Letošek je po celém světě opět rokem klimatických katastrof: střídají se sucha, povodně, rozsáhlé požáry a ničivé bouře. K nejvíce zasaženým zemím patří Pákistán. Přívalové monzunové srážky tam překonaly třicetiletý průměr téměř dvojnásobně a vyvolaly mimořádně rozsáhlé povodně, které zatopily třetinu země a dosud zabily asi 1400 lidí.

Nenechme se však mýlit, že katastrofu můžeme přičíst na vrub pouze přírodě. Zapříčinilo ji také dlouhodobé, přírodu poškozující lidské jednání, za něž musí nést země s vysokými příjmy, které se na něm podílely nepoměrně více, zásadní finanční odpovědnost. Pákistánské povodně totiž lze jednoznačně spojit s klimatickými změnami vyvolanými činností člověka.

Pákistánské povodně a odpovědnost za škody působené změnami klimatu

Vyšší teploty obecně vedou k silnějším monzunům, protože teplejší vzduch zadržuje více vlhkosti. Intenzita monzunů se sice přirozeně meziročně proměňuje — v některých letech jsou silnější a v jiných slabší, jisté ale je, že se pravděpodobnost silnějších srážek zvyšuje.

Svůj podíl na nárůstu a zesílení povodní má nejspíš také tání himálajských ledovců v důsledku rostoucích teplot. A roli hraje rovněž způsob hospodaření s půdou — včetně odlesňování a špatně uzpůsobené infrastruktury. Náklady na vypořádání se s následky povodní budou v Pákistánu obrovské — první odhady škod hovořily o částce přesahující třicet miliard dolarů.

Následkem povodní se nadto v nadcházejících měsících bezpochyby rozhojní chudoba, lidé budou trpět nedostatkem potravin a zvýšeným rizikem nemocí. Nespočet obyvatel přišlo o střechu nad hlavou, protože více než milion domů bylo velkou vodou poškozeno nebo zničeno.

V dohledné době můžeme očekávat řadu vědeckých studií, které budou zkoumat souvislosti mezi klimatickými změnami a povodněmi v Pákistánu. Příklady studií, zkoumajících souvislosti mezi klimatickými změnami a extrémním počasím, najdete na specializovaných stránkách — World Weather Attribution.

Předpokládejme, že asi polovinu škod budou vědci přičítat dlouhodobému působení klimatických změn a druhou polovinu meziročním výkyvům a důsledkům místního způsobu hospodaření s půdou. To by znamenalo, že škody v hodnotě přibližně patnáct miliard dolarů byly způsobeny přímo působením klimatických změn. Je proto na místě se tázat po rozdělení odpovědnosti za uvedenou sumu.

V rámci pravidel současného mezinárodního uspořádání ponese finanční odpovědnost při obnově Pákistánu téměř výlučně jen tamní společnost. Spojené státy sice přislíbily pomoc ve výši přibližně padesát milionů dolarů, Kanada se zavázala poskytnout pět milionů dolarů a další země se k nim pravděpodobně připojí, ale i kdyby celková pomoc Pákistánu dosáhla 150 milionů dolarů, pokryla by jen jedno procento odhadovaných škod.

Tíha historické odpovědnosti za změny klimatu

Je proto třeba zamýšlet se nad spravedlivějším způsobem rozdělení odpovědnosti, které by bylo založeno na tom, v jaké míře jednotlivé země nesou na vzniku klimatických změn odpovědnost. Nejde přitom o nic nového, podobný právní mechanismus je běžný v USA i v dalších zemích — například poškodí-li váš soused neuváženým chováním váš majetek, můžete ho žalovat o náhradu škody; nebo znečistí-li továrna okolní životní prostředí, mohou ji místní lidé žalovat za způsobenou újmu.

Bohaté státy světa představují právě takové „továrny“ znečišťující okolní životní prostředí — připravily Pákistán o dlouhodobě stabilní klima, jež bylo předpokladem pro vybudování jeho ekonomiky a zemědělství a od nějž se odvíjel způsob stavby budov a další infrastruktury. Pokud by existoval odpovídající nástroj v mezinárodním právu, pákistánská vláda by mohla Spojené státy a další státy, jejichž ekonomiky se vyznačují vysokými příjmy, zažalovat za jejich selhání při snižování emisí skleníkových plynů.

Ale ač takový právní nástroj — zatím — nemáme, vlády by se měly chovat jako by existoval a ztráty a škody zapříčiněné klimatickými změnami přisuzovat těm zemím, které jsou za ně historicky odpovědné. Pákistán a jeho himalájští sousedé by přitom samozřejmě nesli vlastní odpovědnost za udržitelné hospodaření s půdou, včetně zalesňování a budování klimaticky bezpečné infrastruktury.

Ze všech substancí, jimiž člověk přispívá ke klimatickým změnám, nejpodstatnější úlohu hrají emise oxidu uhličitého. Jejich vznik je důsledkem spalování fosilních paliv — uhlí, ropy a zemního plynu. Vzhledem k tomu, že některé molekuly CO2 zůstávají v atmosféře po staletí, je pro pochopení historické odpovědnosti za změny klimatu zásadní zaměřit se na kumulativní emise během delších časových období.

Spalování fosilních paliv způsobilo mezi lety 1850 až 2020 kumulativní emise ve výši 1,69 bilionu tun CO2. Z tohoto množství připadá na USA zhruba 417 miliard tun, tedy 24,6 procent — což je mnohem více než jejich podíl na světové populaci, jenž v roce 2021 činí zhruba 4,2 procent. V úhrnu se země s vysokými příjmy — evropské země, USA, Japonsko a několik dalších — podílely dohromady na kumulativních emisích CO2 zhruba 58,7 procenty. Žije v nich přitom jen asi patnáct procent současné světové populace.

Naproti tomu Pákistán přispěl v letech 1850 až 2020 zhruba 5,2 miliardami tun emisí CO2, což je přibližně tolik, kolik do ovzduší vypustí Spojené státy za jediný rok. Pákistánský podíl na historické odpovědnosti tedy činí přibližně 0,3 procenta — což ještě více kontrastuje s jeho 2,9 procentním podílem na světové populaci. USA a další bohaté státy jsou tedy „čistými vývozci negativních klimatických dopadů“, zatímco Pákistán a většina dalších zemí s nízkými a středními příjmy jsou jejich nedobrovolnými „dovozci“.

Je pravda, že existují různé pohledy, jaká data používat při posuzování historické odpovědnosti. Někteří by kumulativní emise počítali od roku 1850, protože s počátkem industrializace nastal také prudký nárůst využívání fosilních paliv. Jiní by mezník odpovědnosti za klimatické změny odvozovali podle pozdějšího data, například až od roku 1992, kdy světové vlády přijaly Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu a zavázaly se stabilizovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře „na úrovni, která by zabránila nebezpečným antropogenním zásahům do klimatického systému“.

Výsledek takovéto debaty však sotva ovlivní rozdělení odpovědnosti. I kdybychom měřili kumulativní emise pouze během období 1992—2020, podíl USA činí 19,6 procent, podíl skupiny zemí s vysokými příjmy 46,9 procent a podíl Pákistánu 0,4 procenta.

Požadavek na klimatickou spravedlnost bude sílit

V každém případě by bohaté státy měly nést spravedlivý podíl nákladů na klimatickou adaptaci, opatření na mimořádné události a obnovu v zemích, které se na příčinách vzniku současných katastrof podílely jen málo anebo vůbec. S rostoucí intenzitou a četností dopadů klimatických změn poroste i potřeba masivních a nákladných investic — na zalesňování, budování protipovodňové infrastruktury, rezervoárů pitné vody a podobně. Státy se budou muset postarat o lepší ochranu před povodněmi, suchem, lesními požáry, ničivými bouřemi a dalšími katastrofami.

Pákistánské povodně jsou jen předzvěstí toho, co nás čeká v příštích letech a desetiletích. Bohaté a mocné státy přitom už dále nemohou popírat vlastní historickou odpovědnost — ať už za kolonialismus, otroctví nebo právě za katastrofy způsobené změnami klimatu. Současně jsou všechny země zodpovědné za dekarbonizaci svých energetických systémů a za udržitelné hospodaření s půdou a ekosystémy.

Třetí svět nemá důvod zapomenout, že bohaté státy sehrály při vzniku současných klimatických katastrof rozhodující roli. Úměrně tomu, jak škody a ztráty vyvolané rozvratem klimatem porostou, bude sílit i požadavek na klimatickou spravedlnost.

Z anglického originálu Pakistan and the Fight for Climate Justice publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.