Letošek je po celém světě opět rokem klimatických katastrof: střídají se sucha, povodně, rozsáhlé požáry a ničivé bouře. K nejvíce zasaženým zemím patří Pákistán. Přívalové monzunové srážky tam překonaly třicetiletý průměr téměř dvojnásobně a vyvolaly mimořádně rozsáhlé povodně, které zatopily třetinu země a dosud zabily asi 1400 lidí.

Nenechme se však mýlit, že katastrofu můžeme přičíst na vrub pouze přírodě. Zapříčinilo ji také dlouhodobé, přírodu poškozující lidské jednání, za něž musí nést země s vysokými příjmy, které se na něm podílely nepoměrně více, zásadní finanční odpovědnost. Pákistánské povodně totiž lze jednoznačně spojit s klimatickými změnami vyvolanými činností člověka.

Pákistánské povodně a odpovědnost za škody působené změnami klimatu

Vyšší teploty obecně vedou k silnějším monzunům, protože teplejší vzduch zadržuje více vlhkosti. Intenzita monzunů se sice přirozeně meziročně proměňuje — v některých letech jsou silnější a v jiných slabší, jisté ale je, že se pravděpodobnost silnějších srážek zvyšuje.

Svůj podíl na nárůstu a zesílení povodní má nejspíš také tání himálajských ledovců v důsledku rostoucích teplot. A roli hraje rovněž způsob hospodaření s půdou — včetně odlesňování a špatně uzpůsobené infrastruktury. Náklady na vypořádání se s následky povodní budou v Pákistánu obrovské — první odhady škod hovořily o částce přesahující třicet miliard dolarů.

Následkem povodní se nadto v nadcházejících měsících bezpochyby rozhojní chudoba, lidé budou trpět nedostatkem potravin a zvýšeným rizikem nemocí. Nespočet obyvatel přišlo o střechu nad hlavou, protože více než milion domů bylo velkou vodou poškozeno nebo zničeno.

V dohledné době můžeme očekávat řadu vědeckých studií, které budou zkoumat souvislosti mezi klimatickými změnami a povodněmi v Pákistánu. Příklady studií, zkoumajících souvislosti mezi klimatickými změnami a extrémním počasím, najdete na specializovaných stránkách — World Weather Attribution.

Předpokládejme, že asi polovinu škod budou vědci přičítat dlouhodobému působení klimatických změn a druhou polovinu meziročním výkyvům a důsledkům místního způsobu hospodaření s půdou. To by znamenalo, že škody v hodnotě přibližně patnáct miliard dolarů byly způsobeny přímo působením klimatických změn. Je proto na místě se tázat po rozdělení odpovědnosti za uvedenou sumu.

V rámci pravidel současného mezinárodního uspořádání ponese finanční odpovědnost při obnově Pákistánu téměř výlučně jen tamní společnost. Spojené státy sice přislíbily pomoc ve výši přibližně padesát milionů dolarů, Kanada se zavázala poskytnout pět milionů dolarů a další země se k nim pravděpodobně připojí, ale i kdyby celková pomoc Pákistánu dosáhla 150 milionů dolarů, pokryla by jen jedno procento odhadovaných škod.

Tíha historické odpovědnosti za změny klimatu

Je proto třeba zamýšlet se nad spravedlivějším způsobem rozdělení odpovědnosti, které by bylo založeno na tom, v jaké míře jednotlivé země nesou na vzniku klimatických změn odpovědnost. Nejde přitom o nic nového, podobný právní mechanismus je běžný v USA i v dalších zemích — například poškodí-li váš soused neuváženým chováním váš majetek, můžete ho žalovat o náhradu škody; nebo znečistí-li továrna okolní životní prostředí, mohou ji místní lidé žalovat za způsobenou újmu.

Bohaté státy světa představují právě takové „továrny“ znečišťující okolní životní prostředí — připravily Pákistán o dlouhodobě stabilní klima, jež bylo předpokladem pro vybudování jeho ekonomiky a zemědělství a od nějž se odvíjel způsob stavby budov a další infrastruktury. Pokud by existoval odpovídající nástroj v mezinárodním právu, pákistánská vláda by mohla Spojené státy a další státy, jejichž ekonomiky se vyznačují vysokými příjmy, zažalovat za jejich selhání při snižování emisí skleníkových plynů.

Ale ač takový právní nástroj — zatím — nemáme, vlády by se měly chovat jako by existoval a ztráty a škody zapříčiněné klimatickými změnami přisuzovat těm zemím, které jsou za ně historicky odpovědné. Pákistán a jeho himalájští sousedé by přitom samozřejmě nesli vlastní odpovědnost za udržitelné hospodaření s půdou, včetně zalesňování a budování klimaticky bezpečné infrastruktury.

Ze všech substancí, jimiž člověk přispívá ke klimatickým změnám, nejpodstatnější úlohu hrají emise oxidu uhličitého. Jejich vznik je důsledkem spalování fosilních paliv — uhlí, ropy a zemního plynu. Vzhledem k tomu, že některé molekuly CO2 zůstávají v atmosféře po staletí, je pro pochopení historické odpovědnosti za změny klimatu zásadní zaměřit se na kumulativní emise během delších časových období.