Co mají společného jihoafrický těžební projekt Boegoebaai, těžba lithia z jihoamerických solných plání nebo vznikající zařízení na produkci zeleného vodíku v Tunisku? Všechno jsou to projekty s puncem energetické transformace, avšak bohaté západní korporace kvůli nim zabírají půdu, vyhánějí původní obyvatele, způsobují nedostatek vody a vyvádějí zisky na své účty. Mnohé z nich stojí na takzvaných klimatických financích, o nichž se v posledních týdnech hodně mluví v souvislosti s klimatickou konferencí v Ázerbájdžánu.

V debatách o výsledcích klimatické konference COP29 se hovoří o částce tří set milionů dolarů (asi sedm a půl bilionů korun), které bohaté státy přislíbily ročně vyplácet na podporu klimatických opatření v chudých zemích. Jenže státy globálního Jihu tuto sumu považují za příliš nízkou, jelikož se jedná o pouhou čtvrtinu toho, co by bylo potřeba.

Nejde přitom jen o samotnou částku, ale i o mechanismy vyplácení peněz. O jejich úskalích se v České republice nemluví takřka vůbec, v mezinárodním prostoru přece jen o poznání častěji. Dohoda z Ázerbájdžánu totiž umožňuje pokračovat v dosud převládající praxi vyplácení klimatických financí skrze půjčky, které historicky vedly k prohlubování nespravedlivých, koloniálních vztahů mezi globálním Severem a Jihem.

Vazalové globálního Severu

Ačkoliv mnohé dluhy si chudé státy nesou z dob koloniální éry, skutečně velké, systematické zadlužování států globálního Jihu začalo krátce po druhé světové válce. Tehdy vzniklé finanční instituce jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond podmiňovaly rozvojové půjčky chudším státům výměnou za to, že otevřou dveře západním korporacím a začnou zavádět neoliberální politiky výhodné pro velký kapitál.

Jak skvěle popsal ve své analytické knížce Dluh: Prvních 5000 let David Graeber, smyslem dluhu v mezinárodní politice je mimo jiné vytvářet vazalské vztahy mezi bohatými a chudými státy. Tyto dluhy, které žádný stát na světě nikdy plně nesplatí, slouží jako prostředek k vnucování vůle hegemona.

Studie ukazují, že osmapadesát nejchudších a zároveň na změny klimatu nejzranitelnějších států zaplatilo v roce 2022 dvakrát víc za splátky dluhů, než kolik obdrželo na klimatických financích. Konkrétně tyto země zaplatily devětapadesát miliard dolarů, přičemž na klima dostaly devětadvacet miliard. Většina těchto financí byla opět vyplácená formou půjček, které chudé státy dostávají ještě hlouběji do dluhové spirály.

Finanční instituce navíc účtují státům globálního Jihu půjčky s úrokem sedmkrát vyšším než státům Evropské unie či USA, jelikož půjčovat chudým státům považují za rizikovější. Tyto investice si pak korporace chrání skrze mezinárodní dohody. Jednou z nich je Energetická charta, ustanovující mezinárodní arbitráže, na jejímž základě tyto firmy vytáhly jen od afrických států další desítky miliard dolarů.

Také klimatické finance slouží jako prostředek, kterým velké firmy a bohaté státy vnucují chudým státům svou vůli. Přitom investice často končí vyháněním lidí z domovů, zabíráním půdy či devastací lokálních komunit těžbou vzácných surovin potřebných pro elektromobily.

Milostivé léto

Už Bible zná koncept milostivého léta, při kterém se lidem odpouštějí dluhy a propouštějí se otroci. Současné Německo by nikdy nebylo v takto silném ekonomickém postavení, kdyby mu po druhé světové válce nebylo odpuštěno velké množství válečných dluhů.

Odpuštění dluhů, které často vznikly ještě v koloniální éře, a vyplácení klimatických financí formou grantů by státům globálního Jihu pomohlo odvrátit nejhorší dopady klimatické krize. Přitom tyto státy klimatickou krizi nezpůsobily, jelikož historicky vypustily jen malé množství emisí skleníkových plynů.

Nicméně koloniální ekonomické vztahy přetrvávají a promítají se i do otázky financování klimatických projektů. Jsou hybnou silou projektů na rozvoj produkce zeleného vodíku či těžby vzácných surovin, které za sebou zanechávají zkázu, jen aby nadále živily neudržitelnou spotřebu procenta nejbohatších. Klimatické konference tyto globální nespravedlnosti rozhodně nevyřeší.