V posledních měsících opakovaně zaznívají — mimo jiné v souvislosti s klimatickým summitem COP29 — pozitivní ohlasy na Kolumbii a její ekologickou politiku. Andreas Malm, jeden z nejzajímavějších teoretiků současného klimatického hnutí, ji nazval dokonce svou ekologickou love affair: „Levice tady, myslím si, by měla tento milostný románek pěstovat a mnohem více o Kolumbii mluvit, protože je to skutečný model toho, co je třeba udělat, je to druh přechodu, který potřebujeme vidět.“

Je zvykem donekonečna opakovat, že země globálního Jihu nejsou ekologické transformace schopny, a tudíž musíme celý proces zpomalit. Jde přitom o podobně falešný argument, jako je ten, který se přimlouvá za neambiciózní klimatickou politiku kvůli „chudým“. S jedním z nejambicióznějších plánů v tomto směru totiž přichází právě jedna z „chudých“ zemí, navíc sama dosud závislá na exportu fosilních paliv.

Proč se zamilovat? Kolumbie a její plán

Současné ekologické ambice Kolumbie se datují od roku 2022, kdy se do prezidentského úřadu dostal Gustavo Petro s viceprezidentkou Francií Márquezovou. Své klimatické cíle vyjádřil již v témže roce, když ve své první řeči před Valným shromážděním OSN položil otázku: „Co je pro lidstvo jedovatější: kokain, uhlí nebo ropa?“ Poukazoval přitom na nepoměr mezi vyhrocenou politikou „války proti drogám“ a nedostatečně důslednou klimatickou politikou. Klimatická krize si přitom ve svých důsledcích vyžádá řádově výší množství obětí než jakákoliv droga.

Současná kolumbijská administrativa se rozhodla, že záměrně nevyužije všech svých zásob fosilních paliv. Místo, aby je využila a za utržené peníze se snažila zpětně řešit následky, rozhodla se je nechat pod zemí. Program vládní koalice stojí na dvou pilířích — na zákazu frakování a na ukončení vydání povolení k průzkumu nových nalezišť. Kolumbie se v této věci angažuje i na mezinárodním poli a jako první uhelná a ropná velmoc se přidala k iniciativě na prosazení Smlouvy o nešíření fosilních paliv.

Otázka exportu fosilních paliv se propojila také s probíhající genocidou v Gaze. Kolumbie nejprve v květnu minulého roku přerušila diplomatické vztahy se státem Izrael, poté ohlásila záměr přerušit dodávky uhlí do Izraele, což v srpnu formou prezidentského dekretu také vstoupilo v platnost. Kolumbijské uhlí přitom pokrývalo polovinu izraelské spotřeby této suroviny.

Kromě snahy omezit těžbu a využívání fosilních paliv se Kolumbie pokouší o etablování konceptu energetických komunit, jenž by měl pomoci propojit energetickou transformaci s demokratizací tohoto sektoru a s benefity pro místní obyvatele. Jak k tomu ale poznamenává Pablo Castaño, „je ještě příliš brzy na to, abychom věděli, jaký bude skutečný dosah této inovativní politiky, z níž by měli mít prospěch spíše Kolumbijci než zahraniční společnosti. Je však příslibem spravedlivější energetické transformace.“

Castaño uvádí také kroky kolumbijské vlády proti deforestaci či reformy těžebního zákona. Obě přitom stojí na snaze kooperovat s místními na vytvoření nového modelu. V zemi, která byla po desetiletí sužována vnitřními ozbrojenými konflikty, bohužel realizace těchto politik může záviset na kooperaci vůdců ozbrojených skupin, jako je Ivan Mordisco, což může přinášet dobré výsledky, ale také značné komplikace.

Prozatím poslední kapitolu snah o zelenou a spravedlivou transformaci v Kolumbii představuje plán investic ve výši 40 miliard dolarů, který Kolumbie ohlásila na přelomu září a října.