„Monzun na steroidech. Klimatickou krizí způsobená katastrofa nevídaných rozměrů. Totální rozvrat.“ Těmito slovy popisují politici, vědci i novináři poslední týdny v Pákistánu, kde nebývale silné monzunové deště způsobily mohutné záplavy, které zatopily již třetinu rozlohy celého státu. Pro srovnání uveďme, že voda zatopila plochu o velikosti tří Českých republik.

Úřady evidují od červnového začátku monzunových dešťů přes tisíc sto mrtvých, přičemž toto hrozivé číslo každým dnem dále roste. Podle odhadů záplavy zasáhly zatím do životů třiatřiceti milionů lidí, tedy každého sedmého Pákistánce. Milion domů je rozpadlých, zemřelo osm set tisíc hospodářských zvířat. Živel zničil přes sto mostů, tři tisíce kilometrů silnic a přes osm set tisíc hektarů pěstovaných plodin.

Do dnešní dne způsobily záplavy škody v hodnotě deseti miliard dolarů. Statisícům lidí není možné doručit humanitární pomoc, jelikož helikoptéry nemají kde přistávat nebo shazovat záchranné balíčky. Čísla ještě zdaleka nejsou konečná, jelikož meteorologové upozorňují, že monzun by v nejbližších dnech neměl polevovat. Svou velikostí přesahuje tento klimatický živel dosud nejničivější pákistánské záplavy z roku 2010, při kterých zemřely dva tisíce lidí.

Pákistánští politici v čele s premiérem Šáhbázem Šarífem a ministryní pro klima Sherry Rehmanovou označili za příčinu katastrofy změny klimatu, které jsou způsobené vypouštěním skleníkových plynů spalováním fosilních paliv. Za pravdu jim dávají desítky vědeckých výzkumů, podle kterých oteplování planety výrazným způsobem ovlivňuje sílu monzunových dešťů a zvyšuje riziko extrémních záplav.

Ačkoliv záplavy spojené s monzuny jsou v Pákistánu běžné, intenzita letošních dešťů přesahuje podle pákistánských úřadů běžný průměr o sedm set osmdesát procent. Celá katastrofa se přitom odehrává jen čtyři měsíce poté, co Pákistán a Indii zasáhla rekordní vlna veder, kdy se teploty po celý duben konstantně držely mezi pětačtyřiceti a padesáti stupni Celsia. Letošní pákistánské léto tak připomíná hororový film.

Role pákistánské vlády

Ačkoliv je klimatická krize hlavním hnacím motorem katastrofy, svůj podíl viny nese i pákistánská politická elita. Jak upozornila geografka z Univerzity v Cambridge Ayesha Siddiqiová, která zkoumala reakci pákistánských politiků na poslední mohutné záplavy v roce 2010, neudělala tamní vláda pro snížení rizika velkých povodní takřka nic.

Pákistánská vláda investovala velké peníze do mohutných infrastrukturních projektů typu přehrad a odvodňovacích meliorací, které v konečném důsledky celý problém ještě zhoršují. Obranu proti povodním nechala navíc vláda budovat zejména v bohatších regionech, přičemž chudší komunity zůstaly napospas vodnímu živlu.

Na postup vlády si stěžují i lidé v těžce zasažené provincii Chajbar Paštúnchwá, kteří jsou v současnosti záplavami zcela odříznutí od zbytku státu. Podle nich vláda nechala pákistánskou oligarchii zastavět břehy řek hotely, obchodními domy a dalšími turistickými atrakcemi, které zatarasily přirozené cesty pro odtok vody.

Pákistán navíc prochází obdobím velké politické nestability a ekonomickou krizí, která způsobila velké rozpory mezi centrální vládou a jednotlivými regiony. I to podle pozorovatelů přispělo k pozdní reakci a špatné koordinaci pákistánských úřadů tváří v tvář katastrofě. Nicméně i pokud by pákistánská vláda zavedla ideální adaptační opatření a reagovala včas, byly by letošní záplavy devastující.

Klimatická nespravedlnost v praxi

Pákistán patří k zemím, které se k příčinám klimatické krize přispěly jen malou mírou. Každoročně tento stát produkuje méně než jedno procento globálních emisí skleníkových plynů — z hlediska historických emisí patří ke státům s nejmenším podílem vypuštěných emisí vůbec. Nicméně i přesto patří k deseti státům nejvíce ohroženým dopady změn klimatu.

Na klimatické konferenci v Glasgow se Pákistán spolu se stovkou dalších států dokonce zavázal, že v následující dekádě sníží o třetinu své emise metanu, které má vlivem rozsáhlého chovu dobytka poměrně vysoké. Na příkladu jihoasijského státu tak vidíme jasný příklad klimatické nespravedlnosti, kdy chudší stát nese náklady spalování fosilních paliv v bohatších státech.

Pákistánský premiér Šáhbáz Šaríf správně otevřel otázku zodpovědnosti západních států za klimatické katastrofy a požádal bohatší část světa o pomoc s řešením škod způsobených monzunovými dešti. Právě systém vyplácení náhrad za škody způsobené změnami klimatu v zemích globálního jihu je jedním z nejžhavějších témat každoročních klimatických konferencí.

Státy globálního severu přispívají jen málo do takzvaného Zeleného fondu, který je dobrovolný a má sloužit právě pro vyplácení škod způsobených klimatickou krizí. Bohaté korporace dnes vydělávají na energetické i potravinové krizi, která sužuje celý svět, avšak náklady nesou obyčejní lidé — a to jak v evropských státech na rostoucích cenách elektřiny a tepla, tak v Pákistánu a dalších zemích vlivem přírodních katastrof způsobených klimatickou krizí.

Příklad z Pákistánu, ale i letošní celosvětové vlny veder, lesní požáry v Rusku a Středozemí či epizody extrémního sucha v mnoha evropských státech nám ukazují, v jak hluboké krizi se nacházíme. Pokud máme tuto situaci zvládnout, je nutné začít dělat odvážné a dalekosáhlé kroky, které ovlivní celou společnost.

Jedním z prvních musí být rozsáhlé zdanění velkých korporací — energetických, potravinářských, digitálních, zdravotnických — které na současných krizích vydělávají miliardy a politickou cestou přinutit znečišťovatele, aby zaplatili za škody způsobené desítkami let těžby a spalování fosilních paliv.