Co mají společného jihoafrický těžební projekt Boegoebaai, těžba lithia z jihoamerických solných plání nebo vznikající zařízení na produkci zeleného vodíku v Tunisku? Všechno jsou to projekty s puncem energetické transformace, avšak bohaté západní korporace kvůli nim zabírají půdu, vyhánějí původní obyvatele, způsobují nedostatek vody a vyvádějí zisky na své účty. Mnohé z nich stojí na takzvaných klimatických financích, o nichž se v posledních týdnech hodně mluví v souvislosti s klimatickou konferencí v Ázerbájdžánu.

V debatách o výsledcích klimatické konference COP29 se hovoří o částce tří set milionů dolarů (asi sedm a půl bilionů korun), které bohaté státy přislíbily ročně vyplácet na podporu klimatických opatření v chudých zemích. Jenže státy globálního Jihu tuto sumu považují za příliš nízkou, jelikož se jedná o pouhou čtvrtinu toho, co by bylo potřeba.