hlavní úkol: navýšit a spravedlivě nastavit financování kroků, která by přinášely reálné řešení příčin klimatické krize. V roce 2009 se bohaté státy světa, které mají historicky největší podíl na produkci skleníkových plynů, a tím pádem i zodpovědnost za změnu klimatu, zavázaly poskytnout sto miliard dolarů ročně rozvojovým zemím na opatření proti změnám klimatu.

Státy globálního Jihu jsou totiž často v oblastech, na které dopadají důsledky změny klimatu obzvláště ničivým způsobem. Zpravidla přitom mají v porovnání se státy Evropy nebo severní Ameriky řádově menší, ba zanedbatelný podíl na produkci emisí skleníkových plynů, a tedy i podíl viny za klimatickou krizi. Výjimkou mezi nimi je Čína, které se přitom ale stále dosti nesmyslně řadí do skupiny méně rozvinutých států, jakkoli dnes už je největším producentem skleníkových plynů.

V současnosti sto miliard na potřebná klimatická opatření už dávno nestačí. Náklady nezbytné na ukončení využívání fosilních paliv, s tím související transformaci hospodářství, adaptaci na oteplující se klimatu nebo na pomoc s následky přírodních katastrof, jejichž četnost i ničivost se v důsledku postupující krize zvyšuje, jsou řádově vyšší.

Podle zprávy expertního týmu Climate Analytics je jen v sektoru energetiky nutné ročně investovat prostředky dosahující dvou bilionů dolarů, abychom globální klima udrželi kolem klíčové hranice 1,5 stupně Celsia oteplení oproti předindustriální éře. Autoři zprávy navíc nepočítali s transformací zemědělství nebo náklady na přizpůsobení se novému klimatu a řešení následků klimatických katastrof.

Podle studie Granthamova institutu výzkumu změn klimatu činí náklady na dosažení stávajících klimatických závazků přibližně 6,5 bilionů dolarů ročně. Proto se od delegátů klimatického summitu v Baku očekávalo, že připraví novou dohodu, která by přinesla dostatek peněz na řešení klimatické krize a zároveň by financovala opatření v zemích, jež historicky vypustily jen zlomek emisi, a nenesou tedy takovou odpovědnost jako průmyslově rozvinuté státy.

Delegáti se v Baku nakonec shodli na částce 1,3 bilionu dolarů ročně, tedy hluboko pod sumou nutnou k zmírnění oteplování na úrovni, jež by mohla znamenat stabilizaci planetárního klimatu. Zemím globálního Jihu pak delegáti přislíbili pouze tři sta miliard dolarů ročně.

Zelený neokolonialismus?

„Dohodnutý finanční cíl tři sta miliard dolarů do roku 2035 je nedostatečný a neodpovídá rozsahu potřeb rozvojových zemí na zmírnění klimatické změny, adaptaci a vyrovnání se se ztrátami a škodami způsobenými klimatickou změnou,“ okomentovala dohodu Miriam Macurová, vedoucí klimatické kampaně v české kanceláři Greenpeace.

„Příliš málo, příliš pozdě a z příliš mnoha zdrojů,“ zhodnotil dohodu vedoucí Postupimského institutu pro výzkum dopadů změn klimatu Johan Rockström. Rockström i Macurová tedy kritizují nejen nízký objem prostředků, ale i jejich původ a povahu. Jen část celého objemu jde z veřejných zdrojů, tedy ze státních rozpočtů. Velkou část tvoří investice velkého byznysu, které jsou podle Rockströma sice nezbytné, ale nelze od nich čekat zásadní obrat.

„Abychom klimatickou krizi vyřešili, musíme odklonit celou globální ekonomiku od růstu založeného na fosilních palivech,“ tvrdí Rockström. Upozorňuje, že to nelze očekávat od soukromých bank a velkého byznysu, nýbrž pouze od společné akce států a veřejných institucí.

Zcela zásadním problémem je pak charakter prostředků, které chtějí bohaté země těm chudším poskytovat. Jak uvádí Miriam Macurová, dohoda z Baku nepřichází „s žádnou zárukou, že nebude realizována prostřednictvím půjček místo veřejných financí založených na grantech, které rozvojové země zoufale potřebují“.

Hrozí tedy, že skrze klimatické finance se již tak zadlužené státy globálního Jihu zavážou k novým dluhům vůči bohatým zemím a velkým finančním institucím. Jsou to přitom právě chudší státy světa, na které dopadá klimatický rozvrat nejdrtivějším způsobem.

Podobně pak i přímé investice z bohatých států nemusí řešit situaci zemí globálního Jihu. Další posilování vlivu bývalých koloniálních velmocí nebo Číny jim nijak nepomůže. Naopak potřebují volné finanční prostředky — nejlépe ve formě grantů, které by mohly jejich vlády využít bez kontroly států globálního Severu. To ale dohoda v současném znění nezaručuje.

Letošní klimatický summit v Baku tak znovu potvrdil absurditu světa, ve kterém si viníci krize diktují pravidla pro užívání financí určených na pomoc obětem klimatické krize. Není tudíž divu, že ještě v posledních hodinách jednání v Baku se proti dohodě ostře postavila Indie.

Její delegátka Chandni Rainaová po vyhlášení dohody řekla: „S lítostí musím konstatovat, že tento dokument není ničím jiným než optickým klamem. Podle našeho názoru to neřeší obrovský problém, kterému všichni čelíme. Proto jsme proti přijetí tohoto dokumentu.“ Předsednictvo klimasummitu námitku vzalo na vědomí, avšak text dohody odmítlo upravit. Nesouhlas Indie nebo Nigérie tak na podobě finální dohody nic nezměnil.

Petr Fiala opět zcela mimo realitu

Klimatických jednání se za Českou republiku zúčastnil i premiér Fiala. Zcela dle očekávání se k hlavnímu tématu summitu — klimatickým financím — takřka nevyjádřil. Namísto toho vyzdvihl roli jaderné energetiky, která je podle něj pro dosažení klimatických cílů „nezbytnou“.

Jedná se o fakticky neudržitelný výrok. Jaderné elektrárny je totiž velmi náročné postavit, a to jak z hlediska času, tak financí. Jaderná energetika se podílí na globální spotřebě primární energie pouhými čtyřmi procenty, přičemž vrchol podílu jádra na primárních zdrojích energie nastal v roce 2001, kdy tvořil 6,7 procenta.

Aby dosáhl podíl energie z jádra byť jen deseti procent primární spotřeby energie, tedy přibližně 16,4 terawatthodin, muselo by po celém světě vzniknout více než tisíc jaderných elektráren se srovnatelným výkonem jako temelínská jaderná elektrárna, která je s přihlédnutím k nutnosti odstávek schopná za rok vyrobit přibližně 16 terawatthodin energie.

Na základě zkušeností s výstavbou elektráren Flamanville 3 ve Francii nebo Olkiluoto 3 ve Finsku musíme počítat s dobou výstavby kolem patnácti let a náklady ve výši přibližně deset miliard dolarů na každou z takových elektráren. Navíc samozřejmě není možné počítat s tím, že by všechny projekty vznikaly souběžně. I kdyby mohl být někdy v polovině století podíl jádra desetinový, z hlediska změn klimatu by nemělo prakticky žádný smysl; a vázalo by to obrovské protředky řádově účinněji využitelné jinde, zejména v podpoře rozvoje obnovitelných zdrojů.

Proto má Fialova podpora jaderné energetiky jako domnělého řešení klimatické krize parametry dezinformace či konspirační teorie. Klimatická krize vyžaduje okamžité řešení — emise musíme snižovat, jak nejrychleji dovedeme. Vyprávět v dané situaci báchorky o gigantických projektech jaderných reaktorů bez jakéhokoli smysluplného efektu pro klima namísto urychleného přechodu na obnovitelné zdroje a spravedlivé transformace celé světové energetiky je nezodpovědné a mimo realitu. Na tento fakt ostatně upozorňuje i Mezivládní panel pro změnu klimatu.

Fialovo vystoupení je ovšem zcela v souladu s předešlým působením českých delegací na klimatických summitech. Čeští politici velmi rádi využívali těchto vrcholných jednání k uzavírání dohod právě o jaderné energetice, byť se z hlediska možností řešení klimatické krize jedná de facto o podvod.

Vedle podpory jádra se česká delegace zapojila do koalice států se závazkem nestavět žádná nová zařízení využívající uhlí. Koalici vede Velká Británie a Kanada. Británie na podzim odstavila své poslední uhelné elektrárny a Českou republiku tento krok čeká nejpozději kolem roku 2033, jak naznačuje programové prohlášení Fialovy vlády.

Miriam Macurová z Greenpeace aspoň za toto rozhodnutí českou vládu chválí. Zároveň ale upozorňuje, že Česká republika musí přijmout jasný plán odchodu od uhlí a jeho náhradu obnovitelnými zdroji energie, který dosud nemá.

Křiklavě se v tom liší právě od zemí, jako je Británie. Místo jaderných iluzí britský ministerský předseda Keir Starmer oznámil navýšení klimatických ambicí: především slib snížit emise skleníkových plynů o 81 procent oproti roku 1990 do roku 2035 a v následujících deseti letech dosáhnout energetiky bez fosilních paliv.

„Nelze mluvit o národní bezpečnosti, o ekonomické bezpečnosti, ani o globální bezpečnosti bez ochrany klimatu,“ uvedl Starmer na summitu ve svém projevu. Fialova vláda přitom ve věci schválených a již připravených klíčových strategických dokumentů v oblasti energetiky a klimatu od léta otálí.

Diplomacie OSN k reálné ochraně klimatu nevede. Je třeba hledat jiný formát

I po třech dekádách neúspěšného snižování emisí vždy po klimatickém summitu OSN přední světoví politici i experti na klima ohlašují „historickou dohodu“ nebo „začátek konce fosilních paliv“. Takovým „historickým“ milníkem měla být i dohoda z minulého roku, kdy i přes nechuť hostující Saúdské Arábie a dalších fosilních velmocí prošla do závěrečného znění textu zmínka o „odklonu od fosilních paliv“. Do reálného vývoje klimatické krize se ovšem závěry klimatických konferencí prakticky nepromítají.

Žádné klišé nezakryje fakt, že klimatická diplomacie na klimatických summitech očekávané výsledky nepřináší. Místo snižování emisí totiž čím dál zřetelněji sledujeme, jak se setkání proměňují ve sjezdy fosilních lobbistů, kterých se rok od roku schází víc a víc.

Namísto přijímání závazků směřujících ke skutečnému řešení schvalují na klimatických summitech postavy byznysu a světové politiky nové dohody o otevírání nových ložisek ropy a budování další fosilní infrastruktury.

K neblahému koloritu klimatických summitů už také patří ignorování požadavků klimatického hnutí stejně jako brutálního poškozování práv obyvatel v hostitelských zemí, jako tomu bylo v případě Egypta, Spojených arabských emirátů a nyní i Ázerbájdžánu.

Obránci klimatické diplomacie pracují s představou, že jednání jsou sama o sobě hodnotou, byť by k žádným hmatatelným výsledkům nevedla. Křečovitě se snaží udržet u společného stolu státy globálního Jihu spolu s fosilními lobbisty, mocnými politiky a zástupci byznysu, kteří nikdy nechtěli a ani nebudou chtít klimatickou krizi řešit jinak než naoko. Špičky klimatické diplomacie tak fakticky obětovaly udržení stabilních podmínek pro život na planetě v zájmu udržení odpůrců klimatické politiky na jednáních.

Trvání na „nutnosti se dohodnout“ by možná bylo ospravedlnitelné v situaci stagnujících nebo mírně klesajících emisí. Jak ale mohou jednat zástupci ostrovních států o kompromisu s největším znečišťovatelem Čínskou lidovou republikou nebo fosilní velmocí Saúdskou Arábií, když se jejich domovy v reálném čase potápějí a emise dosahují nových rekordů? Proč by měly státy globálního Jihu přijímat závazky o konci spalování fosilních paliv, když Spojené státy masivně rozvíjejí produkci ropy a zemního plynu?

Letošní summit, stejně jako i prakticky všechny předchozí, ukázal, že vlády všech států světa, fosilní byznys a klimatické hnutí prostě nemohou sedět u jednoho stolu. Snad nejlepším příkladem je delegace Saúdské Arábie, která stejně jako na předešlém summitu soustavně a všemi prostředky torpéduje jakékoliv závazky ohledně snižování produkce fosilních paliv. Na druhé straně je pak Velká Británie, která dnes vyjadřuje odhodlání hrát roli průkopníka světové klimatické politiky.

„Klimatický summit v Baku byl neúspěchem, delegáti tu nedosáhli ničeho, jen zabránili diplomatické katastrofě,“ okomentoval summit Ottmar Edenhofer, ekonom a jeden z ředitelů Postupimského institutu pro výzkum dopadů změn klimatu.

„Nyní je naprosto jasné, že pro globální boj s klimatickou krizí potřebujeme další formáty jednání. Ne všechny z téměř dvou stovek signatářských států Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu musí nutně sedět u jednoho stolu, aby bylo dosaženo pokroku v zápase s klimatickou změnou,“ dodal Edehofer.

Konec jednání?

Série neúspěšných klimatických summitů mu dává za pravdu. Zdá se, že cesta vpřed vede přes utváření menších skupin států, které se spojí v odhodlání rozhodně postupovat proti klimatické katastrofě a učiní z toho prioritu své zahraniční politiky.

Summity Organizace spojených národů o klimatu každý rok ukazují, že ropné velmoci a fosilní korporace tvrdě prosazují svůj úzkoprsý zájem těžit, dokud to půjde, bez ohledu na fatální důsledky pro celý svět. O to rezolutněji musí být postup všech vlád a mezinárodní občanské společnosti, které chtějí klimatickou krizi skutečně řešit — a které chápou, že bez zcela jiného přístupu ke spravedlnosti ve vztazích mezi zeměmi i v rámci jednotlivých společností zůstane vize řešení klimatické krize jen marnou iluzí. Jisté je jedno: doufat v diplomatické kompromisy na půdě OSN už nestačí.

Pro jakékoliv úspěšné pokračování klimatických konferencí pod hlavičkou OSN je tedy nutné udělat rozhodný krok a vykázat fosilní zájmy z jednání: žádné další předsednictví pro fosilní státy, žádní další fosilní lobbisté na klimatických summitech.