V souvislosti s úmrtím Alžběty II., královny Spojeného království a zemí Commonwealthu, se na sociálních sítích objevil nasdílený screenshot asi dva roky staré diskuze na fóru Reddit: A: „Jak se zbytek světa dívá na Spojené království?“ B: „Jako na nejbohatší zdroj Dnů nezávislosti pro země po celém světě.“ Vtip naráží na koloniální minulost britského impéria a také na to, že se postupně rozpadá, alespoň na oficiální úrovni.

Jednotlivé státy a území, které v době Alžbětiny vlády spadaly nebo dosud spadají pod britskou korunu, prošly během sedmdesáti let různorodým vývojem a různými stupni nezávislosti. V roce 1952, kdy Alžběta nastupovala na trůn, byla oficiálně královnou sedmi suverénních států. Šlo o Spojené království, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland, Pákistán, Jihoafrickou republiku a Cejlon (dnes Srí Lanka), z nichž tři posledně jmenované se odtrhly a staly republikami v letech 1956, 1961 a 1972.

Pod britské impérium patřilo rovněž obrovské množství kolonií zejména v Africe, ale také například dnešní Malajsie, Kypr nebo Hongkong. Od té doby se mnoho kolonií osamostatnilo a vzniklé státní útvary si jakožto konstituční monarchie ponechaly královnu jako oficiální hlavu státu, nebo se staly zcela samostatnými státy, nejčastěji republikami. Případně se — jako Hongkong — staly více či méně autonomní součástí nějakého jiného státního útvaru.

Většina lidí mé mileniální generace a mladších ročníků vnímá zesnulou královnu spíš jako milou babičku v klobouku, kterou si bohaté země jako Kanada nebo Austrálie ponechávají v oficiálních dokumentech a ceremoniích jako roztomilý fetiš. Já si ještě matně pamatuji kontroverze kolem princezny Diany, ale koloniální impérium bylo z povědomí většiny mladších lidí vytlačeno. Proto se zvedlo takové pobouření, když se v souvislosti s úmrtím královny ozvaly hlasy, které na koloniální minulost a královninu roli v ní upozorňovaly.

Pro nahlédnutí do budoucnosti de facto samostatných států, z nichž některé teď, když babičku nahradil neoblíbený důchodce, možná přehodnotí svou oddanost britské koruně, bude užitečné porozumět obecnějším trendům, podle nichž se impérium v průběhu sedmdesáti let měnilo.

Pověst „hodného kolonizátora“

Britské impérium bylo nejrozsáhlejší v době po První světové válce v roce 1919, kdy byl údajně téměř každý pátý člověk na planetě poddaným tehdejšího krále Jiřího V. Od roku 1922 se impérium začalo postupně rozpadat, ale ještě v době Alžbětiny korunovace dosahovalo obrovských rozměrů. O pět let dříve se osamostatnila Indie, a tak byly v roce 1952 nejvýznamnějšími koloniemi pravděpodobně Keňa a Britské Malajsko, dnes součást Malajsie.

V padesátých letech však Británie začala následkem Suezské krize ztrácet území na Blízkém východě, v roce 1957 vznikla spojením čtyř koloniálních území nezávislá Malajsie a do roku 1970 získaly nezávislost všechny pevninské kolonie v Africe kromě Jižní Rhodesie — dnešního Zimbabwe. Britské impérium má pověst „hodného“ kolonizátora, což obstojí možná v porovnání se situací v Belgickém Kongu. V bojích o udržení některých kolonií však docházelo ke krvavým masakrům. To je případ právě Keni a potlačení povstání Mau Mau nebo Jižní Rhodesie, které se Británie vzdala až v roce 1980.

Tou dobou získaly samostatnost také Guayana, Papua Nová Guinea a ostrovní státy v Karibiku a v Oceánii. Většina z nich se stala součástí Commonwealth Realm a nadále uznávala britskou královnu za oficiální hlavu státu, což svědčí o tom, že k osamostatnění došlo víceméně přátelskou cestou.

Posledním státem, který získal nezávislost, byl Brunej v jihovýchodní Asii v roce 1984. Dosud poslední území, které se od Británie oddělilo, byl Hong Kong v roce 1997. Mauritius vyhlásil republiku v roce 1992 po čtyřiadvaceti letech nezávislosti.

Mezi léty 1997 a 2021, kdy Barbados následoval mauricijského příkladu, nedošlo v podstatě k žádné změně ani v Commonwealthu, ani ve čtrnácti britských zámořských územích, mezi něž patří strategické body nebo vojenské základny na ostrovech po celém světě, území v Antarktidě a Gibraltar na samém jihu Pyrenejského poloostrova. Královna se stala symbolem stability a jako představitelka Commonwealth of Nations, sdružení bývalých kolonií, vytvořila obraz idylické anglofonní rodiny.

Po smrti panovnice vyvstala znovu otázka, nakolik byla Alžběta II. zodpovědná za udržování a způsob vedení koloniálního území. Odbornice na novodobé britské imperiální dějiny Caroline Elkinsová mluví o dvou vrstvách tohoto problému. Královna v první řadě symbolizovala a ve své osobě ztělesňovala koloniální moc a veškeré případné zločiny koloniální správy se děly v jejím jméně. Druhou otázkou je, do jaké míry například o způsobu potlačení keňského povstání věděla.

Podle Elkinsové neexistují žádné důkazy, že by Alžběta byla plně informována o koloniálním násilí a jeho zastírání. Neexistují ani systematické záznamy jejích pravidelných setkání s premiérem. Podobně jako existovala snaha utajit některé skutečnosti před britským parlamentem a zejména veřejností, ani ke královně se podle všeho mnoho informací nedostalo. Historička však na druhou stranu upozorňuje, že Alžběta byla proslulá svou znalostí zahraniční politiky a pečlivou přípravou na oficiální schůzky. Proto se nezdá pravděpodobné, že by o ničem nevěděla.