V posledních měsících opakovaně zaznívají — mimo jiné v souvislosti s klimatickým summitem COP29 — pozitivní ohlasy na Kolumbii a její ekologickou politiku. Andreas Malm, jeden z nejzajímavějších teoretiků současného klimatického hnutí, ji nazval dokonce svou ekologickou love affair: „Levice tady, myslím si, by měla tento milostný románek pěstovat a mnohem více o Kolumbii mluvit, protože je to skutečný model toho, co je třeba udělat, je to druh přechodu, který potřebujeme vidět.“

Je zvykem donekonečna opakovat, že země globálního Jihu nejsou ekologické transformace schopny, a tudíž musíme celý proces zpomalit. Jde přitom o podobně falešný argument, jako je ten, který se přimlouvá za neambiciózní klimatickou politiku kvůli „chudým“. S jedním z nejambicióznějších plánů v tomto směru totiž přichází právě jedna z „chudých“ zemí, navíc sama dosud závislá na exportu fosilních paliv.

Proč se zamilovat? Kolumbie a její plán

Současné ekologické ambice Kolumbie se datují od roku 2022, kdy se do prezidentského úřadu dostal Gustavo Petro s viceprezidentkou Francií Márquezovou. Své klimatické cíle vyjádřil již v témže roce, když ve své první řeči před Valným shromážděním OSN položil otázku: „Co je pro lidstvo jedovatější: kokain, uhlí nebo ropa?“ Poukazoval přitom na nepoměr mezi vyhrocenou politikou „války proti drogám“ a nedostatečně důslednou klimatickou politikou. Klimatická krize si přitom ve svých důsledcích vyžádá řádově výší množství obětí než jakákoliv droga.

Současná kolumbijská administrativa se rozhodla, že záměrně nevyužije všech svých zásob fosilních paliv. Místo, aby je využila a za utržené peníze se snažila zpětně řešit následky, rozhodla se je nechat pod zemí. Program vládní koalice stojí na dvou pilířích — na zákazu frakování a na ukončení vydání povolení k průzkumu nových nalezišť. Kolumbie se v této věci angažuje i na mezinárodním poli a jako první uhelná a ropná velmoc se přidala k iniciativě na prosazení Smlouvy o nešíření fosilních paliv.

Otázka exportu fosilních paliv se propojila také s probíhající genocidou v Gaze. Kolumbie nejprve v květnu minulého roku přerušila diplomatické vztahy se státem Izrael, poté ohlásila záměr přerušit dodávky uhlí do Izraele, což v srpnu formou prezidentského dekretu také vstoupilo v platnost. Kolumbijské uhlí přitom pokrývalo polovinu izraelské spotřeby této suroviny.

Kromě snahy omezit těžbu a využívání fosilních paliv se Kolumbie pokouší o etablování konceptu energetických komunit, jenž by měl pomoci propojit energetickou transformaci s demokratizací tohoto sektoru a s benefity pro místní obyvatele. Jak k tomu ale poznamenává Pablo Castaño, „je ještě příliš brzy na to, abychom věděli, jaký bude skutečný dosah této inovativní politiky, z níž by měli mít prospěch spíše Kolumbijci než zahraniční společnosti. Je však příslibem spravedlivější energetické transformace.“

Castaño uvádí také kroky kolumbijské vlády proti deforestaci či reformy těžebního zákona. Obě přitom stojí na snaze kooperovat s místními na vytvoření nového modelu. V zemi, která byla po desetiletí sužována vnitřními ozbrojenými konflikty, bohužel realizace těchto politik může záviset na kooperaci vůdců ozbrojených skupin, jako je Ivan Mordisco, což může přinášet dobré výsledky, ale také značné komplikace.

Prozatím poslední kapitolu snah o zelenou a spravedlivou transformaci v Kolumbii představuje plán investic ve výši 40 miliard dolarů, který Kolumbie ohlásila na přelomu září a října.

Problémy a překážky

Jak upozorňuje Pablo Castaño, efektivní realizaci podobných projektů komplikuje dlouholetá politická nestabilita. V tomto kontextu je také třeba připomenout, že Kolumbie je zemí, kde je zabíjeno nejvíce ekologických aktivistů na světě: v roce 2023 mělo jít o sedmdesát devět obětí. Je to hrozivý počet, na druhou stranu je potřeba vyvarovat se stereotypním představám o divoké Latinské Americe.

Násilí na aktivistech — nejen ekologických, ale také lidskoprávních — se koncentruje do regionů s nelegální ekonomickou činností, jako je obchod s drogami, nelegální těžba a podobně. Podle údajů OSN a Human Rights Watch se jedná o 97 procent těchto případů. Podobně drtivá většina se pak odehrává tam, kde operují různé paramilitární organizace. Za podporovatele těchto skupin jsou přitom označovány společnosti jako AngloGold Ashanti a v nedávné minulosti také Chiquita. Ohrožení života ekologických aktivistů tedy není specificky kolumbijský problém, ale mnohem spíše projev násilí podporovaného globálními korporacemi.

Ekologická politika Gustava Petra má však i další problémy. Olga L. Gonzálezová z Université Paris Diderot upozorňuje mimo jiné na nedostatečné financování státních institucí, jež by měly hrát roli v ochraně biodiverzity, nebo na potenciálně problematický plán dovážet fosilní paliva — konkrétně plyn — ze sousední Venezuely. Ve srovnání s venezuelskými zásobami ropy se totiž nevyužití těch kolumbijských může zdát zanedbatelnou změnou. Krom toho podle Gonzálezové nelze přehlížet i potenciální úskalí v jinak dobře nastartovaném trendu boje proti deforestaci Amazonského pralesa.

Další problémy se týkají odporu místních proti výstavbě infrastruktury obnovitelných zdrojů energie. Kupříkladu v departmentu La Guajira, který je vhodný pro budování větrných elektráren, protestují místní obyvatelé z etnické skupiny Wayuů. Jejich zástupci tvrdí, že je firmy řádně neinformovaly a nekomunikovaly s nimi před zahájením projektů, což porušuje kolumbijskou ústavu i Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 169 (O domorodých a kmenových národech v nezávislých zemích).

Spory se týkají též role místních v plánování, náhrad za využití jejich půdy či dopadů na ekonomiku a na náboženské aktivity. Plány výstavby větrných elektráren navíc nezahrnují zajištění elektřiny pro jejich vesnice, což je vnímáno jako nespravedlnost.

Příklad oblasti La Guajira tak ukazuje možnou past celého projektu. Pouhý přechod na obnovitelné zdroje, jsou-li ignorovány zájmy těch, kterých se to dotýká, může znamenat další vykořisťování — jen jinými prostředky.

Zelená a kooperativní budoucnost

Právě v otázce spravedlivě, kooperativně a demokraticky realizované ekologické transformace je kolumbijský příklad — byť místy zatím na teoretické rovině — hodný pozornosti. O způsobu, kterým o této otázce kolumbijská administrativa přemýšlí, vypovídá mimo jiné i rozhovor Amy Goodmanové s kolumbijskou ministryní životního prostředí a vedoucí kolumbijské delegace na klimatickém summitu COP29 Susanou Muhamadovou.

Ministryně, přezdívaná Frida Kahlo environmentální geopolitiky, již považuje za zásadní reagovat na širší trend vzestupu klimaskeptické krajní pravice, a to sociálně citlivou ekologickou transformací, která musí mít neustále na mysli ty nejzranitelnější.

Dodává, že „lidé musí cítit, že ekologická a ekonomická transformace zlepší kvalitu jejich života“. Jenže to se nám zatím nedaří, „protože stále hrajeme podle těch samých pravidel hry s názvem neoliberalismus“. V jejich rámci pak ekologické politiky skutečně znamenají potenciální ohrožení pro mnoho lidí, čímž vytváříme „ideální podmínky pro pravicové populisty, aby přišli a postavili životní prostředí proti lidem“.

Muhamadová jako ministryně státu závislého na fosilních palivech nevnímá ekologickou transformaci pouze z hlediska životního prostředí, ale také pragmaticky. Plánovaný odchod od fosilních paliv a budování alternativní energetické infrastruktury jsou klíčové pro pracovní budoucnost a energetickou bezpečnost řady lidí. Udržovat závislost na fosilních palivech do poslední možné chvíle je výhodné leda tak pro ty, kteří na tom vydělávají. Pro všechny ostatní je tento model ohrožující.

Aby ekologická transformace mohla proběhnout v zájmu většiny a s jejím souhlasem, je klíčové nastavit správná pravidla. Ta současná však podle Muhamadové hážou snahám o spravedlivou transformaci klacky pod nohy. A právě potřebou vytvořit novou hru s novými pravidly zdůvodňuje Muhamadová vytvoření Smlouvy o nešíření fosilních paliv.

Jiným příkladem je pak nedávný pokus prezidenta Gustava Petra vyjednat nové podmínky v rámci obchodních dohod své země s USA, Evropskou unií a Velkou Británií. Jádrem problému, jak upozornil na stránkách Al-Džazíry Nick Dearden, je zde tzv. ISDS (investor-state dispute settlement), tedy mechanismus, který předem omezuje schopnost státu vykonávat suverenitu a demokratickou kontrolu nad svými zdroji a životním prostředím.

„Za posledních deset let bylo proti Kolumbii podáno třiadvacet žalob v rámci ISDS,“ připomíná Dearden, „přičemž mnohé z nich podaly zahraniční těžební společnosti v přímé reakci na opatření přijatá Kolumbií na ochranu přírodního prostředí a práv původního obyvatelstva.“

Země globálního Severu přitom od podobných dohod omezujících jejich schopnost realizovat vlastní klimatickou politiku ustupují. Bylo by jen známkou pokrytectví a koloniální mentality, kdyby se snažily zbytek světa v této situaci držet.

Jsou to totiž právě právní rámce a mechanismy, ona „pravidla hry“, která budou v otázce zvládání klimatické krize klíčová. Kdyby šlo pouze o technickou záležitost zapojení více obnovitelných zdrojů, problém by byl téměř vyřešen. Jak upozorňuje Muhamadová, obnovitelné zdroje rostou značným tempem, nenahrazují však fosilní paliva, jejichž spotřeba roste také. K žádoucímu nahrazování jsme totiž, „nevytvořili ekonomické podmínky“.

Susana Muhamadová je přesvědčená, že tyto nové podmínky lze vyjednat na klimatických konferencích. Ovšem ne na těch současných, které se staly elitářskými akcemi plnými fosilních lobbistů. Proto Muhamadová na klimatické konferenci na ochranu biodiverzity, jež se loni konala právě v Kolumbii, představila svou vizi „lidové klimatické konference“, otevřené iniciativám lidí, kteří se s problémy klimatické změny bezprostředně setkávají. Muhamadová věří, že pokud by Brazílie pořádání klimatické konference COP30 v roce 2025 pojala v tomto duchu, mohla by zvrátit současný neblahý směr.

Možná to není mnoho, ale…

Asi se lze právem ptát, není-li trochu předčasné se do Kolumbie zamilovávat, jak nám navrhuje Andreas Malm. Úspěšně realizovaných kroků zatím vskutku není mnoho. Příklad Kolumbie je přesto inspirativní hned v několika směrech. Za prvé jde o zemi aktuálně závislou na těžbě a vývozu fosilních paliv, která má ambici své zásoby těchto paliv nevyužít.

Za druhé má Kolumbie ambiciózní plán veřejných investic na vybudování infrastruktury obnovitelných zdrojů energie. Za třetí je kolumbijská administrativa s tímto programem schopna vyhrát volby, neboť udržitelnost nepojímá jako nezbytnou a nepříjemnou překážku růstu, ale jako příležitost, jak transformovat vlastní ekonomiku tak, aby se v budoucích desetiletích nedostala do problémů, a přitom celý projekt provazuje se snahou zlepšit život širokých vrstev obyvatelstva.

Tato orientace je pak také důvodem, proč představitelé Kolumbie dokáží formulovat nevyužití zásob fosilních paliv jakožto pragmatické a racionální. Z hlediska pracujících je totiž plánovaný přechod na udržitelné fungování lepší než udržování závislosti na technologiích, kterým zbývají poslední desetiletí prominence. Udržování této závislosti je v zájmu jen těch, kteří na ní profitují — jak to ukazuje i nedávný tuzemský vládní návrh novely Lex plyn.

I kdybychom si přese všechno udrželi k příkladu současných kolumbijských snah jistou skepsi, považuji tento příklad za inspirativní minimálně v jedné věci, a to  v tom, že lze mít větší ambice — třeba ministryni životního prostředí, jejíž horizont nekončí třídícími linkami.