COP 27: Dokážeme být skutečně solidární s globálním Jihem?
Tomáš ProfantKlimatické katastrofy doléhají mnohem silněji na země, které klima nejméně poškozují. Česká republika musí výrazně snížit své emise a na mezinárodní úrovni důrazně prosazovat princip klimatické spravedlnosti.
V závěrečných usneseních Konference OSN o změně klimatu v Kodani roku 2009 Evropský parlament zdůraznil historickou odpovědnost vyspělých zemí za nevratnou změnu klimatu a spolu s tím nutnost poskytnout finanční a technickou pomoc chudým zemím.
V současnosti je průměrná globální teplota o 1,1 °C vyšší než před průmyslovou revolucí. Letos její růst omezuje ochlazující fenomén La Niña, ale do roku 2026 může být vyšší o více než 1,5 °C. Za nadměrné emise, které zapříčiňují klimatickou krizi, jsou historicky odpovědné bohaté státy globálního Severu, a to v poměru 92 procent vůči 8 procentům emisí globálního Jihu. Evropská unie je odpovědná za 29 procent těchto emisí.
Česká republika má sice nadměrné emise nižší než evropské státy, které započaly průmyslovou revoluci dříve, dnes ale zaujímá v rámci Evropské unie sedmé místo na žebříčku spotřebních emisí na osobu. Až za ní jsou státy jako Nizozemsko, Švédsko nebo Francie.
Z hlediska osobního bohatství platí, že v roce 2019 deset procent nejbohatších obyvatel planety vypustilo 48 procent globálních emisí, kdežto chudší polovina lidstva jen dvanáct procent.
Modely Mezivládního panelu pro klimatickou změnu přitom v drtivé většině vycházejí z předpokladu, že energetická spotřeba na globálním Jihu zůstane na zhruba stejné úrovni jako dnes.
Zatímco emise tedy způsobují především bohaté státy, klimatické katastrofy dopadají nejvíce na chudé státy. Tuto klimatickou nespravedlnost řeší Pařížská úmluva uznáním zásady rovnosti a společné, i když rozdílné míry odpovědnosti. Rovněž klade důraz na odvrácení, minimalizaci a nápravu škod způsobených nepříznivými důsledky změny klimatu.
Finanční zodpovědnost by přitom měly nést bohaté země. Na kodaňské konferenci v roce 2009 se bohaté země zavázaly přispívat chudým zemím 100 miliard dolarů ročně od roku 2020, a to včetně soukromých zdrojů. K tomuto účelu byl zřízen Zelený klimatický fond. V roce 2020 ale bohaté země přispěly chudým pouze 83,3 miliardami dolarů, což znamená, že svůj slib z Kodaně nesplnily.
Česká zkušenost z periferie
„Africká“ Konference OSN o změně klimatu — COP 27 — v egyptském Šarm aš-Šajchu má směřovat od slibů k implementaci. V případě uhlíkové nerovnosti jde o apel, který nemusí mít nutně zásadní dopad pro Českou republiku. Stále totiž patříme mezi chudší evropské země.
Například náš závazek rozvojové pomoci není 0,7 procent hrubého národního důchodu jako u bohatších evropských donorů, ale 0,33 procent. Přesto v roce 2021 Česká republika poskytla 0,13 procent hrubého národního důchodu.
Struktura české ekonomiky má pořád ještě blíž k chudým zemím a zisky od nás odtékají, místo aby sem přicházely, jak je tomu například v Německu. Česká republika se industrializovala později a otevřenost globální ekonomiky jí prospívá mnohem méně než bohatším evropským zemím.
Základní otázka mezinárodní spravedlnosti — proč by měly chudé státy jakkoliv přispívat k boji proti klimatické země, když ji způsobily země bohaté — je tak pro Českou republiku do jisté míry ambivalentní.
Spíše než platit jiným by česká vláda měla důsledně plnit nebo revidovat své závazky směřující k rychlé dekarbonizaci. Prostor pro snižování emisí je u nás zvláště v energetickém sektoru, průmyslu, dopravě a budovách. V první řadě by ovšem Česká republika měla přestat dotovat fosilní paliva.
Na klimatické konferenci COP27 by Česká republika měla vyostřit rétoriku a připojit se k požadavku klimatických reparací, které by měly bohaté státy platit stejně, jako když po prohrané válce musí poražené státy platit za způsobené škody.
Na mezinárodní úrovni je třeba také diskutovat o zdaňování jakožto řešení klimatické nerovnosti. Je-li možné zavést globální daň pro nadnárodní korporace na úrovni 15 procent, je na místě se zamyslet, zda by nebylo možné zdanění konkrétních znečišťujících sektorů. Rovněž je třeba začít na mezinárodní úrovni diskutovat o zdaňování osobního bohatství. Nerovnost samotná totiž přispívá ke klimatické krizi, neboť podporuje spotřebu statusových statků.
V rámci Mezivládního panelu pro klimatickou změnu by Česká republika měla požadovat větší rovnostářství na „metodologické úrovni“ — tedy aby panel připravoval i scénáře, ve kterých se bude sbližovat životní úroveň chudých a bohatých.
Už proto, že Česká republika není schopná dosáhnout blahobytu bohatých evropských zemí, měla by se i v klimatické politice postavit na stranu zemí periferie a semiperiferie, kam svou ekonomikou ve skutečnosti patří.