Smrt Alžběty II.: historická křižovatka pro země Commonwealthu

Markéta Jakešová

Královna Alžběta II. znamenala silné pouto pro země Commonwealthu. O tom, zda se nyní některé z nich osamostatní, rozhoduje jejich politické uspořádání, ekonomická situace, ale i tíže traumat z minulosti.

Sympatická osobnost Alžběty II. ve vědomí světové veřejnosti zatlačila do pozadí fakt, že britský kolonialismus není minulostí. Foto Lefteris Pitarakis, POOL/AFP

V souvislosti s úmrtím Alžběty II., královny Spojeného království a zemí Commonwealthu, se na sociálních sítích objevil nasdílený screenshot asi dva roky staré diskuze na fóru Reddit: A: „Jak se zbytek světa dívá na Spojené království?“ B: „Jako na nejbohatší zdroj Dnů nezávislosti pro země po celém světě.“ Vtip naráží na koloniální minulost britského impéria a také na to, že se postupně rozpadá, alespoň na oficiální úrovni.

Jednotlivé státy a území, které v době Alžbětiny vlády spadaly nebo dosud spadají pod britskou korunu, prošly během sedmdesáti let různorodým vývojem a různými stupni nezávislosti. V roce 1952, kdy Alžběta nastupovala na trůn, byla oficiálně královnou sedmi suverénních států. Šlo o Spojené království, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland, Pákistán, Jihoafrickou republiku a Cejlon (dnes Srí Lanka), z nichž tři posledně jmenované se odtrhly a staly republikami v letech 1956, 1961 a 1972.

Pod britské impérium patřilo rovněž obrovské množství kolonií zejména v Africe, ale také například dnešní Malajsie, Kypr nebo Hongkong. Od té doby se mnoho kolonií osamostatnilo a vzniklé státní útvary si jakožto konstituční monarchie ponechaly královnu jako oficiální hlavu státu, nebo se staly zcela samostatnými státy, nejčastěji republikami. Případně se — jako Hongkong — staly více či méně autonomní součástí nějakého jiného státního útvaru.

Většina lidí mé mileniální generace a mladších ročníků vnímá zesnulou královnu spíš jako milou babičku v klobouku, kterou si bohaté země jako Kanada nebo Austrálie ponechávají v oficiálních dokumentech a ceremoniích jako roztomilý fetiš. Já si ještě matně pamatuji kontroverze kolem princezny Diany, ale koloniální impérium bylo z povědomí většiny mladších lidí vytlačeno. Proto se zvedlo takové pobouření, když se v souvislosti s úmrtím královny ozvaly hlasy, které na koloniální minulost a královninu roli v ní upozorňovaly.

Pro nahlédnutí do budoucnosti de facto samostatných států, z nichž některé teď, když babičku nahradil neoblíbený důchodce, možná přehodnotí svou oddanost britské koruně, bude užitečné porozumět obecnějším trendům, podle nichž se impérium v průběhu sedmdesáti let měnilo.

Pověst „hodného kolonizátora“

Britské impérium bylo nejrozsáhlejší v době po První světové válce v roce 1919, kdy byl údajně téměř každý pátý člověk na planetě poddaným tehdejšího krále Jiřího V. Od roku 1922 se impérium začalo postupně rozpadat, ale ještě v době Alžbětiny korunovace dosahovalo obrovských rozměrů. O pět let dříve se osamostatnila Indie, a tak byly v roce 1952 nejvýznamnějšími koloniemi pravděpodobně Keňa a Britské Malajsko, dnes součást Malajsie.

V padesátých letech však Británie začala následkem Suezské krize ztrácet území na Blízkém východě, v roce 1957 vznikla spojením čtyř koloniálních území nezávislá Malajsie a do roku 1970 získaly nezávislost všechny pevninské kolonie v Africe kromě Jižní Rhodesie — dnešního Zimbabwe. Britské impérium má pověst „hodného“ kolonizátora, což obstojí možná v porovnání se situací v Belgickém Kongu. V bojích o udržení některých kolonií však docházelo ke krvavým masakrům. To je případ právě Keni a potlačení povstání Mau Mau nebo Jižní Rhodesie, které se Británie vzdala až v roce 1980.

Tou dobou získaly samostatnost také Guayana, Papua Nová Guinea a ostrovní státy v Karibiku a v Oceánii. Většina z nich se stala součástí Commonwealth Realm a nadále uznávala britskou královnu za oficiální hlavu státu, což svědčí o tom, že k osamostatnění došlo víceméně přátelskou cestou.

Posledním státem, který získal nezávislost, byl Brunej v jihovýchodní Asii v roce 1984. Dosud poslední území, které se od Británie oddělilo, byl Hong Kong v roce 1997. Mauritius vyhlásil republiku v roce 1992 po čtyřiadvaceti letech nezávislosti.

Mezi léty 1997 a 2021, kdy Barbados následoval mauricijského příkladu, nedošlo v podstatě k žádné změně ani v Commonwealthu, ani ve čtrnácti britských zámořských územích, mezi něž patří strategické body nebo vojenské základny na ostrovech po celém světě, území v Antarktidě a Gibraltar na samém jihu Pyrenejského poloostrova. Královna se stala symbolem stability a jako představitelka Commonwealth of Nations, sdružení bývalých kolonií, vytvořila obraz idylické anglofonní rodiny.

Srílanští dobrovolníci malují před summitem Commonwealthu roku 2012 vlajky členských zemí. Foto Lakruwan Wanniarachchi, AFP

Po smrti panovnice vyvstala znovu otázka, nakolik byla Alžběta II. zodpovědná za udržování a způsob vedení koloniálního území. Odbornice na novodobé britské imperiální dějiny Caroline Elkinsová mluví o dvou vrstvách tohoto problému. Královna v první řadě symbolizovala a ve své osobě ztělesňovala koloniální moc a veškeré případné zločiny koloniální správy se děly v jejím jméně. Druhou otázkou je, do jaké míry například o způsobu potlačení keňského povstání věděla.

Podle Elkinsové neexistují žádné důkazy, že by Alžběta byla plně informována o koloniálním násilí a jeho zastírání. Neexistují ani systematické záznamy jejích pravidelných setkání s premiérem. Podobně jako existovala snaha utajit některé skutečnosti před britským parlamentem a zejména veřejností, ani ke královně se podle všeho mnoho informací nedostalo. Historička však na druhou stranu upozorňuje, že Alžběta byla proslulá svou znalostí zahraniční politiky a pečlivou přípravou na oficiální schůzky. Proto se nezdá pravděpodobné, že by o ničem nevěděla.

Budoucnost je určována bolestnou minulostí

Král Karel III. se s koloniální minulostí své země bude muset nějak vypořádat. S nástupem Alžbětina syna na trůn budou zřejmě některé konstituční monarchie od krále odpadat, jako tomu bylo v případě Barbadosu: přerod ostrovního státu na republiku si nebylo možné nespojit s tehdy se blížícím koncem Alžbětiny vlády. Jak podotýká Macharia Munene, profesor historie na univerzitě v Nairobi, královně se podařilo adaptovat na imperiální úpadek a stala se i pro mnohé obyvatele bývalých kolonií „likeable person“, čili člověkem, kterého je možné mít rád. To podle mnohých nelze říci o jejím nástupci.

Budoucnost fakticky nezávislých států formálně spadajících pod britskou korunu nelze jednoduše předpovědět, Jak ale shrnuje článek v Guardianu, zásadní roli přitom hraje fakt, zda je historie konkrétních zemí spjata s trhem s otroky. Proto nejspíše uvidíme změnu nejdříve u karibských států, které se léta dožadují reparací a pro něž by konečná odluka od Británie představovala vytouženou tečku za bolestivými dějinami. To se týká zejména států Antigua a Barbuda, Jamajka, Svatý Vincenc a Grenadiny. V případě posledních dvou by navíc stačila jen nadpoloviční většina v národním referendu, zatímco Antigua a Barbuda potřebuje dvě třetiny. Tamní premiér Gastone Browne se však vyjádřil, že plánuje referendum do tří let.

Stát Svatý Vincenc a Grenadiny možná také zorganizuje referendum, ale pouze v případě, že jeho konání podpoří obě opoziční strany v parlamentu. Bahamy, Belize, Grenada, Svatý Kryštof a Nevis a Svatá Lucie by byly další v pořadí a zdá se, že všechny státy tuto možnost minimálně zvažují. Belize je jediným státem, jemuž by pro změnu státního uspořádání stačilo hlasování v parlamentu, a tak by byl přechod jednodušší. Bahamský premiér Phillip Davis rovněž řekl, že by mohlo k odluce jeho země dojít při příležitosti výročí 50 let nezávislosti země, což bude v září 2023.

Státy, do jejichž současného politického prostředí se obchod s otroky tolik nepromítá, tedy Papua Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy a Tuvalu, rozlohou 26 km2 čtvrtý nejmenší stát na světě, v zásadě monarchii podporují a změnu v nejbližší době neplánují.

Bohaté velmoci Kanada, Austrálie a Nový Zéland se většinou vyjádřily, že mají důležitější věci na práci. Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová prohlásila, že odluka od britské koruny není na pořadu dne. Ona sama ale prý předpokládá, že se oddělení dočká ještě za svého života. Austrálie by možná byla republice nakloněná: již v roce 1999 se konalo referendum, v němž sice vyhráli monarchisté, ale velmi těsně. Jde také o jedinou zemi, kde generální guvernér v roce 1975 zasáhl do samosprávy země a odvolal premiéra.

Současný australský premiér Anthony Albanese se však vyjádřil v tom smyslu, že teď není vhodná doba to řešit. V případě Kanady je změna asi nejméně pravděpodobná, protože její ústava činí přechod na republiku téměř nemožným: bylo by zapotřebí shody federální vlády a všech provincií. Kdo trochu zná kanadskou politiku, moc dobře ví, že provincie se už z principu neshodnou na ničem, i kdyby náhodou všichni jejich představitelé měli na věc stejný názor.

Nový král Karel III. již v červnu tohoto roku prohlásil, že setrvání v současném uspořádání je zcela dobrovolné a každá země se může rozhodnout podle sebe, zda se chce stát republikou, či zůstat pod britskou korunou. Tato otázka fakticky zřejmě opravdu není tak podstatná, i když lze snadno pochopit, že pro určité státy by úplně osamostatnění představovalo důležitý symbolický krok. Pokud se k této změně rozhodnou, držím jim palce, aby byl přechod co nejjednodušší.

advertisment
Diskuse
September 21, 2022 v 11.56
Commonwealth

Možná by stálo za připomenutí, že členy Commonwealthu jsou vedle království, kde je panovníkem Karel III., i republiky, např. Indie, Kypr, Malta. Král je představitelem Commonwealthu, ale panovníkem je kromě Spojeného království jen v oblasti označované jako "other realms and territories", tj. jako normanský vévoda v Guernsey a Jersey, jako lord majitel a hlava státu na ostrově Man a jako král ve čtrnácti zámořských státech.

PK
September 21, 2022 v 20.50
Tak s tím Hong-Kongem

je ta věta o "oddělení" hodně odbytá.

Pokud vím, Britové měli Hong-Kong ve správě podle smlouvy s Čínou na 99 let, a celou tuto dobu bylo známo datum předání zpátky Číně, v té době dávno bohužel komunistické.

Radost obyvatel Hong-Kongu z "nabyté svobody" se držela dosti v mezích, dlužno podotknout.

MJ
September 24, 2022 v 22.29
Ad Commonwealth

Nechtěla jsem obtěžovat technikáliemi. Kromě toho to zmiňuju: "Královna se stala symbolem stability a jako představitelka Commonwealth of Nations, sdružení bývalých kolonií, vytvořila obraz idylické anglofonní rodiny." Commonwealth a Commonwealth of Nations jsou dvě různé věci, i když se často pletou.

MJ
September 24, 2022 v 22.30
Ad Hong Kong

Máte pravdu. Ale opět, nechtěla jsem tím zatěžovat. To, že Hong Kong nebyl ze změny příliš nadšen a zvlášť poslední dobou neni, je druhá věc, ale to by byl zcela jiný článek.